1. HISTORICKÝ VÝVOJ

1.1 Úvodní poznámky

Politické strany ničí základy demokracie, protože rozhodování odsouvají z parlamentu na svoji vlastní půdu. K tomu závěru dospěl otec výzkumu politických stran Mosei Ostrogótský. Proto se v duchu Jean-Jacquesa Rousseaua, známého odpůrce politických stran, liberálové od počátku svého hnutí raději organizovali jako parlamentní frakce v rámci národních parlamentů, a ne jako politické strany. Svoji činnost opírali o stát. Ke státu tak zaujímali ambivalentní postavení

Na jedné straně pro ně stát představoval nástroj, kterým se udržoval řád potřebný k prosazení liberálně pojímaného světa, na straně druhé tentýž stát, především v moderní, zbyrokratizované podobě se stal jednou z překážek rozvoje osvobozené soukromé iniciativy jednotlivce. V tomto ohledu se od samého počátku své politické existence liberálové odlišovali od své konkurence, a to jak v podobě sociálních demokratů, tak v podobě demokratů křesťanských.

Další odlišnost liberálů ve vztahu k politické konkurenci tkvěla v jejich sepětí s národním státem. Ač se vyznačovali a dodnes vyznačují, jak už bylo řečeno, obojakým vztahem ke státu, neuměli si svoji politickou existenci představit jinak než právě v rámci národního státu. Lišili se tak nejen od sociálních demokratů, kteří od samých počátků považovali za potřebné organizovat se i nadnárodně (ve prospěch proletariátu, který „nemá vlast"), ale i od demokratů křesťanských. I u nich vysledujeme potřebu vzájemné nadnárodní součinnosti, dané nadnárodně vnímanými politickými hodnotami, plynoucími a odvozenými z křesťanství a z působení křesťanských církví. Liberálové sdíleli (a vlastně dodnes sdílejí) přesvědčení, že kupříkladu rovnost před zákonem je prosaditelná pouze v rámci právně státního uspořádání, opírající se plnohodnotný demokratický, parlamentní ústavní stát. Myšlenka na lidská práva všech jednotlivců, nezávislá na státu (například v rámci mezinárodně přijímaných deklarací) se jim jevila a dodnes jeví jako abstraktní a těžko uchopitelný základ pro mezinárodní spolupráci. Hodnoty, o nichž se opírala a opírá jejich politika, musely jednoduše být ukotveny v národním státu. Jím také chráněny a prosazovány.

Až postupná ztráta mocenského monopolu národních státu v důsledku vzniku bipolárního světa a jeho rozpadem světa na Východ a Západ po druhé světové válce je přesvědčila, že se ocitají v poněkud změněné situaci. Nabyli přesvědčení, že při prosazování liberální politiky nelze spoléhat výlučně na národní úroveň, ale že je potřeba ji povznést i na úroveň nadnárodní. A zde se pokoušet rovněž dosáhnout co možná největší svobody pro jednotlivého člověka. Samozřejmě svobody obdobně ukotvené, jako tomu bylo a může být v rámci klasického národního státu.

Nepřekvapí proto, že první pokusy o nadnárodní spolupráci lze u liberálů zaznamenáváme právě v poválečné době. Dva roky po skončení války 12. dubna 1947 založili v Oxfordu Liberální Internacionálu (Internationa World Union). Zakladateli Internacionály se staly liberální strany z 19 zemí. Nejen ze zemí evropských. Spolu se zakládajícími listinami liberálové přijali  manifest, který se přihlásili na pozadí zkušenosti s druhou světovou válkou ke svobodě člověka a sestavili - volně podle Kanta - seznam podmínek pro udržení světového míru.

Na rozdíl od evropské politické konkurence Liberální Internacionála svými cíli, záběrem a nakonec i působením překračovala geografické hranice Evropy. Pochybovali totiž, že by sjednocující se Evropa mohla kromě dosažení hospodářských cílů, jako bylo odstranění obchodních překážek, dospět k nějakým politickým výsledkům. Neorganizovali se na nadnárodní úrovni proto, aby se v rámci Evropy vymezili politickým a ideologickým konceptem, jak se o to snažili sociální i křesťanští demokraté. Nově založenou Liberální internacionálu naopak zaměřili na prosazování svobody napříč světem. To samozřejmě nevylučovalo, aby se politicky nevymezovali i ve vztahu ke sjednocující se Evropě.

Z Liberální Internacionály vzešlo evropské liberální seskupení až v roce 1976. Z podnětu Internacionály bylo založeno sdružení s názvem Evropští liberální demokraté. Impulsem se jí stala skutečnost blížících se prvých přímých voleb do Evropského parlamentu, uskutečněných nakonec v roce 1979.

1.1.1 Některé základní zásady liberální politiky

Pokud chceme pochopit postoje evropských liberálů ve vztahu k národnímu státu, k evropské integraci, ale i jejich vymezování se vůči politické konkurenci (zejména vůči socialistům a lidovcům - křesťanským demokratům), měli bychom si připomenout několik málo zásad jejich politiky.

Otcem evropského liberalismu je lvovský rodák, Rakušan Ludwig von Mises. Následující myšlenky jsou citacemi z jeho stěžejního díla o svobodě. Odrážejí dodnes duchovní podhoubí politického myšlení současných evropských liberálů.

Jednou z výtek, které dodnes politická konkurence adresuje liberálům, je, že jejich politika představuje politiku „pro bohaté", že je prosta sociální citlivosti a že je nepoužitelná, pokud jde o střední či nižší střední vrstvy, o chudých už nemluvě. S tím von Mises velice rozhořčeně polemizuje a uvádí:

Liberalismus tu je pro všechny

Jen tomu, co z liberálních idejí je v naší společnosti živé, jen v míře kapitalismu, kterou naše společnost obsahuje, vděčíme, že velká masa našich současníků může vést život, jenž stojí vysoko nad způsobem života, jaký mohli před několika málo lidskými věky vést bohatí a zvláště privilegovaní.

