Strana evropských socialistů

1. STRANA EVROPSKÝCH SOCIALISTŮ - DĚJINY

1.1 Tradice mezinárodní spolupráce socialistických stran

Tradice mezinárodní spolupráce socialistů a sociálních demokratů začíná už v 19. století. Z povahy věci a svého učení tíhli více k nadnárodním strukturám, než aby se rozvíjeli v rámci konkrétních národních států. Ostatně národní státy považovali za „nástroj k prosazení zájmů vládnoucí třídy", zatímco sebe chápali za představitele proletariátu, dělnické třídy, jejíž zájmy - o tom byli přesvědčeni - prosadí jen v rámci mezinárodní solidarity. Ostatně Karel Marx v Komunistickém manifestu napsal: „Dělníci nemají vlast. Nelze jim vzít něco, co nemají...."

U příležitosti světové výstavy v Londýně v roce 1862 navázali francouzští odboráři kontakty s odboráři anglickými. Společně pak uspořádali mezinárodní konferenci v Londýně v září 1864. Účastníci konference 28. září veřejně vyhlásili založení Mezinárodní pracovní asociace (I. Internacionála) s cílem, „zřídit ve všech evropských zemích její sekci pod vedením ústředního výboru". Založený „provizorní" výbor se skládal z 21 Angličanů, 10 Němců, 9 Francouzů, 6 Italů, 2 Poláků a jednoho emigranta ze Švýcarska. Mezi německými členy výboru se nacházel Karel Marx. Sídlo měl výbor v Londýně.

Internacionála nenarážela jen na finanční problémy, ale i na problémy programové. Shoda sice vládla v obecných proklamacích, přesto Internacionála sehrála spíš roli „vývěsního štítu, než skutečné síly".

Vztahy, které spolu navázali proletářští politici a odboráři, vydržely selhání I. Internacionály, a staly základem vzniku druhé dělnické internacionály. Na jejím zrodu je zajímavé, že přišla na svět opět v době probíhající světové výstavy, v červenci 1889 v Paříži. Součástí výstavy byly dva dělnické kongresy, které se nakonec dohodly společně založit II. socialistickou internacionálu. Jediným orgánem Internacionály, na rozdíl od předchozí, byl samotný kongres. Teprve v roce 1890 se socialisté dohodli založit Výbor. Byl složen po dvou delegátech z každé členské strany a měl povinnost se alespoň jednou za rok sejít. Členové belgické delegace vytvořili jeho výkonný výbor se sídlem v Bruselu.

Skutečnost, že i frakce německých sociálních demokratů vyslovila 4. srpna 1914 v Říšském sněmu souhlas s válečnými úvěry, a pomohla tak rozpoutat císařskému Německu světovou válku, označil Karel Kautský „jako úder palicí všem stranám Internacionály". Lenin rovnou vyhlásil, že Druhá internacionála je mrtva.

Už v prvním týdnu února 1919 se ale setkávají socialistické a sociálně demokratické strany v Bernu a vyslovují se pro demokracii a proti diktatuře. Názor mezi nimi, že by podobně měla být odsouzena i vznikající ruská Sovětská republika, se tu ocitl ještě v menšinovém postavení. V době nástupu nacismu naopak Socialistická internacionála vedla proti nacismu boj spolu s internacionálou komunistickou. Spolupráce obou internacionál trvala až do roku 1945. Ukončil ji až nástup studené války. Ukončil i existenci Socialistické internacionály.

V červenci 1951 ve Frankfurtu nad Mohanem založili evropští socialisté III. socialistickou internacionálu. Internacionála prohlásila, že „obsah resolucí tohoto mezinárodního uskupení je dobrovolný." A resoluce pokračovala, že „žádná resoluce nemůže obsahovat závazná nařízení pro strany; jsou jednotlivě odpovědné svému členstvu a svým voličům; mezinárodní socialistické uskupení si nemůže nárokovat právo jim poroučet." Vyslovená zásada platí dodnes. Je však obousečná a komplikuje možnost užší politické integrace evropských socialistických stran.

Poznámka:

Základní zásada Internacionály zněla: „...všechna společenství a jednotlivci, kteří se připojili k Asociaci, musejí uznávat pravdu, spravedlnost a dobré mravy jako základní pravidlo vzájemného jednání a chování ke všem lidem bez ohledu na barvu, vyznání nebo národnost."

Francouzský ministerský předseda Guy Mollet v roce 1956 před budovou předsednictva vlády na Downing Street v Londýně, kde se účastnil jednání v Suezu.

1.2 Vývoj nadnárodní spolupráce socialistických stran v letech 1950 až 1969

Teprve po druhé světové válce se nadnárodní spolupráce stala politickou nutností v rámci nadnárodní politické strany, pokud se měla Evropa posunout kupředu jak v rámci ekonomické, tak i v rámci politické integrace. Kontakty mezi evropskými socialisty probíhaly na půdě Socialistické internacionály. Obnovena byla v roce 1950. Její základní zásadu spolupráce charakterizovalo usnesení Mezinárodní socialistické konference ve Frankfurtu v roce 1951:

„Demokratický socialismus se stal mezinárodní, protože jsme nabyli poznání, že žádný národ nemůže odděleně řešit své ekonomické a sociální problémy. Musí nastat změna v pojetí absolutní národní suverenity."

Uvnitř Sdružení uhlí a oceli (Montánní unie), založeného v roce 1952  vytvořily socialistické strany šesti zakladatelských zemí Unie Všeobecné shromáždění (Common Assembly). Shromáždění svůj sekretariát zřídilo v Lucembursku. Předsedou shromáždění se stal Guy Mollet.

Poznámka:

Guy Mollet byl v letech 1946 až 1969 předsedou francouzské socialistické strany, v letech 1956 až 1957 předsedou vlády čtvrté republiky, jako člen akčního výboru za Spojené státy Evropské, vedeného Jeanem Monnetem, ač přesvědčený stoupenec atlantické spolupráce, vystupoval pro vstup Francie do Evropského obranného společenství; projekt Společenství byl s konečnou platností odložen k ledu v roce 1954.

Západoevropská část Socialistické internacionály však dál pokračovala ve své činnosti a zastřešovala aktivity mimoparlamentní spolupráce mezi stranami. Evropský parlament v té době reprezentoval jen šestici zemí Montánní unie, později EHS (Evropského hospodářského společenství).

V roce 1957 socialistické strany zemí Montánní unie (později EHS) pořádaly v Lucembursku svůj první společný kongres. Kongres se soustředil na dvě základní témata - Evropské hospodářské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii. Projednal současně návrh nizozemské Strany práce na užší spolupráci se socialistickými stranami, stojícími vně Všeobecného shromáždění (Common Assembly).

