Euroknihovna

ANOTACE

Kromě toho jako vždy přináší Mezinárodní politika i pohledy na aktuální politickou situaci v různých částech světa a analýzy nejrůznějších problematik. Tentokrát například ukazuje priority španělského předsednictví EU a zamýšlí se nad čínským modelem kapitalismu a dopadem hospodářské krize na tuto asijskou zemi.

Nejdříve se Petr Fischer vyjadřuje nejen ke známému výroku Francise Fukuyamy z roku 1989 o „konci dějin“, ale i k jeho kritikám a rozborům. „Fukuyama přináší nové evangelium“, hodnotí jej Jaques Derrida. Oznámením konce dějin podle francouzského filosofa se snaží ideologicky ovládnout pole a vytěsnit konkurenci, kterou Derrida spatřuje především v různých obměnách Marxova učení. Podle Fischera je Fukuyamův text jen opakováním Hegelovy teze o konečném uzavřeném vývoji Ducha, v kterém však autor používal dialektickou metodu pouze velmi nedůsledně. Fukuyamova výkřiku se však ujali politici, a ač je plný mýlek a zkreslení, určuje dál běh světové politiky. Nosná je tato idea ale proto, že shrnuje a definuje vůdčí utopii Západu. V současnosti proto byla upravena pouze v drobnosti – už nežijeme na konci dějin, ale k tomuto cíli míříme, tvrdí Fischer.

Jak se Rusko vypořádalo s „geopolitickou katastrofou století“, jak v roce 2004 označil konec SSSR Vladimir Putin, píše Pavel Máša. Hledání ruského místa ve světě, který byl najednou alespoň na čas unipolární, nebylo přímočaré. Jelcin a ministr zahraničí Kozyrev zhruba do roku 1993 zaujímali podobné pozice jako Západ. Prozápadní linie však narážela na odpor konzervativních a nacionalistických sil v parlamentu a silových struktur (armáda, tajná služba, ministerstvo obrany) a „liberálové“ nebo také „západníci“ byli brzo vystřídáni „pragmatiky“. Jelcin se přiklonil k politice spatřující v Západu potencionálního nepřítele a tento posun vyústil v nahrazení Kozyreva Jevgenijem Primakovem.

K otevřené roztržce se Západem došlo ale až v roce 1999 kvůli ruské nelibosti vůči zásahům proti Srbsku a stížnostem Ruska, že si Západ dovolil kritizovat jeho krvavý postup v Čečensku. Volání po silném státu naplnil prezident Putin. Rostoucí velmocenské ambice potvrdil Putin v projevu na mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007, který je některými experty považován za začátek „nové studené války“. Hledání náležitého místa ve světě tak nabralo jasný směr. Stále razantněji se Rusko sousřeďuje na obhajobu výlučné pozice regionální mocnosti a využívá k tomu i svého postavení exportéra energií. K celosvětové politice se podle autora článku staví dvojznačně – na jedné straně se snaží prosadit vizi multipolárního světa, v něm se klíčová rozhodnutí nepřijímají velmocemi ale mezinárodními organizacemi, v reálné praxi nicméně sází na hledání koncenzu s jednotlivými mocnostmi.

Podobnému tématu, a to ruské interpretaci geopolitických změn po roce 1989, se věnuje i Michael Romancov. Dění v evropském mocensko-politickém vakuu podle něj Moskva interpretovala opačně než drtivá většina aktérů v tomto prostoru. Zatímco Moskva vycházela z předpokladů hry s nulovým součtem, ostatní používali přístup hry s nenulovým součtem. V prvním případě se výše zisku jedné strany rovná soupeřově ztrátě. V druhém případě, uskutečněném fungováním EU a německo-francouzským smířením, se geopolitické přesuny odehrávají v rámci tzv. „win-win solutions“, jinými slovy v závěru získají všechny strany. Rusové interpretují uplynulých dvacet let jako pokračování jejich dějinného údělu být neustálým terčem agresivních útoků z ciziny (Mongolové, Švédové, Francouzi, Němci, Američané), proti kterým se hrdinný lid vždy vzbouří a zvítězí. Protože z plodů vítězství těží celá Evropa, přisvojují si Rusové na základě této interpretace právo spolurozhodovat o všem, co by i jen teoreticky mohlo Rusko ohrozit. Na základě této interpretace dějin se tak Rusko cítí poškozeno, jelikož s výjimkou německého sjednocení nebylo do provádění změn po konci bipolarity zapojeno. 