Běžná demagogická fráze to ovšem líčí docela jinak. Vyposlechneme-li si ji, mohli bychom věřit, že veškerý pokrok výrobní techniky prospěl jen úzké vrstvě, zatímco masy jsou stále více zbídačovány. Vyžaduje to však jen krátkou úvahu, abychom poznali, že výsledky všech technických a průmyslových inovací se projevují v lepším uspokojování potřeb mas. Veškerý velkoprůmysl, jenž vyrábí konečný produkt, pracuje bezprostředně pro blahobyt širokých mas; veškerý průmysl, jenž vyrábí polotovary a stroje, pracuje zprostředkovaně pro něj. Velké průmyslové převraty posledních desetiletí, stejně jako velké průmyslové převraty 18. století, které se označují ne právě šťastným výrazem „průmyslové revoluce", měly v první řadě za následek lepší uspokojení masové spotřeby. Rozvoj konfekčního průmyslu, strojové výroby obuvi a potravinářského průmyslu prospěl svoji povahou nejširším masám; způsobil, že masy jsou dnes lépe živeny a šaceny než kdy předtím. Ale masová výroba nepečuje jen o výživu, bydlení a odívání, ale také o jiné potřeby širokých mas. Tisk je právě tak masovým průmyslem jako filmový průmysl, a dokonce divadla a jiné stánky umění se den ze dne stávají stále více místy masových návštěv. (str. 19,20)  /.../

Liberalismus není politikou v zájmu nějaké zvláštní vrstvy, je politikou v zájmu celku. Není tudíž pravda, že by podnikatelé a kapitalisté měli nějaký zvláštní zájem, aby se zastávali liberalismu. Jejich zájem zastávat se liberalismu je přesně týž jako zájem každého jiného člověka. Je možné, že se v jednotlivém případě kryje soukromý zájem některých podnikatelů nebo kapitalistů s programem liberalismu; vždy však stojí proti tomu soukromé zájmy jiných podnikatelů nebo kapitalistů...(str. 21) /.../

Blahobyt nezačíná tím, že se přerozdělí bohatství vytvořené úspěšnějšími a zámožnějšími ve společnosti, ale tím, že se všichni bez rozdílu mohou těšit svobodě.

Svoboda

...svobodná práce je neskonale produktivnější než práce vykonávána nesvobodnými. Nesvobodný dělník nemá zájem na tom, aby seriózně napínal své síly. Pracuje tolik a tak usilovně, jak je třeba, aby se vyhnul trestům stanoveným za nedodržení minimálního množství práce. Svobodný dělník však ví, že bude odměněn tím lépe, čím více práce vykoná...  /.../

My liberálové vůbec netvrdíme, že Bůh nebo příroda předurčili všechny lidi ke svobodě - již proto ne, že nevíme nic o úmyslech Boha nebo přírody a zásadně se vystříháme toho, abychom Boha nebo přírodu vtahovali do sporu o pozemské záležitosti. Tvrdíme jedině to, že svoboda všech dělníků je totožná s tím pracovním  systémem, který zaručuje největší produktivitu práce, a ten je tudíž v zájmu všech obyvatel Země. Nebojujeme proti nesvobodě dělníků proto, že tato prý prospívá „pánům". Kdyby se bylo lidstvo přidrželo nesvobody části či dokonce všech dělníků, nebyl by býval možný velkolepý rozvoj hospodářských sil, jež přineslo posledních sto padesát let. (str. 30)

Mír, základní hodnota, kterou sleduje evropská integrace od samého jejího počátku a která představuje základní pohnutku pro to, aby evropské sjednocování neustalo, naopak se prohlubovalo, sdílejí i liberálové:

Mír

Liberální kritika válečné teorie se však zásadně liší od kritiky filantropů; vychází z toho, že nikoli válka, ale mír je otcem všech  věcí. To, co jedině zakládá pokrok lidstva a co je odlišuje od zvířat, je společenská kooperace. Jedině práce buduje bohatství a klade tím vnější základy pro vnitřní blaho člověka. Válka jen ničí, nikdy nemůže budovat. Válka, vražda, bourání a ničení jsou tím, co máme společného s divokými lesními zvířaty, budovatelská práce je naší lidskou specialitou. Liberál neopovrhuje válkou jako filantrop, který nevylučuje, že by  mohla mít užitečné následky, nýbrž proto, že podle liberalismu má válka pouze a je škodlivé následky. (str. 31)

Ludwig von Mises, Liberalismus, Liberální institut, Centrum liberálních studií, Praha 1998

I když von Mises nepopírá, že napadený se má bránit, přesto trvá na obecné škodlivosti a nepřijatelnosti války. Tím se liberálové zcela zřetelně oddělují od všech politických hnutí, která sice výhrady k válce mají podobné, nicméně tvrdí, že mohou být i války spravedlivé. Například válka osvobozenecká. Komunisté a bolševici vzývali dokonce válku revoluční. Postoj liberálů k válce není akademický. Když americký prezident George W. Bush, veden dobře míněnými pohnutkami, zahájil válku proti Iráku, mezi těmi, kteří od počátku Bushovo rozhodnutí kritizovali, se nacházeli i evropští liberálové. Liberální politika se sice prolíná s politikou amerických neokonzervativců (mají zejména společnou snahu šířit občanské svobody a lidská práva napříč světem), evropští liberálové nesdílejí názor neokonzervativců, že tento v zásadě společný cíl ospravedlňuje šíření svobody i cestou války. 

Zatímco si němečtí liberálové pochvalují účast vojáků Bundeswehru všude tam, kde zajišťují mír ve svobodě a zasazují se za lidská práva (Viz. Quido Westerwelle) - odmítají plánované rozmístění radaru v Česku a raket v Polsku s poukazem na to, že jde o podnět, který vyvolá další kolo zbrojení a že záležitost radaru a raket není soukromou záležitostí Česka, Polska a Spojených států.

