Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

C-D

Celní unie

Je jedním ze stupňů evropského integračního procesu. Nejbližším nižším integračním stupněm je OBLAST VOLNÉHO OBCHODU a nejbližším vyšším stupněm je SPOLEČNÝ TRH. V rámci vzájemného obchodu mezi členskými státy celní unie jsou zrušena cla a zároveň členské země celní unie uplatňují ve vztahu k nečlenským zemím společnou obchodní politiku (především prostřednictvím společného celního tarifu). Jaké jsou základní ekonomické výhody spojené s existencí celní unie? Díky zvýšené konkurenci a rostoucí specializaci roste efektivita jednotlivých výrob. Díky rozšíření trhu lze dosahovat úspor. Zvýšená a kvalitnější produkce umožňuje zlepšit postavení na světových trzích.

Vytváření celní unie je obvykle dlouhodobým procesem, který například v rámci EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ trval 10 let (vznik celní unie je datován k 1. červenci 1968).

Specifickým případem celní unie z hlediska rychlosti jejího vytvoření je celní unie ČR-SR. Tato celní unie byla vytvořena jednorázově, neboť se jednalo nikoliv o integrační, ale dezintegrační proces, tj. z vyššího integračního stupně na nižší. Jako příklad fungující celní unie v Evropě je možné uvést celní unii mezi Švýcarskem a Lichtenštejnskem.

Cecchiniova zpráva (Cecchiniho zpráva)

Byla předložena v roce 1988 jako studie o vnitřním trhu k roku 1992, iniciovaná Komisí ES.  Před založením jednotného vnitřního trhu se Komise snažila vyčíslit jeho přínosy,  tím se zabývala právě tzv. Cecchiniho zpráva. Cecchini v analýze rozdělil přístup zkoumání na   makroekonomický a mikroekonomický a sledoval efekty zavedení vnitřního trhu v obou případech.

Zpráva tedy analyzovala hospodářské důsledky společného vnitřního trhu a dlouhodobě prognózovala pro ES hospodářský růst. Konstatovala, že při odstranění všech překážek lze ušetřit na nákladech asi 200 mld. ECU, z čehož vyplývají nižší spotřebitelské ceny, vyšší hospodářský růst a vytvoření nejméně 1,8 mil. pracovních míst za několik málo let.

CEDEFOP

CEDEFOP – Evropské středisko pro rozvoj odborného vzdělávání - je agentura Evropské unie, která pomáhá při podpoře a rozvoji odborného vzdělávání a celoživotního vzdělávání v Evropské unii. Středisko bylo založeno Společenstvím v roce 1975 a až do roku 1994 mělo sídlo v Berlíně. Rozhodnutím Evropské rady bylo sídlo CEDEFOP přeloženo do Soluně, kontaktní kancelář provozuje v Bruselu.

CEFTA (Central European Free Trade Agreement)

Středoevropská zóna volného obchodu sdružuje ty evropské státy, které dosud nejsou členy Evropské unie, avšak je velmi pravděpodobné, že se jimi v budoucnu stanou. Podmínkami pro vstup do CEFTY jsou mimo jiné členství (či alespoň úplné respektování pravidel) ve WTO a platná asociační smlouva s EU. Tato mezinárodní organizace byla založena v roce 1992 v polském Krakově. Zakládajícími státy byly Československo (po jeho rozdělení se staly členy Česká republika a Slovensko), Maďarsko a Polsko. Později se přidaly také Slovinsko, Rumunsko a Bulharsko. Všem těmto zemím zaniklo členství k datu jejich vstupu do EU. V současnosti má CEFTA osm členů: Albánii, Bosnu a Hercegovinu, Chorvatsko, Makedonii, Moldavsko, Černou Horu, Srbsko a UNMIK (Kosovo).

