Proč je Orbán hrdý Maďar?


Petr Zenkner, EUROSKOP, 22. dubna 2011

S Ondřejem Schützem o Maďarsku, Visegrádu a národní identitě.

Mezinárodní politologický ústav v Brně letos představí výsledky výzkumného projektu Národní populismus v krajinách Visegrádu. Projekt zkoumá jak politické strany a nacionalistické skupiny vnímají sebe sama, národ a identitu svých zemí. EUROSKOP se koordinátora projektu Ondreje Schütze zeptal na slovensko-maďarské vztahy a podrobnosti, které z výzkumu v zemích Visegrádu vyplývají.

Začněme Maďarskem a jeho vládní stranou FIDEZS, která v posledních volbách získala přes 50 procent hlasů. Jakou roli má v ideologii strany maďarský nacionalismus?

Fidezs začínal v 90. letech jako liberální strana s podporou kolem 10 procent. Strana se postupně stávala více konzervativní a sjednotila pod jednou značkou různé národní proudy. Nyní je podpora Fidezsu několikanásobně vyšší, na pravici zcela dominuje. Nacionalismus ale není jádrem toho, co strana politicky prosazuje. Maďarská společnosti nacionalismus přijímá, výjimkou nejsou ani opoziční socialisté. Má to kořeny v Trianonu a traumatech, které z něj vychází. Pouze jediná parlamentní strana s názvem Politika může být jiná, je více občanská. (ve volbách 2010 získala 7,5 procenta hlasů a 16 mandátů – pozn. red.).

Maďarská volební kampaň byla hodně vyhrocená. Je tu ještě prostor jít dál?

Podle mě u Fidezsu žádný prostor pro další vyhrocení nacionalismu není. Ale upřímně řečeno, to, že se situace uklidní, jsem si myslel i po skončení voleb. Fidezs není žádná šovinistická nebo rasistická strana. Pokud si ale má udržet většinu v parlamentu i po dalších volbách, musí bojovat o voliče mnohem extrémnějšího Jobbiku (Hnutí za lepší Maďarsko získalo 16,7 procent hlasů – pozn. red.), respektive udržet si ty, kteří by ho mohli volit.

Viktor OrbánViktor Orbán je výraznou součástí maďarské politiky už 20 let. Nyní stojí v čele vlády, která už má skoro rok nadpoloviční většinu v parlamentu. (foto: Audiovisual Service EU)

Jaký je tedy mezi oběma stranami rozdíl?

V chápání národa, což je dobře vidět u romské otázky. Viktor Orbán často zdůrazňuje, že nejde o etnický, ale sociální problém. To je v hlubokém kontrastu s Jobbikem. Podobně bych zevšeobecnil i maďarskou společnost, která není rasistická, ale je hrdá na Maďarsko. Orbán uvažuje strategicky. Nacionalistickou skupinu voličů potřebuje, aby mohl vládnout. Zároveň je hrdým Maďarem, takže mu to nedělá problémy.

Co si myslíte o současných maďarsko-slovenských konfliktech. Mají potenciál stát se tématem, kterým obě společnosti budou skutečně žít?

Na Slovensku omezeně ano. Zajímavé jsou poslední prezidentské volby (2009 – pozn. red.), které vynesly do úřadu Ivana Gašparoviče. Mobilizace voličů proti Ivetě Radičové na základě ohrožení slovenské národní identity tehdy zafungovala. V Maďarsku jde spíše o překrývání sociálních problémů pomocí národních témat. Odpoutávání pozornosti je ale také nebezpečné. V letech 1998-2002 neměl Orbán zpočátku s Dzurindovou vládou problémy. Konflikty se Slovenskem začaly až jako důsledek vyhroceného souboje Fidezsu a socialistů.

Adam Michnik nedávno upozornil, že vývoj ve střední Evropě může být nebezpečný, protože sice máme demokratické instituce, ale chybí jim demokratická náplň. Existují rozdíly ve vnímání institucí v zemích Visegrádu?

Rozdíly jsou obrovské. Česká republika je v regionu nejvíce liberální a občanský stát. Což neznamená, že si obyvatelé nechtějí uchovat svou „českost“. V Česku jsou národní zájmy definované jako státní. Na Slovensku některé strany mají potřebu oddělit národ a národnostní menšiny. Uznávají, že menšiny mají práva a považují je za občany státu, instituce ale mají prosazovat hlavně zájmy slovenského národa. Polsko a Maďarsko jsou blíže Slovensku – ať už jde o velkopolské nadšení nebo maďarskou trianonskou křivdu.

V historii střední Evropy existuje dost problémů a animozit. Zjišťovali jste, jak jednotlivé národy vnímají ty ostatní? Podle názoru politologa Bohumila Doležala se střední Evropa stále dělí na vítěze a poražené podle výsledků 2. světové války.

V programu jedné slovenské strany se mluví o Maďarsku jako o zemi, která prohrála dvě světové války a nedokáže se s tím smířit. U určité části společnosti to funguje, ale nemyslím, že by například většina Slováků viděla v Maďarech na prvním místě někoho, kdo prohrál válku. Na druhou stranu je to oblíbený pohled lidí, kteří vykládají dějiny.

Změnil se v posledních letech styl politiky ve střední a východní Evropě?

Novinkou jsou různé deklarace parlamentů k vlastním dějinám, ať už na Slovensku, v Maďarsku, nebo naposledy v Rumunsku. Je tu tendence stavět historické události až do sakrální pozice, před kterou se každý člen národa musí v hluboké úctě zastavit.

V Čechách máme zákon, že se Edvard Beneš zasloužil o stát…

To samé máme na Slovensku o Andreji Hlinkovi. Tyhle tendence jsou viditelnější v posledních dvou letech. Například v Čechách je to postoj k Evropě, u Polska je to vztah k sousedům a snaha být vnímáno jako velmoc a ne jako země instalatérů. V případě Slovenska a Maďarska jejich vzájemný spor.

Existuje podle vás něco jako středoevropská identita. V Palackého pojetí jsme prostorem mezi Německem a Ruskem. Vnímají se národy střední Evropy jako něco odlišného?

To je hodně akademická otázka. Musíme rozlišit identitu, jakou bychom na sebe rádi „našili“, a identitu, kterou vnitřně vnímáme, i když ji třeba nemusíme manifestovat. Ve střední Evropě podobně reagujeme na stejné signály a symboly, což je sociologická podstata identity. U všech středoevropských států, s malou výjimkou u Slovenska, existuje averze vůči ruskému vlivu v regionu. Podobně vnímáme, že německá kultura ovlivnila tento region, i když to není něco, co má pokračovat. Palackého vymezení tedy podvědomě existuje. Lidé se však nechtějí definovat jako „něco“ mezi Německem a Ruskem.

Potom je tu identita, kterou chceme mít. U programů politických stran například neexistují žádné větší odkazy na V4 jako samostatnou buňku v rámci Evropské unie. Zmiňuje se příslušnost k Evropě, ne střední Evropě. I když nechybí zmínky o fungování Visegrádu, je tu snaha být vnímán evropsky a ne středoevropsky.

Autor: Petr Zenkner, Euroskop

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality