Politiky EU
Evropská politika sousedství
Zrod Evropské politiky sousedství (European Neighbourhood Policy, ENP) se datuje přibližně od března roku 2003, skrze Prohlášení Evropské komise o "Širší Evropě" a zveřejnění Strategie ENP, která stanovuje hlavní cíle a zásady, zeměpisný dosah nové politiky i návrh finančního nástroje (Nástroj evropského sousedství a partnerství), který je aplikován od roku 2007, čímž nahradil stávající programy přeshraniční spolupráce.
Významným dokumentem, který poukazuje na základní cíle Evropské politiky sousedství, je Evropská bezpečnostní strategie ze září 2003.
V současné době Evropská politika sousedství představuje prioritu EU v oblasti vnějších vztahů. Tato politika vznikla jako reakce na největší rozšíření Unie v roce 2004. Nebylo to ovšem jen rozšíření v roce 2004, co přimělo EU zformulovat ENP, ale dalším důvodem bylo vytvořit zahraniční politiku EU jako celku v podobě akceschopnější Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (Common Foreign and Security Policy).
Strategie ENP z května 2004 uvádí, že cílem ENP je sdílet výhody rozšíření z roku 2004 se zeměmi sousedství posilováním stability, bezpečnosti, blahobytu všech, jichž se to týká. Privilegované vztahy jsou založeny na vzájemných závazcích zejména v oblastech vlády práva, dobrého vládnutí, respektu k lidským právům, včetně práv menšin, prosazování dobrých sousedských vztahů a principů tržního hospodářství a udržitelného rozvoje. Jedním z cílů je i hledání společných závazků v oblasti boje proti terorismu a řešení konfliktů.
EU chce posílit politické i ekonomické vazby se zeměmi, s nimiž přímo nebo blízce sousedí, ale u nichž se nepředpokládá, že by do EU někdy vstoupily. Jde o partnerství založené na sdílených hodnotách, jako jsou demokracie, respekt k lidským právům, právní stát, tržní ekonomika, udržitelný rozvoj, apod. Míra spolupráce ze strany EU je založena na tom, nakolik budou partnerské země tyto hodnoty opravdu sdílet a jak budou postupovat při implementaci plánů a úkolů.
Na koho se politika sousedství vztahuje?
Evropská politika sousedství se týká zejména těch států, které mají s Unií smluvní vztah v podobě Dohody o partnerství a spolupráci (Partnership and Cooperation Agreement - PCA) v případě zemí bývalého SSSR a Asociačních dohod (Association Agreement - AA) uzavíraných v rámci Středomořského partnerství (Euro-Mediterranean partnership) - tzv. Barcelonského procesu.
V první vlně byly k účasti na ENP přizvány: Alžírsko, Bělorusko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon, Libye, Maroko, moldavsko, Palestinská samospráva, Sýrie, Tunisko a Ukrajina (pro Bělorusko, Libyi a Sýrii nebyla ENP prozatím aktivována vzhledem k neexistenci rámcové smlouvy PCA nebo AA). Během roku 2004 byly přizvány i státy jižního Kavkazu: Arménie, Ázerbájdžán a Gruzie.
Tato politika se netýká členů ESVO, kandidátských zemí či těch, kteří se v budoucnu mohou stát kandidáty, a Ruska. Zahrnuje přímé sousedy Unie po jejím rozšíření.
Vztah Ruska a EU funguje na bázi Strategického partnerství, které zahrnuje čtyři hlavní oblasti:
- Ekonomika
- Svoboda, bezpečnost a spravedlnost
- Vnější bezpečnost
- Výzkum a vzdělání
Princip fungování ENP
V první fázi Evropská komise vypracuje zprávy týkající se jednotlivých zemí, kde zhodnotí politickou a ekonomickou situaci a stanoví priority spolupráce. Zprávy jsou pak předloženy Radě, která rozhodne, jestli je možné postoupit k dalšímu kroku. Tím je vypracování Akčního plánu, hlavního operačního nástroje Politiky sousedství. Komise spolupracuje s danou zemí, aby plán reflektoval potřeby, možnosti a zájmy toho kterého státu i EU.
Akční plány pro všechny země obsahují stejné kapitoly (politický dialog a reformy; ekonomická a sociální spolupráce a rozvoj; otázky obchodu a tržní reformy; spolupráce v oblasti spravedlnosti, bezpečnosti a svobody; sektorální otázky a lidské zdroje), jejich obsah se ale liší. Priority jsou stanoveny v krátkodobém a střednědobém horizontu, tzn. 3 - 5 let.
Implementaci cílů a závazků vyplývajících z Akčních plánů monitorují pod-výbory, Komise vydává pravidelné hodnotící zprávy. V roce 2004 Komise vydala prvních sedm zpráv o Izraeli, Jordánsku, Moldávii, Maroku, Palestinské samosprávě, Tunisku a Ukrajině. Na jejich základě byly vypracovány Akční plány, které jsou od roku 2005 prováděny. Dalších pět zpráv, týkajících se Arménie, Ázerbajdžánu, Gruzie, Egypta a Libanonu, bylo zveřejněno ve stejném roce.
Financování evropské politiky sousedství
Pro financování aktivit v rámci ENP je od počátku tohoto roku spuštěn nový finanční instrument - Europea Neighbourhood and Partnership Instrument (ENPI). V rozpočtovém období 2007-13 bude ENPI disponovat zhruba 12 miliardami eur. Komise má rovněž v plánu vyčlenit 300 milionů eur na podporu principů dobrého vládnutí a 700 milionů eur na zřízení Sousedského investičního fondu, který by měl být použit jako podpora pro půjčky Evropské investiční banky, Evropské banky pro obnovu a rozvoj dalších finančních institucí. ENPI se vyjma účastníků ENP týká i Ruska.
ENPI nahrazuje dva regionální finanční instrumenty, které fungovaly do konce roku 2006 - MEDA pro středomořské země účastnící se barcelonského procesu a TACIS pro země SNS (kromě dnešních účastníků ENP z východní Evropy a jižního Kavkazu, Ruska a Běloruska byly v programu TACIS účastny i státy Střední Asie a Mongolsko).
V minulém rozpočtovém období 2000-2006 bylo v rámci MEDA uvolněno 5,35 mld euro a v rámci TACIS 3,14 mld euro. Další významné prostředky tvořily půjčky Evropské investiční banky.
Nový instrument by měl znamenat rozdíl zejména pro země, které čerpaly TACIS, jenž se soustředil na technickou pomoc, např. obnova infrastruktury. ENPI podle Komise bude flexibilnějším nástrojem umožňujícím podporu i v oblasti hospodářských a politických reforem.
