Lisabonská smlouva

Summit Evropské Rady v Nice v prosinci roku 2000 v Deklaraci o budoucnosti unie konstatoval, že reformy potřebné k rozšíření Evropské Unie jsou již připravené a cesta k přijetí nových členů EU je otevřená. Konference vyzvala k široké a hluboké diskusi o další budoucnosti Unie. Požádala přitom švédské a belgické předsednictví ve spolupráci s Komisí a za účasti Evropského parlamentu zahrnout do široké diskuse představitele národních parlamentů, a všechny ty, kteří se podílejí na vytváření veřejného mínění, především politické, ekonomické a universitní kruhy, představitele občanské společnosti a zapojila kandidátské země.]

Úkol zahájit diskusi o budoucnosti Evropy začalo plnit během svého předsednictví Švédsko a prvním krokem se stala zpráva z konference Evropské rady v Goeteborgu v červnu 2001. Na ni potom navázal summit v belgickém Laeken, který v prosinci 2001 připravil deklaraci s obsahovým vymezením a časovým rozvrhem diskuse tak, aby její závěry zhodnotila a našla způsoby jejího uvedení v život mezivládní konference v roce 2004. Ta by rovněž měla přinést odpovídající změny ve smlouvách EU.

Za hlavní otázky k diskusi vytipovala Deklarace následující sadu problémů:

Při zaměření se na tyto otázky Deklarace zdůraznila nutnost zlepšit a kontrolovat demokratickou legitimitu a průhlednost Unie a jejích orgánů a tím je přiblížit občanům členských zemí. [2]

V prosinci 2001 přijala Evropská rada na svém summitu v Laakenu Deklaraci o budoucnosti Evropské unie, jež si vytkla ambiciózní cíle zjednodušení legislativních nástrojů, institucionální architektury, dělby kompetencí a vytvoření Ústavy pro občany Evropy. Laakenská deklarace vyjmenovala kolem šedesáti otázek, na které by zasedání Konventu mělo hledat odpověď. Na březen roku 2002 svolal summit Konvent o budoucnosti Evropy. Vycházel přitom nejen z tradic francouzské revoluce, ale ze dvou předešlých zkušeností s touto metodou při přípravě Maastrichtské smlouvy a Charty základních práv. [3]

V čele Konventu stál předseda, bývalý francouzský president Valéry Giscard d‘Estaing, a dva místopředsedové, bývalí premiéři Giuliano d‘Amato a Jean-Luc Dehaene. Každá členská i kandidátská země vyslala po jednom zástupci vlády a dvou poslancích národních parlamentů. S nimi zasedlo do lavic Konventu 16 poslanců Evropského parlamentu, Komisi zastupovali komisaři Michel Barnier a Antonio Vitorino. Každý představitel měl svého stálého alternáta. Mezi 13 pozorovateli seděli 3 zástupci Hospodářského a sociálního výboru, 3 zástupci evropských sociálních partnerů a 6 zástupců Výboru regionů a Evropský ombudsman. [4]

První naslouchací fáze dle slov mých předchůdců i tiskových zpráv vypadala spíše jako snaha demontovat Evropskou Unii. Až před létem 2002 rozhodlo předsednictvo Konventu o více strukturované debatě a vytvoření pracovních skupin, které se zabývaly jednotlivými tématy.

Konvent zahájil svou práci 28.února 2002 svou tzv. "naslouchací fází", která trvala do léta. Poté začala aktivní příprava na textu základní smlouvy či jak se snaží členové konventu opsat svou snahu o vytvoření Konstituce, neoficiálního dokumentu, který nazývali  slovem "non-paper".

