Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Judikatura ESD

Soudní dvůr Evropské unie (SD EU) zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění jednotlivých ustanovení unijního práva, dohlíží nad jednotností výkladu a aplikace ve všech členských státech, jakož i nad tím, aby tento výklad odpovídal duchu evropské integrace.

Pravomoci SD EU z něj činí významného činitele při prosazování unijního právai  a při interpretaci práv a povinností vyplývajících z jednotlivých pramenů práva EU. Ačkoli neexistuje výslovné stanovení závaznosti rozhodnutí SD EU pro budoucí rozhodování ostatních soudů, přesto působí jednotlivé rozsudky silou své přesvědčivosti na soudní praxi ve všech členských státech Unie, protože naznačují, jak bude SD EU rozhodovat v obdobných případech, předložených mu v budoucnu.

V odůvodněních k jednotlivým rozsudkům SD EU také formuluje a vysvětluje své stanoviska k některým fundamentálním otázkám evropské integrace a tím výrazným způsobem ovlivňuje právní stránku celé věci. Některé aspekty vybraných rozhodnutí je na tomto místě vhodné uvést, neboť ovlivnily další interpretaci zakládajících smluv a aplikaci sekundárního práva Unie, tzn. povahu evropského práva.


COSTA V. ENEL (6/64)


Tento spor, rozhodnutý v roce 1964, vyvolal závažnou otázku nejen pro jednotlivá národní soudnictví, nýbrž i pro celou budoucnost evropského práva. Sporným problémem bylo, kdy se může soud některého členského státu podle čl. 267 Smlouvy o fungování EU obrátit na SD EU se žádostí o vydání rozhodnutí o výkladu ustanovení primárních smluv.

Ze dvou předložených interpretací odmítl SD EU názor, že národní soud nemůže postupovat podle čl. 267 Smlouvy o fungování EU, pokud existuje právní předpis členského státu, který je povinen aplikovat. Naopak SD EU stanovil, že postup podle výše zmíněného článku přichází v úvahu vždy, když je položena otázka výkladu ustanovení evropského práva, bez ohledu na existenci či neexistenci národního zákona.

Zároveň SD EU formuloval tzv. zásadu aplikační přednosti unijního práva před národním právem. Důsledkem této zásady je absolutní nemožnost použití národních právních předpisů, které jsou v rozporu s ustanoveními práva Unie, a to ani v případě, že národní právní předpis je novější než příslušná evropská norma.


VAN GEND EN LOOS (26/62)


Případ, rozhodnutý roku 1963, přinesl formulaci principu tzv. bezprostředního a přímého účinku, jehož smyslem je ochrana státních příslušníků členských států před neplněním povinností členských států, které pro ně vyplývají z norem evropského práva, v případech, kdy postup státu hrozí podstatným narušením účinnosti a užitečnosti unijního práva. Subjekt, který se v takovém případě cítí poškozen, má právo dovolat se těchto ustanovení i přesto, že není jejich bezprostředním adresátem. Podmínkami uplatnění bezprostředního účinku jsou jasnost a bezpodmínečnost takovýchto ustanovení, tj. není nutné je konkretizovat nějakou další normou.


FRANCOVICH (C-6/90 a C- 9/90)


Rozsudek ve věci Francovich z roku 1991 v určitém smyslu navazuje na výše uvedený spor Van Gend en Loos. Je-li totiž možnost dovolání se bezprostřední účinnosti unijních norem podmíněna jejich jasností a nepotřebností konkretizace, vyvstává otázka, jak postupovat v případech do této kategorie nespadajících.

SD EU ve svém rozhodnutí stanovil, že pokud právo Unie stanoví členskému státu povinnost upravit určitým způsobem právní postavení osob, ten svou povinnost nesplní, konkrétním subjektům z toho vznikne škoda a na celý tento případ nelze aplikovat teorii bezprostředního účinku, odpovídá stát za škody způsobené nesplněním jeho povinnosti.

Podmínky, stanovené pro takovouto odpovědnost státu jsou tři:

  1. Cíl neprovedené normy zakládá práva ve prospěch jednotlivců.
  2. Obsah těchto práv je možné identifikovat na základě příslušných ustanovení.
  3. Existuje příčinná souvislost mezi nesplněním závazku ze strany členského státu a škodou, která vznikla konkrétním osobám.

 


CASSIS DE DIJON (120/78)


V rámci volného pohybu zboží mezi jednotlivými členskými státy EU jsou zakázána veškerá opatření zaměřená proti dovozu, zejména taková, která mají za svůj cíl diskriminaci dováženého zboží vůči domácí produkci a jeho znevýhodnění, či dokonce vyloučení z trhu. Spor o to, zda pod tento zákaz spadají i opatření, mající za svůj prvotní cíl nikoli ztížení či vyloučení dovozu z ostatních členských zemí (ač tak ve svých důsledcích fungují), ale např. ochranu zdraví obyvatel nebo ochranu spotřebitele, byl řešen právě v tomto případě.

SD EU stanovil, že podobné překážky vyplývající z nesouladu mezi právními předpisy jednotlivých států a týkající se uvádění daných výrobků na trh,  jsou přípustné, pokud jsou nutné k zajištění významných tzv. "kategorických požadavků" - tj. například potřeb daňové kontroly, ochrany veřejného zdraví, poctivosti obchodního styku, ochrany spotřebitele apod., nelze-li téhož výsledku dosáhnout jinak.


VAN DUYN (41/74)


Tento případ je významný pro oblast volného pohybu osob uvnitř Unie a především pro otázku možných výjimek z tohoto principu. Ve sporu Van Duyn se SD EU zabýval otázkou, zda je možné vstup na území členského státu za účelem přijetí do zaměstnání omezit z důvodu příslušnosti k organizaci, jejíž činnost zmíněný členský stát považuje za společensky škodlivou, přestože členství vlastních občanů nijak neomezuje.

Volný pohyb osob je upraven ve Smlouvě o fungování EU, v článku 45. Odstavec 2 tohoto článku vylučuje jakoukoli diskriminaci založenou na státní příslušnosti, následující odstavec pak blíže specifikuje možnost určitých omezení, která mají být odůvodněna veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností či ochranou zdraví, přičemž tato omezení mohou zahrnovat i opatření proti vstupu na území členského státu.

S ohledem na skutečnost, že žádný stát nesmí svému občanu bránit ve vstupu na své území, dovodil SD EU, že v tomto případě je i podle unijního práva možné odlišné zacházení se státními příslušníky jiného členského státu, kteří tedy nemají bezpodmínečný nárok na vstup do kteréhokoli členského státu. Soudní dvůr mimo jiné konstatoval, že ohrožení veřejného pořádku musí být skutečné a dostatečně závažné.

 

AHLSTRÖM OSAKEYHTIÖ A DALŠÍ V. KOMISE ES (WOOD PULP) (Spojené případy 89, 104, 114, 116, 117 a 125 - 129/85)


Na počátku tohoto případu bylo rozhodnutí Evropské komise udělující vysoké pokuty firmám, sídlícím mimo EU, za jejich jednání porušující volnou soutěž na vnitřním trhu EU. SD EU odmítl žalobu těchto firem na neplatnost udělení pokut a dovodil, že za jednání, porušující soutěž v prostoru EU mohou být postihnuty subjekty bez ohledu na jejich sídlo či místo uzavření kartelu. Skutečnost, že k provádění takto stanovené cenové politiky dochází na evropském trhu, zcela odůvodňuje užití práva Unie vůči firmám z nečlenských států, a to i z hlediska platného mezinárodního práva.


LES VERTS (případ č. 294/83)


Případ je velmi charakteristický pro význam, který SD EU má při "dotváření" evropské legislativy. V rámci tohoto sporu byl napadán akt Evropského parlamentu. Jeho opatření ovšem byla podle původního znění Smlouvy o založení ES vyloučena ze soudního přezkoumání - SD EU však dovodil, že tento stav odporuje duchu Smlouvy, vyjádřenému v čl. 19 Smlouvy o Evropské unii, jakož i jejímu schématu, majícímu za účel umožnit žalobu proti všem opatřením přijatým orgány EU, která mají či mohou mít právní účinky. Maastrichtskou smlouvou byl poté text příslušných ustanovení upraven a doplněn tak, aby plně odpovídal stanovisku SD EU vyjádřenému v tomto případě.

Autor: Igor Blahušiak, Euroskop