Vývojem na druhé straně bývalé opony se zabýval Jiří Skoupý, který analyzoval dopady rozpadu SSSR na americkou zahraniční politiku. Změny velmocenského rozložení podle něj posílily význam ekonomického rozměru zahraniční politiky. Zatímco ve vojenské oblasti byl svět téměř unipolární, v ekonomické oblasti vzniklo několik center – Spojené státy, Japonsko a EU. Neoizolacionistické instinkty, které se ve Spojených státech objevily po rozpadu SSSR, nenabyly významnějších rozměrů. Debatě o zahraniční politice za prezidenta Clintona tak nedominovala otázka zda hrát aktivní roli ve světě, ale jak a za jakých podmínek. George Bush mladší se po nástupu do Bílého domu přiklonil k užší definici národních zájmů a vyvedl tak USA ze závazků, které podle něj neprospívaly americkým zájmům. Zásadní přelom v zahraniční politice znamenalo 11. září. 2001 – dramaticky vzrostl význam zahraniční politiky a v zemi nastal podobný koncenzus jako za studené války. Do popředí se v této situaci dostalo neokonzervativní pojetí zahraniční politiky, především v oblasti národní bezpečnosti. Oproti tomu diplomacie Baracka Obamy se více přiklonila k multilateralistickým postupům a omezila idealistickou rétoriku šíření demokracie. Zatím však nový přístup nepřinesl mnoho výsledků a je zřejmé, že základní zahraničně-politické kontury se budou měnit vemi těžko, píše Skoupý.

Diskuzi o směřování americké zahraniční politiky po skončení Studené války se věnoval i Kamil Papež v článku Izolacionismus v americké zahraniční politice. Izolacionismus byl dominantním směrem zahraniční politiky od vzniku USA až do konce 19. století. Druhá vlna izolacionismu se objevila po skončení První  světové války, kdy prezident Wilson nedokázal v domácím prostředí prosadit myšlenku Spojených národů. Během Studené války bylo nemožné, aby se izolacionistické snahy prosadily. Neoizolacionistické proudy se po skončení bipolárního rozdělení světa objevily na levé i pravé straně spektra, přesto se jeho zastánci dokázali shodnout na několika bodech. USA by podle izolacionistů měly opustit většinu svých pozic ve světě a stáhnout domu své vojáky, výrazně zredukovat výdaje na zbrojení a zahraniční pomoc a odmítnout politiku vojenského zastrašování. Přestože se některé izolacionistické prvky objevovaly v Clintonově i Bushově politice, nesměřovaly podle Papeže jejich vlády k izolacionismu.

Ke druhému tématu dvojčíslí – válce v Afghánistánu – se vyjadřuje Jaroslav Olša, který hledá kořeny vzniku současného islámského terorismu. Podmínky pro vznik jak afghánského a pákistánského Talibanu, války mudžahídů i globálního terorismu Al-Káidy nachází v oblasti u afghánsko-pakistánské hranice osídlené kmenem Paštúnů. I dnes se v této oblasti řídí život zásadami, které se nám zdají anachronické. Hierarchií hodnot založené na tzv. Paštúnwálí Paštúni odporují filosofii euroatlantické civilizace a díky obtížným podmínkám a urputnosti, se kterou dávné zvyky udržují, jsou schopni žít nezávisle na vnějším světě. Kořeny terorismu sahají podle Olšy k přednáboženským a náboženským extremismům, dogmatům a tabu, které se přenášely z generace na generaci. Z nich vyrůstal odpor proti jiným náboženstvím, kolonialismu, vládě, jinověrcům a neznabohům. Na závěr předpovídá, že ani Paštúni zřejmě globalizaci neuniknou. O jejich integraci se světem se ale podle něj bohužel rozhoduje na válečných liniích v Afghánistánu.