Dnes se nám liberálové spojují automaticky s pojetím rovnosti v šancích a v rovnosti před zákonem. Ne vždycky tomu tak bylo. Křesťanští demokraté, kteří o svém přesvědčení o nestejnosti mezi lidmi nepochybují, vycházejí z  jedinečnosti a neopakovatelnosti každého jednotlivého člověka a z poznání, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu. Liberálové z 18. století se opírali o totéž poznání. Odvodili však z toho, že všichni si musejí být rovni ve smyslu toho, že jsou stejní. Považovali nerovnost mezi lidmi za něco umělého, za výsledek lidského, ne však božího působení. Protože však liberalismu nepatří mezi ta hnutí, která by byla doktrinářská, nechali se životem a dějinnými zkušenostmi poučit, a dospěli k dnešním přesvědčení, které má společné znaky s přesvědčením křesťanských demokratů a zcela se vzdálili vulgárním představám „o stejných žaludcích", šířených některými populistickými levičáky. Zaručená rovnost v možnostech a šancích určitě, zaručená rovnost v postavení rozhodně ne, a to ani tehdy - o čemž se snaží společnost přesvědčit někteří socialisté - jestliže by taková rovnost měla sloužit těm nejbědnějším a zaručit jim blahobyt cestou přerozdělení vytvořeného bohatství. Mises tvrdí, že nerovnost je právě zdrojem bohatství pro všechny, že bohatí a jejich spotřeba představuje nezanedbatelný impuls růstu blahobytu pro všechny.

Rovnost

Liberálové 18. století, vedeni idejemi přirozeného práva a osvícenství, požadovali rovnost politických a občanských práv pro každého, protože vycházeli z toho, že lidé si jsou rovni. Podle jejich tvrzení Bůh stvořil všechny lidi stejně, vybavil je stejnými základními silami a vlohami, vdechnul jim svého ducha. Všechny rozdíly mezi lidmi jsou jen umělé, jsou výsledkem společenských, lidských, tedy pomíjivých institucí. To, co je na člověku nepomíjivé, jeho duch, je nesporně stejného druhu u chudých a bohatých, vznešených a nízkých, bílých a barevných.

Nic ovšem nestojí na tak slabých nohou jako tvrzení o údajné rovnosti všeho, co má lidskou tvář. Lidé jsou si naprosto nerovni. Dokonce mezi sourozenci existují ty největší odlišnosti tělesných a duševních vlastností. Příroda se při své tvorbě neopakuje, nevyrábí tuctové zboží, nezná sériovou výrobu. Člověk vycházející z její dílny nese pečeť individuálního, jedinečného, neopakujícího se...

Nerovnost rozdělování důchodů a majetku

Skutečnost, že dnes je produkt tak veliký, není přirozeným, ani technickým jevem, nezávislým ode všech sociálních faktů, ale je určitě následkem našich společenských institucí. Jen proto, že náš společenský řád zná majetkovou nerovnost, jen proto, že každého pobízí vyrábět co nejvíce a s co nejmenšími náklady, má lidstvo dnes k dispozici sumu ročního bohatství, kterou může spotřebovat. Kdybychom odstranili tuto pobídku, stlačili bychom vydatnost výroby natolik, že by důchod na hlavu při rovnoměrném rozdělování spadl hluboko pod to, co dnes dostává i nejchudší...(str. 36)  /.../

Veškerý pokrok vstupuje do života nejprve jako luxus několika bohatých, aby se pak po nějaké době stal samozřejmou nutnou potřebou všech. Luxus dává spotřebě a průmyslu podněty k vynalézání a zavádění novot. Je jedním z dynamických zařízení našeho hospodářského života. Jen jemu děkujeme za pokrok a novinky, za postupné zvyšování životní úrovně všech vrstev obyvatelstva.

Bohatý darmošlap, který tráví svůj život jen požívačně, není pro většinu z nás sympatickým zjevem. Avšak i on plní funkci v životě společenského organismu. Jeho luxus působí jako příklad; budí v davech nové potřeby a podněcuje průmysl, aby uspokojoval tyto potřeby davu. Byla doba, kdy si mohli dovolit jen bohatí lidé luxus spočívající v návštěvách cizích zemí. Schiller nikdy neviděl švýcarské hory, jež opěvoval ve svém Tellovi, ačkoli sousedí s jeho švábskou vlastí. Goethe nikdy nenavštívil Paříž, Vídeň či Londýn. Dnes ale cestují statisíce a brzy to budou milióny... (str. 37)

Ludwig von Mises, Liberalismus, Liberální institut, Centrum liberálních studií, Praha 1998

Liberálové, jak už bylo řečeno, si neumějí představit, že by se mohli politicky rozvíjet, aniž jim k tomu vytváří prostor národní stát. Souvisí to s jejich přesvědčením, že svoboda je trvale udržitelná, je-li ve společnosti respektován určitý řád. Řád však neumí nikdo jiný lépe a efektivněji vynutit, než instituce k tomu zřízená, stát.  Nezapomínají přitom, že tentýž stát může být pro svobodu sám významným rizikem, dokonce jejím hrobníkem.

Stát a morálka:

Vynoří-li se otázka, zda máme lidi, ohrožující svým jednáním další trvání společnosti, přinutit k takovému chování, aby společnosti neškodili, pak je třeba diskutovat o jiných hlediscích. Pijan a morfinista škodí svým chováním jen sobě; ten, kdo porušuje morální pravidla lidského soužití, škodí nejen sobě, ale všem. Kdyby se lidé, kteří si přejí další trvání společenské spolupráce a kteří se podle toho chovají, museli zříci použití moci a donucení vůči těmto škůdcům společnosti, aby jim zabránili v podkopávání společenského řádu , znemožnilo by se jakékoli společenské soužití. Malý počet asociálních individuí, tj. lidí neochotných nebo neschopných přinášet zatímní oběti, jež od nich společnost  vyžaduje, by mohli znemožnit veškerou společnost. /.../

Společenskou instituci, jež donucováním a násilím přiměje škůdce společnosti, aby se přidržovali pravidel společenského soužití, nazýváme stát, pravidla, podle nichž přitom postupuje, nazýváme právo, a orgán, jenž obstarává používání donucovacího aparátu, nazýváme vládou. /.../

Liberalismus není anarchismus; liberalismus nemá s anarchismem vůbec nic společného. Liberalismus je si dokonale vědom toho, že bez donucení by bylo ohroženo bytí společnosti, a že za pravidly, jež je třeba dodržovat, aby byla zajištěna pokojná lidská kooperace, musí stát moc, aby nemohl kterýkoli jednotlivec zničit celou společenskou budovu. Musíme být schopni donutit toho, kdo nechce mít úctu k životu, zdraví nebo osobní svobodě jiných lidí anebo k soukromému vlastnictví, aby se podřídil pravidlům společenského soužití. To jsou úkoly, jež přiřklo liberální učení státu: ochrana vlastnictví, svobody a míru.

