Politiky EU

Základ politiky představuje mezivládní spolupráce resortů členských zemí v rámci pracovních skupin ES označovaných jako TREVI (Terrorisme, Radicalisme, Extremisme, Violence Internationale). Ta vznikla v polovině 70. let v reakci na teroristické útoky v Evropě (např. olympijské hry v Mnichově v roce 1972). Druhou linií je Schengenská dohoda z roku 1985, ve které se země Beneluxu spolu s Francií a Německem dohodly na vytvoření prostoru bez vnitřních hranic.

Do unijního rámce byla politika zahrnuta po nabytí účinnosti Maastrichtské smlouvy v roce 1993. Ta ji v nové struktuře zařadila do III. pilíře. Vlivem Amsterodamské smlouvy došlo roku 1999 ke změnám, které část agendy převedly ze III. do "běžného" I. pilíře, tedy do komunitárního právního rámce. Sem se dostaly oblasti azylu, migrace, vízové politiky, ochrany hranic, civilního práva ("Schengen") i civilní justiční spolupráce. V tomto rámci politika fungovala až do přijetí Lisabonské smlouvy v roce 2010.

Policejní spolupráce

Policejní spolupráce mezi členskými státy je zakotvena jako mezivládní politika v rámci Maastrichtské smlouvy. Tuto oblast dále posílila Amsterodamská smlouva, která rozšířila unijní pravomoci a vytvořila EUROPOL (evropský policejní úřad). Ten představuje základ policejní spolupráce na úrovni EU. Do agendy EUROPOLU spadá shromažďování, uchovávání a výměna informací a jeho mandát se vztahuje na všechny závažné přeshraniční trestné činy. 

Zavedení Evropského zatýkacího rozkazu, které nahradilo zdlouhavé extradiční postupy. Umožnilo například rychlé vrácení obviněných, kteří uprchli do zahraničí, aby se vyhnuli trestnímu stíhání, do země, kde mají být souzeni. Implementace "eurozatykače" se stala předmětem sporu mezi Komisí a členskými státy. Dle rámcového rozhodnutí Rady z června 2002 měly členské státy implementovat "eurozatykač" ke konci roku 2003. Zprávu o implementaci vydala Komise v únoru 2005. Některé státy si přitom vyjednaly výjimky již během sjednávání rámcového rozhodnutí (např. Rakousko odmítlo aplikovat systém předávání vlastních občanů do zahraničí na základě evropského zatýkacího rozkazu až do konce roku 2008; specifický režim extradice zavedla také Praha, když se rozhodla nevydávat své občany za činy spáchané před 1. 11. 2004). V řadě zemí včetně České republiky se stal "eurozatykač"  předmětem přezkoumání ze strany Ústavního soudu.

Schengenská dohoda

V roce 1999 se prostřednictvím Amsterodamské smlouvy staly součástí evropského práva i Schengenská dohoda (1985) a Schengenská prováděcí úmluva (1990), která vytvořila Schengenský informační systém (SIS). Na jejich základě byly do roku 2001 odstraněny kontroly na společných vnitřních hranicích EU-15 kromě Velké Británie, Irska a Dánska, které si vymohly výjimku. Česká republika a další nové členské státy se k Schengenskému prostoru připojily v prosinci 2007.

Samotné Schengenské dohody, nejsou jen předpisem jednotné politiky pro volný pohyb osob, zboží či služeb, ale obsahují i významná ustanovení o trestně-právní a policejní spolupráci. Ta umožňují eliminovat případné negativní důsledky plynoucí z provádění schengenského acquis (např. příhraniční kriminalita související s volným pohybem osob atp.) a pomáhají zajišťovat bezpečnost. Schengenská prováděcí úmluva také obsahuje zmocnění vyslat tzv. styčné důstojníky, kteří zajišťují rychlejší a efektivnější výměnu informací.

Posílená spolupráce mezi vnitrostátními soudními systémy zajišťuje, že rozsudky vynesené v jednom členském státě budou uznávány a vykonávány v rámci celé EU. Tyto zásady jsou důležité nejen v trestněprávních, ale i v občanskoprávních řízeních týkajících se rozvodů, konkurzů a nesplacených pohledávek, jestliže dotyčné osoby žijí v různých zemích. Nařízení o výkonu a uznávání soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech stanovuje pravidla pro příslušnost soudů při sporech s mezinárodním prvkem a také pro uznání a výkon rozsudku soudu v jiném členském státě. V rámci trestněprávní součinnosti jde především o zjednodušení kooperace justičních orgánů členských států například tehdy, když byl trestný čin spáchán v jiném státě EU, než kde je pachatel souzen. Trestněprávní spolupráci mezi příslušnými orgány členských zemí zjednodušuje EUROJUST (evropská jednotka pro justiční spolupráci).

