Evropská levice

I. KONFEDERATIVNÍ FRAKCE SPOJENÝCH EVROPSKÝCH LEVÝCH

Úvodem

Když navštívíte stránky Konfederativní frakce spojených evropských levých, zaujme vás na první pohled její vstupní strana: Na fotografii v jejím středu poznáte evropského poslance za KSČM Miroslava Ransdorfa, sedícího v lavici Evropského parlamentu a spolu s ostatními evropskými stranickými kolegy kolem třímá v ruce tabulku heslem vyjadřující některý z postojů evropských levých. Nedávno na tabulce bylo napsáno heslo „Pryč s Lisabonem", které následně vystřídalo „Zastavte válku v Gaze!".

Historie Konfederativní frakce evropských levých

Po mnoho let pracovaly v Evropském parlamentu různé strany, které se hlásily k nesocialistické - tj. ne sociálně demokratické, ale marxistické - levici, společně v jedné frakci (klubu). Až v roce 1989 se rozhodly čtyři tyto strany, Komunistická strana Itálie, španělská Spojená levice, dánská SVP (Socialistická lidová strana) a řecká Synaspismos, že založí frakci pod jménem Spojení evropští leví (GUE - Gauche Unitaire Eropéen). Mezitím jeden ze zakládajících členů  (Komunistická strana Itálie) přijal v roce 1991 nové pojmenování - PDS (Strana demokratického socialismu), tudíž i do jisté míry novou politickou orientaci. Opustil proto frakci a přešel do sociálně demokratického klubu Evropského parlamentu.

Od toho roku nesocialistická levice usilovala své síly co možná nejvíce propojit. Vznikl svazek, z něhož se na počátku čtvrtého volebního období Evropského parlamentu v roce 1994, ustavila pro tuto a další volební období Konfederativní frakce spojených evropských levých.  Ke členům frakce se tehdy počítala španělská Spojená levice, Komunistická strana Francie, italská Strana komunistického znovuzrození, Komunistická strana Portugalska, Komunistická strana Řecka a řecká Synaspismos.

V roce 1995, kdy se v devadesátých letech uskutečnilo první rozšíření Evropské unie o severské země a Rakousko (a z Evropského společenství se stala Unie), se do frakce přihlásily  švédská Levicová strana (VP), finský Levicový svaz (Vas). V tu samou dobu do frakce vstoupila i Socialistická lidová strana Dánska. Spolu se švédskou a finskou stranou vytvořila uvnitř frakce skupinu Severští zelení leví (NGL - Nothern Green Left).

Frakce se přejmenovala na Konfederativní frakci spojených evropských levých/ Severští zelení leví a uvádí se pod zkratkou - GUE/NGL.

V roce 1998 se členy frakce stali Ken Coates, uznávaný, avšak z britské Labour Party vyloučený evropský poslanec, a od italských Zelených odešedší  Carlo Ripa Di Meana, dřívější komisař pro životní prostředí. Tak počet členů frakce GUE/NGL v Evropském parlamentu vzrostl na 34 poslanců z osmi zemí.

Díky rozšíření frakce o další významné členy v roce 1999, kdy se konaly další volby do Evropského parlamentu, frakci významně ubyly starosti s překonáním pětiprocentní hranice vstupu do sněmovny. Šlo zejména o německou PDS (Stranu demokratického socialismu - dnes Levice), která se v roce 1990 zrodila na troskách východoněmecké komunistické SED (Sozialistische Einheitspartei Deutschland - Jednotná socialistická strana Německo).

V letech 2001 a 2002 se frakce stala útočištěm pro řadu evropských poslanců z jiných politický uskupení. V roce 2001 o členství požádala původně zelená Ilka Schröder z Německa a sociální demokrat Freddy Blak z Dánska. Další Dánové přibyli o rok později, Ole Krarup a Jens Okking z frakce Nezávislých demokratů (ID) a Francouzi Gérard Caudron, Michel Dary, Sarni Nair a Michel-Angel Scarbonchi z frakce evropských socialistů.

