Unie pro Evropu národů

Frakce Evropského parlamentu Unie pro Evropu národů (UEN) vznikla po volbách v roce 1999 z dřívější frakce Unie pro Evropu. Sdružuje konzervativní strany, které jsou kritické k evropské integraci, odmítají federalizaci EU a zdůrazňují suverenitu národních států.

Unie pro Evropu národů má v současnosti 44 europoslanců z Itálie, Polska, Litvy, Lotyšska a Dánska. Základem frakce je italská Národní aliance, irská Fianna Fáil a polská strana Právo a Spravedlnost. Předsedou poslanecké skupiny je Ir Brian Crowley a Italka Cristiana Muscardini.

UEN je propojena s evropskou politickou stranou Aliance pro Evropu národů (AEN), založenou v Miláně v roce 2001. Iniciátorem byl předseda italské Národní aliance Gianfranco Finni, prvním předsedou se stal Francouz Charles Pasqua. Strana chtěla spojit konzervativní strany a některé umírněnější pravicově populistické strany. Zakladatelé věřili, že se v budoucnu připojí britští konzervativci, rakouská FPÖ bez Jörga Haidera a euroskeptici ze střední a východní Evropy. V roce 2004 se AEN transformovala do podoby evropské politické strany.

Konzervativní frakce v EP (1979-1994)

Unii pro Evropu národů a obecně všechny pravicové strany, které nepatří ke křesťansko-demokratické stranické rodině, ovlivňuje politické směřování Evropské lidové strany (EPP-ED) a vnitřní vývoj uvnitř její poslanecké frakce.

Původní odmítání členství konzervativních stran kvůli jejich menšímu „nadšení" pro evropskou integraci vylučovalo významné pravicové strany - britské konzervativce a francouzské gaullistické Sdružení pro republiku. Každá z těchto stran se po prvních přímých volbách do EP stala jádrem samostatné parlamentní skupiny - gaullisté založili spolu s irskou Fianna Fáil frakci Pokrokoví evropští demokraté (pozdější název Sdružení evropských demokratů), britští konzervativci uzavřeli spojenectví s dánskými konzervativci a vytvořili frakci Evropští demokraté.

V roce 1978 také vznikla Evropská demokratická unie (EDU), která v 80.-90. letech lidovcům poměrně úspěšně konkurovala. EDU sdružovala konzervativní a občanské strany z Velké Británie, Francie, Skandinávie a jižní Evropy (např. řecká Nová demokracie nebo španělská Lidová strana), důležitou roli hrála rakouská ÖVP.

Předseda Evropské demokratické unie (EDU) a bývalý rakouský ministr zahraničí Alois Mock (vlevo) a tehdejší francouzský premiér a předseda Sdružení pro republiku (RPR) Alain Juppé během jednání konference v roce 1996. (foto ČTK)

EDU byla na rozdíl od EPP otevřena i politickým stranám ze států, které nebyly členy Evropských společenství, což nabylo na důležitosti po pádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě. Přidruženými členy EDU se v 90. letech stalo hned několik českých politických stran - Křesťanskodemokratická strana (KDH), Občanská demokratická strana (ODS), Občanská demokratická aliance (ODA) a čeští lidovci (KDU-ČSL), kteří ale zamířili v roce 1997 do EPP.

Postupné otevření Evropské lidové strany i jiným pravicovým směrům a změna postoje k členství stran mimo ES postupně obě evropská pravicová uskupení sblížila. První vlaštovkou bylo přijetí řecké Nové demokracie v roce 1983, významným přelomem byl rok 1995, kdy do vstoupily konzervativní strany z Dánska, Švédska, Finska a Rakouska a zároveň EPP zavedla institut přidruženého členství pro kandidátské státy, který se od plnoprávného členství příliš nelišil.

V roce 1998 rozhodla 18. konference předsedů EDU o začátku úzké spolupráce s Evropskou lidovou stranou. Po volbách 1999 vznikl společný poslanecký klub EPP-ED, který se stal v Evropském parlamentu nejsilnějším. Již v roce 1992 vstoupili do klubu EPP (ne strany) britští konzervativci, což znamenalo dobrovolný zánik frakce Evropští demokraté.

Unie pro Evropu (1994-1999)

Důležitý mezník pro konzervativní frakce v Evropském parlamentu znamenaly volby do Evropského parlamentu v roce 1994. Konaly se ve zcela nové situaci - po pádu „železné opony" a přijetí Maastrichtské smlouvy (1992), která dále rozdělila pohled stran na evropskou integraci. Na půdě EP pokračovalo spojenectví francouzských gaullistů a irské Fianna Fáil, samostatnou skupinu Vzhůru Evropo vytvořila italská pravice v čele s Berlusconiho Forza Italia, jejíž členství odmítla Evropská lidová strana.

Obě skupiny se v roce 1995 spojily do frakce Unie pro Evropu. Třetí nejsilnější frakci v Evropském parlamentu, která spojila strany z Francie, Itálie, Irska, Nizozemí, Portugalska a Řecka, vedl francouzský politik Jean Claude Pasty. Nejvíce europoslanců „dodala" Forza Italia (25), gaullistické Sdružení pro republiku (15) a Fianna Fáil (7). Další významnější strany byly řecké Politické jaro (2), portugalský Sociálně demokratický střed - Lidová strana (3) a francouzské Národní centrum nezávislých a zemědělců (2).

