Politiky EU

Na počátku 21. století je Evropská unie společenstvím, které zahrnuje půl miliardy lidí a vytváří zhruba 22% světového HDP. Evropská unie prozatím pořád představuje největší světový trh a je největším světovým exportérem zboží i služeb, jehož podíl na světovém obchodu činí cca 20%. Představuje zároveň největšího světového dárce rozvojové a humanitární pomoci ve výši 7 miliard EUR ročně (se zahrnutím jak pomoci poskytované přímo z rozpočtu EU, tak z rozpočtů členských států). EU na světové scéně patří mezi nejsilnější hráče v oblasti mezinárodní spolupráce v oblasti omezení dopadů globální klimatické změny a snaží se další velké světové znečišťovatele (především USA, Čínu a Indii) přesvědčit o nutnosti přijetí přísných mezinárodních závazků z hlediska snižování emisí skleníkových plynů a zvyšování objemu obnovitelných energií v energetickém balíčku. V souvislosti s ekonomickou a finanční krizí, která propukla v roce 2008, se Evropská unie a její členské státy silně angažovaly ve snaze o vytvoření nového fóra pro řešení globálních ekonomických otázek (G20), který kromě tradičních „západních" vyspělých zemí zahrnuje i tzv. rychle se rozvíjející ekonomiky, mezi které patří např. Čína, Rusko, Indie či Brazílie (tzv. skupina BRIC). Podobně Evropská unie prosazuje vůči svým partnerům snahu a efektivnější celosvětovou regulaci finančních trhů, stejně jako o pokračující liberalizaci světového obchodu.

Díky své velké hospodářské síle si Evropská unie vede poměrně úspěšně v prosazování ekonomických zájmů. Politicky ovšem na mezinárodní scéně síla EU pokulhává za její ekonomickou váhou; to bývá často parafrázováno tak, že Evropská unie je „ekonomickým obrem, ale politickým trpaslíkem". To je dáno především rozdílnou mírou pravomocí Evropské unie v obou uvedených oblastech i menší mírou koordinace mezi členskými státy v politické dimenzi vnějších vztahů. Evropská unie se nicméně snaží průběžně zvyšovat svou politickou váhu na mezinárodním poli. K tomu mají přispět především institucionální změny, které přináší Lisabonská smlouva - zřízení postu vysokého představitele EU, Evropského útvaru pro vnější činnost, zvýšení prostoru pro rozhodování kvalifikovanou většinou v zahraničněpolitických otázkách a postupný progresivní vývoj vlastní obranné politiky, včetně nových závazků pro zvyšování vlastních vojenských kapacit a realizace náročnějších vojenských misí pod hlavičkou EU.

Vnější vztahy v rámci Evropské komise:

http://europa.eu/pol/ext/index_en.htm
http://ec.europa.eu/external_relations/index_en.htm

Vztahy se třetími zeměmi v rámci Rady:

http://www.consilium.europa.eu/showPage.aspx?id=260〈=en
 

Přehled nejdůležitějších bilaterálních partnerů EU

• Spojené státy americké

USA představují zřejmě nejdůležitějšího globálního partnera EU, přestože na rozdíl od ostatních klíčových zemí nejsou vzájemné vztahy komplexně smluvně regulovány. Spolupráce, která je usnadněna vzájemnou kulturní a hodnotovou blízkostí (oba partneři představují entity založené na hodnotách tržního hospodářství, demokracie, úcty k lidským právům a právního státu), je velmi intenzivní a pokrývá téměř všechny oblasti: politickou, ekonomickou, bezpečnostní, kulturní, oblast vědy a výzkumu, i oblasti nové, jako jsou např. boj s klimatickými změnami, boj s terorismem či otázky energetické bezpečnosti.

V ekonomické oblasti představují USA největšího obchodního partnera EU, měřeno objemem vzájemné výměny zboží i služeb. Podobně jsou USA nejdůležitějším investorem v EU a naopak. Denně si obě strany Atlantiku vymění zboží a služby v hodnotě 1,7 miliardy EUR. Důležitost ekonomických vztahů byla podtržena vytvořením tzv. Transatlantické hospodářské rady (Transatlantic Economic Council, TEC) v roce 2007 - politického tělesa, jehož cílem je posilovat vzájemné ekonomické vazby a které je založeno na pravidelných setkáních (zpravidla dvakrát do roka) příslušných členů Evropské komise a kabinetu amerického prezidenta.  Spojené státy a Evropa rovněž úzce spolupracují v oblasti vojenské a obranné, i když hlavní platformu komunikace v těchto otázkách představuje Severoatlantická aliance (NATO), která nezahrnuje všechny členské státy EU. Spolupráce mezi oběma organizacemi (NATO a EU) se nicméně postupně zlepšuje, což je možno demonstrovat i umístněním evropského centra pro operační plánování v rámci tzv. útvaru SHAPE (Supreme Allied Headquarters), který spadá pod NATO. Podobně intenzivně se rozvíjí kooperace na poli vnitřní bezpečnosti, především mezi zpravodajskými službami USA a evropských států a při potlačování mezinárodního terorismu.

Spolupráce mezi EU a USA je ovšem někdy komplikovaná kvůli rozdílným názorům na určité otázky. Mezi nejvýznamnější rozepře mezi Spojenými státy a Evropskou unií z poslední doby můžeme uvést například otázku ratifikace statutu Mezinárodního trestního soudu (ke kterému USA nepřistoupily), globálních klimatických změn (USA nepodepsaly tzv. Kjótský protokol o snižování emisí), záchytného tábora na Guantánamu či ochrany osobních dat cestujících na transatlantických letech.

http://ec.europa.eu/external_relations/us/index_en.htm

Ekonomická spolupráce: http://ec.europa.eu/external_relations/us/economic_en.htm

Obchodní vztahy: http://ec.europa.eu/trade/creating-opportunities/bilateral-relations/countries/united-states/index_en.htm

Sektorální spolupráce: http://ec.europa.eu/external_relations/us/sector_en.htm

Klíčové dokumenty: http://ec.europa.eu/external_relations/us/docs/index_en.htm

George W. Bush, Janez Janša a José Manuel Barroso na ummitu EU-USA konaném v červnu 2008 za slovinského předsednictví EU.

• Rusko

Rusko je největším a pravděpodobně i nejdůležitějším sousedem EU. Vztahy s Ruskem nejsou součástí Evropské politiky sousedství (EPS), přestože se jedná o sousední zemi, a to z toho důvodu, že Rusko v době koncipování této politiky na úrovni EU preferovalo zvláštní, privilegovaný status ve vztahu k EU. Právním základem vzájemných vztahů byla až do r. 2007 tzv. Dohoda o partnerství a spolupráci (Partnership and Co-operation Agreement, PCA), která byla uzavřena s Ruskem v r. 1994. Od července 2008 vyjednává EU s Ruskem novou rámcovou dohodu, která by nahradila předchozí dohodu PCA a která by měla být oproti ní detailnější a dotýkat se více oblastí spolupráce. Rozhovory byly přerušeny krátce po jejich zahájení z důvodu konfliktu mezi Ruskem a Gruzií v srpnu 2008,  na podzim 2008 pak byly opět obnoveny.

Kromě této rámcové dohody jsou ovšem vztahy s Ruskem rozvíjeny sektorálně v rámci tzv. „čtyřech společných prostorů", zahrnujících hospodářskou spolupráci a otázky životního prostředí, oblast svobody,  bezpečnosti a spravedlnosti, vnější bezpečnost a obranu a vzdělávání, výzkumu a kulturu.

V posledních letech je naprosto dominantním tématem ve vztazích EU-Rusko otázka energetiky, především pak plynulost dodávek zemního plynu z Ruska do EU. EU představuje největší odbytiště pro ruskou ropu a zvláště zemní plyn, některé členské státy např. dovážejí 100% zemního plynu z Ruska (pobaltské země, Maďarsko, Slovensko). Oproti tomu ruská energetika potřebuje investice do energetické infrastruktury, které mohou poskytnout investoři z EU. To vytváří vztah vzájemné závislosti. Cílem EU je především zajistit plynulost dodávek ruských surovin do EU, jelikož v minulosti se tyto dodávky staly rukojmím bilaterálních sporů mezi Ruskem a tranzitními zeměmi (např. s Ukrajinou v lednu 2009), přimět Rusko přistoupit na technické a regulatorní energetické standardy EU, liberalizovat vlastní trh s energiemi, aby se otevřel prostor pro konkurenci a vstup strategických investorů z EU. To Rusko doposud odmítá, např. tím, že odmítlo ratifikovat tzv. Energetickou chartu. Některé země ale přímo prosazují snížení závislosti na Rusku jako dominantním zdroji zemního plynu, a proto se snaží podporovat alternativní poskytovatele této suroviny i tranzitní trasy (např. plynovod Nabucco, který má přepravovat zemní plyn z oblasti střední Asie a Kavkazu přes Turecko).

Rusko představuje pro Evropskou unii do jisté míry problematického partnera, což je dáno několika důvody. Na straně EU je hlavním problémem nedostatek jednotné pozice, v důsledku čehož je evropská politika vůči Rusku velmi slabá (v tom smyslu, že je obtížné se shodnout na silném stanovisku EU), navíc členské státy často preferují bilaterální vztahy na úkor společného stanoviska EU. Naopak Rusko má tendenci ignorovat EU jako aktéra (což je usnadněno právě slabými stanovisky EU) a vyjednávat přímo s hlavními městy klíčových zemí EU. Vzájemné vztahy EU-Rusko byly v nedávné době rovněž poznamenány rozdílnými stanovisky k některým klíčovým mezinárodním otázkám, jako např. k uznání Kosova, k jadernému programu Íránu, k rusko-gruzínskému konfliktu v r. 2008 nebo k tzv. „zamrzlým konfliktům" v sousedství Ruska (Náhorní Karabach, jižní Osetie, Abcházie, Podněstří). Podobně bilaterální spory mnoha členských států s Ruskem (např. v obchodních otázkách, kvótách apod.) často omezují pokrok ve spolupráci na úrovni EU a komplikují dosažení jednotné evropské pozice.

http://ec.europa.eu/external_relations/russia/index_en.htm

Obchodní vztahy: http://ec.europa.eu/trade/creating-opportunities/bilateral-relations/countries/russia/index_en.htm

Energetika:http://ec.europa.eu/energy/international/bilateral_cooperation/russia/russia_en.htm

Summity EU-Rusko: http://ec.europa.eu/external_relations/russia/summit_en.htm

Klíčové dokumenty: http://ec.europa.eu/external_relations/russia/docs/index_en.htm

José Manuel Barroso si potřásá rukou s Vladimírem Putinem na setkání Evropské komise s ruskou vládou v únoru 2009 v Moskvě. Zdroj: Evropská komise

• Čína

Vzájemné vztahy EU a Číny jsou regulovány Dohodou o obchodu a spolupráci (Trade and Co-operation Agreement) z roku 1985. V roce 2007 byly zahájeny rozhovory o nové Dohodě o partnerství a spolupráci (Partnership and Co-operation Agreement, PCA), což odráží vzrůstající význam Číny jako světové velmoci a potenciálního partnera EU.

