Holocaust v Turecku

V istanbulské hlavní synagoze proběhl vzpomínkový obřad, na kterém tamní vrchní rabín zapálil svíčku společně s istanbulským primátorem na památku obětí nacistického vyhlazování. Vzpomínky se vedle představitelů města a židovské komunisty účastnili sunnitští i šíitští duchovní a řada osobností tureckého veřejného života. V předvečer shromáždění pak turecká státní televize TRT odvysílala první část slavného devítiapůlhodinového dokumentu francouzského režiséra Claude Lanzmanna Šoa.

Oficiální propaganda v muslimských zemích, a Turecko nevyjímaje, přitom léta představuje holocaust jako ideologický nástroj Tel Avivu, která má zastřít zločiny páchané Izraelci na Palestincích. Pietní večer v Istanbulu je o to pozoruhodnější, že vztahy mezi dřívějšími spojenci, Tureckem a Izraelem, jsou dnes na bodu mrazu. Viditelný obrat k horšímu nastal v roce 2009, kdy turecký premiér Erdogan ostře odsoudil vojenský zásah Izraele v Gaze, který byl sice odvetou za raketové ostřelování Izraele islámskými militanty, ale přišly při něm o život stovky Palestinců, včetně civilistů.

K opravdu velké roztržce mezi oběma zeměmi došlo však až po zákroku Izraele proti turecké lodi Mavi Marmara, jejíž posádka se pokoušela v rámci mezinárodního konvoje prorazit blokádu Gazy. Při obsazení plavidla izraelským komandem zahynulo devět tureckých občanů a turecký premiér Erdogan zásah označil za „akt srovnatelný s válečným zločinem". Komise OSN, která se incidentem zabývala, ovšem dospěla k názoru, že zákrok byl oprávněný, i když nepřiměřený. Izraelská vláda se následně odmítla za smrt Turků oficiálně omluvit, načež Ankara přerušila s Tel Avivem diplomatické vztahy a pozastavila vojenské dohody s Izraelem.

Holocaust je věcí celého Západu. Na snímku z ledna 1945 koncentrační tábor Osvětim krátce po osvobození vojáky lvovské pěší divize armády prvního ukrajinského frontu. Foto archiv čtk

Za prudkou reakcí Turecka je ovšem třeba hledat také či především rostoucí ambice Ankary, která dlouhodobě usiluje o to stát se hegemonem v muslimském světě. K tomu ovšem patří brát se za „práva" muslimů po celém světě. Palestinská otázka je v tomto ohledu na prvním místě a ne příliš „citlivá" politika izraelské vlády Benjamina Netanjahua v tom hraje Erdoganovi do noty.

Zároveň ovšem Ankara nechce přetrhat své vztahy se Západem, které považuje v mnoha ohledech za klíčové. Po právu. „Sbližování" Ankary s Teheránem je třeba vidět ve smyslu určitého nátlaku na Západ, aby si Turecka víc považoval, než aby to byl vážně myšlený zahraničně politický obrat: Ankara moc dobře ví, že svázat budoucnost země s teokratickým režimem v Íránu by bylo pro ekonomicky se rozvíjející a modernizující se tureckou společnost smrtelné.

A v případě holocaustu nejde jen o vztah s Izraelem, ale především o vztah k celé Evropské unii a Americe, které pietu za oběti holocaustu považují za nedílnou součást identity demokratického Západu, jak se konstituovala po druhé světové válce.