Gazeta Wyborcza: Konec mýtu o rovnosti


Jacek Żakowski, Gazeta Wyborcza, 18. 1. 2012 (převzato z Presseurop)

Návrh nové evropské smlouvy, snížení ratingu devíti členských států agenturou Standard & Poor’s a výtky vůči Maďarsku: toto vše dnes poukazuje na skutečnost, že velké členské státy EU si prosazují své na úkor těch menších, tvrdí komentátor polského deníku Gazeta Wyborzca.

Události posledních třech týdnů Evropskou unii definitivně zbavily roušky pokrytectví spočívající v přesvědčení, že státy, které ji tvoří, si jsou přes všechny své rozdíly rovny. Zaprvé se eurozóna rozhodla scházet se, rokovat a rozhodovat v uzavřeném kruhu. Bez ostatních a tedy i bez nás [Poláků]. To podkopává a omezuje roli Evropské komise, která od svého založení staví na principu vzájemné rovnosti členských států, a stejně tak i Evropského parlamentu, jehož křesla jsou státům přidělována na základě velikosti populace. Pokud bude evropský pakt stability přijat ve své stávající podobě, vznikne jakási unie v Unii. V celé řadě otázek bude tato omezená unie diktovat své podmínky ostatním, podobně jako to dnes činí „Merkozy.

Za druhé rozhodnutí o snížení ratingu 9 států eurozóny nebude mít nutně přímý dopad na náklady na obsluhu jejich dluhu (snížení ratingu Spojených států nic takového nevyvolalo a dluh Itálie je dnes dokonce levnější než v době, kdy měla země lepší hodnocení). Toto snížení však naopak zcela jistě ovlivní určitou neformální hierarchii mezi členskými státy a váhu jejich hlasů v rámci Unie. Tím pádem dojde k posílení vůdčího postavení Německa, které si svůj rating udrželo. Stejně tak nabude na váze německá politika opatrné úspornosti. Německo by si pravděpodobně mohlo půjčovat ještě levněji a více tak stimulovat svůj trh, čímž by se jeho hospodářský náskok vůči zbytku Evropy jen zvýšil.

Důsledkem bude, že kvantitativní kritéria Lisabonské smlouvy (výpočet kvalifikované většiny v rámci Evropské rady, která se zakládá na dvojím kritériu – počtu členských států a demografické váze) ztratí svůj význam ve prospěch stále významnějších kritérií kvalitativních (kvalita státu a jeho hospodářství). Budeme dokonce svědky úpadku dua „Merkozy, kterého vyvede z rovnováhy příliš silné postavení Merkelové vůči Sarkozymu. Podniknout v Evropě cokoliv bez Německa bude ještě těžší. Zbývajících 26 členských států proti Německu nic nezmůže (tedy kromě rozložení Unie).

Rozhodovací procedura a rozložení hlasů v Parlamentu, Komisi a Radě, o nichž se v rámci Lisabonské smlouvy tak pracně vyjednávalo, je v troskách. Určitou dobu bude Unie fungovat jako kdysi fotbal, kdy jej sice hráli všichni, ale jen Německo vyhrávalo.

Mladým demokraciím se nedůvěřuje

Za třetí vyostření rétoriky a politických kroků vůči Maďarsku ukazuje, že v Unii si některé státy mohou dovolit více než jiné. Orbán zcela určitě vede ohavné řeči a provádí stupidní hospodářskou politiku. Ale z institucionálního hlediska neučinil nic, co by neprošlo i v ostatních státech. Jeho útok na média neškodí svobodě slova o nic více, než to, co kdysi provedl Sarkozy s francouzskou veřejnoprávní televizí a ještě předtím Berlusconi s italskými médii. Co se týče BBC, ta je, jak tomu bylo ostatně vždy, v personálních otázkách pod přímou kontrolou vlády. Stejně tak Maďarská centrální banka nebude pod kontrolou vlády o nic více, než je tomu v případě Bank of England či amerického Fedu. Mezinárodní společenství v klidu tolerovalo a stále toleruje podobné postupy ve Francii, Itálii, Anglii či Spojených státech, nikoli proto, že by si jich snad nikdo nevšiml, ani z důvodu jakési nesmělosti vůči velmocem, ale zkrátka proto, že v nich nespatřuje nic závadného. Staré a velké demokracie, stejně jako německé dluhopisy, těží z kapitálu v podobě důvěry, která mladým a malým demokraciím vždy scházela.

Z jistého pohledu tyto rozdíly existovaly vždy a vždy se s nimi také počítalo. Dnes o nich však hovoříme zcela otevřeně a neváháme je institucionalizovat. Jaké důsledky to bude mít v dlouhodobém horizontu pro Polsko a pro Unii, zatím nevíme. Obecně přináší adaptace formy (institucionální) na obsah (například ekonomický) ve výsledku racionalizaci institucí. Ale dnes máme co do činění s emocemi, to znamená s politikou.

Rozdíly zveličované emocionálně a politicky, rozdíly rozhlašované a institucionalizované jsou pro všechny nepříjemné. Řada států bude mít ještě větší problém s akceptováním postavení Německa v Unii. A Německo bude mít větší problém souhlasit s pokračováním snah o solidaritu a sebeomezování. To znamená, že kromě napětí v ekonomice a vnějších vztazích musíme očekávat velké napětí na mezinárodní úrovni a závažné problémy rozhodovací. Alespoň do té doby, než pokrytectví zakládajícího mýtu Evropské unie nenahradí nějaká nová logika. K tomu však nedojde ani rychle ani bezbolestně.

Autor: Jacek Żakowski, Gazeta Wyborcza (převzato z Presseurop)

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality