Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

G-H

Generální ředitelství

(DG - ang. Directorate General, fr. Direction Générale). Komise ES a jednotliví komisaři řídí dohromady 25 generálních ředitelství nebo hlavních oddělení (a dalších 16 služeb), v jejichž čele stojí vždy jeden generální ředitel. Generální ředitelství jsou srovnatelná s národními ministerstvy, vnitřně se člení na ředitelství a oddělení.

Pod každého komisaře tedy spadá minimálně jedno generální ředitelství či srovnatelné pracoviště, které má na starosti přesně vymezenou odbornou oblast.

Haagský kongres

Konal se v dubnu 1948. Na kongresu se sešli tehdejší vedoucí politické osobnosti jako například Winston Churchill anebo Konrád Adenauer, aby posílili politickou spolupráci v poválečné Evropě. Výsledná rezoluce požadovala vytvoření sjednocené demokratické Evropy.

Požadavky haagského kongresu se setkaly se širokým ohlasem a daly impuls k jednáním, která vedla o rok později k založení Rady Evropy, tedy společenství, jehož primárním zájmem je ochrana lidských práv. Evropská úmluva na ochranu lidských práv a základních svobod, Evropský soud pro lidská práva a evropské Parlamentní shromáždění - to vše jako pozdější akty Rady Evropy obsahovala již Haagská rezoluce.

Haagská vrcholná konference

Proběhla v roce 1969 a je považována za jeden z mezníků v historii evropské poválečné integrace. Šéfové států a vlád šesti států ES zde vyhlásili cíle dalšího rozvoje Společenství. Schválili rozšíření na sever a rozhodli o postupném zavedení Hospodářské a měnové unie jako základu hospodářského a politického spojení členů ES.

V podstatě se jednalo o první jednání Společenství na této vrcholné úrovni a z dnešního pohledu je  možné konferenci považovat za předobraz dnešní Evropské rady.

Harmonizační dokument

Normalizační dokument evropských normotvorných institucí CEN, CENELEC. Určitá forma technické normy.

Z textu Zákona ČR o technických požadavcích na výrobky:
Česká technická norma se stává harmonizovanou českou technickou normou, přejímá-li plně požadavky stanovené evropskou normou (EN) nebo harmonizačním dokumentem.

Hertensteinský program

Pro historii ES významný výsledek konference Unie evropských států, uspořádané v září 1946 v Hertensteinu (Švýcarsko). Hertensteinský program nastínil ve 12 tezích cíl politického sjednocení Evropy přenesením svrchovaných práv jednotlivých států a národních společenství  na společnou úroveň. Program tak poprvé formuloval později realizovanou koncepci Evropských společenství. V programu byla kromě jiného řešena otázka zamezení jakýmkoli příštím válečným konfliktům v Evropě.

Hospodářská a měnová unie (HMU)

Soubor pravidel hospodářských politik a měnové politiky vedoucích k zavedení společné měny. HMU se skládá ze dvou částí, a to hospodářské (koordinace hospodářských politik a veřejné finance) a měnové. Vývoj HMU byl završen vznikem a zavedením společné měny Euro: k datu 1. ledna 1999 v nehmotné podobě a následně 1. ledna 2002 byly do volného měnového oběhu uvedeny eurobankovky a mince. Více k tématu viz článek Hospodářská a měnová unie v sekci Politiky EU.

Hospodářská politika

Hospodářská politika je orientována na průběžný růst a více pracovních příležitostí v EU. Zatímco se z krátkodobého hlediska zaměřuje na stabilizaci hospodářství a ve střednědobém horizontu na zvýšení potenciálního růstu, zabývá se rovněž různými dlouhodobými problémy, jako jsou stárnutí obyvatelstva či globalizace.

Hospodářská a měnová unie (HMU) v sobě zahrnuje úzkou koordinaci národních hospodářských politik, které se tak staly věcí obecného zájmu. V praxi to znamená, že Rada, která jedná na základě kvalifikované většiny a podle doporučení, jež dostává od Komise, formuluje návrh směrů hospodářského vývoje, který je zaslán Evropské radě. Na základě jejích závěrů přijme Rada kvalifikovanou většinou doporučení zakládající hlavní směry hospodářského vývoje členských států a Společenství a informuje o svém doporučení Evropský parlament (viz článek 99a Smlouvy o založení Evropského společenství). Tyto každoročně vydávané hlavní směry jsou ústředním prvkem koordinace hospodářské politiky Unie.

Vedle hlavních směrů zakládá Smlouva o ES také další ekonomická ustanovení v hlavě VII, články 98 až 104, které zahrnují:

1) mnohostranný dohled: členské státy prostřednictvím Rady sledují hospodářský vývoj a uplatňování obecných směrů hospodářského vývoje; mohou vydávat doporučení určená vládě členského státu, který tyto směry nedodržuje
2) postup při nadměrném schodku: členské státy se musí vyvarovat nadměrného schodku veřejných financí a je na Komisi, aby zaručila, že je tento princip dodržován; článek 104 zakládá odpovídající postup, podmínky, výjimky a důsledky, které mohou mít i podobu pokut
3) finanční pomoc: má-li členský stát vážné problémy, může mu Rada za určitých podmínek poskytnout finanční pomoc
4) zákaz přebírání závazků jiných členských států: Společenství nebo členský stát nemohou převzít závazky jiných členských států
5) zákaz zvýhodněného přístupu: je zakázáno umožňovat veřejným orgánům, úřadům nebo podnikům zvýhodněný přístup k financím.

Hlava VII Smlouvy o založení ES také zakládá institucionální ustanovení, která jsou aplikovatelná na Evropskou centrální banku (články 112 až 115) a přechodná opatření pro zavádění jednotlivých etap HMU (články 116 až 124).

Hospodářská a sociální soudržnost

Základy hospodářské a sociální soudržnosti lze najít v Římské smlouvě, kde je v preambuli zmíněno, že budou snižovány rozdíly ve vývoji mezi regiony. Trvalo však až do sedmdesátých let, než Společenství přikročilo ke koordinaci národních instrumentů a k poskytování dodatečných finančních zdrojů. Tyto kroky se ukázaly jako nedostatečné. Přijetím Jednotného evropského akt v roce 1986 byla hospodářská a sociální soudržnost přijata za cíl spolu s jednotným vnitřním trhem.

Maastrichtská smlouva následně včlenila tuto politiku hospodářské a sociální soudržnosti do Smlouvy o Evropském společenství (Články 158 až 162). Tato politika je výrazem solidarity mezi členskými státy a regiony Evropské unie. Usiluje o vyrovnaný a udržitelný rozvoj, který zmírňuje strukturální rozdíly mezi regiony a zeměmi a podporuje stejné příležitosti pro všechny. K tomu se používají různé druhy finančních operací, hlavně prostřednictvím využívání Strukturálních fondů a také Kohezního fondu (Fondu soudržnosti). Evropská komise má každé tři roky povinnost vypracovat zprávu o pokroku, učiněném v oblasti hospodářské a sociální soudržnosti, kterou pak předkládá Radě EU, Evropskému parlamentu, Hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů.

Budoucnost hospodářské a sociální soudržnosti byla jedním z hlavních témat projednávaných v Agendě 2000 (viz příloha), a to hlavně kvůli finančním dopadům. Výdaje na tuto politiku představují zásadní položku rozpočtu Společenství. S výhledem na rozšíření v roce 2004, při němž do Unie vstupovaly státy s výrazně podprůměrným příjmem průměru Společenství, byla strukturální politika v roce 1999 reformována. V reakci na nové výzvy kohezní politiky vydává Komise nyní již každoroční zprávy o situaci a pokroku v dané oblasti, tzv. Kohezní zprávy. Zatím nejaktuálnější je Šestá kohezní zpráva z června 2009.

Hospodářská soutěž

Účinná hospodářská soutěž v oblasti zboží a služeb přispívá ke snižování  cen, zvyšování kvality a rozšiřuje nabídku. Evropská komise má značné pravomoci a dohlíží na to, aby podniky a vlády zemí dodržovaly předpisy Společenství, pokud jde o spravedlivou hospodářskou soutěž. Soutěžní politika Evropského společenství (Články 81 až 89 Smlouvy o ES) je založena na pěti základních principech:

1) zákaz veškerých dohod mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení, omezení či narušení soutěže na společném trhu
2) zákaz zneužití dominantního postavení na společném trhu, pokud může ovlivnit obchod mezi členskými státy
3) kontrola podpor poskytovaných v jakékoliv formě členskými státy nebo ze státních prostředků, pokud narušují nebo hrozí narušit soutěž tím, že zvýhodňují určitá odvětví
4) preventivní kontrola fúzí s evropskou dimenzí
5) liberalizace určitých oblastí, ve kterých se doposud veřejné nebo soukromé subjekty chovaly monopolně, jako jsou oblast telekomunikací, doprava nebo energetika

Z prvních dvou principů lze udělovat výjimky, zejména tehdy, pokud smlouva mezi podniky vylepší výrobu nebo distribuci produktů nebo zvyšuje technický pokrok. V případě státních dotací jsou sociální podpory nebo podpory k zvýraznění kultury či ochraně kulturního dědictví také příklady možných výjimek z přísného dodržování pravidel soutěže. Problém v prosazení efektivní politiky soutěže spočívá v tom, že Společenství musí neustále vyvažovat cíle, které jsou někdy protichůdné. Musí totiž brát v potaz, aby: snaha zajistit "čistou" soutěž na vnitřním trhu neměla opačný výsledek, tj. aby se evropské podniky nestaly neschopnými konkurence ve světovém měřítku; snahy o liberalizaci nezpůsobily ohrožení sektoru veřejných služeb, hlavně schopnost plnit potřeby občanů.

Rozsáhlé pravomoci Komise týkající se vyšetřování a postihu v oblasti hospodářské soutěže podléhají soudnímu přezkumu ze strany Evropského soudního dvora. Podniky a členské státy  tak běžně podávají žaloby proti rozhodnutím Komise a v některých případech také v těchto řízeních uspějí. Legislativní proces v této oblasti můžete sledovat v rámci sekce Monitoring legislativy EU

Hospodářský a sociální výbor (Evropský hospodářský a sociální výbor - EHSV)

Konzultační orgán Evropské unie, který vyjadřuje názor organizované občanské společnosti na hospodářská, sociální a kulturní témata. Viz heslo EVROPSKÝ HOSPODÁŘSKÝ A SOCIÁLNÍ VÝBOR

nahoru