Ludwig von Mises, Liberalismus, Liberální institut, Centrum liberálních studií, Praha 1998

Stát má chránit vlastnictví, svobodu a mír. Sociální rozměr státu, který považují ve svém učení za samozřejmý jak sociální demokraté, tak demokraté křesťanští, tu chybí anebo je potlačen. Malý důraz na sociální funkci státu byl jednou z příčin, proč liberální politika selhala především v době Velké hospodářské krize v třicátých letech minulého století.

Dnes liberálové nepochybují, že stát v podmínkách současného globalizovaného kapitalismu musí mít i vlastní účinnou sociální politiku a být garantem sociální spravedlnosti. Jen se velmi obtížně s touto představou smiřují.

1.1.2 Z Evropských liberálních demokratů strana Evropských liberálů, demokratů a reformistů.

Byly to přímé volby do Evropského parlamentu, které nakonec přiměly evropské liberály přetvořit část Liberální Internacionály (která měla nadevropské poslání) v politickou stranu evropského ražení. Vznikli Evropští liberální demokraté. Trvalo bezmála 20 let, než na úrovni evropské politiky začali říkat svému seskupení „strana". Původní pojmenování (Evropští liberální demokraté - ELD), s nímž šli do prvních přímých evropských voleb v roce 1979, rozšířili v dubnu 1989 na Evropské liberály, demokraty a reformisty. Stranou seskupení nazvali až v prosinci 1993. Souvislost tu musíme hledat v Maastrichtskou smlouvou, díky které se Evropské společenství proměnilo v Evropskou unii. Smlouva poprvé ve svém textu připouští existenci politických stran na evropské úrovni, konkrétně v článku 138a, kde stojí:

Politické strany na evropské úrovni představují důležitý činitel integrace v rámci Unie. Přispívají k formování evropského povědomí a vyjadřují politickou vůli občanů Unie...

Co, jsou politické strany na evropské úrovni, přesněji vyjadřuje „Statut evropských politických stran". Stal se výsledkem jednání představitelů hlavních evropských politických hnutí, socialistů a lidovců v roce 1992. Mimo jiné se ve statutu dočítáme:

• - evropské strany jsou federacemi národních (nebo regionálních) stran, které usilují o demokratickou Evropskou unii, které se vyskytují ve většině členských států a dosahují vevropských volbách nejméně 2,3 až 5 procent,
• - evropské strany mají psané stanovy, znichž je možné vyčíst jméno, sídlo, členství, pravomoci sjezdů a exekutivních orgánů, práva a povinnosti členů, podmínky pro členství, provozní pravidla a pravidla financování,
• - evropské strany přispívají krozšiřování a prohlubování konsensuální výstavby Evropské unie, sepisují představy, obsahující budoucí podobu Unie a hledají způsoby jak působit na Radu a Komisi na základě volebních programů do Evropského parlamentu,
• - evropské strany jsou financovány příspěvky členských národních stran a individuálních členů a přímo zrozpočtu Evropské unie,
• - nezávislé interinstitucionální těleso nebo Rada nebo Komise rozhodnou, která organizace odpovídá těmto podmínkám.

Na reakci evropských liberálů je zajímavé nejen to, že se přizpůsobili a své seskupení na evropské úrovni proměnili v politickou stranu, ale věrni svému přesvědčení, že liberální politika se může plnohodnotně rozvinout v rámci národního státu (je jedinou zárukou řádu, nutné podmínky pro svobodný vývoj společnosti), toto své přesvědčení přenesli a transformovali i do vlastní evropské politiky. Stali se tahouny evropské politické integrace a představují politickou sílu na úrovni Evropy, která se neděsí představy politicky integrované Evropy, vyznačující se dokonce rysy spolkového státu.

1.2 Proměna postojů evropských liberálů k integraci

Liberální Internacionálu zakládalo 19 liberálních stran, z nichž 15 bylo evropských. Smysl Internacionály sledoval dosáhnout na základě „katalogu podmínek pro světový mír" mírového uspořádání na celém světě. Vzhledem k tomu, že evropská integrace byla od samého počátku postavena rovněž na myšlence udržení trvalého míru, našla v liberálech zanícené stoupence.

To ale neznamenalo, že by se jednalo o stoupence nekritické. Například němečtí liberálové navzdory tomu, že souhlasili s přijetím Evropského společenství uhlí a oceli, hlasovali o několik let později proti přijetí Římských smluv v roce 1957. Nechuť k Římským smlouvám nepochybně byla podobně motivována jako u tehdejšího německého kancléře Adenauera, který, i když proti smlouvám otevřeně nevystupoval, nebyl z nich nijak nadšený. Představovaly určitý odklon od jím předpokládané politické integrace (která se měla projevit například zřízením Evropského obranného společenství spolu s armádou sjednocené Evropy; ta měla být výrazem jednotné evropské politické a vojenské autority a jednou ze záruk míru uvnitř Evropy) a znamenaly přesun těžiště víc k integraci ekonomické.

Stejně jako byla politika liberálů vůči evropské integraci bezprostředně po skončení druhé světové války ze známých nám důvodů reaktivní (sami směrem k ní nevyvíjeli žádné významnější impulsy), měla podobný ráz jejich evropská politika i v letech 60. - v době trvání Evropského hospodářského společenství.

Teprve obnovení debat a úsilí uvést v život možnost přímých voleb do Evropského parlamentu v roce 1966 vlilo trochu krve do jejich liberálních žil. Kongres Liberální Internacionály v roce 1967 se jednak přihlásil k rozšíření Evropského hospodářského společenství (šlo o Velkou Británii) a poprvé podnítil evropské liberální strany k tomu, aby vzájemně spolupracovaly s cílem dosáhnout přímých evropských voleb. I když se kongres Liberální Internacionály scházel každý rok, teprve zmíněné podněty liberály přiměly k tomu, aby si u Evropského společenství zřídily stálý sekretariát. Stalo se tak v roce 1972. O dva roky později se zrodil další orgán, přípravný výbor jako výraz už v té době pravidelných setkání vůdců jednotlivých národních liberálních stran.

1.2.1 Evropští liberální demokraté

Seskupení evropských liberálů vzniklo na základě usnesení kongresu Liberální Internacionály v roce 1974, dohody vůdců národních liberálních stran v roce 1975 v Berlíně a konečně díky zakládacímu setkání stran 26. března 1976 ve švábském Stuttgartu. Problémem na setkání bylo už samo pojmenování. Pracovně se zakládané seskupení mělo nazývat „Federation of Liberal and Democratic Parties in the European Community" (Federace liberálních a demokratických stran v Evropském společenství). Nicméně návrh nebyl nakonec přijat. Pojmenování Evropští liberální demokraté někteří účastníci rovněž odmítali. Příliš jim asociovalo s pojmenováním „křesťanští demokraté". Skutečnost, že se slovo „demokratický", „demokraté" muselo promítnout do pojmenování sdružení, si vynutili představitelé těch národních „liberálních" stran, v jejichž zemích má pojem „liberální" poněkud jinou tradici, a ony samy volili v názvu národní strany přízvisko „demokraté" či „demokratický". 

Na programu se evropští liberálové shodli až v listopadu 1977, kdy už ve fromě seskupení, které působilo jako politická strana na evropské úrovni, přijali Program pro Evropu s charakteristickými pro něj kapitolami: „Za Evropu demokratickou", Za liberální společnost", „Za liberální hospodářství". Program se stal pro liberály vývěsním štítem ve volební kampani při volbách do Evropského parlamentu v dubnu 1979. Šlo o první přímé volby, kterých se bezprostředně účastnili všichni občané Evropského společenství.

Liberálové ve volbách získali 14 procent. Podle stanoveného volebního zákona představovaly 40 poslaneckých křesel z 410 možných. Stali se tak co do počtu poslaneckých mandátů vedle křesťanských a sociálních demokratů třetí největší politickou silou Evropského společenství. Platný volební zákon nejen znevýhodňoval menší politická seskupení, ale uvnitř daného seskupení i některé jeho součásti. Tak kupříkladu Francouzům připadlo přes 40 procent podílu mandátů v rámci frakce, naopak britská Liberální strana, která nominálně představoval 20 procentní sílu celé frakce, nezískala jediný mandát.

I když evropští liberálové nebyli v těchto volbách přehnaně úspěšní a jejich pozice nesvědčila o možnostech velkého politického vlivu, přesto se jim podařilo obsadit velmi významnou funkci. Jejich stávající předseda Gaston Thorn (v roce 1969 ministr zahraničí a v roce 1974 premiér lucemburského velkovévodství) byl v roce 1981 jmenován předsedou komise Evropského společenství. Na místě předsedy strany ho vystřídal jeho stranický kolega z Belgie (vlámská liberální strana - PVV) Willy de Clercq (dvakrát belgický vicepremiér - 1973-1974, 1983-1984, poté opakovaně evropský komisař).

Počátkem osmdesátých let se Evropské společenství připravovalo na rozšíření se o státy jižní Evropy (Portugalsko, Španělsko, Řecko). To byla příležitost pro evropské strany posílit svoji pozici o nově příchozí. Evropští liberálové vytvořili liberálům z kandidátských zemí, z Řecka, Španělska a Portugalska možnost stát se pozorovateli. Vzhledem k tomu, že politická tradice liberalismu se v těchto třech zemích také vyznačovala jistými odchylkami, promítli tuto skutečnost evropští liberálové v dubnu 1986 do svého pojmenování. Z Evropských liberálních demokratů se stali Evropští liberálové, demokraté a reformisté.

1.2.2 Strana Evropských liberálů, demokratů a reformistů

Klíčovým tématem pro volby do Evropského parlamentu v roce 1989, v pořadí už třetích přímých, bylo dovést do úspěšného konce vybudování volného bezbariérového evropského trhu. Dosažení plně svobodného trh bylo samozřejmě volebním tématem i pro evropské liberály. Do voleb šli s heslem: „Evropa pro svobodné občany".  S výsledky voleb v roce 1989 mohli být spokojeni. S výjimkou řeckých a britských liberálů získali zastoupení v Evropském parlamentu všechny ostatní národní strany sdružené pod hlavičkou Evropských liberálů, demokratů a reformistů (ELDR - European Liberal Demokrat and Reform Party).

1.2.3 Strana Evropských liberálů, demokratů a reformistů a postkomunistické země

V roce 1990 se konal první kongres strany evropských liberálů, kterého se účastnili zástupci liberálních stran s postkomunistických zemí. Českou republiku tu zastupovali představitelé Občanské demokratické aliance, tehdy ještě parlamentní strany, tvořící součást Občanského fóra.

Politické převraty ve střední a východní Evropě, vedoucí v roce 1989 k pádu komunismu, nabídly evropským liberálům novou možnost rozhojnit svoje řady. Pojem „svoboda" se v té době v postkomunistických zemích skloňoval nejčastěji. Stal se tak pojmem, vyjadřujícím všeobecné dobro, a součástí slovníku všech politiků jak na Západě, tak i na Východě. Původní spojení svobody s liberály se tím rozostřilo. Na ostrosti získaly naopak rozdíly mezi tábory občansko - křesťansko demokratickými a socialisticko - sociálně demokratickými. Projevem toho trendu byl odchod francouzských a španělských liberálů z frakce liberálů do frakce křesťanských demokratů. Křesťanští demokraté jim byli s to nabídnout obdobnou politiku - také díky rostoucí nivelizaci vnitřních politických obsahů jednotlivých politických seskupení.

