Petr Placák, EUROSKOP, 18. července 2011
Uplynulou sobotu byly v Kapucínské hrobce ve Vídni uloženy ostatky Otto Habsburského, syna posledního rakouského císaře Karla, dlouholetého člena Evropského parlamentu, přesvědčeného Evropana a demokrata, stoupence sjednocené Evropy, která by odolala vnitřním i vnějším ohrožením.
Otto se narodil roku 1912 a když jeho otec Karel I. nastoupil po smrti Františka Josefa v roce 1916 na rakouský trůn, stal se Otto následníkem trůnu a tím i posledním českým korunním princem.
Bylo to ovšem v době, kdy první světová válka byla v polovině a rakouská říše měla zahynout v této apokalypse, ke které sice rakouský trůn neuváženě přispěl, ale kterou rozhodně nechtěl (Rakousko bylo ze všech aktérů 1. sv. války nejméně militaristický stát). Karel I., který se po svém nástupu na trůn snažil o uzavření míru a federalizaci říše, skončil nakonec v exilu na Madeiře, kde v roce 1922 zemřel. Jeho syn Otto Hasburský se pak celý život snažil vystupovat za práva evropských národů ve svazku založeném na stejném kulturním základě, který je propojen jedním hospodářským prostorem.
Nesvázán úzkým pohledem národního egoismu dovedl jako jeden z mála evropských politiků záhy rozpoznat nebezpečí, které Evropě hrozí ze strany národního socialismu a komunismu a proti těmto totalitním hnutím podporoval sjednocenou Evropu, která by chránila individualitu evropských národů před nároky universalistických totalitních ideologií.
Otto byl nejen Evropan, ale i Habsburk, což v jeho případě bylo jedno a totéž. Dobová československá propaganda po první světové válce pochopitelně líčila habsburskou monarchii pokud možno v černých barvách, my bychom s odstupem bez mála sta let na ni měli shlížet objektivněji. Rakousko-Uhersko nebyla uzurpační velmoc jako Rusko nebo Německo. Do svazku rakouských zemí jsme kdysi vstoupili dobrovolně a pod ochrannými křídly monarchie české země, oslabené krizí českého státu v 15. a 16. století, přežily až do moderní doby. V 2. polovině 19. století dosáhli Češi v rakouské monarchii takové kulturní, hospodářské a politické úrovně, že byli schopni se v roce 1918 osamostatnit.
Měli bychom Ottu Habsburského, a s ním i starou monarchii, ocenit – třeba posmrtným udělením Řádu bílého lva. Na snímku pohřební ceremonie ve Vídni 16. července 2011. Za rakví s ostatky Otty Habsburského kráčí jeho syn Karel. Foto čtk
Československo fungovalo dál jako taková více méně zmenšená rakousko-uherská monarchie, ve které si jen Češi a Němci vyměnili role premianta. I když se Československo navenek tvářilo jako opak habsburské monarchie, ve skutečnosti na monarchii plynule navázalo ve všech oblastech veřejného života, ať už se jednalo o oblast hospodářskou, správní, právní a koneckonců i politickou.
Rok 1918 bychom tedy neměli vidět jako nějaký revoluční předěl, ale jako vyvrcholení všestranného rozvoje českého národa v posledních desetiletích habsburské monarchie, které zase jen navázalo na staletý vývoj předtím. České dějiny byly přerušeny až v září 1938 a pak znovu v únoru 1948. Násilně přervaná nit českých dějin jako státu od svého vzniku v 10. století pevně svázaného s kulturou evropského Západu byla znovu navázána v listopadu 1989.
Jako sebevědomý, svobodný národ, který netrpí dějinnými komplexy a dobovými předsudky, bychom měli Ottu Habsburského, a s ním i starou monarchii, ocenit – třeba posmrtným udělením Řádu bílého lva. Bylo by to gesto mentálně dospělého národa, který z frustrací dospívání dorostl ve vyzrálou osobnost, která je schopna nahlížet na sebe sama v širším pojetí. To byla i celoživotní snaha Otty Habsburského.
Autor: Petr Placák