Již v květnu bylo ustaveno 6 pracovních skupin, které v počtu 25-30 členů Konventu se zabývaly těmito otázkami:

1.      Princip subsidiarity (Inigo Mendez de Vigo, Evropský parlament)

2.      Charta lidských práv a její začlenění do smluv (Antonio Vitorino, Evropská komise)

3.      Právní subjektivita EU (Giuliano d'Amato, místopředseda Konventu)

4.      Role národních parlamentů (Gisela Stuart, britský parlament)

5.      Doplňkové kompetence EU (Henning Christopher, dánská vláda)

6.      Hospodářská a finanční spolupráce (Klaus Haensch, Evropský parlament)

Se svou prací seznámily Konvent v listopadu a prosinci. Koncem června navrhlo předsednictvo Konventu připojit další čtyři skupiny, které svůj výstup presentovaly v prosinci:

1.                  Vnitřní bezpečnost a spravedlnost (III.pilíř)

2.                  Vnější vztahy EU

3.                  Obranná politika

4.                  Zjednodušení právních nástrojů a procedur. [5]

Po mnoha diskusích se podařilo ustavit nejpočetnější skupinu Sociální Evropa pod vedením řeckého zástupce Katiforise, ta ukončila svou práci počátkem roku 2003.

Od počátečních měsíců roku 2003 docházelo k vypracování návrhu "závěrečného dokumentu", kostra, jak návrh z října 2002 označil Valéry Giscard d'Estaing dostávala maso a svaly.

Ve snaze co nejvíce přiblížit Evropskou unii občanovi a vtáhnout ho do diskuse, bylo vytvořeno Fórum, další platforma debaty, do které byli vtaženi zástupci nevládních organizací, think tanks, akademické sféry, odborů a zástupců občanské společnosti. Konvent mladých a další fóra chrlila dokumenty, se kterými se obraceli na presidium či členy Konventu. [1]

Co návrh ústavy přináší?

V první části návrhu ústavy se nacházejí definice a cíle Unie. Návrh vychází z dvojí legitimity EU založené na státech a občanech Unie. Členské státy tak přenášejí část svých kompetencí na Unii ve snaze dosáhnout společných cílů a koordinovat společné politiky k dosažení těchto cílů. Společné hodnoty EU jsou založeny na lidské důstojnosti, svobodě, rovnosti, roli práva a respektu k lidským právům. K základním právům a svobodám patří právo volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu, nikdo nemůže být perzekuován vzhledem ke své národnosti.

V článku 6 získala Evropská Unie právní subjektivitu. [2]

Hlava II se zabývá základními právy a občanstvím EU, které nenahrazuje občanství státní, ale je dodatečným. Evropské občanství dává právo na svobodný pohyb a usazení se kdekoliv v EU, právo volit a stát se kandidátem do voleb do Evropského parlamentu a v místních volbách v místě bydliště, právo požadovat ochranu EU v třetích zemích a právo zaslat petici kterékoliv instituci EU v kterémkoliv jazyce země EU. [3]

Hlava III se zabývá kompetencemi EU. Není jejím taxativním vyjmenováním, dává větší volnost. Určuje rovněž úlohu evropského unijního práva, které je nadřazené právu národnímu. Ovšem to je již skutečnost vyplývající z Římských dohod a ustanovení Evropského soudního dvora. Kompetence EU nepřekračují rámec daný předchozími smlouvami, na druhé straně dává prostor dalšímu rozvoji a posílení společných politik. Mnoho diskusí vyvolal Článek 17, který dává možnost Evropské radě po jednomyslném rozhodnutí kompetence EU v určité oblasti rozšířit.

Hlava IV zabývající se institucemi EU vyvolala nejvíce emocí a patřila k méně diskutovaným v plénu. O to více byla diskutována na mnohých doprovodných setkáních na různých úrovních. Reforma institucí měla vytvořit nové vztahy mezi institucemi a vyjádřit vztahy mezi dvěma právními základy Unie: členskými státy a občany. Posílení jedné či druhé by znamenalo upevnění role národních vláda či EU, tedy mezivládního principu či federálního.

