2000-2005

Východní rozšíření EU (2004)

Státy střední a východní Evropy, které po skončení studené války procházely politickou a ekonomickou transformací, daly záhy najevo svoji vůli stát se členy ES/EU. Cesta k tomuto cíli se však ukázala být dlouhá a složitá, neboť se musely přibližovat k EU v době, kdy sama procházela velmi dynamickým vývojem. Prvním krokem bylo uzavření smluv o přidružení počátkem 90. let. ES/EU v nich poprvé deklarovala, že konečným cílem je přistoupení přidružených zemí k EU.

V roce 1993 pak Evropská rada pod tlakem zemí střední a východní Evropy přijala kodaňská kritéria, rámcové podmínky, které musí uchazeči o členství splnit, aby se mohli stát členy EU. Přes pokroky v ekonomické transformaci zemí střední a východní Evropy byly rozdíly vůči zemím EU velké a vyžadovaly rozsáhlé změny v legislativě žadatelských států.

EU přijala v roce 1995 Bílou knihu o přistoupení k vnitřnímu trhu, která sloužila jako vodítko pro realizaci těchto změn. Během dalších dvou let podalo deset zemí střední a východní Evropy žádost o zahájení přístupových jednání. Komise předložila avis - hodnotící stanovisko k žádostem o členství - v létě 1997 spolu s programovým dokumentem Agenda 2000, jenž vymezoval potřebné reformní kroky, které měla EU učinit, aby byla schopna přijmout nové členy, zejm. reformovat finančně náročné politiky - SZP a strukturální politiku.

Český prezident Václav Klaus a premiér Vladimír Špidla podepisují 16.dubna 2003 na summitu v Athénách přístupovou smlouvu České republiky k Evropské unii. Členským státem EU se ČR stala 1.května 2004. (foto: Rada EU)

V závěru roku přijala Evropská rada rozhodnutí zahájit rozhovory s první vlnou zemí, které byly nejlépe připraveny na členství v EU - ČR, Estonskem, Maďarskem, Polskem, Slovinskem a Kyprem. Přístupová jednání byla zahájena v březnu 1998, počátkem roku 2000 se skupina zemí vyjednávajích o přistoupení rozšířila na dvanáct - o Slovensko, Lotyšsko, Litvu, Buharsko, Rumunsko a Maltu. Prvních deset zemí ukončilo jednání v prosinci 2002, smlouvu o přistoupení podepsalo během zasedání Evropské rady v Aténách v dubnu 2003 a do EU vstoupilo v květnu 2004, Bulharsko a Rumunsko je následovaly počátkem roku 2007.

Smlouva z Nice a Konvent

Proces rozšíření o státy střední a východní Evropy byl úzce propojen s procesem instutucionální reformy. Závažnost této vazby se projevila v rozhodnutí Evropské rady v Kolíně z jara 1999 o svolání Mezivládní konference ještě předtím, než EU začne přijímat do svých řad další nové členy.

Mezivládní konference o institucionální reformě ukončená podpisem Smlouvy z Nice počátkem roku 2001 měla připravit EU na východní rozšíření (úprava rozhodovacích pravidel v Radě, rozšíření oblastí rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě, omezení budoucího růstu počtu členů Komise aj.). Již koncem téhož roku Evropská rada v Laeken rozhodla o svolání Konventu o budoucnosti Evropské unie.

Každá členská vyslala po jednom zástupci vlády a dvou poslancích národních parlamentů. Jednání Konventu se účastnili i zástupci z kandidátských zemí, jejich stanoviska však nemohla narušit konsensus, k němuž jednání směřovalo. Evropský parlament zastupovalo 16 europoslanců a Evropskou komisi komisaři Michel Barnier a Antonio Vitorino. Každý představitel měl svého stálého alternáta. Mezi 13 pozorovateli seděli 3 zástupci Hospodářského a sociálního výboru, 3 zástupci evropských sociálních partnerů a 6 zástupců Výboru regionů a Evropský ombudsman.

Konvent zahájil svou práci 28. února 2002 svou tzv. "naslouchací fází", která trvala do léta. V květnu vzniklo šest pracovních skupin, které se zabývaly jednotlivými otázkami:

• Princip subsidiarity (Inigo Mendez de Vigo, Evropský parlament)
• Charta lidských práv a její začlenění do smluv (Antonio Vitorino, Evropská komise)
• Právní subjektivita EU (Giuliano d'Amato, místopředseda Konventu)
• Role národních parlamentů (Gisela Stuart, britský parlament)
• Doplňkové kompetence EU (Henning Christopher, dánská vláda)
• Hospodářská a finanční spolupráce (Klaus Haensch, Evropský parlament)

Koncem června navrhlo předsednictvo Konventu připojit další čtyři skupiny.

• Vnitřní bezpečnost a spravedlnost (III.pilíř)
• Vnější vztahy EU
• Obranná politika
• Zjednodušení právních nástrojů a procedur.

Po mnoha diskusích byla ustavena nejpočetnější skupina Sociální Evropa pod vedením řeckého zástupce Georgese Katiforise. Konvent chtěl do diskuse o budoucnosti EU vtáhnout také zástupce nevládních organizací, think-tanků, universit, odborů apod. Další platformou debaty se proto stalo tzv. Fórum.

Bývalý francouzský prezident a předseda Konventu EU Valéry Giscard d'Estaing (foto: Audiovisual Service EU)

Euroústava

Na návrh předsednictva v čele s Giscard d'Estaingem rozhodl Konvent o vypracování Návrhu smlouvy o ústavě pro Evropu, který byl přijat v červenci 2003. Návrh smlouvy usiloval o řešení všech hlavních problémů dosavadní podoby smluvního rámce EU (právní subjektivita EU, přesné vymezení kompetencí EU, sjednocení legislativních procedur, začlenění Listiny základních práv aj.) a upravil institucionální rámec s cílem zjednodušit a zefektivnit rozhodovací procesy v EU (stálé předsednictví, zavedení funkce ministra zahraničních věcí, omezení počtu členů Komise, změna rozhodovací procedury v Radě aj.).

Text smlouvy se stal podkladem pro jednání MVK svolané v říjnu 2003, která jeho mírně upravenou podobu schválila v červnu 2004. V říjnu 2004 pak dvacet pět členů již rozšířené EU podepsalo Smlouvu zřizující ústavu pro Evropu. Ratifikační proces však narazil v následujícím roce na kritickou překážku, když dvě ze zemí zakládající Šestky Ústavní smlouvu v referendu odmítly.