Politiky EU

Společná obchodní politika a z ní vyplývající vnější ekonomické vztahy byly již součástí  Římské smlouvy v roce 1957. Vnější ekonomické vztahy jsou proto nejstarší a nejvíce integrovanou částí zahraničních vztahů Evropské unie. Až do roku 1970, kdy byla zahájena Evropská politická spolupráce (EPS), byly vnější ekonomické vztahy jedinou možností, jak mohlo Společenství prosazovat zahraničně-politické zájmy.

Význam EU ve světovém obchodu

EU je důležitým obchodním aktérem. V roce 2006 se podílela na světovém obchodu téměř jednou pětinou. S podílem 19,2 % je největším vývozcem, přičemž Spojené státy zaujímají druhé místo a s 19,0 % je druhým největším dovozcem po Spojených státech. Její pozice se ale dlouhodobě zhoršuje a to zejména důsledkem nárůstu podílu Číny na světovém obchodu. V roce 1980 kdy měla EU jen devět členských států činil její podíl  na světovém obchodě 21 % vývozů a 27 % dovozů.

Institucionální mechanismy společné obchodní politiky

Na základě výlučné pravomoci jedná v obchodních vztazích místo jednotlivých členských států Evropská komise, která zároveň předkládá návrhy obchodních opatření a iniciativy k sjednávání mezinárodních dohod.

Obchodně politická témata konzultuje Evropská komise se zástupci členských států na speciálním výboru ustaveném Radou EU a řízeném představitelem předsednické země. Výbor je nazýván Výbor 133 podle relevantního článku Smlouvy o založení ES.

• MULTILATERÁLNÍ OBCHODNÍ POLITIKA

Všechny členské státy EU jsou členy Světové obchodní organizace (WTO), stejně jako Evropské společenství. Za členské státy v rámci výlučné pravomoci Společenství jedná ve WTO Evropská komise.

Světová obchodní organizace sdružuje 153 členských států, které vytvářejí přibližně 97 % světového obchodu. Jejím úkolem je podporovat světový obchod a dohlížet na něj. Nejvyšším rozhodovacím orgánem WTO je konference ministrů, která se schází minimálně jednou za dva roky, v období mezi těmito setkáními má výkonnou moc Generální rada WTO.

První a zatím nedokončené kolo jednání WTO bylo zahájeno v roce 2001 v katarském Dohá. Hlavním cílem kola z Dohá je podpořit zapojení rozvojových zemí do světového obchodu a pomáhat jim v boji proti chudobě. Proto je toto kolo také označováno jako Rozvojový program z Dohá.

Po jmenování do funkce Komisařky pro obchod si Catherine Ashtonová v říjnu 2008 vyměnila názory na dosažení průlomu zamrzlých multilaterálních jednání s Generálním ředitelem WTO Pascalem Lamy. Zdroj: WTO.

Organizace navazuje na svého předchůdce GATT (Všeobecná dohoda o obchodu a clech), která byla uzavřena v roce 1947 s cílem zabránit novým obchodním válkám a zajistit, aby účastnické státy dodržovaly vyjednaná pravidla. Oproti GATT disponuje WTO mechanismem k řešení obchodních sporů a možností soudního vymáhání dodržování pravidel. Každý členský stát se může domáhat svých práv vyplývajících z dohod WTO u Orgánu pro řešení sporů (DSB). Ten ustanovuje skupiny odborníků, tzv. "panely", kteří případ posuzují. Pokud země, která přestoupila pravidla WTO nesplní nález a doporučení Orgánu pro řešení sporů, může DSB povolit přijetí protiopatření.

V současné době se Evropská unie aktivně podílí na 37 sporech ve WTO: v 16 případech je EU žalující strana, ve zbývajících 21 případech je EU na bránící straně. Tyto případy se týkají vztahů mezi EU a jejími 15 obchodními partnery (Argentina, Brazílie, Kanada, Čína, Kolumbie, Ekvádor, Honduras, Indie, Japonsko, Nikaragua, Panama, Filipíny, čínská Taipei, Thajsko a USA). Nejvíce sporů vede EU s USA - v sedmi případech je EU žalující strana (většinou kvůli zneužití nástrojů na ochranu obchodu), v šesti žalovaná strana (kvůli geneticky modifikovaným organismům, hormonům, banánům, drůbeži, letectví a dohodě o informačních technologiích).

Cíle EU ve WTO jsou jednak ofenzivní. EU usiluje o liberalizaci obchodu se zbožím a službami a liberalizaci investic, které mají vést k růstu obchodu a zvyšování ekonomické prosperity. Na druhé straně má i zájmy obranné. Evropské zájmy hájí zejména v některých odvětvích průmyslu, v zemědělství,  ve veřejných službách a v kultuře. Pro liberalizaci podporuje vytvoření potřebného právního rámce ve formě předpisů na ochranu životního prostředí a zaměstnanců a zajištění spravedlivého podílu pro nejméně rozvinuté země.

• JEDNOSTRANNÉ PREFERENCE 

Všeobecný systém preferencí

V souladu s doporučením Konference OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD) z roku 1968 a na základě výjimky k doložce nejvyšších výhod GATT/WTO mohou rozvinuté země či jejich uskupení stanovit systém celních preferencí, v jejichž rámci poskytují  rozvojovým zemím a územím jednostranně zvýhodněný přístup na vlastní trhy. Systém musí být všeobecný, nereciproční a nediskriminační.

EU zavedla systém všeobecných celních preferencí známý pod zkratkou GSP (Všeobecný systém preferencí) jako první z adresátů doporučení již v roce 1971. GSP zahrnuje tři režimy: Obecný režim, zvláštní režim pro nejméně rozvinuté země známý pod názvem Vše kromě zbraní a Speciální pobídkový režim pro udržitelný rozvoj a dobrou vládu, tzv. GSP+. Pro každý program je sestaven seznam států, které ho mohou využívat. V případě vážného a systematického porušování mezinárodních úmluv, nelegálního obchodu, praní špinavých peněz, vývozu zboží vyrobeného vězni a obchodu s drogami však může EU tyto preference odejmout.

Zámořská území a teritoria

Zámořské země a území byly již od roku 1958 přidruženy k Evropskému hospodářskému společenství. Dvacet jedna zámořských území a teritorií (OCT) je ústavně svázáno se čtyřmi členy EU (Dánskem, Francií, Nizozemím a Velkou Británií), obyvatelé jsou občany Unie, jejich území však nejsou součásti Unie. EU poskytuje od roku 1963 bezcelní zacházení na nerecipročním základě pro všechny výrobky původem z těchto zemí a oblastí.

Západní Balkán (následnické státy Jugoslávie a Albánie)

Od roku 1999 se EU snaží o stabilizaci a přidružení regionu. Jako součást této strategie EU poskytla zemím západního Balkánu obchodní preference s platností do roku 2010, které umožňují bezcelní a kvantitativně neomezený přístup téměř všeho zboží na trh EU. Pouze dovoz vína, cukru, telecího masa a některých produktů rybolovu je podroben preferenčním celním kvótám. EU podporuje regionální integraci v oblasti prostřednictvím Středoevropské dohody o volném obchodu (CEFTA) a je zdaleka největším poskytovatelem finanční pomoci v regionu.

• PREFERENČNÍ OBCHODNÍ VZTAHY 

Evropské společenství vytvořilo za více než půlstoletí své existence komplikovanou síť preferenčních obchodních vztahů. Na zintenzivnění bilaterálních obchodních vztahů vedle multilaterální obchodní politiky se zaměřuje Evropská komise především od roku 2006, kdy vydala dokument Globální Evropa: konkurenceschopnost na světovém trhu (KOM(2006) 567), který určuje novou obchodní strategii. 

Preferenční dohody podle článku XXIV Všeobecné dohody o clech a obchodu/GATT, sjednávají partneři mezi sebou dobrovolně za účelem usnadnění vzájemného obchodu a obě strany se zavazují k poskytnutí nadstandardních podmínek (přidaná hodnota ve srovnání s úpravou na bázi doložky nejvyšších výhod). Preferenční dohoda může mít podobu celní unie nebo oblasti volného obchodu.

Preferenční obchodní vztahy mohou být součástí asociačních dohod, které často obsahují politické, ekonomické, obchodní a lidskoprávní nebo reformní závazky partnerských zemí výměnou za bezcelní přístup na evropský trh pro některé produkty nebo dohody o volném obchodu.

 
Komisař pro obchod Petr Mandelson představuje na tiskové konferenci novou obchodní strategii Společenství, která má evropským firmám lépe zpřístupnit vnější trhy. Zdroj: Evropská komise
 

Dohody o celní unii 

Celní unie vytváří jedno celní území, cla a jiné úpravy omezující obchod jsou odstraněny v podstatě pro veškerý obchod mezi jejími členy a stejná cla a stejné úpravy obchodu jsou uplatňovány každým členem unie při obchodu s územími mimo unii. EU uzavřela dohodu o celní unii s Andorrou, San Marinem a pro průmyslové výrobky a zpracované zemědělské výrobky s Tureckem. V obchodu se zemědělskými výrobky si EU s Tureckem otevřely své trhy jen pro některé položky.

