Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Evropský soudní dvůr

Soudní dvůr Evropské unie je vrcholným orgánem, který dohlíží nad dodržováním práva uvnitř EU. Má nezastupitelnou roli při výkladu a provádění zakládajících smluv (dle článku 19 Smlouvy o Evropské unii v revizi Lisabonskou smlovou).

EVROPSKÝ SOUDNÍ DVŮR

Jiná označení

Soudní dvůr, ECJ, ESD

Sídlo

Lucemburk

Složení

1 soudce z každého členského státu EU (nyní 28) a 8 generálních advokátů

Funkční období

6 let

 

Předseda

volen na 3 roky

Kdo se na něj může obrátit

členské státy, Evropská komise, Evropský parlament, Rada EU, jednotlivci (výjimečně)

Hlavní funkce

dohled na jednotnost výkladu a aplikace práva ES, kontrola legitimity rozhodování Rady a Evropské komise, možnost aktivně vynutit splnění svého rozhodnutí proti státům


Působnost Evropského soudního dvora


První zakládající smlouvou EU, Smlouvou o ESUO v roce 1952, byl zřízen Soudní dvůr ESUO, který pak v roce 1957 podle Římských smluv nahradil Soudní dvůr Evropských společenství, společný orgán pro ESUO, EHS i EURATOM. 

Soudní dvůr nese odpovědnost za jednotnost výkladu aplikace práva EU a kontroluje legitimitu rozhodování Rady a Evropské komise (včetně jejich případné nečinnosti). Má pravomoc řešit právní spory mezi členskými státy EU, institucemi EU, podniky a fyzickými osobami. Nemá však žádnou pravomoc nad aplikací a interpretací vnitrostátního práva členských států s výjimkou případů, kdy se toto dostane do konfliktu s právem EU. V takové situaci rozhoduje jako kompetenčně nejvyšší instituce a proti jeho rozhodnutí není odvolání. Maastrichtská smlouva rozšířila kompetence SD EU o možnost aktivního vynucování splnění jeho rozhodnutí proti státům, které tak neučiní dobrovolně, a to uložením paušální pokuty nebo penále.

K Soudnímu dvoru se může obrátit každý členský stát, který se domnívá, že jiný členský stát porušil unijní právo. Podání vůči některému členskému státu může v takovém případě učinit také Komise. SD EU může rozhodovat i o podáních od fyzických i právnických osob, které se dovolávají spravedlnosti kvůli rozhodnutím, jež proti nim byla učiněna z titulu unijního práva.

 

Organizace


Soudní dvůr EU se skládá z 28 soudců (jeden za každý členský stát) a 8 generálních advokátů, kteří jsou jmenováni společnou dohodou vlád členských států na dobu 6 let. Volba se koná jednou za 3 roky, kdy je jmenována polovina soudců. Soudci volí ze svého středu předsedu SD EU, jehož funkční období trvá tři roky. Svoji funkci mohou všichni soudci zastávat opakovaně. Všichni soudci jsou vybíráni z osob zaručujících bezvýhradnou nezávislost a nestrannost. Zároveň musí splňovat všechny požadavky, kladené ve státě, jímž byli nominováni na výkon nejvyšších soudních funkcí.

Soud zasedá v několika formacích. V plném počtu na plenárním zasedání, což se děje pouze ve výjimečných případech, které jsou jasně definované v zakládajících Smlouvách, či při obzvláště důležitých kauzách. Na žádost členského státu nebo instituce EU, popřípadě ve složitých případech se schází velký senát o 13 soudcích. Všechny ostatní případy obvykle řeší menší senát složených ze 3 či 5 soudců.

Generální advokáti jsou určeni k nápomoci soudu. Jejich hlavním úkolem je poskytnout odborné, nezávislé a nestranné stanovisko k projednávanému případu. Nereprezentují ani orgány Unie, ani jednu ze stran, ani veřejnost - slouží pouze právu a spravedlnosti.