Jako náhradu za utrpěnou ztrátu se pokusili evropští liberálové získat na svou stranu politická hnutí, příbuzného ražení z mladých středo a východoevropských demokracií. Zřídili k tomu účelu status přidruženého člena nebo člena pozorovatele. Zpočátku vše vypadalo velmi nadějně.

1.2.4 Kongres Evropských liberálů v Praze 1992 a neúspěch liberálů v postkomunistických zemích

Kongres, který evropští liberálové ze zcela zjevných důvodů uspořádali v Praze, byl uvozen mottem „Nová Evropa - nejistotu zvládne". V zásadě ale přinesl mnohá zklamání. Západoevropským liberálům začalo být zřejmé, že se naděje, které vkládali do vzedmutí liberální vlny v mladých demokraciích, patrně nenaplní. Sama česká představitelka politického liberalismu, Občanská demokratická aliance, která v té době byla významnou parlamentní a vládní stranou, se nemohla rozhodnout, zda bude stranou víc liberální, anebo stranou konzervativní. I když její program v sobě obsahoval liberální rysy, jí praktikovaná politika byla ve skutečnosti opatrnická a nesla se v duchu aktuálně politicky možného. Paradoxně její spojení před volbami v roce 1992 se stranou liberálních demokratů (LDS - Liberálně demokratická strana), vedenou Viktorií Hradskou, založenou však původně Bohumilem Doležalem a Emanuelem Mandlerem ještě v době nesvobody, do politiky ODA vneslo významné prvky katolického konservativismu.

Na výbuch svobody, na restauraci kapitalismu a návrat soukromého vlastnictví si společnost, která byla zvyklá na „sociální jistoty", velmi opatrně zvykala a velmi opatrně si připouštěla myšlenku, že vchází na půdu nejistého světa. S pojmem svoboda neuměla vůbec zacházet. Znala jen marxistické vymezení svobody a z vlastní dějinné zkušenosti chápala, že „svoboda jako poznaná nutnost" není nic jiného než prohnaně definované otroctví. Měla tedy za to, že svobodný je ten, který není nijak omezován, může si a dělat, co chce. Nejsvobodnější se potom v této optice stává ten, který současně také má potřebný finanční kapitál na to, aby se choval svobodně, tedy, jak on sám uzná za vhodné. Být svobodný se proto ve zkratce překládalo jako být bohatý anebo alespoň brzobohatý. Rozhodně to nebyl člověk, který ctí řád, který dodržuje pravidla, který se svobodou pojí odpovědnost za sebe sama, za své bližní, ale i za svět, v němž žije, a který v neposlední řadě respektuje hranici osobní svobody, která končí právě v místě, kde začíná svoboda jeho bližního. Svoboda v pojetí postkomunistických společností se tak nestala nezbytnou součástí demokracie, ale nástrojem, paradoxně vedoucím k rozpadu společenské soudržnosti. Svoboda se víc chápala jako privilegium, i jako hrozba, která, nastane-li, rozvrátí poslední zbytky sociální vlídnosti ve společnosti. Z pojmu liberál se postupně stala nadávka, která nemá daleko k pojmu „nezodpovědný zbohatlický vyžírka".

1.2.5 Zrození evropského občana a třetí nejsilnější evropská strana

Neúspěch prosadit se a hlavně prosadit svoji politiku ve větší míře v postkomunistických zemích neznamenal, že to evropští liberálové vzdali. Pokusili se naopak z neúspěchu učinit úspěch. Hned ve volbách do Evropského parlamentu v roce 1994.

Do voleb šli s programem, jehož klíčovým tématem byl evropský občan. „Building a Citizen Europas" (vytvořme evropského občana) znělo heslo, s nímž předstoupili v rámci Unie před své voliče. Výsledky, kterých ve volbách dosáhli, byly v zásadě stejné jako v předchozích volbách. Ztratili sice několik mandátů (jen 43 z 567 možných rozšířeného Evropského parlamentu), za to si udrželi pozici třetí nejsilnější parlamentní frakce s výrazným náskokem před dalšími malými stranami. To také díky skutečnosti, že britští konzervativci (torries) opustili svoji dosavadní frakci (EDG - která se tak rozpadla) a připojili se k Evropské lidové straně (křesťanští demokraté). Ve sněmovně nadto křesla získali do té doby neúspěšní liberálové z Nizozemí, Belgie, Dánska a Velké Británie.

Ztráta francouzských liberálů (Parti Républicain) spolu s jejím dřívějším předsedou Valéry Giscard d´Estaing, kteří přešli v té době k Lidové straně (EVP - EPP), a ztráta liberálů z Portugalska (PSD) v roce 1996 byly nenahraditelné. V prvém případě šlo o stranu, která evropské liberální straně dodávala určitý ráz, v druhém o člena velkého významem i vlivem.

Na volební výsledky do Evropského parlamentu v roce 1999, kdy liberálové získali 50 mandátů (11 procent hlasů) a udrželi si třetí místo mezi parlamentními frakcemi, to vliv nemělo. Vzhledem k tomu, že liberálové v Evropském parlamentu pomohli pro první polovinu volebního období zvolit lidovcům jejich předsedkyni, pomohli 16. ledna 2002 na oplátku lidovci liberálům. V druhé části téhož  období stal předsedou Evropského parlamentu liberál Pat Cox. Funkci předsedy parlamentu zastával do roku 2004. Dnes v irské televizi komentuje zahraničně politické události a patří mezi nejoblíbenější irské publicisty.

Ve volebním období 2004 až 2009 evropští liberálové výrazně posílili, také díky spolupráci s liberály v postkomunistických zemích, kteří se poprvé účastnili voleb. Získali ve volbách v roce 2004 72 mandáty. Do Evropského parlamentu se tak dostalo 23 zástupců východoevropských liberálních stran. Z toho poslanecké mandáty získalo 5 bulharských liberálů, 2 estonští, 2 maďarští, jeden litevský, 2 lotyšští, 3 polští, 6 rumunských a 2 slovinští liberálové. Počáteční neúspěch se proměnil nakonec v úspěch.

2. SKLADBA STRANY ELDR

Na kongresu Liberální Internacionály 3. až 6. října 1974 ve Florencii odsouhlasili evropští liberálové základní právní podklady pro vznik evropské liberální strany. Tak vznikla strana Evropských liberálních demokratů, která se nakonec proměnila ve stranu Evropských liberálů, demokratů a reformistů (ELDR - European Liberal Democrat and Reform Party).

Konečnou podobu dostala 30. dubna 2004, kdy se její vnitřní uspořádání přizpůsobilo statutu evropské parlamentní strany. Předtím mělo víc charakter sdružení. Zajímavé na této politické straně je, že přijímá jako jednací řeč jen francouzštinu a angličtinu.

Jak už bylo řečeno, strana evropských liberálů se neomezuje jen na národní strany v rámci Evropské unie, ale umožňuje přidružit se i liberálům, pocházejícím ze zemí mimo Unii. Proto zná nejen plné členství, ale i přidružené členství. Plné členství nabízí nejen národním politickým stranám, ale i jednotlivcům. Dává tím najevo, jaký je klíčový význam jednotlivce pro liberální politiku.

2.1 Členy ELDR se staly následující národní strany:

Demokratická aliance (Albánie), členem od roku 2003

Liberální strana (Partit Liberal - Andorra), členem od roku 2002

Strana za svobodu a pokrok (Partij voor Vrijheid en Vooruitgang - Belgie), členem od roku 1976

Parti Réformateur et Liberal (PRL - Belgie), členem od roku 2003

Liberální demokratická strana (LDS - Bosna), členem od roku 1997

Hnutí za právo a svobody (MRF - Bulharsko), členem od roku 2001

Národní hnutí Simona II. (NMSS - Bulharsko), členem od roku 2003

Radikální strana (Det Radikále Venstre - Dánsko), členem od roku 1976

Strana svobodných demokratů (Freie Demokratische Partei - Německo), členem od roku 1976

Estonská reformní strana - liberálové (ERP - Estonsko), členem od roku 1998

Keskusta (Finsko), přidruženým členem od roku 1992

Švédská lidová strana (Svenska Folkspartiet - Finsko), od roku 1992

Liberální demokraté (Liberal Democrats - Velká Británie), členem od roku 1998

Pokrokoví demokraté (Progressive Democrats - Irsko), členem od roku 1988

Italia Dei Valori - Lista Di Pietro, členem od roku 2000

Movimento Republicani Europii (MRE - Itálie), členem od roku 2004

Partito Repubblicano Italiano (PRI), členem od roku 1976

Liberální strana Kosova (PLK), členem od roku 1999

Liberálové Srbska (Liber), členem od roku 2001

Hrvatska Narodna Stranka (HNS - Chorvatsko), členem od roku 2001

Latvija´s Cels (LC - Lotyšsko), členem od roku 2000

Liberální a centristická unie (LCU - Litva), členem od roku 2000

Nová unie (NU - Litva), členem od roku 2001

Demokratická strana (Demokratech Pertei - Lucembursko), členem od roku 1976

Demokraté 66 (Democraten 66 - Nizozemí), členem od roku 1994

Lidová strana za svobodu a demokracii (Volkspartij voor Vrijheid en Democratie - Nizozemsko), členem od roku 1976

Liberální fórum (Liberales Forum - Rakousko), členem od roku 1993

Unie svobody (Unia wolnosći - Polsko), členem od roku 2003

Strana národně liberální (Partikul National Liberal - Rumunsko), členem od roku 1999

Centristická strana (Centerpartiet - Švédsko), členem od roku 2000

Lidová strana liberálů (Folkspariet Liberalerna - Švédsko), členem od roku 1991

Svobodomyslná demokratická strana Švýcarska (Freisinnig-Demokratische Partei des Schweiz), členem od roku 1997

Alianca nového občana (ANO - Slovensko), členem od roku 2002

Liberální demokracie Slovinska (LDS), členem od roku 1998

Svaz svobodných demokratů (Szabad Demokraták Szövetsége - Maďarsko), členem od roku 1997

Spojení demokraté  (Kypr ),  členem od roku 2001

Ve volebním období 2004 až 2009 jsou v rámci strany evropských liberálů v Evropském parlamentu nejvýznamněji zastoupeny národní strany Velké Británie (11 poslanců), Německa (7 poslanců) a Belgie a Rumunska (každý po 6 poslancích).

3. PROGRAMOVÉ VYMEZENÍ EVROPSKÝCH LIBERÁLŮ

Evropští liberálové v duchu svého přesvědčení, že svoboda a lidská práva, pokud nemají být abstraktními pojmy, ale skutečnou politickou realitou, musejí se odehrávat v rámci pevně stanoveného uspořádání. Jen tak mohou nastat podmínky, za nichž je možné občanské svobody a lidská práva chránit, případně vynutit ve prospěch každého jednotlivce. Dávali proto od samého počátku svého hnutí přednost tomu, moci rozvíjet politiku v rámci národního státu.

Jakmile přijali a smířili se s možností evropské integrace a uznali současně, že role a svrchovanost národního státu po druhé světové válce je výrazně oslabena díky bipolárnímu rozdělení světa a studené válce, stali se v duchu svého v zásadě neměnícího se přesvědčení stoupenci co možná nejhlubší politické integrace Evropy. Toto jejich přesvědčení se promítalo už do volebních programů z roku 1977, 1983 a 1988, ve kterých se obraceli na Evropský parlament s tím, aby „neprodleně přijal prohlášení Unie k základním lidským a občanským právům", aby navrhl „Chartu lidských práv Společenství" a současně „vypracoval návrh ústavy Evropské unie". Jak je zřejmé, neobraceli se svými představami pouze na své národní strany, ale i na politickou konkurenci v ostatních evropských stranách.