CELEX

CELEX (Communitatis Europeae Lex) - oficiální databáze plných textů právních dokumentů Evropské Unie a jejích institucí. Databáze byla zpřístupněna nejprve ve francouzském jazyce roku 1981. V tomto roce byl také veřejnosti představen první osobní počítač. Později se začal používat internet, který dovolil vytvořit v roce 1998 první webovou podobu Úředního věstníku: zrodil se EUR-Lex, který zpřístupnil ucelené, srozumitelné a spolehlivé informace o právních předpisech Společenství.

Dnešní EUR-Lex je spojením profesionálních nástrojů CELEXu s dostupností a uživatelským komfortem online prostředí a je tak určen pro profesionály i širokou veřejnost. 

CEN/CENELEC

Evropský výbor pro normalizaci (CEN - European Committee for Standardization) a Evropský výbor pro elektrotechnickou normalizaci (CENELEC - European Committee for Electrotechnical Standardization). Společná evropská instituce pro normalizaci má sídlo v Bruselu a sdružuje národní normalizační útvary států EU a EFTA. 

Technické práce probíhají v  technických komisích, subkomisích a pracovních skupinách. Postupy pro technickou práci a pravidla pro zpracování norem jsou stanoveny ve Vnitřních předpisech CEN/CENELEC.

V rámci EU definuje Komise a Rada rozsah požadavků na produkty (např. společná úprava požadavků na bezpečnost a zdravotní nezávadnost výrobků, minimální standardy ochrany spotřebitelů). Evropské normy, nahrazující národní normy, pak přispívají k rychlejší harmonizaci předpisů o produktech.

CENTO (Central Treaty Organization, původně Middle East Treaty Organization-METO)

Vojensko-politický pakt působící na Středním východě, jehož činnost je obvykle datována mezi roky 1955 až 1979. Základem byl tzv. BAGDÁDSKÝ PAKT - Středovýchodní obranná organizace, která vznikla na základě snah USA o stabilizaci situace v dané části světa a současně o vytvoření bloku proti Sovětskému svazu (SSSR). Tento blok na Blízkém a Středním východě působil od února 1955 do srpna 1959 za účasti původně Turecka a Iráku, následně se přidaly i Velká Británie, Pákistán a Írán. Šlo tedy o spojení silných států podél jihozápadní hranice SSSR. Vystoupení Iráku (po převratu v roce 1958 a nasměrování na socialistický blok) dne 24. března 1959 vedlo ke krizi paktu, který byl následně přeměněn právě v CENTO. Ovšem i tato spolupráce měla postupem času stále větší trhliny. Organizace CENTO neměla jednotné vojenské velení ani jasnou strukturu. V roce 1965 žádal Pákistán pomoc od spojenců při konfliktu s Indií, avšak se zdůvodněním, že úkoly paktu byly namířeny na SSSR a ne na Indii, byla tato pomoc odmítnuta. Obdobně žádal Pákistán pomoc ještě v roce 1971, dočkal se sice pomoci od USA pod hlavičkou NATO, nikoli však od "kolegů" v CENTO. V roce 1974 napadlo Turecko Kypr a Velká Británie v reakci stáhla své síly vyčleněné pro spolupráci v rámci aliance. Tato událost již předznamenala konec CENTO, k němuž definitivně došlo v roce 1979, kdy nový islámský režim v Íránu odstoupil od dohody.
Doplnění: některé z uvedených členských zemí byly současně účastníky i dalších podobných dohod. Jednalo se o tyto státy a vojenské pakty: Británie - CENTO, NATO, SEATO; Pákistán - CENTO, SEATO; Turecko - CENTO, NATO.

CERN

CERN (European Organization for Nuclear Research) - mezistátní Evropská organizace pro jaderný výzkum se sídlem v Ženevě, založená v roce 1954. Jejím cílem je spolupráce evropských států v oblasti výlučně vědeckého a základního jaderného výzkumu a dalších souvisejících výzkumů.

CIA (Central Intelligence Agency, Ústřední zpravodajská služba)

Jedná se o Ústřední zpravodajskou službu Spojených států amerických. V období následujícím po ukončení II. světové války byl prezident Harry Truman přesvědčen o nutnosti vzniku centralizované zpravodajské služby. Podepsal proto Zákon o národní bezpečnosti (National Security Act), na jehož základě byla v září 1947 založena CIA. Cílem bylo soustředit do jediné organizace všechny dosavadní vládní struktury zabývající se zpravodajstvím a zefektivnit tak sběr informací určených k využití ve všech složkách zajišťujících výkon moci. CIA je tak nezávislou státní organizaci podřízenou přímo prezidentovi USA a kontrolovanou Kongresem. Dle zákona smí vykonávat své činnosti pouze mimo území Spojených států. Z historie je patrné, že v určitých obdobích byly pravomoci a postupy svěřené CIA poněkud překračovány (v podstatě mocensky zneužívány, byly zde prováděny různé tajné operace apod. Viz nejznámější z afér - aféra Watergate).

V roce 2004 podepsal prezident George Bush Zákon o reformě zpravodajských služeb a prevenci terorismu (Intelligence Reform and Terrorism Prevention Act). Tímto zákonem byly poněkud pozměněny řídící struktury uvnitř CIA a založeno Národní středisko pro boj proti terorismu. Současně zde jsou definovány aktuální úkoly a cíle zaměřené zejména na boj proti  terorismu, extremismu, produkci a obchodu s drogami apod.

Sídlo CIA se nachází v městě Langley nedaleko hlavního města Washington D. C. a patří mezi nejvíce hlídané a zabezpečené budovy světa. Oficiální stránky CIA.

COREPER

Comité des Representants Permanents, česky Výbor stálých zástupců (viz článek 207 Smlouvy o založení ES).  COREPER je jedním z nejvýznamnějších spojovacích článků mezi členskými státy a Společenstvím. Skládá se ze stálých zástupců členských států v Bruselu (velvyslanců a jejich zástupců), kteří jsou v úzkém kontaktu s Evropskou komisí i mezi sebou navzájem.

Hlavním úkolem COREPERu je projednávání a příprava návrhů k jednotlivým legislativním aktům, o nichž poté, často již jen formálně, rozhoduje Rada.

COREPERu podléhá přibližně 200 pracovních skupin, jež se zabývají technickými detaily jednotlivých legislativních návrhů.

Organizační struktura Stálého zastoupení ČR  při EU

COPA-COGECA

COPA (Committee of Professional Agricultural Organisations) - Sdružení profesních zemědělských organizací EU. Je jedním z největších zájmových svazů v rámci Společenství, má stálý kontakt s jeho institucemi a předkládá stanoviska k vývoji společné zemědělské politiky. Od založení v roce 1958 je hlavním cílem výboru zajišťovat životní a pracovní podmínky a také zvyšovat příjmy zemědělců.

COGECA (General Committee for Agricultural Cooperation in the European Union) -  Generální konfederace zemědělských kooperací v EU.

COPA-COGECA je zastřešujícím sdružením nevládních zemědělských organizací v rámci členských zemí EU. Jedná se o největší a nejvlivnější lobbyistické sdružení zemědělců na úrovni EU, které reprezentuje 15 milionů lidí pracujících v evropském zemědělství a zastřešuje více než 70 organizací ze všech členských států.

COREU (SZBP)

COREU (CORespondance EUropéenne) je komunikační síť Evropské unie mezi členskými státy a Komisí pro spolupráci v oblasti zahraniční politiky. V případě nouze umožňuje rychlejší rozhodování.

