Projevy

Evropská unie (tedy EU, dříve Evropská společenství, ES, původně Evropské hospodářské společenství, EHS) je definována smlouvami uzavřenými mezi členskými státy. Jsou většinou pojmenovány podle místa, kde byly schváleny. První byla v roce 1957 Římská smlouva. Zatím poslední byla smlouva z Nice z roku 2001.

Oslabování členských států

Všechny smlouvy s výjimkou té první jsou rozvíjením a pozměňováním smluv předcházejících, nemají tedy smysl samy o sobě. Nelze jim ani porozumět, nemáme-li vedle sebe smlouvy ostatní. Každá smlouva znamená tu drobné, tu zásadní posouvání evropského integračního procesu směrem k větší a větší unifikaci a centralizaci a k oslabování pozic a pravomocí členských států.

Radikální novinkou měla být smlouva, která byla i jinak nazvána - Evropská ústavní smlouva (či evropská ústava) z roku 2004. Za nás ji podepsal premiér Gross. Ta byla jiným dokumentem jak svým obsahem (obrovským počtem změn), tak i svou formou (byla uceleným textem, který nahrazoval všechny předcházející smlouvy). To vedlo, spolu s použitím slova ústava v jejím textu i názvu, k tomu, že bylo pro její schválení v řadě zemí vyžadováno všelidové referendum. Výsledek známe: tato smlouva byla v roce 2005 zamítnuta referendy ve Francii a Holandsku.

Ústava v podobě dodatků

V rámci německého předsednictví EU v první polovině roku 2007 se kancléřce Merkelové podařilo přesvědčit členské země (včetně České republiky reprezentované premiérem Topolánkem), že „vadou" ústavní smlouvy byly pouze:

- její forma, neboť ústava byla napsána jako ucelený text. Díky tomu ji bylo možné číst a pochopit;

- několik příliš do očí bijících věcí, které připomínaly, že se EU stává státem (vlajka, hymna, prezident, státní svátek, atd.) a přestává být mezistátní organizací.

Proto navrhla přepsat ústavní smlouvu do úplně jiného textu, do formy dodatků ke stávajícím smlouvám. Tento postup byl schválen v červnu 2007, a protože byl text doděláván až v druhé polovině téhož roku v rámci portugalského předsednictví, dostal název Lisabonská smlouva.

Česko je výjimkou

Tato „nová" smlouva však není pouhým dílčím, a už vůbec ne malým dodatkem (nebo novelou) dosavadních smluv. Stávající smlouvy mění od základu. Přesto bylo na úrovni politických elit dohodnuto, že se všechny země pokusí tuto smlouvu schválit v parlamentech (aby snad prostí občané v referendech smlouvu opět nezamítli). Smlouva byla navíc ve většině zemí schvalována nesmírně rychle a je potvrzeno, že ji v některých zemích schválil parlament, aniž existoval její text v domácím jazyce.

Výjimkou je Česká republika, kde jsou vůči této smlouvě silné politické námitky, což vedlo k tomu, že u nás - jako v jediné zemi EU - tato smlouva nebyla v parlamentu zatím nejen schválena, ale do této chvíle ani vážně projednávána. V parlamentech byla smlouva schválena i v Německu a v Polsku, ale dosud ji nepodepsali oba prezidenti.

Na co se čeká

Specifikem je Irsko, kde podle irské ústavy o takovém dokumentu referendum musí být. To proběhlo v červnu 2008 a jeho výsledkem bylo NE. Protože podle dosavadních smluv o EU musí být schvalování těchto dokumentů jednomyslné, zamítnutí v jedné zemi znamená celkové neschválení.

EU tedy dnes čeká na:

- eventuální nové referendum v Irsku;

- výsledek projednávání v České republice;

- podpisy prezidentů Německa a Polska.

Německý prezident čeká na stanovisko německého Ústavního soudu, polský prezident má své výhrady, ale hlavně to nechce být on, kdo Iry tlačí k novému hlasování.

