Politiky EU

Evropská sociální politika existuje především v rovině společně sdílených hodnot, společných idejí a principů. Význam sociální politiky a všeobecná sociální paradigmata byly zdůrazňovány od samého počátku evropské integrace v 50. letech 20. století, neboť rozvoj agendy sociální politiky je důsledkem úsilí o zlepšení kvality života občanů Společenství.

Evropská sociální politika patří do oblasti sdílené pravomoci EU, protože každý členský stát má jiné historické tradice a možnosti realizace této politiky. Jednorázové sjednocení by vzhledem k rozdílné hospodářské vyspělosti členských zemí nepřineslo pozitivní efekt. Od samého počátku je patrný rozpor v přístupu k této agendě. Některé státy podporují tzv. maximalistický model, tedy co největší harmonizaci politiky (Francie, Švédsko), jiné požadují zachovat co nejvíce kompetencí členským státům (Velká Británie, Česká republika)

K dosažení vytyčených cílů a sbližování EU proto přijala politiku otevřené koordinace. Čl. 151 Smlouvy o fungování EU uvádí, že: „Unie a členské státy (...) mají za cíl podporu zaměstnanosti, zlepšování životních a pracovních podmínek tak, aby bylo možno tyto podmínky vyrovnat a přitom udržet jejich zvýšenou úroveň, přiměřenou sociální ochranu, sociální dialog, rozvoj lidských zdrojů za účelem trvale vysoké zaměstnanosti a boj proti vyloučením."

Sociální otázky zdůrazňují již zakladající smlouvy Společenství. V roce 1989 přijaly členské státy Chartu základních práv pracovníků. Nutnost zdůrazňování sociálních aspektů v unijních politikách zmiňuje i Lisabonská smlouva. Ne vždy se však podaří uspokojit rozdílné názory a zájmy. Na fotce demonstrace za sociální solidaritu během summitu EU v Laekenu v prosinci 2001. (zdroj: Audiovisual Service EU)


Vznik politiky a její vývoj

Přestože byla sociální problematika zmíněna ve smlouvě o ESUO (1951), skutečné počátky sociální politiky jsou ukotveny ve smlouvě o EHS (1957), kde se podpora „životních a pracovních podmínek a zaměstnanosti" (čl. 117 Smlouvy o EHS) stala základním cílem společenství.

Sociální politika se od počátku úzce pojila s projektem společného trhu. Během vývoje Společenství měla největší podíl na zrychleném vývoji v této oblasti Komise Jacquesa Delorse, která však opět narazila na spor maximalistického a minimalistického přístupu. Jednotný evropský akt (1986) proto nehovořil o konkrétní koncepci politiky, ale o potřebě řešit sociální nerovnost a zlepšit sociální situaci ve Společenství. Zavedl ale hlasování kvalifikovanou většinou v Radě a větší koordinaci v oblasti bezpečnosti práce, ochrany zdraví a pracovního prostředí. Komise v této době také podporovala sociální dialog.

V roce 1989 byla členskými státy podepsána tzv. sociální charta (Charta základních práv pracovníků ve Společenství; nepodepsala Velká Británie), která měla být podle některých členských států v budoucnu začleněna do smluv. Ve formě protokolu byla připojena ke Smlouvě o EU roce 1993.

Postupná komunitarizace sociální politiky začala od poloviny 90. let. 20. století. EU se od této doby začala soustředit hlavně na snižování nezaměstnanosti a zvyšování konkurenceschopnosti. Koordinovaný postup členských států v oblasti sociální politiky platí od podpisu Amsterodamské smlouvy (1997), která také zrušila Velké Británii výjimku ze sociální charty. V návaznosti na smlouvu byla zformulována Evropská strategie zaměstnanosti, která se v roce 2000 stala součástí Lisabonské strategie.

Po vstupu Smlouvy z Nice v platnost (2003) se mezi nejdůležitější otázky sociální politiky řadila debata o praktickém naplňování tzv. Lisabonské strategie, která deklarovala mj. i zachování vysokých sociálních a environmentálních standardů. Lisabonská smlouva (2009) zdůrazňuje nutnost zohledňovat sociální aspekty ve všech unijních politikách.