Vzhledem ke stále většímu množství případů, kterými se SD EU každoročně zabývá, byl zřízen v roce 1988 Soud první instance (Soud prvního stupně), který se postupně emancipoval v samostatnou instanci, což bylo potvrzeno Smlouvou z Nice. Ta rovněž přinesla možnost zřizování specializovaných senátů, Připojených k Soudu prvního stupně.  Lisabonská smlouva znamenala další změnu v organizaci Soudního dvora. Soud prvního stupně byl přejmenován na Tribunál a ze specializovaných senátů se staly samostatné specializované soudy. Zároveň byla významně rozšířená oblast záběru SD EU, a to díky zrušení pilířové struktury EU.

 

Případy Soudního dvora EU


Soudní dvůr má výhradní právo stanovit, jak právo EU interpretovat a jako ho uplatňovat, vedle toho však provádí i jiné druhy řízení.

  • Prvním je řízení o žalobě proti členské zemi, nesplnila povinnost vyplývající ze Smluv. Žalobu může podat Evropská komise nebo jiná členská země. Pokud se země, která nesplnila svou povinnost, nepodřídí rozhodnutí SD EU, může na ní být uvalena peněžitá pokuta.
  • SDEU může zahájit i řízení proti Radě, Komisi, Evropskému parlamentu, Evropské centrální bance, a to v případě, že přijal právní akt, který je v rozporu s primárním právem nebo, že svou nečinností porušil svou povinnost jednat. SD EU může rovněž zahájit přezkum aktu Evropského parlamentu nebo Evropské rady, pokud tyto mají právní účinky vůči třetím osobám.   Legalitu lze přezkoumávat i u aktů institucí a jiných subjektů Unie, které mají právní účinky vůči třetím osobám.
  • SD EU může vadný právní akt prohlásit za neplatný a v případě nečinnosti může nařídit dotčené instituci jednat. V roce 1984 např. došlo k případu, kdy Evropský parlament zažaloval Radu za to, že zanedbala závazek vyplývající ze Smlouvy a nevytvořila dosud společnou dopravní politiku.

Řízení, konaná u Soudního dvora EU lze rozdělit dvou skupin:

1. První z nich jsou přímé žaloby, které před SD EU může vznést za stanovených podmínek buď některá ze tří hlavních institucí EU - Evropská komise, Evropský parlament, Rada EU- nebo Účetní dvůr, Evropská centrální banka či Výbor regionů, nebo jakýkoli členský stát EU či jednotlivec, který se cítí být poškozen činností evropských institucí či evropským právem. V tomto případě si navrhovatel vybírá jazyk, ve kterém je případ projednáván. SD EU řeší také případná odvolání proti rozhodnutí Soudu první instance.

2. Druhým možným typem případů je řízení o předběžné otázce. O něj mohou požádat soudy nebo tribunály členských států EU, jestliže své rozhodnutí potřebují podložit rozhodnutím v otázce týkající se evropského práva. Rozhodnutí SD EU je poté závazné v tom smyslu, že konkrétní národní soud musí uplatnit principy práva Unie tak, jak mu byly interpretovány SD EU. Při projednávání je používán jazyk vnitrostátního soudu, který o řízení požádal. Ačkoliv rozhodnutí SD EU v řízení o předběžné otázce nejsou formálně-právně obecně závazné a nemají charakter precendentů, prakticky se jich přidržují ve své rozhodovací praxi všechny evropské soudy.

Každé řízení SDEU zahrnuje část písemnou i část ústní, která však není povinná. Konkrétní případ je posuzován vždy nejprve na uzavřeném jednání, zveřejněn je až výsledný rozsudek, a to včetně odůvodnění. Kopie rozsudku jsou poté přeloženy do všech úředních jazyků EU.

SD EU disponuje vynucovacími nástroji - sankcemi. Rozhodnutí SDEU mohou vyvolávat pař. ústavní i ekonomické důsledky. Během svého působení od roku 1954 obdržel SD EU více než 10 000 podání a vynesl více než 4 500 rozhodnutí. Některé z těchto rozhodnutí vyvolaly významné důsledky pro každodenní život občana EU.

Autor: Igor Blahušiak, Euroskop