Návrh více méně reflektuje francouzsko německý návrh s přihlédnutím k požadavkům "like minded" států. K nejvýznamnějším změnám patří:

Hlava V se zabývá uplatňováním unijních kompetencí a přináší unijní zákonodárství. Jeho snahou bylo zjednodušení zákonů i jejich procedur. Zavádí se zde Evropské zákony a Evropské rámcové zákony, Evropská nařízení atd. Zvláštní část, článek 39, se věnuje aplikaci evropské legislativy v případě společné zahraniční a bezpečnostní politiky a článek 40 společné obranné politice. Dvakrát je v textu zdůrazněna spolupráce s NATO. [4]

Ćlánek 43 se zabývá posílenou spoluprací. Té se může účastnit třetina členských států v oblasti, která nepatří pod exklusivní kompetence EU.

Hlava VI upravuje otázku demokratického života v EU včetně role Evropského ombudsmana. Zvláštně působí samostatný článek 51, který shrnuje všechna NGO, nevládní organizace pod názvem "Statut církví a nekonfesních organizací". Patrně je jakousi kompenzací za absenci Boha v preambuli či hodnotách EU.

Hlava VII se věnuje financím EU. Hlava VIII problematice nejbližšího okolí. Diskusi vyvolávala Hlava IX týkající se členství v EU, vstupu, suspence práv a dobrovolného vystoupení z EU.

Druhá část návrhu Ústavy obsahuje Chartu základních práv původně přijatou na summitu v Nice, ale bez právní závaznosti. Tato část neustále nenechává klidné britské zástupce.

K návrhu ústavy rovněž patří protokol o roli národních parlamentů, která byla posílena a i v jednotlivých článcích ústavy nalezneme mnoho odkazů na nutnost jejich informování. Dále je jim přiznáno právo varování v případě nesouhlasu. Mají právo vyjadřovat se k přijímání evropské legislativy ex ante i ex post. To vyplývá i z protokolu o zachování subsidiarity.

Třetí část ústavy se zabývá jednotlivými politikami EU a v podstatě vychází z předchozích dohod. Zde hrálo největší roli, zda a v jakých oblastech dojde k rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou QMV a ve kterých oblastech. Neuvěřitelně zajímavé bylo sledovat, jak se všichni delegáti shodovali v nutnosti rozšířit hlasování QMV a odejít od jednohlasnosti. Ovšem jedním hlasem dodávali své "ale". Britové nechtěli rozšířit QMV v oblasti sociálního zabezpečení a obrany. Němci se obávali QMV v imigrační politice, Francouzi v kulturní politice a otázce státních subvencí podniků ve speciálním režimu atd. [5]

Upravit čtvrtou část týkající se právních ustavení spojených s přijetím či úpravách ústavy a jejích dodatků Konvent mandát ze Soluňského summitu nedostal.

Smlouva o Ústavě pro Evropu - dokumenty

Dokumenty analyzující a představující Návrh Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu

[1] Draft Treaty Establishing a Constitution fro Europe, Submitting to the European Council meeting in Thessaloniki, 20 June 2003, The European Convention, Luxembourg, 2003, s.6

[2] Draft Treaty, s.12

[3] Draft Treaty, s. 14

[4] Draft Traty, ss. 49,51

[5] viz diskuse na zasedáních Konventu ze dne 4.7 a 10.7.2003

[1] Do mojí mailové stránky docházelo denně několik desítek a stovek mailů s různými požadavky o doplnění návrhu ústavy. Nejaktivnější byli Italové.

[1] Declaration on the Future of the Union, www.evropska-unie.cz, s.169 z 175

[2] Declaration on the Future of the Union, www.evropska-unie.cz, s.170 z 175

[3] Lucie Koenigová, Metoda Konventu o budoucnosti Evropské Unie, Analýzy 2002, Aktuální otázky integrace České republiky do Evropské Unie, Europeum, Praha, březen-červen 2002,s.27

[4] David Král, Rozhodne Konvent o budoucnosti Evropské Unie?, Integrace, 2002, 1, ss.24-26

[5] viz parlament ČR, Senát, Monitoring vývoje diskuse o budoucnosti EU

http://www.senat.cz