V souvislosti s chystaným rozšířením Evropské unie v roce 2004 se  členy-pozorovately staly strany nesocialistické levice ze Lotyšska, Slovenska, Česka (KSČM) a Kypru (strana Akel). Jejich členství plnohodnotné podoby nabylo 1. května 2004. Rozšířená členská základna ve volbách do Evropského parlamentu v červnu 2004 vedla k tomu, že nesocialistická evropská levice dosáhla vcelku slušného výsledku. Celkem 14 stranických delegací do sněmovny vyslalo 38 evropských poslanců.

Následně o členství ve frakci požádala irská strana Sinn Féin a portugalský Levý Blok, frakce se rozrostla o další 3 evropské poslance. Tvořilo ji nakonec 17 členských stran ze 13 evropských zemí.

Konstitutivní prohlášení 

Konfederativní frakce spojených evropských levých je fórem spolupráce mezi rozličnými politickými seskupeními, které jsou jejími součástmi, přičemž každé z těchto seskupení má svoji vlastní identitu a zastává i své vlastní postoje.

Frakce je otevřená pro další politické síly a jednotlivé členy, kteří jsou srozuměni s vůdčími myšlenkami tohoto zde předkládaného programu.

Vzdor rozdílným přístupům, které mohou jednotlivá seskupení zastávat, zasazuje se Konfederativní frakce spojených evropských levých rozhodně za evropskou integraci, avšak v podobě, které se od současného modelu odlišuje. Usilujeme o integraci, která je založena na institucích, uceleným způsobem demokraticky legitimizovaných, a jejichž prvořadým cílem je prosadit nový rozvojový model, díky kterému budou moci být řešeny nejdůležitější otázky, jež před nás doba staví. Z našeho pohledu mezi ně patří problém masové a stále narůstající nezaměstnanosti, ochrana životního prostředí, vytvoření společného sociálního prostoru, který bude všem občanům nabízet na nejvyšší úrovni stejná práva, jakož i naplňovat potřeby těch, kteří jsou ve své bídě v zemích původu ponecháni sobě na pospas (a za které je Evropa částečně spoluodpovědná) a u Evropské unie hledají pro sebe východisko. Usiluje o Evropu, jejíž funkční základnu představuje neomezená solidarita, sledující dosáhnout toho, aby se hospodářství jednotlivých členských zemí k sobě navzájem přiblížila v rozhodujících ukazatelích. Současně se obrací proti snahám nejmocnějších států vnucovat jiným svoji politiku.

Chceme dosáhnout jiné Evropy, bez demokratického deficitu, potvrzeného smlouvou z Maastrichtu a bez neoliberální peněžní politiky, která ze smlouvy vychází. /.../ Současné smlouvy musejí být změněny natolik, aby se zrodila Evropa, která umožní rozvinout nový a rovnoprávný způsob spolupráce s jinými oblastmi světa, zvláště v rámci mimounijní Evropy, a to jak s jednotlivými zeměmi, které k tomu regionu náleží, tak i s bloky, které se tu mohou vytvářet. Přičemž nesmí být kladeny překážky  k jejich samostatnému rozvoji cestou prosazování nezávislosti. Současně ale musíme bránit tomu, aby se tyto země nestaly územím sociálního nebo ekologického dumpingu.

Pokud chceme upevnit svazek přátelství, solidarity a spolupráce s jinými evropskými zeměmi, měla by se Evropská unie snažit o to, aby posílila KBSE (Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě), proměnila ji v  nástroj, kterým bude možno vzít pevně do rukou společnou bezpečnost. Všechny struktury, které jako NATO a EOS (Evropské obranné společenství) představují přežitek z doby studené války, tak budou moci být rozpuštěny. Jistější mír prostřednictvím vojenských nástrojů zaručit nelze - jen tehdy, když se demokracie prosadí po celém světě. Především ale tím, že se zmenší hluboká propast, která odděluje „centrum" od „periferie" a která představuje hlavní příčinu nestability a nadměrné mocenské koncentrace, jakož i pohnutku pro migrační hnutí, následný vzrůst rasismu a nepřátelství k cizincům. Vzhledem k uvedenému stavu je nanejvýš důležité, aby Evropská unie zkorigovala  jak své eurostředné nastavení, tak svůj dosavadní rozvojový model, který zesiluje nerovnosti a způsobuje vážné problémy v oblasti sociální, životního prostředí a v politice samotné. Na všech mezinárodních grémiích cíleně sledovala reformy mezinárodních institucí, působících v oblastech finančních a politických, které byly založeny v 50. letech a v mezičase se proměnily ve stranické instance, pro ten účel nevytvářené, namísto aby sloužily jako zástupci národů na Zemi. Těžiště reforem by mělo být položeno do společného usilování dosáhnout vyváženosti mezi účastníky..., namísto aby byl dál sledován pouze kurs, usilující přizpůsobení se Jihu Severu.  /.../