Mezi stranami existovaly v názoru na integraci rozdíly - zvláště Forza Italia nebyla tak protievropská a navíc nepřestala usilovat o vstup do Evropské lidové strany. Přechodné spojenectví skončilo v roce 1999, kdy Italové získali plné členství v EPP. Po dalších volbách k sobě přitáhli evropští lidovci také francouzské Sdružení pro republiku.

Vedle Unie pro Evropu vznikla na půdě Evropského parlamentu poprvé čistě euroskeptická frakce Evropa národů (od roku 1996 Nezávislí pro Evropu národů). Předsedou frakce byl Francouz Philippe de Villiers. Strana sdružila francouzské odpůrce integrace, kteří ve volbách kandidovali pod značkou Většina pro jinou Evropu, silné euroskeptické formace z Dánka (Lidové hnutí proti EU, Červnové hnutí) a koalici nizozemských protestantských stran. Za Villiersovo hnutí, které získalo 13 mandátů, do EP kandidoval také vnuk generála Charlese de Gaulla nebo a britský milionář a odpůrce EU James Goldsmith. Ten později založil Stranu pro referendum a požadoval hlasování občanů o vystoupení Velké Británie z Evropské unie.

 
Philippe de Villiers patřil k hlavním odpůrcům přijetí evropské ústavy, kterou Francouzi 29. května 2005 v referendu odmítli. Poslanec Evropského parlamentu od roku 2004 nesouhlasí také s Lisabonskou smlouvou. (foto ČTK)

Unie pro Evropu národů (1999-2009)

Po volbách 1999 se praporu sjednocení pravice mimo EPP ujala italská Národní aliance a irská Fianna Fáil. Frakce spolupracovala s francouzskými suverenisty - Hnutím pro Francii bývalého ministra vnitra Charlese Pasqua a Většinou pro jinou Evropu Philippa de Villierse. Frakci o 30 členech doplnili ještě jeden europoslanec za Dánskou lidovou stranu a dva za portugalský Sociálně demokratický střed-Lidovou stranu. Předsedou poslanecké skupiny Unie pro Evropu národů byl v letech 1999-2004 Charles Pasqua.

V Politické chartě přijaté v roce 2000 se frakce hlásí k hodnotám evropské civilizace, založené na individualitě a obraně principů svobody, solidarity a rovnosti. Unie pro Evropu národů vyzdvihuje důležitost „tradice, suverenity a demokracie" a ochranu „rozdílných kultur, identit a jazyků". Skupina odmítá federální Evropu, která podle ní podkopává suverenitu a identitu národů a národních států. Přes antifederalismus, který má jádro v gaullistické tradici, neodmítá skupina Evropskou unii jako celek - v pojetí evropské jednoty ale často vidí uniformitu, kritizuje Brusel jako Evropu byrokratů a technokratů a zdůrazňuje princip subsidiarity.

UEN na druhé straně podporuje silnější roli Evropské unie ve světě, existenci společné zahraniční a bezpečnostní politiky (při respektování národních tradic), úzké vztahy s USA při řešení mezinárodních problémů a spolupráci s mezinárodními organizacemi v boji proti globálním hrozbám jako terorismus, organizovaný zločin, ilegální imigrace a obchodování s lidmi. Evropská unie by měla povzbuzovat šíření demokracie a být štědrá k tzv. třetímu světu.

Program UEN je ve srovnání s jinými skupinami velmi obecný a vágní. Zahrnuje rovněž zmínky o ochraně životního prostředí, sociálně-tržním hospodářství, ochraně spotřebitelů, podpoře vzdělání atd. Z konzervativního pohledu je důležitá zmínka o „podpoře rodiny jako základním prvku společnosti, která uznává posvátnost lidského života a staví se proti výlučně materialistickému pojetí společnosti".

Zasedání Unie pro Evropu národů v roce 2007 v italské Kalábrii. (foto UEN)

UEN odmítá všechny formy rasismu a diskriminace, což ji odlišuje od některých krajně pravicových stran v Evropském parlamentu, se kterými se jinak shodne na kritice evropské integrace, obhajobě národního státu, suverenity a tradičních hodnot.

Unie pro Evropu národů se jako frakce konstituovala i po volbách v roce 2004. UEN oslabil neúspěch francouzských euroskeptiků a přechod portugalského Sociálně demokratického středu - Lidové strany do EPP. Frakci naopak posílily strany z nových členských států. Nejvíce poslanců, dvacet, má skupina z Polska - Právo a spravedlnost (7), Sebeobrana (5), Liga polských rodin (4) a hnutí Piast (4). Následuje třináct poslanců z Itálie, za Národní alianci (9) a Ligu severu (4). Čtyři poslanci jsou z Irska za Fianna Fáil, čtyři ze strany Za vlast a svobodu - Lotyšské národní konzervativní hnutí, dva z Litvy  za Liberálně demokratickou stranu a Stranu nové demokracie, jednoho poslance v EP obhájila Dánská lidová strana.