Čína představuje pro Evropskou unii největšího obchodního partnera v sektoru zboží (celkově na 2. místě za USA), a zároveň EU nahradila nedávno USA na místě největšího obchodního partnera Číny.  Deficit vzájemné obchodní výměny na straně EU se v r. 2008 vyšplhal na 169 miliard EUR, což činí z této oblasti jádro bilaterálních vztahů a velkou výzvu. Tento deficit ovšem ovlivňuje v odlišné míře různé členské státy EU, což ztěžuje vyjednávací pozici Unie vůči Číně na multilaterálních fórech, především ve Světové obchodní organizaci (WTO). Na rozdíl od USA není prozatím ekonomika EU a Číny téměř vůbec propojená, což zdánlivě staví EU do nevýhodnější pozice a povede zřejmě ke zvýšenému tlaku EU na Čínu, aby otevřela své trhy více evropským výrobkům, poskytovatelům služeb a investicím a odstranila diskriminační praktiky v obchodních otázkách. Velmi významnou součástí vzájemných vztahů je otázka globálních klimatických změn. EU se snaží o to, aby Čína přijala mezinárodní závazky ke snižování emisí a zvyšovala podíl obnovitelných zdrojů energie, což by spolu s otevřením čínského trhu mohlo vést k novým možnostem pro evropské firmy, zabývající se investicemi do „zelených" technologií.

Evropská unie si je čím dál více vědoma vzrůstající role Číny i v politické oblasti mezinárodních vztahů. Vzájemné vztahy komplikují především otázky lidských práv, které často rezonují na summitech EU-Čína, členské státy EU ovšem nejsou jednotné v tom, do jaké míry lidská práva akcentovat. EU se rovněž snaží Čínu přesvědčit o konstruktivním přístupu v takových otázkách jako omezení proliferace zbraní hromadného ničení (hlavně ve vztahu k Íránu a severní Koreji), spolupráce při akcích mezinárodního společenství (především v Africe), či energetická bezpečnost (pravidelné energetické konference). Tyto otázky jsou pravidelně předmětem summitů EU-Čína (do r. 2010 jich proběhlo celkem 12), setkání na ministerské úrovni a dalších sektorálních fór (přes dvacet, např. dialog v oblasti hospodářské soutěže, ochrany spotřebitele, práv duševního vlastnictví apod.).

http://ec.europa.eu/external_relations/china/index_en.htm

Obchodní vztahy: http://ec.europa.eu/trade/creating-opportunities/bilateral-relations/countries/china/index_en.htm

Politický, obchodní a ekonomický dialog: http://ec.europa.eu/external_relations/china/dialogue_en.htm

Sektorální dialogy: http://ec.europa.eu/external_relations/china/sectoraldialogue_en.htm

Klíčové dokumenty: http://ec.europa.eu/external_relations/china/docs/index_en.htm

Komisař pro obchod Petr Mandelson prezentoval v říjnu 2006 v Evropském parlamentu novou strategii Evropsko-čínských vztahů. Zdroj: Evropská komise 
 

• Země Afriky, Karibiku a Pacifiku (ACP)

Vzhledem ke koloniální minulosti mnoha členských zemí EU se na základě zvláštních vztahů s bývalými koloniemi formovala politika EU vůči těmto zemím, které je obecně možno označit jako rozvojové.  Tato skupina v současnosti zahrnuje 79 států v Africe, oblasti Karibiku a v Pacifiku (oproti původním 46). Vzájemné vztahy mají základ jednak bilaterální, jednak multilaterální - ty komplexně upravují vztahy s touto skupinou zemí. První taková komplexní dohoda byla uzavřena r. 1963 v Yaoundé (Benin), dále byla rozšířena tzv. dohodami z Lomé (1975) a nejnověji dohodou z Cotonou v r. 2000. Zatímco původní dohody byly uzavřeny v průběhu procesu dekolonizace a zaměřovaly se primárně na rozvojovou pomoc, poskytovanou Evropským společenstvím těmto zemím, dohoda z Cotonou je komplexní dohodou, která zahrnuje i další aspekty vzájemných vztahů. Evropská unie se snaží ve vzájemných vztazích prosazovat princip kondicionality, který podmiňuje poskytnutí rozvojové pomoci zlepšováním stavu demokracie, právního státu a ekonomickými reformami v předmětných zemích.

