Hana Kopecká, Euroskop, 14. prosince 2010
Odbor informování o evropských záležitostech Úřadu vlády ČR a Lichtenštejnský palác hostily minulý týden konferenci s názvem Turecká cesta do EU – začátek konce, či konec začátků? V panelu pod taktovkou moderátora Jakuba Železného zasedli Vojtěch Belling, pověřený vrchní ředitel Sekce pro evropské záležitosti ÚV ČR, Štefan Füle, člen Evropské komise pro oblast rozšíření a politiku sousedství, Jiří Schneider, první náměstek ministra zahraničních věcí a Roman Joch, ředitel Občanského institutu. Účastníci konference diskutovali o politických, socio-ekonomických i bezpečnostních důsledcích případného vstupu Turecka do evropských struktur.
Úvodní slovo přednesl Vojtěch Belling, který přítomným položil otázku stran finality evropského integračního procesu, tedy nejen v případě Turecka. Za klíčové označil stanovení vnějších mezí Evropské unie versus Evropy jako takové, tedy zda jsou obě vymezení totožná, nebo zda by Unie mohla v budoucnu expandovat i za geografické hranice starého kontinentu. Vrchní ředitel rovněž upozornil na fakt, že v otázce turecké integrace chybí jasné názorové rozdělení mezi levou a pravou stranou evropského politického spektra, kdy je například rakouská levice větším odpůrcem přijetí Ankary, nežli francouzská pravicová scéna.
Füle: Na velikosti EU záleží
Český zástupce v Evropské komisi pro otázky rozšíření se ve své prezentaci soustředil především na výhody, které by integrace Turecka mohla přinést. „Pokud chce být Evropská unie globálním hráčem, měla by si připustit, že za dvacet let bude mít ‚pouze‘ půl miliardy obyvatel, zatímco ostatní mocnosti budou mít až šestkrát tolik. Není proto těžké odhadnout, že váha Evropy ve světě bude klesat i v otázce prosazování vlastního způsobu života,“ představil Füle jeden ze zásadních demografických argumentů pro přijetí Ankary.
Komisař přiblížil i právní a politické obstrukce přijímacího procesu, když upozornil, že s každým otevřením či uzavřením všech kapitol přístupových rozhovorů musí souhlasit celá sedmadvacítka. Jednotlivé členské státy tak mají celkem více než sto příležitostí, při kterých mohou proces zastavit. „Rozšíření proto není ani tak byrokratickou záležitostí, jako spíše zdlouhavým politickým procesem,“ vysvětlil.
Podle Füleho čelí Turecko na cestě do Unie celkem čtyřem výzvám. První z nich představuje vyjednávací proces. Ten je pro obě strany zároveň testem důvěryhodnosti, ve kterém si Ankara musí pospíšit s implementací nezbytných reforem, zatímco Brusel by měl lépe dodržovat pravidla hry. Největší překážku pak představuje kyperská otázka, ve které stále chybí nezbytný dodatek k celní unii, který má zajistit přístup kyperských lodí a letadel do tureckých vod a vzdušného prostoru. „Normalizace turecko-kyperských vztahů je zásadní podmínkou vstupu Ankary do EU, což se týká i bilaterálních vztahů Turecka s jednotlivými členskými státy,“ dodal eurokomisař.
Podle Vojtěcha Bellinga v turecké otázce neexistuje jasné názorové vymezení mezi evropskou levicí a pravicí. Na snímku zleva: Jiří Schneider, Vojtěch Belling a Štefan Füle (Foto: Hynek Glos, EURO)
Schneider: Hospodářský růst i diplomatická asertivita, kdo z nás to má?
První náměstek ministra zahraničí na úvod svého vstupu zdůraznil, že Turecko je velkým evropským spojencem především na poli bezpečnosti. Narážel tak na fakt, že Ankara v rámci NATO spravuje druhou největší armádu. Podle Schneidera si je Turecko svého významu velmi dobře vědomo, o čemž svědčí i jeho stále asertivnější diplomacie a z toho pramenící problémy ve vztazích se sousedními zeměmi.
V otázce případné integrace Schneider neopomněl ani ekonomické argumenty, když poukázal na loňské 10% HDP i 12% nárůst objemu exportu ‚maloasijského tygra‘. Připomněl, že i pro Prahu je Ankara stále atraktivnějším obchodním partnerem, v neposlední řadě i díky masivnímu nárůstu turecko-německých obchodních vztahů. „Vedle výhodné geografické polohy a bezpečnostní kapacity je tak ekonomický potenciál dalším argumentem pro integraci Turecka,“ uvedl.
Zástupce šéfa diplomacie zmínil i českou pozici v turecké otázce, která zatím nehýbe veřejným míněním, což z hlediska domácí diplomacie označil za úlevu. „Pokud jde o přijetí Ankary do EU, Česká republika není ani ‚hujer‘, ani ‚blokař‘. Naše pozice je důvěryhodná a konzistentní,“ uzavřel Schneider.
Joch: Přijetí Turecka je příliš velké sousto
„Protiturecký sentiment v Evropě sílí,“ uvedl hned v úvodu posledního vstupu konference Roman Joch a narážel tak na nedávné zprávy z Německa, Rakouska i Nizozemska. Přijetí Ankary do EU v dohledné a politicky relevantní budoucnosti označil jako veskrze nepravděpodobné a to hned z několika důvodů. Hlavní překážku podle Jocha představuje především velikost a demografická situace kandidáta. „Zatímco Evropa čítá 500 milionů lidí, jejichž počet se neustále snižuje, Turecko má samo o sobě 80 milionů obyvatel a toto číslo každým dnem roste,“ připomněl Joch.
Jako další proti-integrační argument uvedl změny na turecké politické scéně, kde od roku 2002 kraluje islamistická AKP, Strana spravedlnosti a rozvoje. „Začátky vyjednávání o vstupu do EU spadají do doby sekulárního kemalistického režimu, který však postupně nahradila plíživá islamizace,“ podotkl premiérův poradce. S tím podle něho souvisí nejen snižování vlivu armády, coby hlavní sekulární síly, ale i rostoucí role náboženství ve veřejném životě, například v oblasti islamizace školství.
Na závěr své prezentace poukázal na ‚diplomatické excesy‘ Ankary, kde připomněl nepřátelskou politiku vůči Izraeli, i odpor proti zavedení iránských sankcí. „Vnitropolitická situace i příliš asertivní zahraniční politika jsou důkazem rostoucí disparity mezi Tureckem a Evropou,“ uzavřel svou proti-integrační argumentaci Joch.
Autor: Hana Kopecká, EUROSKOP