Základní fakta

Podpůrnou a koordinační činnost ve všech oblastech sociální politiky vykonává Komise, a to zejména v oblasti zaměstnanosti, pracovního práva a pracovních podmínek, odborného a dalšího vzdělávání, sociálního zabezpečení, ochrany před pracovními úrazy a nemocemi z povolání, ochrany zdraví při práci a práva sdružovat se v odborových organizacích a práva kolektivního vyjednávání mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Komise za tímto účelem předkládá zejména návrhy směrnic.

Rada pro zaměstnanost, sociální politiku, zdraví a ochranu spotřebitele prostřednictvím evropských právních předpisů upravuje minimální sociální standardy a základní práva zejména v oblastech rovnost žen a mužů, zákaz diskriminace, volný pohyb pracovních sil, bezpečnost a ochrana zdraví při práci, pracovní právo a pracovní podmínky. Pomocí tzv. otevřené metody koordinace Rada stanovuje společné cíle a priority, analyzuje opatření přijatá na národní úrovni a předkládá doporučení členským státům, provádí výměnu informací, zkušeností a příkladů správné praxe.

Nástroje politiky

Hlavním právním základem úpravy sociální politiky Unie je hlava X Smlouvy o fungování EU nazvaná Sociální politika (čl. 151-161), která byla vyčleněna z původní hlavy XI „Sociální politika, všeobecné a odborné vzdělávání a mládež" Smlouvy o založení ES.

V oblasti sociální politiky se uplatňují standardní legislativní nástroje, zejména směrnice. Komise publikuje bílé a zelené knihy, sdělení, strategie apod.

Dalším nástrojem jsou také tzv. stimulační opatření přijímaná v případě, že výsledky některých členských států v oblasti zaměstnanosti nejsou uspokojivé. Tato opatření nemají za cíl harmonizaci.

Pro období let 2007-2013 se země EU rozhodly věnovat velkou část rozpočtu EU na účely většího hospodářského růstu a zvýšení zaměstnanosti. Jednou z hlavních priorit Unie se stal udržitelný růst, který představuje v rámci finanční perspektivy na roky 2007-2013 44,6 % finanční prostředků, tedy přes 382 mld. €.

Na oblast sociální politiky (konkurenceschopnost pro růst a zaměstnanost) bylo pro rok 2010 vyčleněno 11,2 mld. €, přičemž rozpočet hlavního finančního nástroje politiky, Evropského sociálního fondu (ESF), činí přes 10 mld. €. Mezi další nástroje, prostřednictvím kterých EU financuje sociální politiku, patří také Evropský fond pro přizpůsobení se globalizaci (EGF) nebo program PROGESS.

Zaměstnanost a sociální otázky měl v první Barrosově komisi (2004-2009) na starosti bývalý český premiér Vladimír Špidla. (zdroj: Audiovisual Service EU)

Instituce EU a politika zaměstnanosti

• Evropská komise - Generální ředitelství pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti

Schází se zhruba 4krát ročně. Tvoří ji ministři odpovědní za zaměstnanost, sociální ochranu, ochranu spotřebitele, zdraví a rovné příležitosti. Rada pouze stanovuje společné cíle, analyzuje opatření přijatá na národní úrovni apod. Rozhoduje obvykle kvalifikovanou většinou.

• Evropský parlament

Výbor pro zaměstnanost a sociální věci vede Francouzska Pervenche Berés z Progresivní aliance socialistů a demokratů. Za Českou republiku ve výboru zasedají Milan Cabrnoch z ODS a Richard Falbr z ČSSD. V čele Výboru pro práva žen a rovnost pohlaví stojí švédská europoslankyně Eva Britt Svensson z Evropské sjednocené levice/Severské zelené levice. Za ČR se jednání výboru účastní Andrea Češková z ODS, náhradnicí  je Zuzana Roithová z KDU-ČSL.

• Evropský sociální fond

Rada v oblastech sociální politiky rozhoduje kvalifikovanou většinou, tedy v rámci spolurozhodovací procedury (řádného legislativního postupu) s Evropským parlamentem (po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem a Výborem regionů).