Cukerná dohoda

Protokol o cukru (tzv. Sugar Protocol) tvoří v rámci rozvojové politiky dodatek k Dohodě z Lomé. Se zeměmi tzv. skupiny ACP (Afrika, Karibik, Pacifik) byla uzavřena dohoda, která otevřela vnitřní trh importu cukru z těchto zemí za stejné ceny, jaké byly garantovány producentům Společenství (dovozci byli osvobozeni od celních či dovozních poplatků). ES tak garantovala převážně zemědělsky orientovaným rozvojovým zemím v zájmu zajištění jejich příjmů určitý roční objem odběru surového cukru za ceny, které významně převyšovaly ceny na světovém trhu.

Uvedený protokol byl Rozhodnutím Rady ze dne 28. září 2007 vypovězen s účinností ode dne 1. října 2009. Dle textu rozhodnutí v rámci reformovaného trhu s cukrem nebude již Společenství dále poskytovat evropským výrobcům cukru cenové záruky, předchozí intervenční mechanismus je postupně ukončován a proto je nutné vypovědět protokol o cukru.

Červený kříž (ČK)
- Mezinárodní hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce nebo Mezinárodní Červený kříž

Jedná se o humanitární hnutí fungující jako mezinárodní nezisková organizace. Je přitom největší dobrovolnickou organizací na světě. Zabývá se poskytováním humanitární pomoci a lékařské péče tam, kde je to třeba - přírodní katastrofy, válečné konflikty, boj s chudobou apod. Základním mottem Červeného kříže je: The Power of Humanity - síla lidskosti. Tato organizace vznikla roku 1863 a zakladeli byli: švýcarský obchodník Henri Dunant, právník Gustave Moynier, váleční lékaři Louis Appian a Theodore Maunoir a velitel švýcarských jednotek generál Henri Dufour. Důvodem vzniku byly obrovské počty zraněných na obou stranách v bitvě u Solferina v r. 1859. Dunant byl totiž osobně přítomen na místě bitvy, snažil se co nejvíce pomáhat a organizovat péči o raněné z obou stran s pomocí místních obyvatel a používal při tom heslo „Tutti fratelli“ (čili "Všichni jsou bratři"). Bez přípravy a potřebného vybavení nebylo možné pomáhat efektivně. Na základě této zkušenosti začal Dunant rozvíjet myšlenku o budoucí neutrální organizaci, která je potřebná k péči o raněné vojáky. Později v roce 1901 získal jako první Nobelovu cenu za mír za svůj podíl při založení Mezinárodního hnutí Červeného kříže a za podnět k Ženevským konvencím. Den narozenin Henriho Dunanta 8. květen si nyní připomínáme jako Světový den Červeného kříže a Červeného půlměsíce.

Mezinárodní hnutí Červeného kříže zaštiťuje totiž vlastně dvě odnože - Červený kříž (ČK) a Červený půlměsíc (ČP). To vychází z respektu k náboženským odlišnostem, pro muslimský svět tak vznikla vlastní organizace s názvem Červený půlměsíc. Jako symbol organizace jsou však používány dokonce tři varianty vlajek: červený kříž na bílém podkladu, červený půlměsíc na bílém podkladu a pro státy, pro něž jsou oba předchozí symboly nepřijatelné (např. Japonsko), je to červený kosočtverec na bílém pozadí.

Mezinárodní hnutí ČK a ČP se řídí sedmi základními principy:

  • humanita
  • neutralita
  • nestrannost
  • nezávislost
  • dobrovolnost
  • jednota
  • světovost neboli univerzálnost

Postavení a úkoly jednotlivých složek této mezinárodní asociace vyplývají především ze znění Ženevských úmluv, ze Statutu Mezinárodního hnutí Červeného kříže (schváleného také vládami zemí - smluvních stran Ženevských úmluv) a z rezolucí Mezinárodních konferencí ČK&ČP. Červený kříž je dále větven do národních celků a celkem působí v 185 státech světa. Hlavním sídlem je švýcarské město Ženeva.

Oficiální stránky Mezinárodního výboru Červeného kříže.