Azyl a přistěhovalectví

Základem azylové politiky je Ženevská konvence OSN (1951), která upravuje status uprchlíka v situacích, kdy není možný návrat do země původu. V roce 2008 členské státy schválily Evropský pakt přistěhovalectví a azylu. Jeho cílem je podpora integrace imigrantů a organizace legálního přistěhovalectví s ohledem na priority členských států. Unie rovněž spolupracuje s mateřskými zeměmi přistěhovalců, kde se snaží zlepšit životní podmínky.

Na obranu proti nelegálnímu přistěhovalectví byla v roce 2005 zřízena agentura FRONTEX, pověřená řízením unijní součinnosti při ochraně vnějších hranic. Prioritou je i boj proti zaměstnávání osob, které pobývají na území EU ilegálně (zde se propojuje migrační politika s oblastmi pracovního a trestního práva). Za tímto účelem stanovila Komise minimální harmonizaci sankcí za nelegální zaměstnávání příslušníků třetích zemí.

Dopady Lisabonské smlouvy

Lisabonská smlouva přinesla zásadní změny pro unijní právní řád i tradiční pilířovou strukturu. Téměř všechny politiky z oblasti justice a vnitra se přesunuly z prakticky neexistujícího III. (samostatného) do I. (komunitárního) pilíře. Prostoru svobody, bezpečnosti a práva byl posílen; kromě dosavadních politik (volný pohyb osob, azyl, kontrola na vnějších hranicích, policejní a celní spolupráce, boj s trestnou činností) zahrnuje na stejné úrovni také spolupráci mezi policejními, justičními a celními orgány členských států. V rámci Unie tak budou jednotně uplatňovány zákony jak pro občany, přistěhovalce a návštěvníky EU, tak pro pachatele trestných činů.

Nově vzniklá oblast s názvem Svoboda, bezpečnost a spravedlnost podléhá hlasování Rady kvalifikovanou většinou a legislativní proceduře spolurozhodování Rady a Evropského parlamentu. Tím se zvýšila důležitost parlamentu, který získal téměř univerzální paralelně legislativní moc.

Vynucovací pravomoc pro všechna rozhodnutí v oblasti justice a vnitra přísluší Evropskému soudnímu dvoru (ESD). Ten také po dobu pěti let disponuje omezenou pravomocí pro opatření schválená v předchozím mezivládním rámci III. pilíře. Po uplynutí této lhůty v roce 2015 pokryje soudní pravomoc ESD veškerou předchozí legislativu v oblasti policejní kontroly a trestních věcí.

V oblasti justiční a policejní spolupráce v trestních věcech posílila Lisabonská smlouva legislativní iniciativu Komise. Ta má právo výlučné zákonodárné moci ve všech případech s výjimkou administrativní a soudní součinnosti v policejních a trestních věcech. Zde ji sdílí s jednou čtvrtinou všech členských států.

České a evropské instituce

• Evropská Komise:

Generální ředitelství pro spravedlnost, svobodu a bezpečnost

V čele ředitelství, které vytvořila Lisabonská smlouva, stojí Francouzka Francoise Le Bailová. Ředitelství je odpovědné za oblast trestního a občanského práva, ale rovněž sem spadá například problematika evropského občanství. Návrhy útvaru schvalují pracovní orgány Rady ministrů (skupiny, COREPER II.)

• Evropský parlament:

Výbor pro spravedlnost a bezpečnost (LIBE)

Výboru předsedá Juan Fernando López Aguilar z parlamentní frakce Progresivní aliance socialistů a demokratů. ČR jako náhradníci zastupují Robert Dušek z ČSSD a Zuzana Roithová z KDU-ČSL.

Výbor pro právní záležitosti (JURI)

Výboru předsedá Klaus-Heiner Lehne z frakce Evropské lidové strany (Křesťanských demokratů). ČR zastupují Jiří Maštálka za KSČM a jako náhradník Edvadr Kožušník za ODS. 

• Evropská rada:

V Radě pro spravedlnost a vnitřní věci zasedají ministři vnitra členských států ve dvouměsíčních intervalech.

• V rámci ČR jsou přímo odpovědná  ministerstva vnitra a spravedlnosti

Odkazy

Evropská komise: Justice a vnitro (česky)

Evropská komise: Schengenská dohoda (anglicky)

Evropská komise: Eurojust (anglicky)

Evropská komise: Frontex (anglicky)