Pouze v oblasti sociálního zabezpečení a sociální ochrany pracovníků, ochrany pracovníků při skončení pracovního poměru, zastupování a kolektivní obrany zájmů pracovníků a zaměstnavatelů a podmínek zaměstnávání státních příslušníků třetích zemí oprávněně pobývajících na území EU rozhoduje Rada zvláštním postupem, tedy jednomyslně po konzultaci s Evropským parlamentem.

V čl. 153 SFEU je zakotven mechanismus tzv. přechodových klauzulí (passerelles) umožňující změnu hlasovacích procedur v Radě. Ta může jednomyslně rozhodnout o změně hlasovací procedury ze zvláštní na řádnou ve všech uvedených oblastech kromě sociálního zabezpečení a sociální ochrany pracovníků. V této oblasti musí být zvláštní legislativní postup zachován. Předpisy přijaté v této oblasti nesmějí bránit právu členských států vymezovat základní zásady svého systému sociálního zabezpečení.

Komise před předložením legislativních návrhů z oblasti sociální politiky konzultuje se sociálními partnery otázku možného zaměření akce Unie. Komise v úzké spolupráci s členskými státy vypracovává průzkumy, zaujímá stanoviska a organizuje porady o problémech.

Změny po Lisabonské smlouvě

V oblasti sociální politiky zavádí Lisabonská smlouva některé podstatné změny. Mezi obecné cíle Unie se dostává plná zaměstnanost a společenský pokrok (čl. 133 SFEU). Nově je zakotvena tzv. horizontální sociální klauzule zavazující Unii přihlížet ve všech svých politikách k cílům sociální politiky (čl. 9 SFEU). Zdůrazněna je role sociálních partnerů (čl. 152 SFEU). Na základě jejich společné žádosti je mohou členské státy pověřit prováděním směrnic a nově také prováděním dohod mezi sociálními partnery na úrovni EU - tato delegace však nezbavuje členský stát odpovědnosti definované v čl. 153 odst. 3 SFEU. Je také zakotvena možnost svolávat trojstranné sociální vrcholné schůzky pro růst a zaměstnanost.

Právně závaznou součástí Lisabonské mluvy se také stala Listina základních práv Evropské unie, která má přispívat k lepší ochraně práv občanů (výjimku v rámci Protokolu č. 30 získaly Velká Británie, Irsko, Polsko; ČR v rámci Deklarace č. 53).

Jak politika ovlivňuje ČR

Přestože sociální politika nespadá do výlučných pravomocí EU a členské státy nesou za její podobu hlavní odpovědnost, normy EU jejich kroky značně ovlivňují. Přijímané směrnice, které jsou ze své definice pro členské státy závazné, pokud jde o výsledek, jsou institucemi EU často připravovány tak podrobně a konkrétně, že členským státům nabízejí jen relativně malý prostor k použití vlastní cesty vedoucí k dosažení kýženého výsledku.

Unijní koordinace v oblasti sociální politiky se dotýká např. pravidel koordinace systémů sociálního zabezpečení, uplatňování zásady rovného zacházení pro muže a ženy, antidiskriminace, mateřské dovolené nebo pracovní doby.

Česká republika je zapojena do programu PROGRESS a v letech 2007-2013 může z Evropského sociálního fonfu získat až 3,77 miliard eur - zejména prostřednictvím operačních programů Vzdělávání pro konkurenceschopnost, Lidské zdroje a zaměstnanost a OP Praha adaptabilita.

Gestor v ČR

Gestorem této problematiky je Ministerstvo práce a sociálních věcí , praktické věci řeší Česká správa sociálního zabezpečení. Na parlamentní půdě záležitosti spadají pod Výbor pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny a senátní Výbor pro záležitosti EU.

EURES - evropský portál pracovní mobility

EK: Rozpočet pro zaměstnanost a sociální věci

Amsterodamská smlouva

Listina základních práv Evropské unie

Smlouva o Evropské unii (ve znění Lisabonské smlouvy)

Smlouva o fungování Evropské unie

Smlouva z Nice