Na základě nizozemské iniciativy kongres zřídil výbor pro vzájemný styk, do kterého každá strana delegovala svého zástupce; a výbor se měl scházet nejméně dvakrát do roka,

a rozhodl:

• - šest členských stran se bude scházet na kongresu (sjezdu) jednou ročně,
• - výboru pro vzájemný styk kongres umožnil, aby mohl, pokud tak uzná za vhodné, svolat setkání i vjinou dobu.

Výbor vešel ve známost pod názvem Konzultační výbor socialistických stran Evropského společenství (Liaison Bureau of the Socialist Parties of the European Community).

Od 1. dubna 1957 jsou v Lucemburku zastoupeny tyto socialistické strany:

• Parti Socialiste Belge / Belgische Socialistische Partij (PS/SP)
• Section Francaise International Ouvriere (SFIO)
• Sozialdemokratische Partei Deutschland (SPD)
• Partito Socialista Democratico Italiano (PSDI)
• Parti Ouvrier Socialiste Luxembourgeois / Letzenburger Sozialistische Arbechter Partei  (POSL/LSAP)
• Partij van de Arbeid (PvdA)

Prvním předsedou Konzultačního výboru socialistických stran Evropského společenství se stal Pierre Comin, generální tajemník SFIO.

Z hlediska programového byl důležitý 3. kongres socialistických stran zemí sdružených v EHS. Konal se v říjnu 1958 ve Štrasburku.

Socialistické strany se přihlásily k programu uvolňování vzájemného obchodu, k odstraňování obchodních bariér a k nové zemědělské politice, mající zajistit soběstačnost Evropy v zemědělské produkci.

Kongres, který se konal v roce 1959 v Paříži, probíhal i za účasti představitelů většiny svobodných odborových centrál ze zemí Společenství. Samozřejmou byla spolupráce se Socialistickou internacionálou.

Následující kongres v roce 1960 se usnesl na jednotné zásadě tvorby společného socialistického programu:

Socialistické strany členských zemí Evropského společenství mají za to, že za současného stavu evropské integrace je nezbytné, aby socialistické strany vypracovaly společný evropský program. Program by měl vymezit zásady, které poslouží jako vůdčí linie socialistickým stranám a socialistické skupině v Evropském parlamentním shromáždění při jejich formulaci názorů, vztahujících se k problémům evropské integrace.

V 60. letech se Konzultační výbor dostal do sporu s francouzským prezidentem de Gaullem. Velmi ostře odmítal jeho politiku. Dvakrát totiž vetoval přijetí Velké Británie do Společenství (v lednu 1963 a v listopadu 1967) a nepřistoupil na řešení základních sociálních a ekonomických otázek. Vyvolal navíc ve Společenství krizi tím, že bojkotoval jednání Výboru ministrů. Bojkotem protestoval proti záměru zavést většinové hlasování v otázkách zemědělství a v otázce pravomocí Evropského parlamentu.

Římský kongres socialistických stran Společenství, který se konal 17. a 18. září 1964, zavázal následující kongres, aby se zasadil o rozšíření Společenství a o jeho větší politickou integraci. Ta měla spočívat v posílení pravomocí Evropského parlamentu a v zavedení většinového hlasování v oblastech ekonomické a sociální politiky. Z této socialistické agendy se nezdařilo zavést nic. Francouzský prezident de Gaulle svým vetem blokoval jakékoli možné institucionální změny.

Sdružené socialistické strany Společenství, zklamány obstrukční politikou se rozhodly zaměřit svoji pozornost více na rozvoj svého vnitřního života a vzájemných vztahů, na koordinaci svých národních politik a na ustavení pravidelných vzájemných kontaktů, zaměřené na otázky společného zájmu. Po tom, co v dubnu 1969 Charles de Gaulle rezignoval ze své funkce prezidenta, otevřely se nové možnosti evropské integrace. Nadnárodní socialistická organizace tak vstoupila do nové doby.

1.3 Nová doba spolupráce v letech 1969 až 1974 (nakročení ke vzniku nadnárodní strany)

1.3.1 Rodí se potřeba vzniku nadnárodní strany

Evropští socialisté si v roce 1969 dali dva cíle: demokratizaci struktur Evropského společenství a nově pojatou skladbu nadnárodní stranické spolupráce.

Henk Vredeling, poslanec nizozemské Strany práce, založil Evropskou politickou akční skupinu, která si dala za úkol přivést k životu Pokrokovou evropskou stranu (Progressive European Party - PEP). Nová strana měla spojovat všechny socialistické i nesocialistické pokrokové síly na základě společné evropské agendy. I když iniciativa Vredelingova nebyla přijata s velkým nadšením, významní socialisté Sicco Mansholt (Strana práce) a Lionello Levi-Sandri (Italská socialistická strana) hájili nutnost existence Evropské socialistické strany. Oba však soudili, že v dané chvíli bez přímých voleb do Evropského parlamentu v nejbližší budoucnosti, se demokratizace Evropského společenství může zdařit jen díky vytvoření „společného trhu politických stran".

Obavy z toho, že Evropa není zralá pro vznik nadnárodních politických stran, rozptylovalo do jisté míry rozhodnutí setkání šéfů vlád Evropského společenství v Haagu v prosinci 1969. Setkání je velmi významné pro další evropskou integraci. Otevřelo Společenství dalšímu rozšíření. Konstatovalo, že je potřeba politická spolupráce v nových oblastech života. Souhlasilo s vyzkoušením přímých voleb do Evropského parlamentu a vrátilo se k záměrům evropské politické integrace, které byly dány k ledu v průběhu 60. let.

Významný impuls pro další politickou činnost znamenal nejen záměr přímo volit do Evropského parlamentu, ale i vstup Velké Británie do Společenství. Kongres socialistických stran, který se konal 28. až 30. června 1971 v Bruselu, k faktu vstupu Británie do Společenství přijal toto usnesení:

Vítáme závěry jednání o vstupu Velké Británie... Jsme totiž přesvědčeni, že sociálně demokratické strany Evropského společenství nemají nejmenších pochyb o tom, že věc demokratického socialismu postoupí výrazně vpřed britským členstvím ve Společenství.../.../ a doufáme, že stejné uspokojení přinese vyjednávané členství dalších přihlášených zemí.