Jejich úsilí dosáhnout neochabovalo co nejhlubší integrace ani v následujících letech. Řídili se i v té době základním programovým dokumentem, který přijali na zakládajícím stuttgartském kongresu v březnu 1976.

Dokument je dodnes závazný nejen pro zakládající národní strany, ale i pro každou novou členskou stranu, kterou v průběhu let evropští liberálové získali. Klíčový politický cíl toho programu vyjadřuje věta: The supreme task of the European Union must be to guarantee human, civil a and political rights on the European level." (Nejdůležitějším úkolem Evropské unie musí být zajištění lidských, občanských a politických práv na evropské úrovni.)

Na evropské úrovni liberálové nadto požadují rozdělení mocí tak, jak je obvyklé v demokratickém uspořádání národního státu, dál zavedení většinového rozhodování a ochranu menšinových práv a zájmů.

Pozoruhodné na evropských liberálech je skutečnost, že už koncem 70. let minulého století mluví o Evropské unii. Vyjadřovali tak svoji snahu dosáhnout konečně politické integrace Evropy v podobě „Evropské unie svobodných občanů".

S ní svazovali požadavky, rozdělené do dvou směrů:

1. Vnitřním úkolem společenství podle liberálů je dotáhnout integrační proces ke sjednocení na základě liberální demokracie a lidských práv.

2. Vnější úkol Společenství se pak měl podle liberálů projevit tak, že se Společenství vůči ostatnímu světu bude trvale chovat jako pevný zastánce a prosazovatel těch samých zásad, na kterým samo spočívá - na míru, na svobodě a odpovědnosti jednotlivce za sebe a na sociální spravedlnosti.

Stále silněji zaznívají v programech evropských liberálů požadavky, že sjednocující se Evropa má být výrazem boje o svobodu, o demokracii a sociální spravedlnost, a že se má opírat o právní stát. Tón jejich vyjádření prozrazuje, že jim není nijak cizí myšlenka evropské integrace, budované na základě spolkového státu (federace). Ve volebním programu v roce 1994 napsali, že „v posledních pěti letech Evropský parlament podnikl několik důležitých kroků směrem k opravdové Evropské unii (the last five years in the European Parliament have seen several importatnt steps toward real European Union)... Unie by měla spočívat na decentralizovaných federálních rysech" (the Union should be based on decentralised federal charakteristics). Vypíchli především takové základní hodnoty jako svobodu, subsidiaritu, individualismus, blahobyt společnosti a vládu práva.

Maastrichtská smlouva odpovídala jejich představám (alespoň slovně), a proto v roce 1993 požadovali po Evropském parlamentu, aby přistoupil k vypracování evropské ústavy „v úzké součinnosti s ostatními politickými institucemi Evropské unie, s národními parlamenty a vládami" (in close cooperation with the other political institutions of the European Union, the national parliaments and governments).

Obdobně přistupovali ve svých programových dokumentech k institucím sjednocující se Evropy. Už v roce 1977 požadovali, aby to byl Evropský parlament, který jmenuje členy Evropské komise, který se vyjadřuje k rozpočtu Unie, který má právo zákonodárné iniciativy a který ratifikuje všechny smlouvy uzavřené mezi Unií a třetími stranami a spolurozhoduje o právních předpisech společenství.

Volební systém, jakmile mělo dojít k přímé volbě do Evropského parlamentu, měl být podle evropských liberálů konstruován tak, aby zajišťoval proporcionální zastoupení všech politických sil členských zemí. Jejich maxima zněla: „Společenství potřebuje víc než kdy předtím rozhodovací mechanismus, který jí umožní, aby rozhodně jednalo ve jménu rovnocenných států a národů, jejichž zájmy má zastupovat." Požadavek liberálů tak odráží pojetí státu, jako služebné instituce, pracující ve prospěch jeho občanů, a současně vyjadřuje úsilí odstranit trvající „demokratický deficit" uvnitř Unie. Posílení role Evropského parlamentu podle liberálů umožní „občanům Evropy vyjádřit svoji svrchovanou vůli". Komise se měla proměnit v exekutivní orgán, jmenovaný Parlamentem bezprostředně po proběhnuvších volbách, Rada ministrů se stát demokratickým orgánem tak, že její rozhodování mělo probíhat veřejně a opírat se o rozhodování většinové (na základě kvalifikované většiny).

Je zřejmé, že všechny tyto požadavky, které mohou znít radikálně (zejména záměna konsensuálního rozhodování za rozhodování většinové), musíme číst v souvislosti s trvající představou liberálů, ze známých a zde několikrát uvedených důvodů, o co možná nejhlubší politickou integraci Evropy. Pak je nám srozumitelnější i jejich „bezstarostnost" na rozdíl od řady mnohých národních politiků, nesouhlasících s myšlenkou nahradit konsensus většinovým hlasováním.

Jejich cílem je jednoduše dosáhnout „Evropské unie svobodného občana", která je vnitřně natolik silná a natolik ve svých krocích účinná, že dokáže zajistit a ochránit základní lidské a občanské svobody všem evropským občanům tak, jak toho byl kdysi schopen národní stát (v době jeho největší slávy, tedy v době, kdy byli přesvědčeni, že svoji politiku mohou naplnit jen v jeho rámci). Vývoj po druhé světové válce je přesvědčil, že sláva národního státu postupně ochabne a že ho bude muset nahradit jiná, avšak stejně silná instituce. Jí se měla a dosud má podle jejich názoru stát sjednocená, avšak decentralizovaná, na principu subsidiarity působící, rozhodně však silná a efektivně jednající Evropská unie.

Čerpáno ze zdrojů:

Andreas von Gehlen, Europäische Parteiendemokratie?, Freie Universität Berlin, Berlín 2005,

State of the ELDR Party - Activity Report of the ELDR Party - Apríl 1999 - October 2006,

Electoral Manifesto 2009

Webová stránka Evropských liberálních demokratů

Ludwig von Mises, Liberalismus, Liberální institut, Praha 1998