Oblasti volného obchodu

Na jejich vytvoření se dohodne skupina dvou nebo více celních území, v kterých cla a jiné omezující úpravy obchodu jsou odstraněny pro v podstatě veškerý obchod mezi členskými územími se zbožím pocházejícím z těchto území.

EU považuje sjednávání preferenčních dohod za součást širší politiky podpory multilateralismu. Při velkém počtu jednání podporuje regionální integraci partnerských uskupení, jako v případě MERCOSUR, ASEAN, států Perského zálivu, dohodách o hospodářském partnerství (EPAs) se zeměmi Afriky, Karibiku a Pacifiku (AKP) a v evropsko-středomořské oblasti volného obchodu.

Vztahy s Evropským společenstvím volného obchodu

Od roku 1966 vytvořilo sedm evropských států, které nebyly členy Evropského hospodářského společenství konkurenční uskupení - Evropské sdružení volného obchodu (ESVO). Poté, co řada bývalých členských zemí vstoupila do EU, jsou v současné době členy ESVO čtyři západoevropské země - Norsko, Švýcarsko, Island a Lichtenštejnsko.

V roce 1994 ujednala EU se třemi členy ESVO vytvoření Evropského hospodářského prostoru. Jeho vznikem se Norsko, Island a Lichtenštejnsko staly účastníky jednotného vnitřního trhu EU, v kterých platí právní akty související s vnitřním trhem. Citelným znevýhodněním ve srovnání s členy EU však pro ně je nemožnost účastnit se rozhodovacího procesu v EU.

Hospodářské vztahy Švýcarska a EU jsou nadále uskutečňovány na základě  dohody o volném obchodu z roku 1972 a bilaterálních dohod o spolupráci v sedmi sektorech. Sektorové dohody se týkají volného pohybu osob, letecké a pozemní dopravy, vědecké a technologické spolupráce, zemědělství, posuzování shody a veřejných zakázek. V říjnu 2004 bylo mezi EU a Švýcarskem podepsáno dalších devět samostatných sektorových dohod.

Vztahy s AKP státy (Státy Afriky, Karibiku a Pacifiku)

Ve skupině AKP států jsou sdruženy bývalé kolonie evropských států, které nadále udržují výsadní hospodářské vztahy s Evropou. Ze 79 signatářských zemí AKP 41 zemí patří k nejméně vyspělým zemím světa. Obchod mezi EU a AKP zůstal co do objemu významný především pro AKP, zatímco pro EU má význam pouze okrajový.

Předchůdcem skupiny AKP bylo Společenství Afrických a Malgašských států, s kterým EHS uzavřelo v roce 1964 smlouvu z Yaoundé. Na ní navazovala v roce 1975 smlouva z Lomé se skupinou  46 Afrických, karibských a pacifických států (AKP), do níž již patřily i země s historickými vazbami na nového člena EHS Velkou Británii.

Po vypršení čtvrté smlouvy z Lomé nahradila dosavadní systém spolupráce v roce 2000 smlouva z Cotonou. Smlouva změnila systém obchodních preferencí a k předcházejícím dvou pilířům spolupráce (finanční pomoc a obchodní preference) přibyl politický dialog. Dohoda byla uzavřena na delší časové období - 20 let.  Kuba jako jediný člen skupiny AKP novou dohodu nepodepsala.

EU skupině AKP na základě smluv z Lomé jednostranně poskytovala úlevy pro snazší přístup na trh EU. Jednostranný systém preferencí však nebyl v souladu s pravidly WTO, protože výhody nebyly nediskriminačně poskytovány ostatním rozvojovým zemím. Obchodní části dohody byla udělena výjimka, jejíž platnost skončila 31.12.2007.

Nyní vyjednává EU s šesti regionálními skupinami AKP států (Západní Afrika, Střední Afrika, Východní a jižní Afrika, Jižní Africká rozvojová společnost, Karibik, Tichomoří) tzv. Dohody o ekonomickém partnerství (EPA), které povedou k vzájemnému otevření trhu EU a AKP.  EU v rámci dohod otevře svůj trh pro všechny položky zboží (s výjimkou přechodného období pro cukr a rýži), partnerské země poskytnou preferenční přístup na své trhy až po uplynutí přechodného období, a při uplatnění řady výjimek pro citlivé výrobky a „dětský" průmysl.

Do konce roku 2007 byla podepsána dohoda pouze s Karibským regionem, s ostatními regiony nebo zeměmi EU uzavřela prozatímní dohody, které mají slouží jako odrazový můstek pro Dohody o ekonomickém partnerství.