Současně sjednocení socialisté zdůraznili nezbytnost další politické integrace, vedoucí přes ekonomickou a měnovou unii až po Spojené státy Evropské, v podobě federálního státu, popřípadě nějaké podoby konfederace.

Konzultační výbor se změnil v Kancelář sociálně demokratických stran Evropského společenství.

Devátý kongres evropských socialistů, který ve dnech 26. a 27. dubna 1973 hostil západoněmecký Bonn, si dal do vývěsního štítu heslo: Vpřed k sociální Evropě.

Klíčové body bonnského dokumentu zněly následovně:

• - rozvoj sociálního rozměru Evropského společenství,
• - právo na práci cestou zajištění plné zaměstnanosti a rovnosti vpříležitostech, a cestou společné průmyslové politiky,
• - dostupnou zdravotní a sociální péčí zlepšit kvalitu života,
• - úroveň sociálního zabezpečení zaručit standardizací sociálních služeb,
• - podílem pracujících na řízení podniků dosáhnout demokratizace evropského hospodářství...

Bonnská konference představovala zlom ve spolupráci socialistických stran v Evropě. Zaměřila se více než na otázky integrace na programové prvky, které mohly vytvořit základnu pro společnou politickou spolupráci. Na druhé straně se pod čarou vytvořil předpoklad pro to, aby se národní strany nutně nemusely účastnit akcí, které by byly v rozporu s vlastními národními postoji a zájmy.

1.3.2 Vznik Konfederace socialistických stran

Kancelář sociálně demokratických stran Evropského společenství se 5. dubna 1974 změnila v Konfederaci socialistických stran Evropského společenství (CSPEC).

V čele byra Konfederace stál předseda a dva místopředsedové. První předsedou se stal Wilhelm Dröscher, člen ústředního výboru německé sociální demokracie (SPD). Dalšími členy byra Konfederace s právem hlasovat byli vždy dva delegáti z 10 přidružených národních stran a předseda sociálně demokratické frakce Evropského parlamentu. Dalšími členy Konfederace, jen s hlasem poradním, byli socialističtí komisaři Společenství, představitelé Socialistické internacionály a skupiny socialistů v Radě Evropy.

Byro mělo za povinnost se scházet nejméně čtyřikrát do roka a projednávat:

• - podněty vzešlé zEvropského společenství,
• - podněty vzešlé zčlenských stran,
• - zajišťovat výměnu informací mezi členskými stranami,
• - zajišťovat jednání, programu kongresů a navrhovat nového předsedu Konfederace,
• - naplňovat usnesení kongresu...

Poznámka:

Na každý kongres Konfederace Německo, Francie, Velká Británie a Itálie vysílaly po 18 delegátech, Belgie a Nizozemí po 7 delegátech, Dánsko a Irsko dodávalo každý pět delegátů, Lucembursko 3 delegáty; dál účastníky kongresu byli členové byra Konfederace; s poradním hlasem se kongresu účastnili zástupci socialistické frakce Evropského parlamentu, představitelé Socialistické internacionály a skupiny socialistů v Radě Evropy.

Willy BRANDT (1913-1992, vl. jm. Herbert Karl Frahm) - kancléř SRN v l. 1969-1974, předseda SPD, předseda Socialistické internacionály, nositel Nobelovy ceny za mír pro rok 1971.

1.4 Socialistická konfederace a první evropské volby - 1974 až 1989

1.4.1 Příprava na první přímé volby do Evropského parlamentu

V prosinci 1974 se hlavy států Evropského společenství dohodly, že uspořádají přímé volby do Evropského parlamentu, a to „buď v roce 1978, anebo později".

Byro Konfederace socialistických stran v listopadu 1974 navrhlo načrtnout nový společný program, který se měl stát základním politickým programem pro chystané volby. Na setkání v den Haagu představitelé stran podtrhli, že

...vůdčí zásady (v načrtávaném programu) se nesmějí stát nejmenším společným jmenovatelem, ale musejí to být ty, které vždy sjednocovaly demokratické socialisty a které jsou s to je sjednocovat i do budoucna.

V únoru 1975 strany zřídily pracovní skupinu pod vedením Wilhelma Dröschera. Pracovní skupina  se dohodla, že zpracuje preambuli programu, obsahující základní myšlenkovou výbavu. Program podle skupiny by měl být seznamem kroků, které socialistické strany zamýšlejí uskutečnit v rámci Evropského společenství. Proto byly jednotlivé národní strany požádány, aby takové kroky navrhly. V září téhož roku pracovní skupina navrhla 15 klíčových programových kroků. Pro každý z nich vznikla samostatná pracovní subskupina.

Záměr zpracovat společný program pro volby do Evropského parlamentu v roce 1978 se stoprocentně nezdařil.

Jen SPD a PvdA ke konečnému návrhu programu poslaly počátkem roku 1978 přes 60 připomínek. Nadto si většina stran pro volby vypracovala vlastní program.

Termín voleb se naštěstí posunul až na červen 1979. Proto mělo byro Konfederace k dobru bezmála jeden rok k dalším jednáním nad programem. V opačném případě by totiž hrozící programové selhání zcela nalomilo důvěryhodnost nadnárodního spojení socialistických stran v rámci Společenství.

1.4.2 Společný volební program (manifest) se nakonec zrodil

Nakonec 23. a 24. června 1978 se v Palais d´Egmont v Bruselu sešli představitelé socialistických stran Evropského společenství  André Cools (SP/PS), Anker Jorgensen (SD), Willy Brandt (SPD), Francois Mitterand (PS-F), Ian Mikardo (LP-GB), Frank Cluskey (LP-Ireland), Bettino Craxi (PSI), Pier Luigi Romita (PSDI), Lydie Schmit (POSL), Joop Den Uyl (PvdA), Gerry Fitt (SDLP), aby tu podepsali společný volební manifest. Poprvé v historii socialistické spolupráce v Evropě vyjádřili vůdci socialistických stran osobní zájem o nadnárodní otázky. Zachránili tak tvář mezinárodnímu socialistickému hnutí.

V té době totiž Evropská lidová strana (federace křesťansko demokratických stran ve Společenství) a Federace liberálů a demokratických stran už zveřejnily vlastní společně odsouhlasené volební manifesty.