Brusel, 14. července 1994

Skladba Konfederativní frakce evropských levých

Bloco de Esquerda (BE - Portugalsko) - Levý blok

Die Linke (Německo) - Levice

Folkebevaegelsen (Dánsko)

Izquierda Unida (Španělsko)

Komunistická strana Čech a Moravy

Kommunistiko Komma Elladas (KKE - Řecko) - Komunistická strana Řecka

Partito dei Communisti Italiani (PdCI - Itálie) - Stana italských komunistů

Partito della Rifondazione Comunista (PRC - Itálie) - Strana komunistické obnovy

Parti Communiste Français (PCF - Francie) - Strana komunistů Francie

Partido Comunista Portugues (PCP - Portugalsko) - Strana portugalských komunistů

Progressive Party of Working People (Akel - Kypr) - Pokroková strana lidí práce

Rassemblement Démocratique pour la Marinique (RDM - Martinik) - Demokratické sdružení Martiniku

Sinn Féin (SF - Irsko)

Socialistische Partij (SP - Nizozemsko)

Synaspismos (Řecko)

Vänsterpartiet (V - Švédsko)  - Levicová strana

Vasemmistoliitto (VAS - Finsko) - Levá aliance

II. EVROPSKÁ LEVICE (European Left)

Ne každá strana zmiňovaná v historii frakce tvoří dnešní její sestavu v Evropském parlamentu. Důvodem je jednak neúspěch strany v evropských volbách ve vlastní zemi anebo její zánik, případně výrazné utlumení politické aktivity. Takovým případem je kupříkladu slovenská Strana demokratické levice, kdysi vládní strana, dnes živořící na okraji politického zájmu.

Mnohé z těchto i ve vlastní zemi marginálních stran najdeme ale v řadách Evropské levice, jaké evropské marxistické strany. Vznikla u příležitosti voleb do Evropského parlamentu v roce 1999.

Rok před volbami, v červnu 1998 se sešli představitelé levicově socialistických, komunistických a rudo-zelených stran v Berlíně, aby společně popřemýšleli o nových formách a způsobech vzájemné spolupráce.

Jedním důvodů setkání byla i skutečnost, že některé z těchto stran v důsledku společenských proměn v letech 1989 a 1990 musely hledat novou politickou orientaci a v rámci vlastního hledání nakonec dospěly k závěru, že je nejvyšší čas, aby evropští leví začali společně hledat, co je vzájemně spojuje a co jim umožní formulovat společnou evropskou nesocialisticky  levicovou (tj. marxistickou) politiku.

Strany se tedy v Berlíně dohodly, že společně vypracují volební program, kterým osloví občany Evropy. Společně půjdou do evropských voleb s cílem dosáhnout Evropy mírové, sociální, ekologické, demokratické a solidární.

Lothar Bisky, tehdejší předseda německé Strany demokratického socialismu (PDS) vyslovil názor, že kromě běžné spolupráce s Evropským parlamentem a Fórem nové evropské levice (NELF) je potřeba vytvořit další nové způsoby společné politické práce, a to nezávisle na tom, v jakém vztahu k Evropské unii se vymezují jednotlivé spolupracující strany a jaký stupeň evropské integrace si přejí, či naopak nepřejí. Bisky měl za to, že je potřeba vzít v potaz rozdílné historické podmínky vývoje  a zkušenosti jednotlivých spolupracujících stran. Zejména v souvislosti s očekávanou spoluprací dnešní evropské levice není podle něj na pořadu dne vznik jednotné evropské levicové strany.

Fórum nové evropské levice

Bisky vycházel z pravidel, na základě kterých pracovalo Fórum nové evropské levice (NELF), které vzniklo bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu a jehož zakladatelské strany se měly za zelené a levicové. Mezi nimi byla i Biskyho německá PDS (pohrobek totalitní Ulbrichtovy a Honeckerovy SED), která podobně jako ostatní strany Fóra se objevila na politické scéně po zániku „zdiskreditovaného reálného socialismu" a která ve větším či menším stupni byla s tímto socialismem spojována.