Baronka Ashtonová a botswanský ministr průmyslu a obchodu Neo Moroka podepsali v červnu 2009 Prozatimní dohodu o ekonomickém partnertsví EU se státy Jihoafrického rozvojového společenství (Southern African Development Community - SADC). Zdroj: Evropská komise

Dohoda o obchodu, rozvoji a spolupráci s Jihoafrickou republikou

Jihoafrická republika je členem skupiny AKP, její obchodní vztahy s EU však nevycházejí ze smlouvy z Cotonou, ale z Dohody o obchodu, rozvoji a spolupráci z roku 1999, která vstoupila v platnost v květnu 2004. Po uplynutí desetiletého přechodného období pro vytvoření oblasti volného obchodu má být zcela osvobozeno od cla 95 % dovozu z JAR do EU a po uplynutí 12tiletého přechodného období zcela liberalizováno 86 % dovozů z EU do JAR. V březnu 2007 EU zahrnula Jihoafrickou republiku do jednání o Dohodách o ekonomickém partnerství (EPAs).

Vztahy se Středomořskou oblastí (Alžírsko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon, Maroko, Palestinská samospráva, Sýrie, Tunisko)

Politika EU vůči oblasti Středozemního moře se řídí partnerstvím vytyčeném na konferenci mezi EU a 12 partnery z oblasti (účastnily se i kandidátské státy EU Turecko, Malta a Kypr)  konané v Barceloně v roce 1995. Jedním z vytyčených cílů bylo vytvořit do roku 2010 oblast volného obchodu mezi EU a Středomořím a mezi jižními středomořskými zeměmi navzájem. Kromě Sýrie, každá země z euro-středomořského partnerství uzavřela dohodu o přidružení s EU.

Přidružené země mají bezcelní přístup na trh EU pro průmyslové výrobky a preferenční zacházení pro zemědělské a zpracované zemědělské produkty a produkty rybolovu. Cla mají být postupně odstraňována i pro vývoz EU do regionu Středomoří (tento proces již byl dokončen v Tunisku). Cílem je liberalizace obchodu se zbožím a službami mezi EU a jejími středomořskými partnery.

Středomořský region získává od roku 1995 od EU značné finanční prostředky v rámci programu MEDA.

EU podporuje i regionální integraci mezi zeměmi středomořského regionu. V roce 2007 uzavřely Tunisko, Maroko, Jordánsko a Egypt v Agadiru dohodu o volném obchodu. Dohodu o volném obchodu podepsaly také Izrael a Jordánsko. Egypt, Izrael, Maroko, Palestinská území, Sýrie a Tunisko podepsaly dvoustranné dohody s Tureckem.

Další podnět partnerství přišel v rámci evropské politiky sousedství. V roce 2008 byl tzv. barcelonský proces obnoven v podobě Unie pro Středomoří. Unie pro Středomoří zahrnuje 27 členů EU a 16 států jižního Středomoří a Blízkého východu. Projekt používá nástroje barcelonského procesu včetně asociačních dohod a přidává nové politické iniciativy a závazek k viditelným regionálním projektům a projektům zahrnujícím několik zemí.

Unie pro Středomoří zavedla rotující spolu-předsednictví a sekretariát se sídlem v Barceloně a určila šest prioritních oblastí projektů a vyčištění Středozemního moře, vytváření námořních a pozemních komunikací, iniciativy civilní ochrany pro boj proti přírodním a člověkem způsobeným katastrofám, středomořský plán pro solární energii, vznik euro-středomořské univerzity ve Slovinsku, středomořské iniciativy rozvoje podnikání zaměřené na malé a střední podniky.

Pařížský summit odstartoval za francouzského předsednictví projekt Unie pro Středomoří. Zdroj: Evropská komise

Další dohody o volném obchodu

Komplexní dohoda o volném obchodu mezi EU a Mexikem vstoupila v platnost v říjnu 2000. Dohoda se týká obchodu se zbožím a službami, se zvláštními kapitolami týkající se přístupu na trhy veřejných zakázek, hospodářské soutěže, práv duševního vlastnictví a investic.

Jako součástí dohody o přidružení začala v roce 2003 platit Dohoda o volném obchodu s Chile.  

Faerské ostrovy jsou autonomní území Dánska. V roce 1973 nevstoupily s Dánskem do EHS, postupně však uzavřely s Evropskou unií zvláštní smlouvy pro oblast rybolovu a obchodu.

Jižní Korea byla označena za prioritní oblast volného obchodu partnera v evropské globální obchodní politiky strategie z roku 2006. V květnu 2007 byla v Soulu zahájena jednání o dohodě o volném obchodu EU-Korea. Po osmi kolech jednání byla dohoda uzavřena 15. října 2009. Vstup v platnost se očekává v druhé polovině roku 2010.