Socialistická politická deklarace obsahovala 31 bodů a opírala se o společný program, který evropští socialisté přijali již v roce 1962. První konfederační kongres socialistických stran, který následoval 12. ledna 1979 v Bruselu, rozvinul politickou deklaraci v přijaté Výzvě do těchto bodů:

• - zajistit právo na práci cestou společných politik mezi hlavními průmyslovými státy,
• - udržet ekonomický a sociální rozvoj pod demokratickou kontrolou za pomoci modernizace starších průmyslů a rozvojem nových odvětví a za pomoci demokratické kontroly veřejných podniků a nadnárodních společností,
• - bojovat proti znečišťování prostředí pomocí rozvoje alternativních energetických zdrojů a nepokračovat vrozvoji a užití jaderné energie,
• - skončit sdiskriminací žen cestou reformy vzdělávacího systému a systému péče malé děti,
• - chránit spotřebitele prosazením práva na objektivní informaci a zvýšenou odpovědností výrobců,
• - posílit mír, bezpečnost a spolupráci zvýšením pomoci rozvíjejícím se zemím a dohodou o rovnoprávných pravidlech pro mezinárodní ekonomickou spolupráci,
• - šířit a bránit lidská práva a občanské svobody zavedením evropské dohody o lidských právech v Evropském společenství.

S výjimkou britských labouristů s Výzvou společně schválenou národní strany šly do nadcházejících přímých voleb do Evropského parlamentu. K Výzvě si samozřejmě přidaly i body, které odrážely jejich zvláštnosti. V průběhu práce nad společným programem socialistické strany pochopily, že vzájemná spolupráce představuje dlouhodobé a trpělivé úsilí. Jen díky němu jsou s to postupně nacházet společnou programovou půdu, a že Konfederace socialistických stran je tím správným nástrojem k podobné činnosti.

1.5 Hledání role pro Konfederace v letech 1979 až 1988

1.5.1 První přímé volby do Evropského parlamentu

Výsledky přímých voleb do Evropského parlamentu v roce 1979 nebyly nijak závratné, navíc zastoupení jednotlivých stran v Parlamentu bylo nesourodé. Obojí vyvolalo potřebu, aby jednotlivé socialistické strany zesílily svá úsilí v hledání společných pozic. Záměrem bylo dosáhnout co největší soudržnosti pro práci socialistické skupiny uvnitř  parlamentu.

Generální tajemník Socialistické konfederace Manfred Michel navrhl, aby si vůdci jednotlivých národních stran při promýšlení základních problémů kladli následující otázky:

   Jsou členové jednotlivých stran připraveni pověřit Konfederaci většími pravomocemi? Jsou připraveni přenést část své svrchovanosti na Konfederaci?

Konfederace tak dospěla k rozhodujícímu okamžiku. Členské strany měly dvě proti sobě jdoucí volby: Buď Konfederace bude vybavena jistou politickou mocí, anebo se stane pouhou poštovní schránkou evropských socialistů.

1.5.2 Hospodářská krize počátkem 80. let má jen nadnárodní řešení

Zatímco americká administrativa Ronalda Reagana na ekonomickou krizi počátkem 80. let reagovala liberálními a monetaristickými nástroji, evropské socialistické strany prosazovaly zcela opačnou cestu. Evropa se s Amerikou začala míjet. Základní ekonomické nástroje, uplatňované evropskými socialisty, a to jak na národní, tak i na nadnárodní úrovni, představovaly zkrácení pracovního týdne a práce na zkrácený úvazek.

V té době se pod vlivem socialistů měnila i role Evropy ve světě. Evropa měla ve světové politice hrát roli „nezávislé světové síly, avšak ne jako třetí supervelmoc".

Ekonomická krize ranných 80. let se stala trvalejší součástí politické agendy Konfederace evropských socialistických stran (CSPEC). Strany se dohodly na Socialistickém a evropském oživení, které se mělo stát tématem 12. kongresu, pořádaného 12. a 13. listopadu 1982 v Paříži.

Joop Den Uyl, předseda Konfederace řekl v souvislosti s tehdejší hospodářskou krizí:

Neexistuje národní řešení. Dosáhli jsme okamžiku, kdy musíme přehodnotit ekonomický nacionalismus, který sehrál osudovou roli ve třicátých letech... Vytvořme nástroj varování, který v rámci Evropského společenství toho bude schopen, byť v nedokonalé podobě. Používejme takové nástroje k tomu, abychom ubránili podstatu naší společnosti hojnosti a chránili právo na práci a na slušný příjem pro milióny lidí...

1.5.3 Druhé přímé volby do Evropského parlamentu (1984)

Do voleb do Evropského parlamentu v roce 1984 šla Konfederace socialistických stran (CSPEC - Confederation Socialist Parties Euroepan Communities) s mottem, které odráželo potřebu reagovat na probíhající hospodářskou krizi:

Manifest evropských socialistů není pouhou platformou, katalogem principů nebo zcela utopických cílů... Manifest nabízí socialistický způsob vypořádání se s krizí tím způsobem, že vznikne propojení mezi průmyslovou produkcí, ochranou pracovních míst, ochranou základních sociálních výdobytků a bojem za novou kvalitu života."

„Kvalitou života" je tu myšlena především ochrana životního prostředí. Je zřetelné, že v té době se už zelená hnutí v západoevropských zemích natolik prosadila, že i velké, všelidové strany  považovaly za naprostou samozřejmost do svých programů zahrnout i otázky ekologické.

Klíčovými body manifestu, který Konfederace jako svůj volební program přijala v březnu 1984, byly následující politické kroky:

• - vypracovat ekonomický plán „Evropské cesty ven zkrize", obsahující koordinaci mezi veřejnými výdaji, evropskou výzkumnou a průmyslovou politikou, evropskými pravidly, řídící způsob zkracování pracovní doby, evropskou politiku ochrany životního prostředí a ve zvýšené míře koordinaci národních měnových politik tak, aby ústila vevropský měnový systém (EMS);
• - reformovat společnou zemědělskou politiku se zaměřením na novou cenovou politiku, bránící vzniku strukturální nadprodukce a vedoucí kcelkovému rozvoji venkova;
• - společnou evropskou zahraniční a bezpečnostní politiku scílem dosáhnout míru, spravedlnosti a svobody ve světě, a to cestou rozšíření Evropského společenství, zvýšení pomoci zemím Třetího světa, důrazem na zvyšování nezávislosti evropské bezpečnostní politiky na Spojených státech, aniž by to měla narušit spojenecké svazky vSeveroatlantické alianci;
• - reformovat evropské instituce, na prvém místě navýšením pravomoci Evropskému parlamentu a cestou účinnějšího financování a pružnějšího přijímání jednotlivých rozhodnutí.

Manifest nebyl přijat socialistickými stranami jednomyslně. Některé ho odmítly vůbec podepsat, a naopak vyjádřily s některými hledisky v poznámce pod čarou nesouhlas (například britská a dánská strana vyjádřily nesouhlas s částí týkající se evropské měnové politiky a s částí zdůrazňující potřebu rostoucích pravomocí pro Evropský parlament).

Kdo si myslel, že volby do Evropského parlamentu v červnu 1984 povedou k vytvoření evropského stranického systému, byl velice zklamán. Volby vyjádřily pouze nespokojenost evropské veřejnosti s politikou Společenství.

Slabostí samotné Konfederace bylo to, že záměry, kterými chtěla ve volební kampani oslovit veřejnost, redukovala na nejnižší míru. Jinými slovy - jednotlivé socialistické strany se nevyrovnaly s ambicí pustit se boje jako součást nadnárodní politické strany, která se uchází o mandát v Evropském parlamentu. To se projevilo například tím, že strany sice společně odsouhlasily předvolební manifest, ve vlastní kampani se však o něm sotva zmínily.

1.5.4 Shoda nad plánem společného trhu a nad plánem rozšířit Společenství

V roce 1984 Evropskému společenství předsedala Francie, tedy socialistický prezident  François Mitterrand. Pod jeho vedením se vůdci socialistických stran dohodli, že budou souhlasit s plánem na vytvoření společného trhu, založeném na celní unii, společné regulaci výroby a výrobků, zejména však na volném pohybu zboží, práce, kapitálu a služeb, pod podmínkou že společný trh bude obohacen o sociální rozměr, tedy o společnou sociální, zdravotní politiku a ochranu práce.

Socialistické strany se sice v roce 1985 nedohodly na společném programu reformy evropských institucí, zejména na posílení role Evropského parlamentu (společné prohlášení odmítly podepsat britská Labour Party a dánská Socialistická strana), shodly se za to na potřebě Evropské společenství rozšířit. V dubnu na kongresu Konfederace v Madridu. V závěrečné rezoluci stálo:

Rozšíření Evropského společenství je politickým aktem zásadní důležitosti pro Evropu a svět. Vstup Španělska a Portugalska posílí Evropu a její demokracii...

Poznámka:

Kdykoli selže snaha o společnou politiku a hrozí politické vakuum, hledají členské země (v tomto případě spřízněné socialistické strany členských zemí) řešení v rozšíření společenství. Samo rozšiřování zachová potřebnou dynamiku, vytvoří potřebný dojem, že věci jsou v pohybu, byť někdy to může být dojem falešný. Ale i tento způsob praktikování politiky - v případě neúspěchu úprk kupředu - je nedílnou a pochopitelnou součástí demokratické politiky. Nadto každé rozšíření sebou přináší naději, že nováčci budou více nakloněni vzájemné dohodě, než jsou „staří zkušení političtí kozáci". Výjimku v tomto smyslu tvoří některé postkomunistické země, ale to je už kapitola sama pro sebe.

V průběhu madridského kongresu socialistické strany docenily význam projektu společného trhu a současně význam společného evropské socialistického programu, který by se měl opírat o body z manifestu z roku 1984.

Nakonec v květnu 1987 na kongresu v Cascais poblíž Lisabonu evropské socialistické strany přijaly společný program. Postavily jej na třech základních kamenech:

• - práce pro Evropu - primárními cíli je zaměstnanost a udržení odpovídající životní úrovně; toho lze dosáhnout jen za součinnosti společné růstové strategie, zesílené spolupráce voblasti měnové, díky společné průmyslové a sociální politice, vneposlední řadě prostřednictvím společné politiky ochrany životního prostředí a regionální politiky;
• - Evropa ve světě - snaha nastolit mír, spravedlnost a svobodu ve světě cestou společné zahraniční a bezpečnostní politiky scílem dosáhnout působením Evropy mezinárodního odzbrojení a bezpečnosti a pomociTřetímu světu;
• - priority Společenství - prosadit socialistickou politiku vrámci Společenství, obsahující projekt společného trhu při udržení ekonomické a sociální soudržnosti (koheze), reformovat společnou zemědělskou politiku, navýšit celkový rozpočet společenství, posílit evropský měnový systém, ustálit sociální dimenzi Společenství a demokratizovat jeho instituce.

Jde v zásadě o cíle, které mnohé jsou aktuální dodnes a dodnes nad nimi Unie (tehdy Společenství) bezradně přešlapuje. Zejména nad reformou společné zemědělské politiky, nad snahou dosáhnout společné zahraniční a bezpečnostní politiky - i když ta by měla být postupně naplňována uplatněním Lisabonské smlouvy z roku 2007.

Poznámka:

Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku chtěl už jeden ze zakladatelů Unie, Konrád Adenauer, dokonce v institucionální podobě Evropského obranného společenství. Tento projekt narazil už počátkem padesátých let na odpor Francouzů. Podepsáním Římských smluv v roce 1957 a založením Evropského hospodářského společenství tento projekt byl s konečnou platností dán k ledu. Tím už v té době komentátoři vysvětlovali, proč Konrád Adenauer, proti všem předpokladům, neprojevoval v čase podpisu Římských smluv v porovnání s ostatními evropskými politiky nijak velké nadšení. (Viz Školní portál Českého rozhlasu.).

1.5.5 Neutuchající snaha o společnou evropskou měnu

V roce 1988 se Konfederace (CSPEC) soustředila na jedno politické téma. Do jisté míry na to měla vliv skutečnost, že v té době Společenství předsedalo Německo. Socialisté se rozhodli, že vyvinou tlak vedoucí k řešení otázky společné měnové politiky. Vůdci evropských socialistických stran v červnu 1988 vyhlásili:

...bude (tak) možno odstranit negativní dopady na růst a zaměstnanost v důsledku nekontrolovatelných pohybů směnných kursů mezi silnými měnami. Nastal čas dovršit institucionální pokrok, kterého dosáhl evropský monetární systém působením na evropské finanční scéně...

1.5.6 Charta sociální práv na stole

V červnu 1989 se konaly další volby do Evropského parlamentu. Po volbách seskupení evropských socialistů do parlamentu vstoupilo jako nejsilnější skupina. Vedle programové nabídky, která se v zásadě nemění, začali se socialisté zasazovat o všeobecné přijetí Charty sociálních práv. Na summitu, který pořádali v Paříži 29. června 1989, vyzvali „hlavy států a vlád, aby s konečnou platností na nejbližším sezení Evropské rady, když to bude nutné, tak cestou většinového hlasování, zařadili na program přijetí Charty sociálních práv v podobě závazného nástroje".