Fórum (NELF) bylo vědomým krokem, který měl „zabránit vzniku nové formy Internacionály". Podle Biskyho měly být vztahy mezi stranami nové levice v Evropě založeny „na vzájemném respektu a spolupráci, a ne na dominanci nějakého centra nad nimi". Samotné Fórum pak sebe chápalo jako „síť a místo setkání pro strany, které o to stojí a které představují novou alternativu zeleno levicových stran". Zakládajícími členy Fóra byly italská Strana komunistického znovuobrození (Rifondazione Comunista), německá Strana demokratického socialismu (Partei des Demokratischen Socialismus) a řecká Synapsismos.

Jakmile se ale zrodila Evropská levice, Fórum se ukázalo jako nadbytečné a postupně začalo zanikat.

Založení Strany evropské levice

Snaha vzdor původnímu prohlášení o zbytnosti existence evropské levicové strany nakonec vyústila v lednu 2004 v další setkání nesocialisticky levicových stran v Berlíně, kde některé z účastnických stran nakonec založily iniciativu mající vést ke vzniku Strany evropské levice. K výzvě se přihlásilo celkem jedenáct účastnických stran, zbývající strany si ponechaly postavení pozorovatele.

Základní programové zásady Evropské levice

Programově nová evropská levicová strana měla vystupovat především proti „demontáži sociálního státu a ubývání demokracie v politické praxi". Jednotlivé členské strany měly jednak tento základní politický postoj samostatně vyjádřit v rámci své národní politiky, jednak nabídnout způsob, jak jej současně evropská nesocialistická levice vyjádří na úrovni Unie.

„Ve světle síly a tradice," stojí v programových dokumentech evropské nesocialistické levice, „rovněž tak ve světle očekávání feministických, ekologických a mírových hnutí se ukazuje, že je nejvyšší čas, aby politická Levice ožila a chopila se své odpovědnosti. Chceme se podílet na tvorbě a uskutečnění nových politických strategií. To je nade vší pochybnost ústřední výzva levicovým stranám v Evropské unii a v Evropě vůbec, v situaci, kdy neoliberální myšlení obsadilo příliš mnoho prostoru v hlavách lidí, v situaci, kdy zcela zjevně postrádáme zřetelnou alternativu ke kapitalistické tržní logice, ke snižování nákladů za každou cenu, k rigidní a ničivé demolici sociálního státu, a v neposlední řadě k prohlubující se privatizaci veřejného života společnosti."

Postoj Strany evropské levice k Evropské unii

Strana evropské levice „požaduje zcela jinou Evropu":

Když se řekne Evropa, říkáme současně ne válce a zbrojení. Evropská levice je protiválečnou levicí.

Chceme Evropu, která brání sociální stát, která ho obnovuje, která spravedlivě rozděluje blahobyt, sílu a vliv.

„Chceme Evropu, která respektuje rozličnost jednotlivých kultur, která šíří ducha svobody a je otevřena celému světu. Evropská levice je kulturní levicí, odmítá historický revizionismus a je schopna se s vlastní historií vyrovnat kriticky a s respektem.

Evropa otevřená světu se tak brání kapitalistické globalizaci. Evropská levice kriticky nahlíží na kapitalismus. Je antikapitalistická a jejím cílem je transformace, která společnosti umožní vyvinit se zpoza vlády kapitalismu.

Evropská levice chce dostat politiku ven z kabinetů a vrátit ji nazpátek do společnosti, na náměstí a do ulic, do diskusí mezi občany, muži a ženami veškerého věku. Politika představuje část společenského hnutí a svoji podobu dostává ve tvaru politických stran. Strany pak působí v parlamentech ve vládách, občanské iniciativy zas cestou mimoparlamentních protestů. Jde o vypočitatelnou moc a sílu. Udržitelným způsobem je připraveno rozvíjet se jen to, co je stranám zřetelně vyjeveno prostřednictvím široce pojaté celospolečenské diskuse.

Práci musíme začít teď a hned. Poctivě a nezastřeně se otevřít všem, kteří se chtějí na tu cestu vydat s námi. Ve smyslu „Carpe diem" (užij dne) říkáme: Sociální, mírová a solidární Evropa potřebuje naši intervenci. Je čas činů!

