Práce

Práva zaměstnanců - občanů EU

Právo žít, pracovat a studovat v jiných členských zemích Evropské unie, než je země jejich původu, náleží všem občanům Unie a patří mezi základní práva plynoucí z členství v EU.

Občané Evropské unie mají tedy přiznáno právo na rovný přístup k pracovním příležitostem a následné rovné zacházení. Mohou se ucházet o práci u jakékoliv firmy na území kteréhokoliv členského státu. Přičemž zájemci o pracovní příležitost ze dvou rozdílných zemí Unie nemohou být vystaveni rozdílným požadavkům a v rámci výběrového řízení jim musí být zaručeny stejné podmínky.

K využití tohoto práva byla přijata řada záruk předcházejících případné diskriminaci migrujících pracovníků oproti domácím. S migrujícími občany EU a jejich rodinnými příslušníky se podle práva EU má zacházet jako s občany hostitelské země se zvláštním zřetelem na zaměstnání a pracovní podmínky, daňové a sociální úlevy, odborová práva a sociální jistoty.

Primární úprava volného pohybu pracovníků je obsažena v čl. 39 SES (Smlouva o ES (pdf, 1,49 MB)), jehož ústředním principem je zákaz diskriminace z důvodu státní příslušnosti. Svoboda pohybu pracovníků znamená zrušení jakékoliv diskriminace z důvodu státní příslušnosti mezi pracovníky členských států vzhledem k zaměstnání, odměňování a dalším pracovním podmínkám.

Pro přesnější stanovení a zajištění práv pracovníků bylo přijato orgány EU množství nařízení a směrnic. Významnou roli při definování základních pojmů a dalším rozvíjení práv pracovníků, občanů EU, sehrál také Evropský soudní dvůr. Výsledkem bylo poskytnutí širokého okruhu práv této skupině občanů.

Rovné podmínky zaměstnanců v EU

Jedním z důležitých nástrojů ochrany práv občanů Evropské unie je zákaz diskriminace. Práva pracovníků upravuje podrobně zejména nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství.

Státní příslušníci členských států mají právo přijmout zaměstnání v jiném členském státě za stejných podmínek jako domácí pracovníci. Členské státy nesmějí narušit toto pravidlo stanovením norem a procedur, které by ztěžovaly cizincům - občanům EU - přístup na pracovní trh, např. podmínit jej udělením povolení k zaměstnání nebo zaváděním kvót.

Je nepřípustná jakákoliv diskriminace v pracovních podmínkách mezi domácími pracovníky a osobami, které přicházejí pracovat na území daného státu z jiných členských zemí. Nařízení přitom výslovně zmiňuje odměnu, výpověď, rekvalifikace, ale uvedený zákaz se týká obecně pracovních podmínek.

Rovné postavení mužů a žen, zde platí: jestliže zaměstnavatel v Evropské unii zaměstnává muže a ženu, kteří pro něj vykonávají stejnou práci, musí jim zaplatit stejnou mzdu. Rozdíly ve mzdě mohou nastat jedině z důvodů existence objektivních faktorů spojených s úrovní kvalifikace nebo proto, že jeden ze zaměstnanců má delší praxi.

Uvedené nařízení 1612/68 poskytuje dále pracovníkům právo na odborná školení za stejných podmínek, jaké mají domácí zaměstnanci. Evropský soudní dvůr však omezil toto právo, aby zamezil nadměrným nákladům ve státech, jejichž systém je v této oblasti velmi štědrý.

Pracovníci na území jiného členského státu mají dále zaručeno také právo vstupovat do odborů a aktivně se zapojit do jejich činnosti.

Další informace a odkazy

• Text konsolidované verze Nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (pdf, 121 kB)
  
• Otázku vstupu a pobytu na území členských států upravuje směrnice 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (pdf, 501 kB)
  
• Občanství EU na Euroskopu