Poznámka:

Charta sociálních práv je sporný dokument, který do svého právního řádu odmítá převzít celá řada členských zemí, včetně Česka, s poukazem na to, že obsahuje práva, která přesahují rámec liberální demokracie a tržní ekonomiky, a jejich naplnění naopak může demokracii a tržní ekonomiku nebývale ohrozit.

1.6 Reakce na události v roce 1989 ve střední a východní Evropě

Únorový kongres Konfederace evropských socialistů v roce 1990 vymezil pro politiku evropských socialistických stran dvě klíčové oblasti:

• - sociální dimense Evropského společenství ve vazbě na Chartu sociálních práv,
• - Evropské společenství a střední a východní Evropa, zejména sdůrazem na aktivní východní „ostpolitiku", zahrnující politickou a ekonomickou pomoc scílem posílit zde počínající demokracii.

Kongres nadto rozhodl, že Konfederace přijme za řádné členy i strany, které stojí mimo Evropské společenství. Šlo hlavně o strany, které pocházely z členských zemí EFTA (Evropská asociace svobodného obchodu). První takovou stranou s plnohodnotným členstvím se stala Rakouská sociálně demokratická strana (SPÖ). Strany se vedle toho dohodly, že zvýší svoje úsilí ve spolupráci s nově vznikajícími sesterskými stranami v zemích střední a východní Evropy a že jim poskytnou pomoc s tvorbou politických programů a s budováním stranické infrastruktury.

1.7 Politika socialistických stran Evropského společenství počátkem 90. let

Socialističtí vůdci, kteří se sešli v Dublinu 5. června 1990, se shodli na tom, že další vývoj Evropského společenství musí vést k měnové a politické unii. V souvislosti s ekonomickou a měnovou unií zdůraznili, že její naplnění musí jít ruku v ruce se silnou ekonomickou sociální soudržností (kohezí) a musí být propojena s politikou, zajišťující sociální práva a ochranu životního prostředí.

V konceptu politické unie prosazovali především nové pravomoci Evropského společenství zejména pro oblast sociální a ekologické politiky s tím, že rozhodnutí by měla být přijímána cestou kvalifikované většiny.

Požadovali také větší míru spolurozhodovaní a pravomoci pro Evropský parlament (mimo jiné právo navrhovat novou legislativu), přesnější vymezení pravomocí exekutivních orgánů Společenství (Evropská komise a Rada ministrů) tak, aby jejich rozhodování bylo průhlednější a rovněž zesílenou spolupráci v rámci zahraniční a bezpečnostní politiky. 

Stavěli se na stranu evropského občanství, vybaveného politickými a sociálními právy.

1.8 Zrození Strany evropských socialistů (PES - Party of European Socialists)

1.8.1 Statut evropských politických stran

Maastrichtská smlouva, kterou odsouhlasila Evropská rada v prosinci 1991, která byla formálně podepsána 7. února 1992 a díky které se Evropské společenství proměnilo v Evropskou unii (s cílem dosáhnout postavení politické unie), se vztáhla i k existenci politických stran na nadnárodní (evropské) úrovni. Ve smlouvě v článku 138a stojí:

Politické strany na evropské úrovni představují důležitý činitel integrace v rámci Unie. Přispívají k formování evropského povědomí a vyjadřují politickou vůli občanů Unie...

Přesto nebylo příliš jasné, jak se podle toho článku mají strany na evropské úrovni konstituovat.

Proto se v březnu 1992 sešli předseda Evropské lidové strany Martens, předseda Evropských liberálů Willy De Clercq, předseda Evropského parlamentu Egon Klepsch, předseda socialistické frakce Evropského parlamentu Jean-Pierre Cot a předseda skupiny křesťanských demokratů Leo Tindemans. Výsledkem setkání byl Statut evropských politických stran založený na následujících zásadách:

• - evropské strany jsou federacemi národních (nebo regionálních) stran, které usilují o demokratickou Evropskou unii, které se vyskytují ve většině členských států a dosahují vevropských volbách nejméně 2,3 až 5 procent,
• - evropské strany mají psané stanovy, znichž je možné vyčíst jméno, sídlo, členství, pravomoci sjezdů a exekutivních orgánů, práva a povinnosti členů, podmínky pro členství, provozní pravidla a pravidla financování,
• - evropské strany přispívají krozšiřování a prohlubování konsensuální výstavby Evropské unie, sepisují představy, obsahující budoucí podobu Unie a hledají způsoby jak působit na Radu a Komisi na základě volebních programů do Evropského parlamentu,
• - evropské strany jsou financovány příspěvky členských národních stran a individuálních členů a přímo zrozpočtu Evropské unie,
• - nezávislé interinstitucionální těleso nebo Rada nebo Komise rozhodnou, která organizace odpovídá těmto podmínkám.

1.8.2  Narození Strany evropských socialistů (PES)

Strana evropských socialistů (PES) se zrodila na kongresu Konfederace socialistických stran v Haagu. Členy této nové, nadnárodní socialistické organizace se staly původní členské strany Konfederace. Vedle nich k členství přistoupily Švédská sociální dělnická strana (SAP), Finská sociální demokracie (SDP) a Italská socialistická demokracie (PDS).

Willy Claes, předseda Vlámské socialistické strany a pozdější generální tajemní NATO (1994 - 1995) se stal prvním jejím předsedou.

1.8.3 „Rudá Evropa" a konzervativní Evropský parlament  v druhé polovině 90. let

V druhé polovině 90. let v evropských vládách dominovali socialisté. V roce 1997 vyhrál volby Tony Blair ve Velké Británii a Lionel Jospin ve Francii. Následoval je Massimo d´Alema v Itálii v roce 1998 a Gerhard Schröder v Německu. Volby se nesly v duchu hesla „Evropa zrudne". S výjimkou Španělska se do čela největších zemí Evropské unie dostali členové Strany evropských socialistů.

Poznámka

V té době uspěla ve volbách i česká sociální demokracie (1998), získala nejvíce mandátů a její předseda Miloš Zeman neopomněl při kterékoli příležitosti připomenout, že nastává soumrak liberálů a konzervativců, že celá Evropa jde doleva.

Přesto strana ve volbách do Evropského parlamentu v červnu 1999 neuspěla. Největší frakcí se stala Evropská lidová strana s 233 poslanci, socialisté zaujali až druhé místo se 180 poslaneckými mandáty.

Rok 1999 byl rovněž rokem, kdy Evropská socialistická strana rozhodla o předběžném rozšíření se na východ v souvislosti s připravovaným rozšířením Evropské unie o postkomunistické země.

Sesterské strany (z nichž jen česká a slovenská sociální demokracie neměly komunistické kořeny, jinak se jednalo o přejmenované, původně komunistické strany), které byly k ESS (PES) přidruženy dosud jako pozorovatelé, získaly tak statut plnoprávných členů Evropské socialistické strany, protože jejich zemím byla nabídnuta možnost plnohodnotného členství v Evropské unii.

Mohly se tak účastnit přípravy a podílet se na formulaci volebního programu evropských socialistů, se kterým šly do voleb do Evropského parlamentu v roce 2004 a kterých se poprvé účastnili i občané nově přijatých postkomunistických zemí.

2. STRANA EVROPSKÝCH SOCIALISTŮ - INSTITUCE

2.1 Základní údaje

Strana evropských socialistů (PES - Party of European Socialists) sdružuje v rámci Evropské unie (EU)socialistické, sociálně demokratické, dělnické a strany práce (labour parties). 

Jejími cíly jsou:

• - zesílit socialistické a sociálně demokratické hnutí v Unii a vůbec v celé Evropě,
• - rozvoj úzkých pracovních vztahů mezi národními stranami, národními poslaneckými kluby a dalšími spolupracujícími socialistickými a sociálně demokratickými organizacemi (například ECOSY a PES Women, mládežnická a ženská organizace strany),
• - vymezení společné politiky vrámci Evropské unie.

Strana evropských socialistů je tvořena 33 plnoprávnými členy z 27 členských zemí Evropské unie a Norska. Nadto tu najdeme 6 přidružených a 7 stran jako pozorovatelů. V Sociálně demokratické frakci Evropského parlamentu je zastoupeno 32 stran. Strana byla založena v roce 1992 v duchu Smlouvy o Evropské unii poté, co dospěla k poznání, jak důležitá je existence politických stran na evropské úrovni v duchu článku 191 Smlouvy. Stala se pokračovatelem Konfederace socialistických stran Evropského společenství, která byla založena v roce 1974.

Kongres strany, nejvyšší orgán strany, se schází dvakrát za pět let a rozhoduje o politické orientaci strany. Volí předsedu a místopředsedu. Stranu řídí a zastupují v rámci běžného politického dne. Každý rok se mezi kongresy schází výbor, který vyvolává podněty k tvorbě politiky strany.

Konference představitelů, buď premiérů anebo představitelů národních stran, členů PES, se schází třikrát až čtyřikrát do roka, aby vymezila politickou strategii a přijala společná prohlášení. Pravidelně se setkává před každým vrcholným setkání představitelů Evropské unie.

Předsednictvo, které je voleno kongresem, představuje nejvyšší orgán. Řídí denní provoz strany. Generální tajemník, rovněž volený kongresem svolává koordinační tým s cíle prodiskutovat, připravit, zorganizovat a finančně zajistit akce PES. Sekretariát, který sídlí v Bruselu, zajišťuje denní provoz strany.

Poznámka:

V některých českých textech se setkáme s pojmem Evropská sociálně demokratická strana, který je vydáván za český ekvivalent pojmu PES (Party of Eupean Socialists). V tomto textu se raději držíme doslovného překladu, který je svým způsobem přesnější. Evropští socialisté nesdružuji jen národní sociální demokracie, jak možná napovídal název Evropská sociálně demokratická strana, ale také strany socialistické, strany dělnické, strany práce a v neposlední řadě strany demokratického socialismu.

2.2 Typy členství ve Straně evropských socialistů

Strana je tvořena poslaneckou frakcí v Evropském parlamentu, dvěma nadnárodními sdruženími a národními stranami. Členství ve straně (týká se národních stran, jednotlivec se členem strany dosud stát nemůže) se dělí na tři druhy - člen, přidružený člen, pozorovatel.

O členství v evropské straně rozhoduje kongres. V mezičase může o něm dočasně (do nejbližšího kongresu) rozhodnout předsednictvo strany, a to kvalifikovanou většinou. Kongres o tomtéž rozhoduje většinou prostou. (tentýž postup se užívá i při případném vylučování národní strany z PES).

Podmínkou plnohodnotného členství pro ucházející se národní stranu je jednak členství v Socialistické  internacionále a členství národního státu v Evropské unii.

Postavení přidruženého člena může získat ta strana, která je členem Socialistické internacionály, pochází buď z členské země Evropské unie, nebo z členské země Evropského sdružení volného obchodu (EFTA), či ze země, která je k Evropské unii přidružena.

Statut pozorovatele může získat ta evropská socialistická strana, jejíž země se neuchází o členství v Unii a je kupříkladu členem Evropského sdružené volného obchodu.

Českou republiku ve Straně evropských socialistů (PES) zastupuje Česká strana sociálně demokratická se statutem plného členství.

Poznámka:

Individuální členství strana nepraktikuje s odkazem na úroveň stavu integrace národních stran - dosud všechny závěry evropské strany se musejí opírat o souhlas národních stran, tudíž jednotlivec, který by byl členem jen Strany evropských socialistů by v zásadě neměl vůbec možnost do politického dění strany jakkoli zasáhnout. Ostatně to dosvědčuje zkušenost jiných evropských stran (evropští lidovci či evropští liberálové), které možnost individuálního členství nabízejí. V zásadě pak jednotlivým členům nenabízejí nic víc, než zasílání informací a pozvánky.

2.3 Orgány strany, které přijímají rozhodnutí

Orgány strany, které přijímají rozhodnutí a podílí se na tvorbě politiky a politického programu strany jsou - kongres, stranická rada, předsednictvo, konference předsedů stran a sekretariát.

2.3.1 Kongres

Jde o shromáždění delegátů národních stran, které rozhoduje o zásadních otázkách politického směřování. Každá strana obesílá kongres pevně daným počtem delegátů, odvíjející se od vážených hlasů ve stranické radě (například německá sociální demokracie obesílá kongres 15 delegáty, polská levice 14 delegáty a česká sociální demokracie 6 delegáty). Pokud v jedné zemi jsou dvě členské strany (to se například týká Slovenska), pak se každé počet delegátů snižuje na polovinu.

Ženy musejí mít v delegaci alespoň 40% zastoupení.

Při jednání kongresu se rozhoduje jednomyslně. Pokud delegáti nejsou s to dojít k jednomyslnému rozhodnutí, v případech, kdy i Rada Evropské unie může rozhodovat většinově, má kongres možnost dospět k rozhodnutí cestou kvalifikované většiny.

Kongres rozhoduje dvě zásadní otázky - obsazení čelných funkcí (předseda strany, místopředsedové atp.) a orgánů strany a program a volební program strany.