Hlavní strany Evropské levice

Komunistická strana Rakouska

Z usnesení 34. stranického sjezdu:

„Sociální jistoty, rovnoprávnost a samospráva se zcela zjevně nesnášejí s radikální tržním hospodářstvím, které se prosazuje po celém světě a vůči kterému stojíme v opozici." Řešení vidí rakouští komunisté v „přerozdělení bohatství, v přerozdělení práce, v přerozdělení času a zdrojů, v přerozdělení mezi oběma pohlavími, mezi většinovou společností a menšinami, mezi soukromým a obecným, mezi Severem a Jihem."  V otázce volebního práva rakouští komunisté požadují zrušení volebního minima potřebného pro vstup do parlamentu (rakouští komunisté dosahují ve volbách zanedbatelných volebních výsledků) a pasivní i aktivní volební právo pro všechny, kteří v Rakousku žijí. Rakousko je podle zdejších komunistů „přistěhovaleckou zemí", tudíž by se mělo podle toho chovat, přizpůsobit tomu i volební právo, tedy dát je i přistěhovalcům.

Komunistická strana Belgie

Základní hesla s nimiž šla Komunistická strana Belgie do voleb v roce 2007:

Zastavte privatizaci, podporujete veřejný sektor!

Zastavte zbídačování lidu!

Braňte sociální jistoty!

Braňte životní prostředí!

Spravedlivý daňový systém.

Česká strana demokratického socialismu 

Strana demokratického socialismu vznikla spojením Levého bloku a Strany demokratické levice. Cílem strany je sociálně spravedlivá a racionálně fungující společnost. Tedy demokratický socialismus, který strana považuje za logické vyústění Deklarace práv člověka a občana, jak ji přijala Francouzská revoluce v roce 1789. Strana je přesvědčena, že socialismus bez demokracie není možný, ale i demokracie bez socialismu má jen omezený význam. Klíčem k demokracii je pro stranu občanská společnost, uvnitř které mají být rozhodovány všechny zásadní otázky, proto se strana zasazuje o přímou demokracii na všech stupních rozhodování. Lidé se musejí sami osvobodit z kapitalistického způsobu života tak, že budou usilovat o spravedlivější rozdělování bohatství, o perspektivní a efektivní řízení společnost bez válek, antagonismů, bez nezaměstnanosti a bez devastace přírody.

Estonská strana sjednocené levice

Původně Estonská komunistická strana, která v březnu 1990 usilovala spolu s ostatním estonskými vlasteneckými silami o nezávislost na Sovětském svazu. V roce 1992 se na zakládacím sjezdu přejmenovala na Estonskou demokratickou stranu práce (labour party) a o pět let později se proměnila v Estonskou sociálně demokratickou stranu práce. Mezi levicově orientovanými stranami v Estonsku byla největší stranou a jako jediná získala zastoupení v parlamentu. Také jako jediná mohla podle zákona o politických stranách existovat. Ten vyžaduje, aby strana měla alespoň tisíc členů (ESDSP jich měla 1250). Proto se estonské levicové strany dohodly na sjednocení a vznikla tak Estonská levicová strana. Členem Evropské levicové strany (European Left Party) se stala 9. května 2004, tedy devět dnů po vstupu Estonska do Evropské unie.

Parti Communiste Français  (Francouzská komunistická strana)

Francouzská komunistická strana je stín kdysi mocné politické strany, která ještě v 50. a 60. letech minulého století byla výlučnou představitelkou francouzské levice. Socialistická strana, její levicová konkurentka, jí tehdy nestačila s dechem. Klíč síly Francouzské komunistické strany tkvěl v silných prokomunistických odborech.

Až nástupem Francoise Mitteranda do čela socialistické strany v 70. letech se začala karta obracet ve prospěch socialistů. Svůj podíl na tom měla i definitivní diskreditace komunismu sovětskou srpnovou invazí v roce 1968 do Československa, od které se Francouzská komunistická strana nedistancovala. Její vazba na Sovětský svaz (také z finančních důvodů) byla Francouzům více než zřejmá a nepříjemná.

Když byl koncem 70. let zvolen Francois Mitterand francouzským prezidentem, pozval komunisty do vlády. Má se za to, a také tím argumentují někteří dnešní naši stoupenci spolupráce s komunisty na vládní úrovni, že se komunisté účastí ve vládě stačili natolik zdiskreditovat, že se od nich odvrátili i jejich vlastní voliči. Je to samozřejmě mýtus.

Ve skutečnosti si francouzští komunisté uškodili především tím, že vyjádřili pochopení pro vyhlášení válečného stavu v Polsku 13. prosince 1981, který vedl k likvidaci nezávislého odborového hnutí Solidarita a zahnal celou polskou opozici do ilegality. Francouzská veřejnost v té době stála jako jeden muž svými sympatiemi na straně vzbouřených polských dělníků, vedených Lechem Walesou. Komunisté si ji nenapravitelně pohněvali. Od té doby hrají na francouzské politické scéně podřadnou, až nicotnou roli.

Předseda strany Oskar Lafontaine, vlevo, a Lothar Bisky 24. května 2008 po jejich znovuzvolení do vedoucích funkcí na celoněmeckém stranickém sjezdu Die Linke v Chotěbuzi.  

Die LINKE (Levice)

Základem této německé strany je posttotalitní Strana demokratického socialismu (PDS), vedená bývalým advokátem Gregorem Gysim a bývalým stranickým bafuňářem Lotharem Biskym. Oba byli původně členy totalitní Ulbrichtovy a Honeckerovy SED (Socialistická jednotná strana Německo), která po 40 let tyranizovala obyvatele východního Německa. Gregor Gysi, který se dnes vydává za kovaného demokrata, se ještě v roce 1989 před pádem Berlínské zdi vyznamenal jako advokát v televizním vystoupení, během něhož vysvětlil východoněmeckým občanům, že zatýkání lidí za účast na demonstracích je na místě, protože porušují veřejný pořádek. Po sjednocení Německa PDS díky silnému ukotvení v nových spolkových zemích (bývalá NDR), kde získávala ve volbách až 25 procent všech odevzdaných hlasů, si vydobyla sice okrajové, ale přesto faktické zastoupení v celostátním Spolkovém sněmu. 

Obrat nastal, když se PDS spojila se stranou, která si říkala Volební alternativa - sociální spravedlnost (WASG) a vedl ji bývalý sárský ministerských předseda, předseda sociální demokracie a ministr financí v první vládě socialisty Gerharda Schrödera, Oskar Lafontaine, také přezdívaný sárský Napoleon. WASG představovala jakýsi „eintopf" západoněmeckých levičáků. Byli zde bývalí západoněmečtí komunisté, trockističtí radikálové, zdivočelí sociální demokraté (mezi nimi Lafontaine), frustrovaní představitelé odborů. Hvězdnou hodinou pro WASG, zejména pro jejího předsedu Oskara Lafontaina, bylo uzákonění reformy podpory v nezaměstnanosti kancléře Gerharda Schrödera, známé pod názvem HARTZ IV. Vzdor rozumnosti reformy, která měla za cíl vracet dlouhodobě nezaměstnané zpátky na trh práce, krajní levice v souvislosti s ní zejména v zemích bývalé NDR vyvolávala demonstrace, na nichž kraloval právě demagogický Lafontaine. „Boj" proti Hartz IV utužil „přátelství" mezi oběma seskupeními natolik, že se v roce 2005 rozhodla jít do voleb do Spolkového sněmu se společnou kandidátkou. Dosáhla úspěchu a s osmi procenty získaných volebních hlasů v celé Spolkové republice vtáhl Oskar Lafontaine, designovaný šéf obou seskupení, po letech poslanecké abstinence spolu se svými postkomunistickými soudruhy do Spolkového sněmu.

Rok po volbách se obě seskupení spojila v jednu stranu, která si říká Levice (Die Linke) a jejím prvním předsedou se stal Oskar Lafontaine. Zvláštností této strany je, že má předsedy dva, druhým je Lothar Bisky. Role si rozdělili následovně - první, Lafontaine vede stranickou frakci ve Spolkovém sněmu, druhý, Bisky, se zaměřuje na práci ve vlastní straně.

Jediní, kteří se odmítli spojit s honeckerovskými postkomunisty z PDS byli členové berlínské WASG, vedení trockistkou Lucy Redlerovou.

