Vnitřní trh EU

O postavení a významu vnitřního trhu v programu evropské integrace  se celkem nevedou velké spory. Téměř všeobecně se přijímá názor, že v ekonomické oblasti vnitřní trh je a zůstane jeho hlavní  součástí a jeho hlavním přínosem. Pomohl odstranit tradiční, většinou staleté bariéry mezi trhy zúčastněných zemí : celní, obchodní, daňové, technické, administrativní a jiné. Vznikla tak „oblast bez vnitřních hranic, v níž byly propojeny trhy zboží, pracovníků, služeb a kapitálu". Společným úsilím členských zemí  byl vytvořen  hospodářský prostor umožňující uplatňovat čtyři svobody : svobodu volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu.

Jako konečné cíle programu vnitřního trhu se uvádějí dva, ekonomický a politický:

• Zvýšit a udržet ekonomickou prosperitu, a to odstraněním překážek, které brání využití ekonomického potenciálu jeho účastníků, na tomto základě zvyšovat životní úroveň, kvalitu života,
• Přispět ke „stále užšímu spojení evropských národů", jak se říká v Preambuli Římské smlouvy (1957), což pomůže odstranit staleté politické soupeření na evropském kontinentu, jež opakovaně vyúsťovalo vkrvavých konfliktech.

Očekávání spojená s vytvořením vnitřního trhu byla velká. Také dnes země usilující o členství v Evropské unii si nejvíce slibují od zapojení do vnitřního trhu.

Celkově můžeme charakterizovat projekt vnitřního trhu jako  program dalekosáhlé liberalizace doprovázený dohodnutými pravidly. Program vzájemného otevření trhů  předpokládal odstranění všech dosavadních omezujících národních bariér, desítek a stovek  národních předpisů a na jejich místě zavedení společně dohodnuté  evropské úpravy umožňující volný pohyb po celém vnitřním trhu.

Legislativa vnitřního trhu  tvoří podstatnou část evropského práva : v roce 2007 šlo o 1628 směrnic a 670 nařízení. Jejich  přijetí, zavedení a respektování v domácím právním řádu je závazek, který přebírá každá členská země. A je to také jeden z hlavních domácích úkolů, podle jehož plnění  je hodnocena připravenost zemí, které podaly žádost o přijetí do Unie.

Stručná historie vnitřního trhu 

Vytvoření vnitřního trhu, jež Římská smlouva zakotvila jako dominantní úkol zakladatelských států, se ukázal jako nadmíru náročný. Původní termín jeho završení za dvanáct let (do konce roku 1969) se ukázal jako neschůdný. V polovině roku 1968 byla sice odstraněna cla a kvóty ve vzájemném obchodě a zaveden společný celní sazebník pro obchod s třetími zeměmi (celní unie), ale  obchodu  mezi  členskými zeměmi nadále bránily především odlišné národní technické předpisy (tzv.mimotarifní bariéry). Byl také uvolněn pohyb pracovníků mezi členskými zeměmi zákazem jejich diskriminace, ale zůstal regulovaný přístup k mnoha profesím. Také pohyb služeb přes hranice se uvolnil, ale bylo nutno se přizpůsobit  odlišným národním předpisům. Nejmenší pokrok vůbec byl zaznamenán u volného pohybu kapitálu, hlavně z obavy odlivu kapitálu do jiných zemí. Byla sice přijata pravidla na ochranu hospodářské soutěže na vnitřním trhu, ale  řada sektorů v členských státech zůstala ve výlučné správě státu, který navíc uděloval  podpory vybraným podnikům. Jako pokrok se hodnotilo zavedení daně z přidané hodnoty (1967), ale bez harmonizace daňových  sazeb. Přínos byl oprávněně spatřován v rozhodnutí o financování evropského rozpočtu na základě  tzv. vlastních zdrojů (1970).

Pokroku při vytváření funkčního vnitřního trhu  bránily tři hlavní  bariéry, které poprvé identifikovala Bílá kniha o dokončení vnitřního trhu (1985):

• 1. Fyzické: na vnitřních hranicích mezi členskými státy se nadále udržovaly kontroly zboží i osob,
• 2. Technické: značně rozsáhlý rejstřík odlišných národních předpisů, jež brzdíly volný pohyb zboží, služeb i pracovníků,
• 3. Daňové: rozdíly vsazbách nepřímých daní, jež nejen deformovaly obchod, ale vynucovaly si kontrolu na hranicích mezi členskými státy

Země  Unie si uvědomovaly, že roztříštěná Evropa omezuje její ekonomickou výkonnost, její konkurenceschopnost zejména vůči USA a Japonsku a také její prestiž. V roce 1988 velkou pozornost vyvolala tzv. Cecchiniho zpráva (The Cost of Non-Europe), která dokumentovala, jaké ztráty Unie musí nést kvůli nedokončenému vnitřnímu trhu (ročně až 6,5 %HDP).