Jedním z důvodů dosavadních neúspěchů ofenzív v Afghánistánu je vzájemná nevraživost mezi afghánskou a pakistánskou vládou, tvrdí Martin Novák. Vzájemná nedůvěra má mnoho historických příčin, v nichž často hraje podstatnou úlohu Indie. „Afghánistán je klenot, o který Indie a Pákistán bojují přímo i nepřímo desítky let“, cituje autor amerického znalce regionu Roberta D. Kaplana. Aby mohl být řešen problém terorismu, musely by mocenské elity Afghánistánu a Pákistánu spolupracovat, tomu však musí podle Nováka předcházet uvolnění vztahů mezi Indií a Pákistánem.

Působení Tálibánu na afghánsko-pákistánském pomezí musíme podle Radany Makariusové rozdělit do dvou období – tzv. starého Tálibánu mezi lety 1996 a 2001 a nového Tálibánu po roce 2001.

Jak se Španělsko připravovalo na své čtvrté předsednictví EU začínající 1. ledna 2010 analyzuje Kateřina Bociánová. Výjimečné je toto předsednictví především tím, že poprvé se bude řídit pravidly stanovenými v Lisabonské smlouvě. Ta převedla řízení summitů Evropské rady na stálého „prezidenta“. Priority mají být  podle španělských představitelů rozděleny do dvou skupin – první označují jako inspiraci pro práci EU a v druhé jsou sdruženy tři konkrétní cíle. Inspirací by měly být inovace a princip rovnoprávnosti a tři cíle představují obnova a oživení ekonomiky EU, posílení občanských a sociálních práv občanů při zajištění jejich bezpečnosti a zviditelnění EU na světové scéně.

Šedesát let existence Čínské lidové republiky hodnotí Rudolf Fürst. V Číně jsou oslavovány úspěchy a režim vážně diskutuje o Číně jakožto vyzyvateli USA, necenzurovaná diskuze by však musela hodnotit uplynulá desetiletí jinak. Jak si vysvětlit, že zatímco sousední země jako Japonsko nebo Korea od 50. let budovaly základy rostoucího blahobytu, Čína se dlouho zmítala v chaosu a  upadala do hladomoru, ptá se Fürst. Za hlavní důvod považuje fatální chybu v zahraniční politice, a to přerušení vazby na USA vytvořené v éře Kuomintangu. Reformující se Komunistická strana Číny se podle autora Kuomintangu čím dál tím více podobá. Mimo jiné navenek horlivými vztahy se Západem, zatímco ve skutečnosti je státní ideologií rezervovaný vágně formulovaný nacionalismus, nebo především pro vlastní exporty otevřenou ekonomikou a příjmem investičního kapitálu a know-how, či fascinací západní kulturou a technologiemi.

O dopadech hospodářské krize na Čínu píše František Mrázek. Rozvoj Číny po reformách Teng Siao-pchinga v roce 1978 překvapil svět i samotný čínský režim. Enormní růst stojí především na exportu, který Číně umožnil vytvoření ohromných finančních rezerv ve výši přibližně 200 miliard dolarů. Analytici proto očekávali, že by tyto rezervy mohly být použity na sanaci finančního trhu. Peking se však raději zaměřil na zvýšení domácí spotřeby a jako jednu z iniciativ vedoucí k tomuto cíli se rozhodl k provedení reformy zdravotnictví. Pokud reforma splní svůj účel, mělo by v roce 2011 mít devadesát procent obyvatel zdravotní pojištění. Z geopolitického hlediska by Čína podle Mrázka mohla vyplnit mezeru vzniklou dočasným oslabením Západu. Jako příklad jmenuje kapitálovou pomoc Pákistánu nebo řešení problematiky Severní Koreje.