Hlavními pilíři této dohody jsou:

• - Rozvojová spolupráce
• - Hospodářská a obchodní spolupráce
• - Politická dimenze

Hlavními principy, na kterých je dohoda z Cotonou založena, jsou:

• - Rovnost partnerů a společné vlastnictví rozvojových strategií
• - Participace (včetně jak státních, tak dalších aktérů)
• - Klíčová role dialogu a důraz na plnění vzájemných závazků
• - Diferenciace a regionalizace

V r. 2010 by mělo dojít ke druhé revizi dohody z Cotonou na základě zkušeností s dosavadní implementací  (první revize byla sjednána v r. 2005).

Vztahy se zeměmi Afriky:

http://ec.europa.eu/development/geographical/regionscountries/euafrica_en.cfm

Vztahy se zeměmi karibské oblasti:

http://ec.europa.eu/development/geographical/regionscountries/eucaribbean_en.cfm

Vztahy se zeměmi tichomořské oblasti:

http://ec.europa.eu/development/geographical/regionscountries/eupacific_en.cfm

Regionální strategické dokumenty Evropské komise:

http://ec.europa.eu/development/geographical/methodologies/regiopapers10_en.cfm

Dohoda z Cotonou:

http://ec.europa.eu/development/geographical/cotonouintro_en.cfm

Dohody z Lomé:

http://ec.europa.eu/development/geographical/lomegen_en.cfm

• Latinská Amerika

Na rozdíl od zemí ACP nevymezuje vztahy EU a Latinské Ameriky žádná komplexní dohoda typu dohody z Cotonou, ale pouze bilaterální dohody s jednotlivými zeměmi regionu, které mohou mít různou povahu. Například s Chile jako s jedinou zemí regionu uzavřela v r. 2002 EU asociační dohodu, v případě Argentiny Rámcovou dohodu o obchodu a ekonomické spolupráci, v případě Mexika Dohodu o ekonomickém partnerství, politické koordinaci a spolupráci apod. Z hlediska bilaterálních vztahů jsou pro EU nejdůležitější vztahy s Brazílií a Mexikem - oběma těmto zemím navrhla EU strategické partnerství, které obsahuje především intenzivnější dialog ohledně širokého spektra otázek a pravidelné konání summitů na nejvyšší politické úrovni (summity se ovšem konají na základě asociační dohody i ve formátu EU-Chile).

Nicméně Evropská komise komplexně definovala hlavní priority vzájemných vztahů v dokumentu (sdělení) s názvem „Evropská unie a Latinská Amerika - globální hráči v partnerství", který je aktualizací předchozí strategie s názvem „Silnější partnerství mezi Evropskou unií a Latinskou Amerikou" z roku 2005. Součástí strategických dokumentů vztahujících se k regionu je rovněž Regionální strategický dokument na období 2007-2013, který definuje specifické oblasti rozvojové spolupráce, jejíž celkový objem v daném časovém horizontu ze strany EU činí 3 miliardy EUR.

Jednou za dva roky je organizován summit ve formátu EU-Latinská Amerika-státy karibské oblasti, následující se bude konat v Madridu v roce 2010. Oba partneři se setkávají rovněž na ministerské úrovni ve formátu EU a tzv. skupina Rio.  Mezi nejdůležitější témata ve vztazích EU a Latinské Ameriky patří otázky ekonomické a finanční, životní prostředí, migrace, klimatické změny, zaměstnanost a sociální otázky nebo věda a výzkum.

http://ec.europa.eu/external_relations/la/index_en.htm

Klíčové dokumenty: http://ec.europa.eu/external_relations/la/docs/index_en.htm