Bylo zapotřebí nového podnětu. Stalo se tak v roce 1985 s nástupem nové Komise v čele s J. Delorsem a s přijetím zmíněné Bílé knihy, aby mohl být nedokončený  program znovu nastartován. Ukázalo se také, že je nutno doplnit Římskou smlouvu. To se stalo přijetím Jednotného evropského aktu (1987), který stanovil, že dokončení vnitřního trhu na základě doporučení Bílé knihy (s návrhem téměř 300 směrnic) má být završeno do konce roku 1992 a že k tomu bude upravena rozhodovací procedura v Radě. Legislativa týkající se vnitřního trhu měla být nadále přijímána kvalifikovanou většinou hlasů. Jen u malé skupiny právních aktů vztahujících se k vnitřnímu trhu byla k jejich přijetí vyžadována jednomyslnost (daně, volný pohyb osob, vybrané problémy vztahující se k sociální politice). Nové bylo také to, že program vnitřního trhu se rozšířil za rámec čtyř svobod : legislativa vnitřního trhu byla doplněna také o předpisy týkající se sociálních otázek, ochrany životního prostředí,  ekonomické a sociální soudržnosti, výzkumu a technického rozvoje a v budoucnosti také  hospodářské a měnové unie.

Rok 1993 je tak označován za "dokončení" vnitřního trhu, 90 % návrhů Bílé knihy bylo k tomuto datu přijato[1]. Výsledkem bylo odstranění kontroly pohybu zboží na vnitřních hranicích (odpadlo vyplňování celních formulářů), vzájemné uznávání diplomů a vysvědčení umožňující volný pohyb pracovníků, svoboda pro usazování  podnikatelů a osob svobodného povolání v jiných členských zemích, volný prostor pro poskytování služeb přes hranice (pro banky, pojišťovny aj.), otevření trhu veřejných zakázek, odstranění překážek pro volné přesuny kapitálu mezi členskými zeměmi.

Ve stejném roce byla přijata Maastrichtská smlouva, která doplnila program vnitřního trhu o hospodářskou a měnovou unii.  Přijetí společné měny je  nezbytným a logickým krokem integračního procesu poté, co byl dokončen vnitřní trh. Společné měna odstraňuje kolísání měnových kurzů zúčastněných zemí, čímž se snižuje nejistota v obchodě mezi členskými zeměmi. To platí také pro přesun kapitálu mezi nimi. A společná měna  umožňuje  také snadné porovnávání nákladů a cen v různých členských zemích, což vede ke zvýšení konkurenčních tlaků v celém integrovaném prostoru, tlaku na inovace a strukturální změny.

V 90. letech  se liberalizace na vnitřním trhu dotkla také tzv.síťových odvětví, které až do té doby byly většinou státními monopoly a nebyly vystaveny konkurenci. Šlo o otevření dopravních trhů (nákladní automobilové dopravy, letecké a železniční dopravy), otevření telekomunikačních trhů a trhů v energetice (zemní plyn a elektrická energie). Posléze došlo i na poštovní služby. V roce 1997 byl vnitřní trh obohacen o koordinovanou politiku zaměstnanosti.

Lisabonská strategie vyhlášená v roce 2000 jako program komplexních a radikálních reforem měla z Evropy vytvořit vysoce ekonomicky výkonnou a konkurenceschopnou oblast. Všem bylo jasné, že vytyčené ekonomické reformy nemohou jít mimo program vnitřního trhu. Evropská rada proto doporučila urychleně pracovat na „dobudování vnitřního trhu  v některých odvětvích a na zlepšení jeho dosud nízké výkonnosti v jiných"  a tím dospět „k plně funkčnímu trhu". Nová Komise v čele s J. Barossem (2005) kriticky zhodnotila dosavadní neuspokojivé výsledky Lisabonské strategie a navrhla upravený program do roku 2010.

Na jaře 2006  se Komise odhodlala k důležitému kroku : oznámila, že provede celkovou revizi dosavadních přístupů k vnitřnímu trhu. Podnětem bylo několik okolností : neuspokojivé výsledky Lisabonské strategie, řada kritických zpráv (např. Wim Kokova zpráva, 2004), kritické výtky evropských podnikatelských svazů adresovaných Komisi i členským státům a vyzývajícím k větší angažovanosti ve věci vnitřního trhu.  Evropská rada vyzvala Komisi, aby v druhé polovině 2007 předložila „ambiciózní a komplexní přezkoumání jednotného trhu", s konkrétními návrhy na opatření. Na tomto základě byl přijat program vnitřního trhu odpovídající 21.století.

[1] Termín „dokončení vnitřního trhu", který se často objevuje  v dokumentech EU, nelze chápat jako dosažení jeho konečné podoby. Ve skutečnosti je vytváření vnitřního trhu EU  kontinuálním procesem, který nikdy nelze považovat za dokončený. Je tomu tak proto, že program vnitřního trhu musí nestále reagovat na podněty zvenčí (např. globalizace, klimatické změny, závislost na zásobování energií, dopady finanční a hospodářské krize aj.) a také na podněty vnitřní (např. stárnutí populace a také úprava  a zjednodušování legislativy).