Český červený kříž (ČČK)

Český červený kříž je nedílnou součástí celosvětově působícího Mezinárodního Červeného kříže. Mezinárodním výborem Červeného kříže byl Český červený kříž uznán 26. srpna 1993 a za člena Mezinárodní federace Červeného kříže a Červeného půlměsíce pak byl přijat 25. října 1993. Ve své činnosti ČCK přitom navazuje na své předchůdce v této oblasti - na "Vlastenecký pomocný spolek pro Království české", který byl založen 5. září 1868 a na Československý červený kříž, který vznikl ke dni 6. února 1919.

V současné době sdružuje Český červený kříž celkem 61 tisíc členů a dobrovolníků zapojených celkem ve 1448 Místních skupinách v 78 Oblastních spolcích ČČK (údaje k 1.1.2009).

Web stránky Českého červeného kříže.

Daňová harmonizace

Na základě čl. 99 Smlouvy o ES byl již v roce 1967 schválen společný systém daně z přidané hodnoty, který byl v roce 1973 zaveden ve všech členských státech. Nejprve byl sjednocen základ, z něhož se daň vyměřuje. Dále bylo stanoveno určité optimální rozpětí daní a určena minimální výše 15 % pro základní sazbu a 4% pro sníženou sazbu DPH . To bylo nezbytným předpokladem zrušení daňových hranic. Od r. 1993 je zavedena úprava pro soukromé osoby, tzv. zásada země spotřeby (resp. nákupu).  DPH se platí v zemi, v níž bylo zboží zakoupeno (na rozdíl od obecné zásady zdanění podnikatelské sféry, kde platí zásada země určení).

DPH v rámci práva EU/ES řeší směrnice o DPH, konkrétne se jedná o Směrnici 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty.

Dánské výjimky

Dánové 2. června 1992 odmítli v referendu Smlouvu o EU. Evropská rada pak v prosinci téhož roku přijala rozhodnutí, které Dánsku umožňovalo ratifikaci Smlouvy ve druhém veřejném hlasování v květnu 1993. Dánsko tak získalo výjimky a není povinno: (1.) účastnit se třetího stupně Hospodářské a měnové unie a zavedení společné měny; (2.) účastnit se příprav a realizace společné obranné politiky; (3.) omezit dánské státní občanství v důsledku předpokládaného občanství EU; (4.) k převodu národních kompetencí ve vnitřní a justiční politice na Společenství se vyžaduje souhlas dánského parlamentu pětišestinovou většinou nebo další referendum. Kromě toho Evropská rada stanovila, že si každá země může podržet a zdokonalovat vlastní příjmovou politiku, cíle ochrany životního prostředí a sociální vymoženosti.

Davignonova zpráva

Ministři zahraničí ES se v Lucemburku dne 27. října 1970 dohodli na zásadách a postupech v zahraniční politice v rámci Evropské politické spolupráce (EPS). Východiskem byla Davignonova zpráva, kterou vypracovali vedoucí politických oddělení ministerstev zahraničí států EU za předsednictví Belgičana Etienne Davignona. Ve zprávě se mj. navrhovalo, že se dvakrát ročně budou konat schůzky ministrů zahraničí, že se bude scházet Politický výbor pro jejich přípravu a že bude zřízen příslušný sekretariát.

Posílení spolupráce zemí Společenství pak znamenalo přijetí druhé Davignonovy zprávy v Kodani v roce 1973. Došlo ke zvýšení frekvence vzájemných porad na úrovni ministrů zahraničních věcí i na úrovni Politického výboru.  Byla zřízena skupina evropských korespondentů a vytvořen dálnopisný komunikační systém tzv. COREU (viz výše), jenž propojil všechny státy.

Deklarace (SZBP)

Deklarace je nástroj, který není zmíněn v hlavě V Smlouvy o Evropské unii, ale který byl význačným rysem Evropské politické spolupráce (EPS). Není mandatorním nástrojem a je stále často používán v rámci SZBP.