Lisabonská smlouva je ve své podstatě zamítnutou ústavní smlouvou, ale všechno důležité v ní zůstalo. Výslovně to potvrdil i hlavní vyjednavač původní ústavní smlouvy, bývalý francouzský prezident Giscard d'Estaing: „Rozdíl mezi původní ústavou a současnou Lisabonskou smlouvou je v přístupu spíše než v obsahu." (The Independent, 30. 10. 2007).

Jaké jsou hlavní změny, které tato smlouva přináší ve srovnání s dosavadním stavem?

a) Lisabonská smlouva ve velkém rozsahu přesouvá pravomoci z jednotlivých členských zemí do „Bruselu", neboli na orgány EU. Jedná se i o velice citlivé oblasti sociální politiky, energetiky, nepřímých daní, justice, bezpečnosti, vojenských otázek, zahraniční politiky atd. (Vznikne např. i evropská policie, která bude smět zasahovat na území všech členských států.)

b) Smlouva zavádí pravomoci, jako by šlo o stát federálního typu (aniž však obsahuje pojistky typické pro ústavy federálních států - není tam ani to, co bylo v Ústavě federálního Československa do 31. prosince 1992). Zavádí kategorii výlučných pravomocí Unie, které jsou pravomocím členských zemí nadřazeny. Bylo-li dosud základní charakteristikou „sdílení pravomocí", neboli sdílení suverenity, místo toho vzniká suverenita „evropská".

Dále se zavádí tzv. podpůrná pravomoc Unie, která dovoluje EU zasahovat do oblastí, jako je „ochrana a zlepšování lidského zdraví, průmysl, kultura, cestovní ruch, všeobecné vzdělávání, odborné vzdělávání, mládež, sport, civilní ochrana...". Evropská unie tak bude moci zasahovat členským státům v podstatě do všeho. To je zesíleno i tím, že Lisabonská smlouva vůbec nezmiňuje žádné „výlučné pravomoci" členských států, tedy výčet oblastí, do kterých by EU v žádném případě nesměla zasahovat.

c) Smlouva ve více než padesáti oblastech zavádí většinové hlasování, ač tam dosud bylo nutné rozhodovat jednomyslně. Členské státy tak ztrácejí jeden z atributů své svrchovanosti (možnost zamezit iniciativě, kterou si nepřejí).

d) Je zavedena právní subjektivita EU, což je velmi blízké vzniku nového státu.

e) Snižuje se hlasovací váha menších zemí, včetně České republiky, a posiluje se hlasovací váha větších zemí. Potlačuje se princip rovnosti států, větší význam dostává počet občanů. Proto se váha německého hlasu zhruba zdvojnásobí, zatímco váha našeho hlasu se naopak dvakrát sníží.

f) Takzvaná přechodová klauzule umožňuje, aby sama Evropská rada (27 hlav států či vlád) přijala rozhodnutí, že je možné rozhodovat většinově, i když jde o oblast jednomyslného rozhodování.

g) Smlouva zahrnuje velmi široce pojatou Listinu základních práv Evropské unie. Ta bude mít stejnou sílu jako sama Lisabonská smlouva, a proto si bude nárokovat i přednost před ústavami jednotlivých členských zemí včetně naší.

Evropa jednoho státu

Lisabonská smlouva je krokem zpět k odmítnuté evropské ústavě. Je dokumentem, který představuje výrazný posun od Evropy států k Evropě jednoho evropského státu. Znamená přesun od dobrovolné a stále znovu a znovu domlouvané a potvrzované spolupráce evropských států v tisících konkrétních záležitostí k jednou provždy platné dominanci orgánů a institucí unijních nad orgány a institucemi jednotlivých členských států. Vede k prohlubování demokratického deficitu. Parlament České republiky má o všech těchto věcech dosud právo rozhodnout. Pokud bude platit Lisabonská smlouva, přestane tato možnost existovat.