Německá Levice (Die Linke) představuje nejvýznamnějšího člena Evropské levice už jen pro její postavení a úspěchy na domácí politické scéně.

Základním programovým cílem strany je překonání kapitalismu, jak je to shrnuto v následujících programových bodech:

- práce musí být samosprávná a solidární, namísto nucené a konkurenční,

- vztah mezi hospodářstvím a životním prostředím musí být trvale udržitelný,

- sociální systémy musejí přinášet jistotu a podporu, a ne donucení a sociální

štěpení,

- politika se musí odvážit více demokracie,

- rovnoprávnost pohlaví se musí projevovat větším uznáním rozličných forem vzájemného soužití, a ne privilegováním manželství,

- vzdělávání a výzkum musí vést k vyšší osvícenosti,

- zahraniční politika a Evropská unie musí usilovat o mír na světě, sociální spravedlnost a demokracii, a ne o militarizaci a privatizaci.

Partito della Rifondazione Comunista (PRC, Strana komunistické obnovy)

Klíčové politické postoje:

Strany práce, komunisté a levicové síly musejí v Evropě zesílit snahu nabídnout alternativu k Evropské socialistické straně, a to jak v rámci samotné Evropské levicové strany, tak i v rámci parlamentní Konfederativní frakce spojených evropských levých (GUE/NGL).

Příležitost voleb do Evropského parlamentu nabízí naplnit rozhodnutí spojit všechny levicové, antikapitalistické a komunistické síly na základě opozice vůči Lisabonské smlouvě a vůči neoliberální a válečné agendě Evropské unie.

Mezi dalšími členskými stranami za zmínku stojí ještě Komunistická strana Španělska. Dnes je rovněž stínem strany, která tvořila součást vládní republikánské koalice v 30. letech minulého století. Daleko významnější je její konkurentka španělská Sjednocená levice, která v rámci Konfederativní frakce má zastoupení v Evropském parlamentu. Za pozornost stojí ještě Levý blok z Portugalska, rovněž zastoupený v rámci Konfederativní frakce v Evropském parlamentu.

S čím jde Evropská levice do voleb 2009

http://www.european-left.org/english/elections_2009/electoral_platform/wahlplattform/

- současná finanční a hospodářská krize znovu dokládá selhání neoliberální globalizace, založené na neustálém zvyšování zisků, v této souvislosti jsou neoliberální základy evropské smlouvy samy o sobě pochybné, krize udeřila kapitalismus do jeho srdce a je výzvou pro nás lidi povzbudit k tomu, aby mu kladli odpor, my, Evropská levice jsme přesvědčeni, že východiskem je boj za demokratickou a sociální Evropu, za Evropu lidí, a ne bank;

- irské ne Lisabonské smlouvě a francouzské a nizozemské ne evropské ústavní smlouvě ukazuje, že roste počet lidí v Evropě, kteří jsou rozhodně proti stávající nedemokratické a asociální politice Evropské unie, naše ne Lisabonské smlouvě proto jen podtrhujeme, o alternativě jsme připraveni diskutovat na půdě Evropského parlamentu;

- Evropská unie značně ovlivňuje život lidí v Evropě. Po Maastrichtu se stále silněji prosazují neoliberální tendence, které přispívají ke zhoršování životních a pracovních podmínek většiny evropského obyvatelstva, prodlužuje se jak pracovní den, tak i úřední délka produktivního věku, přitom jsou vypláceny mzdy, ze kterých je neustále obtížnější vyžít, veřejné služby se proměnily v mlýnky na zisk...

Evropa proto stojí na rozcestí:

- buď bude dál sázet na kapitalismus, pokračovat tak v neoliberální politice, kterou prosazují evropští konzervativci (míněna je tu Lidová strana) v těsné spolupráci se sociálními demokraty, a prohlubovat tak stávající krizi,

- anebo se promění v prostor trvale udržitelného rozvoje a sociální spravedlnosti.

/.../

Evropská levice bude rozhodně postupovat proti konzervativním, liberálním, sociálně demokratickým a zeleným stranám v členských zemích, stejně jako proti jim odpovídajícím stranám na evropské úrovni; tyto strany se křečovitě drží logiky stávající politiky, naopak my požadujeme změnu a chceme znovu dobýt politický prostor v Evropě...