Deklarace lidských práv (Všeobecná deklarace lidských práv)

Všeobecná deklarace lidských práv byla přijata a vyhlášena dne 10. prosince 1948, tedy zhruba tři roky po ukončení 2. světové války. Ta se stala doposud největší katastrofou v dějinách lidstva, přinesla nezměrné lidské ztráty a utrpení (smrt asi 55 milionů lidí) a obrovské materiální i morální škody. Deklarace je sice právně nezávazným dokumentem, jelikož se nejedná o mezinárodní smlouvu, avšak její politická autorita je uznávána celosvětově. Je považována za nejvýznamnější dokument 20. století. Byla prvním mezinárodním uznáním svobod a práv každého člověka bez rozdílu kulturních a náboženských kořenů, rasy, pohlaví či místa původu. V roce 1948 již sdružovala Organizace spojených národů (OSN) 58 členských států, které představovaly různorodou směs ideologií, politických systémů, náboženských a kulturních tradic a také rozdílných stupňů ekonomické vyspělosti. Autoři deklarace se proto snažili, aby dokument všechny tyto rozdíly respektoval, ale zároveň dokázal shrnout a vyzdvihnout hodnoty všem společné. Finální text deklarace se tak stal především společným vyjádřením vize budoucího spravedlivějšího uspořádání světa. Deklarace byla přeložena do téměř 350 jazyků a nářečí. Stala se nejznámějším a nejčastěji citovaným dokumentem z oblasti lidských práv. Tvoří základ či předlohu řadě mezinárodních dohod a je též součástí ústav a zákonů mnohých států světa. Datum jejího přijetí si proto každoročně připomínáme jako Den lidských práv.

V Preambuli Deklarace se uvádí například:
"že zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským činům, urážejícím svědomí lidstva, a že vybudování světa, ve kterém lidé, zbaveni strachu a nouze, budou se těšit svobodě projevu a přesvědčení, bylo prohlášeno za nejvyšší cíl lidu"
a dále:
"Valné shromáždění vyhlašuje tuto Všeobecnou deklaraci lidských práv jakožto společný cíl pro všechny národy a všechny státy za tím účelem, aby se každý jednotlivec a každý orgán společnosti, maje tuto deklaraci stále na mysli, snažil vyučováním a výchovou rozšířit úctu k těmto právům a svobodám a zajistit postupnými opatřeními vnitrostátními i mezinárodními jejich všeobecné a účinné a uznávání a zachovávání jak mezi lidem členských států samých, tak i mezi lidem území, jež jsou pod jejich pravomocí."

Český text Všeobecné deklarace lidských práv (dokument formátu PDF, 125 kB)

Deklarace z Laekenu

Již v prosinci 2001 přijala Evropská rada v Laekenu tzv. Prohlášení o budoucnosti Evropské unie (též Laekenská deklarace), které otevřelo debatu o budoucnosti EU. Unii zavázalo k větší demokratičnosti, transparentnosti a efektivnosti a také k tomu, aby zahájila kroky vedoucí k vytvoření evropské ústavní smlouvy. Bylo rozhodnuto, že jednání o textu budoucí euroústavy proběhne na půdě Konventu.

Delorsova zpráva

Zpráva skupiny expertů, vedené předsedou Komise ES Jacquesem Delorsem, z dubna 1989 o nezbytných podmínkách vybudování Hospodářské a měnové unie (HMU) států ES (obsahuje konkrétní návrhy, jak ve třech etapách dosáhnout cíle jednotné měny ES).

Delorsův balík I

Soubor reforem, předložený v roce 1987 Komisí ES. Návrhy se týkaly reforem finančního systému ES, omezení agrárních výdajů, zvýšení strukturálního fondu ES a zavedení nových pravidel rozpočtového hospodaření. Navrhované reformy byly základem pro rozhodnutí Evropské rady na jejím zasedání v Bruselu v únoru 1988 a tvořily společně s Aktem o jednotné Evropě důležitý předpoklad pro rozvoj vnitřního trhu.

Delorsův balík II

Předložen v únoru 1992. Předpokládal zavedení střednědobého finančního plánování EU. Zvýšeným objemem rozpočtových prostředků se měla zabezpečit realizace usnesení schválených v Maastrichtu. Tento balík obsahuje mimo jiné postupné zvýšení vlastních prostředků EU z 1,2 na 1,27 % hrubého národního produktu do roku 1999, další navýšení strukturálních fondů, jakož i založení nového kohezního fondu.

Demokratický deficit

Demokratický deficit je pojem, vycházející z názoru, že Evropská unie je v důsledku složitých metod rozhodování vzdálena občanům, že je omezena její demokratičnost. Převládá názor, že institucionálnímu schématu Společenství dominuje instituce, která kombinuje legislativní a exekutivní formy vlády (Rada), a instituce, která postrádá demokratickou legitimitu (Komise). Pocit, že se Společenství vymyká demokratické kontrole by měl postupně vymizet díky Amsterodamské smlouvě a dalším novelizacím smluv. Dochází totiž postupně k rozšiřování pravomocí Evropského parlamentu a k pravidelnému předávání informací národním parlamentům členských států. Smlouva znamenala počátek nové etapy, v níž mají být rozhodnutí „přijímána co nejblíže k občanovi".

Den Evropy - 9. květen

9. května 1950 vyhlásil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman svou deklaraci, proklamující návrh na vytvoření spolupráce v rámci Evropského společenství uhlí a oceli - základ budoucí evropské integrace. O tom, že se právě 9. květen stane „Dnem Evropy" rozhodl milánský summit v roce 1985.

Dohoda z Cotonou (Dohoda z Cotonu)

V návaznosti na dohody z Lomé byla dohoda o partnerství, podepsaná v Cotonou dne 23. června 2000 (v platnost vstoupila v roce 2003) Společenstvím na jedné straně a 77 africkými, karibskými a tichomořskými zeměmi (AKT) na straně druhé, uzavřena na období dvaceti let. Obsahuje ustanovení, na jehož základě může být každých pět let průběžně revidována. Dohoda představuje určitý posun v rozvojové politice EU. Hlavní změny v nové dohodě ve srovnání s loméskými dohodami spočívají v posílení politického dialogu, postavení nových subjektů partnerství, v předpokládané úloze soukromého sektoru, v novém uspořádání vzájemného obchodu či v principech alokace finančních prostředků. Navíc dosavadní nereciproční obchodní výměna měla být nahrazena novými obchodními dohodami založenými na principu reciprocity. Avšak obchodní režim mezi EU a zeměmi AKT daný Dohodou z Cotonou nevyhovoval pravidlům Světové obchodní organizace (WTO) a na základě výjimky mohl platit nejdéle do konce roku 2007.

Dohody z Lomé

Multilaterární dohody o obchodu a rozvoji mezi EU a sedmdesáti státy AKP (tedy státy Afriky, Karibiku a Tichomoří). Na jejich základě se země AKP asociovaly se státy unie a vedle finanční pomoci jim byly poskytnuty značné obchodní výhody při exportu jejich zboží do EU. Tyto dohody jsou jádrem rozvojové politiky unie. Dohoda Lomé I byla uzavřena v roce 1975 na dobu pěti let, následovaly Lomé II (1980), Lomé III (1985) a nakonec v roce 1990 Lomé IV s dobou platnosti na 10 let, s finančním objemem 13,2 mld. ECU v prvních pěti letech. Těžištěm dohod je dlouhodobý rozvoj zúčastněných třetích zemí. Dohody Lomé IV byly však doplněny i úmluvami o ochraně lidských práv a o rozvoji demokracie.

Doogeova zpráva

Evropská rada pověřila v roce 1984 Výbor pro institucionální otázky pod vedením irského zástupce Jamese Doogea, aby vypracoval návrhy na zdokonalení procesu evropské integrace. Zpráva předložená roku 1985 požaduje zvýšení výkonnosti institucí ES. Kromě toho uvádí úkoly, kterým se Společenství musí přednostně věnovat: budovat skutečný vnitřní trh a technologické společenství, posilovat konkurenceschopnost evropského hospodářství, podporovat hospodářskou konvergenci a rozvíjet evropský měnový systém, zajišťovat potřebné prostředky v rámci vlastních příjmů ES, podporovat společné kulturní a civilizační hodnoty, posilovat zahraničně politickou spolupráci upevněním Evropské politické spolupráce.

Výbor ve zprávě také doporučoval uspořádání mezivládní konference, která by navrhla novou smlouvu, týkající se jednotného trhu. Výsledkem konference se stal Jednotný evropský akt , v němž se již výslovně hovoří o  Hospodářské a měnové unii .

Doporučení

Nástroj právního řádu ES. Stejně jako stanovisko není doporučení právně závazné a pouze doporučuje postup nebo chování v dané záležitosti. Vypracovávají je především poradní subjekty EU.

Někdy mohou být jakýmsi předstupněm k vytvoření závazného právního aktu, kdy Komise s jejich pomocí vyzkouší regulaci v dané oblasti.

Dublinská úmluva

Úmluva o odpovědnosti smluvních států za posuzování žádostí o azyl, uzavřená mezi členskými státy ES v roce 1990, vstoupila v platnost v roce 1997. Stanoví kritéria, podle nichž lze pro každý azylový případ určit smluvní stát, který odpovídá za azylové řízení. Umožňuje, aby se žádosti o azyl postupně nezkoumaly ve více smluvních státech. Zajišťuje, aby nedocházelo k situacím, kdy se žádný stát nebude považovat za odpovědnou stranu.

Dvojitá většina

Rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě. Kdyby se i po roce 2004 (rozšíření  EU o 10 zemí) nadále uplatňoval dosavadní systém vážení hlasů v Radě, znamenalo by to, že by kvalifikovaná většina představovala pouze menší část obyvatelstva Evropské unie. Členské státy s největším počtem obyvatel proto usilovaly o změnu v systému vážení hlasů nebo o zavedení systému tzv. dvojité většiny, podle něhož by většina v Radě znamenala nejen většinu členských států, ale také většinu obyvatel Unie. O obou řešeních se podrobně jednalo na mezivládní konferenci v letech 1996-1997, která vedla k přijetí Amsterodamské smlouvy.

Systém dvojité většiny sice každému členskému státu přiděluje jeden hlas, ale zároveň požaduje, aby při rozhodování byla přítomna většina států reprezentujících většinu obyvatelstva. Proto byl k Amsterodamské smlouvě připojen Protokol o institucích, ve kterém se přihlíží k situaci po rozšíření. V tomto protokolu se uvádí, že velké členské státy (Německo, Španělsko, Francie, Itálie a Velká Británie) budou po rozšíření souhlasit se ztrátou „svého" druhého člena v Evropské komisi pod podmínkou, že v Radě budou hlasy přerozděleny v jejich prospěch.

Mezivládní konference v únoru 2000 rozhodla o přijetí systému přerozdělení váhy hlasů v Radě v kombinaci s dvojitou nebo trojitou většinou, která se bude vyžadovat k přijetí jednotlivých dokumentů v Radě. Přerozdělení váhy hlasů je zásahem ve prospěch velkých členů, avšak kvalifikovaná většina musí současně znamenat i většinu členských států. Každý členský stát  tak může žádat ověření, zda kvalifikovaná většina reprezentuje alespoň 62 % obyvatel Unie – pokud tato podmínka nebude splněna, rozhodnutí není přijato. Uvedená pravidla dle Smlouvy z Nice platí od 1. listopadu 2004.

nahoru