2.3.2 Stranická rada

Nejvyšším orgánem mezi kongresy je stranická rada. Svolávána je zpravidla předsednictvem strany, které je spolu s dalšími zvolenými delegáty národních stran členem rady. Poradní hlas tu mají zástupci socialistické frakce v Evropském parlamentu.

2.3.3 Předsednictvo

Je složeno z předsedy, místopředsedy a ze zástupce z každé národní strany, generálního tajemníka, z předsedy parlamentní frakce, předsedkyně stálého ženského výboru a zástupce mladých sociálních demokratů (ECOSY). Přijímá cestou prosté většiny administrativní a organizační rozhodnutí.

2.3.4 Konference předsedů stran

Schází se zpravidla v předvečer vrcholných zasedání Evropské unie, také kdykoli jindy, kdy je potřeba. Konferenci tvoří předsedové národních stran, socialističtí předsedové vlád, předseda a místopředseda evropské strany, generální tajemník a předseda socialistické frakce Evropského parlamentu, socialističtí komisaři a předseda Socialistické internacionály. Nejvíce politické práce odvede právě toto grémium, zejména jde-li o přípravu programu pro volby do Evropského parlamentu. Zde mají předsedové národních stran nejlepší možnost sladit své národní programy se společným evropským programem.

2.4  Sdružení, která jsou součástí strany

Těch sdružení je celkem sedm, které strana oficiálně uznává. Jde například o federaci důchodců, mezinárodní unii socialistických učitelek a učitelů a tak podobně Nejvýznamnějšími sdruženími mezi nimi jsou Stálý ženský výbor a Sdružení mladých sociálních demokratů ECOSY.

2.4.1 Stálý ženský výbor

Představuje sdružení evropských sociálně demokratických žen. Naplňuje program strany, která „podporuje demokratickou rovnoprávnost a usiluje proto o paritní zastoupení žen a mužů v grémiích a shromážděních strany..."

2.4.2 ECOSY

Sdružení mladých sociálních demokratů vzniklo v roce 1992 v Haagu a vztahuje se jak k Mezinárodnímu svazu socialistické mládeže (IUSY - International Union of Socialist Youth), tak se Straně evropských socialistů. Chápe se jako její mládežnická odnož. Součástí sdružení ECOSY jsou kupříkladu naši Mladí sociální demokraté.

2.5 Současné politické ambice Strany evropských socialistů (PES)

Na kongresu strany v prosinci 2006 v Portu si strana položila ambiciózní otázku:

Můžeme v novém věku globalizace sloučit sociální spravedlnost a bezpečnost s plnou zaměstnaností, růstem a konkurenceschopností. Mnoho evropských úspěšných příkladů dosvědčuje, že to jde. Budeme-li jednat a činit správná rozhodnutí, uspějeme a hodnoty, kterých si ceníme ze všeho nejvíce, budou zachovány?

Vznikl tak koncept Nová sociální Evropa:

• - Záměrem Nové sociální Evropy je nabídnout strategický rámec pro zhodnocení, přehodnocení a reformu Evropského sociálního modelu v mnoha jeho rozmanitých podobách. Zakládá se na úspěších minulosti a perspektivě toho, čeho můžeme dosáhnout v příštích 10 až 20 letech.
• - Nová sociální Evropa vychází z nové vize rozumného růstu vedoucího k plné zaměstnanosti, inkluzivním (uvnitř udržitelné) a udržitelným společnostem, z koncepce růstu, který má evropskému lidu sloužit k naplnění jejich potřeb již v této generaci, aniž by byla dotčena možnost příštích generací dosáhnout těch svých.
• - Nová sociální Evropa je výzvou socialistům a sociálním demokratům, odborářům, pokrokovým podnikatelům, členům hnutí občanské společnosti a všem dalším zúčastněným aktérům vcelé Evropě, aby se spojili při tvorbě nových politik.
• - Potřebujeme lepší ekonomické a sociální politiky, ne jejich zúžení, abychom učinili evropské společnosti blahobytu inkluzivnější (uvnitř udržitelnější), silnější a udržitelnější.
• - Nová sociální Evropa bude sloužit jako cestovní mapa při politickém rozhodování a vývoji politik na všech politických úrovních, od místní po evropskou až ke globální.

Jde to i jinak

Evropský sociální model existuje a vděčí za to obyčejným lidem, odborovým svazům a socialistickým, sociálně demokratickým a dělnickým stranám. Bojovali jsme za něj v našich zemích posledních 100 let a postupně jsme - lidé, socialistické, sociálně demokratické a dělnické strany, odborové svazy - uspěli a vytvořili naše sociální státy. To je naše sociální Evropa.

Evropská unie je vskutku jedinečné seskupení sociálních států, vycházející z našeho přesvědčení že sociální inkluze (vnitřní udržitelnost) a hospodářské výsledky jdou ruku v ruce.

Evropský sociální model existuje jako sociální realita a jako soubor sdílených hodnot. Evropské sociální státy mají mnoho společného, co je odlišuje od ostatních regionů světa. Vytvořili jsme tento sociální model a je naší odpovědností ho obrodit, aby přežil a vzkvétal ve dvacátém prvním století ku prospěchu evropského lidu.

Jsou tací, kteří tvrdí, že globalizace sociální stát podrývá. Konzervativní a neoliberální politici opakují jedno a to samé: peníze cestují přes celou zeměkouli a kapitál je přitahován tam, kde jsou daně a výdaje na mzdy nejnižší a úroveň regulace méně tíživá.

Tvrdí, že státy jsou nuceny vést proti sobě konkurenční válku o míru deregulace - a ponechávají životy lidí a budoucnost našich společností zcela v rukou sil trhu.

Pro PES (Strana evropských socialistů) nebyla Evropská unie nikdy o soupeření mezi státy nebo tržištěm sociálního dumpingu. Věříme ve spravedlivou, svobodnou a transparentní konkurenci mezi společnostmi na jediném trhu. Ta byla a nadále zůstává významným zdrojem nového bohatství a vytvořených pracovních míst. Do budoucna však není dostatečnou podmínkou k zajištění inkluze, soudržnosti a udržitelného vývoje.

PES se rozhodla zformulovat naši společnou cestu jako alternativu k neoliberální perspektivě. Existuje i jiný způsob, který nepočítá s během až na dno sil, sociálním dumpingem a podemíláním našich sociálních států. Neoliberální cesta není nezbytná ani z ekonomického hlediska. Existuje lepší a dokonce ještě konkurenceschopnější cesta. Moderní a inkluzivní.