Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

M-N

Maastrichtská smlouva

Maastrichtská smlouva, foto archiv EK

Neoficiální název Smlouvy o EU, podepsána na summitu Rady v nizozemském Maastrichtu ve dnech 9.- 10. prosince 1991. Tato smlouva doplňuje a pozměňuje zakládající smlouvy, zahrnuje v sobě smlouvu o hospodářské a měnové unii na straně jedné a smlouvu o politické unii na straně druhé. Zdůrazňuje hlavní cíle integrace: posílení ekonomické a sociální soudržnosti členů Unie. Její znění najdete ZDE.

Maastrichtská kritéria

Základní podmínky pro možnost účasti v HOSPODÁŘSKÉ A MĚNOVÉ UNII (HMU), stanovené Maastrichtskou smlovou. Viz heslo KONVERGENČNÍ KRITÉRIA

Marshallův plán

Program na obnovu evropského hospodářství po 2. světové válce, vyhlášený v roce 1947 tehdejším ministrem zahraničí USA Georgem C. Marshallem. Do roku 1952 obdrželo 18 západoevropských zemí přibližně 14 mld. US dolarů jako úvěry, nenávratné příspěvky a věcnou či potravinovou výpomoc. Státy sovětského bloku včetně Československa tuto pomoc odmítly. Marshallův plán se rozhodujícím způsobem podílel na obnově západoevropského, zejména německého hospodářství.

MEDA

Finanční nástroj určený rozvoji států Středomoří. Státy ze středomořského regionu získávaly finance z programu MEDA, pro nějž EU vyčlenila v minulém rozpočtovém období 5,3 miliardy eur. Ke dni 1. ledna 2007 se program MEDA spojil ještě s programem TACIS (zaměřen na východní sousedy) v  jediný NÁSTROJ EVROPSKÉ POLITIKY SOUSEDSTVÍ (ENPI).

MEDIA

Program rozvoje audiovizuální produkce v EU, který má za cíl vybudovat a posilovat konkurenceschopné struktury. Patří mezi tzv. komunitární programy. Podporuje vzdělávání a doškolování filmových tvůrců, realizaci filmových projektů a distribuci produkce v evropském měřítku. Byl založen v roce 1991 a je zaměřen na zvyšování konkurenceschopnosti a oběhu evropských děl na mezinárodním audiovizuálním trhu. 

Současný program MEDIA 2007 byl zahájen 1. ledna 2007 a potrvá do konce roku 2013. Rozpočet programu na celé sedmileté období činí 755 milionů €. Stránky programu MEDIA v ČR zde.

Měnová politika

Měnová politika je upravena Články 105 až 111 (dřívější Články 105 až 109) Smlouvy o Evropském společenství. Tato ustanovení jsou základem pro hospodářskou a měnovou unii - HMU. Rozhodovací procedury se v jednotlivých otázkách velmi liší:

Při vydávání mincí členskými státy (Článek 106/2) se uplatňuje procedura spolupráce po konzultaci s Evropskou centrální bankou (ECB).

Při určování politiky směnných kurzů (Článek 111/2) přijímá Rada rozhodnutí kvalifikovanou většinou na základě doporučení Evropské centrální banky (ECB) nebo na doporučení Komise po konzultaci s ECB.

Při přijímání opatření vztahujících se k Statutu Evropského systému centrálních bank (European System of Central Banks - ESCB) (Článek 107/6) a k podmínkám, kdy je Evropská centrální banka oprávněna ukládat pokuty (Článek 109/3) rozhoduje Rada kvalifikovanou většinou na základě doporučení Evropské centrální banky a po konzultaci s Evropským parlamentem a Komisí.

Při přijímání technických úprav Statutu Evropského systému centrálních bank (Článek 107/5) rozhoduje Rada kvalifikovanou většinou na doporučení Evropské centrální banky, po konzultacích s Komisí a po obdržení souhlasu od Evropského parlamentu.

Při stanovování směnného kursu eura vůči měnám mimo Společenství (Článek 111) přijímá Rada jednomyslné rozhodnutí na základě doporučení Evropské centrální banky nebo Komise a po konzultacích s Evropským parlamentem.

Institucionální ustanovení (Články 112-115) a přechodná ustanovení (Články 116-124) Hlavy VII Smlouvy o Evropském společenství (hospodářská a měnová politika - dřívější Hlava VI) mají svůj vlastní režim pro přijímání rozhodnutí, který se liší od výše uvedených mechanismů.

Měnový had

V roce 1972 se Rada ministrů dohodla na zřízení Evropského měnového sdružení, tzv. měnového hada. Měny, soustředěné v tomto sdružení, mohly vzájemně kolísat pouze mezi +/- 2,25 %. Tento cíl měla zajišťovat koordinovaná stabilizační politika. Poměr směnných kursů mezi jednotlivými měnami se dodržoval i po uvolnění směnných kursů vůči americkému dolaru v březnu 1973. Měnový had se však ukázal jako příliš slabý vůči problémům, které vznikaly z prudkých výkyvů jednotlivých měn, takže pouze Spolková republika Německo, Dánsko a země Beneluxu zůstaly po celou dobu v seskupení měnového hada. Začátkem roku 1979 byl měnový had nahrazen Evropským měnovým systémem.

Messinská konference

Na konferenci ministrů zahraničí šesti států Evropského společenství uhlí a oceli v Messině 1. až 2. června 1955 bylo rozhodnuto zahájit jednání o integraci dalších sektorů modelu Montánní unie. Tato jednání byla základem Římských smluv o založení EHS a Evropského společenství pro atomovou energii, k němuž došlo 25. března 1957.

Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE, International Atomic Energy Agency-IAEA)

Hlavní světové mezivládní fórum pro vědeckou a technologickou spolupráci při mírovém využívání jaderné energie ve prospěch lidstva. Zároveň slouží jako mezinárodní inspekční orgán, jenž dohlíží na uplatňování bezpečnostních standardů, prověřuje civilní jaderné programy a dohlíží, aby jaderná energie nebyla využívána pro vojenské účely - prověřuje dodržování bilaterálních a mezinárodních úmluv o nešíření jaderných zbraní. Agentura byla založena v roce 1957 jako autonomní orgán v rámci Organizace spojených národů (OSN). Jejímu vzniku dala základ řeč prezidenta Spojených států Eisenhowera na půdě OSN v prosinci 1953. Ten zde představil program na téma "Atomy pro mír", v němž v podstatě navrhl zřízení platformy pro mezinárodní spolupráci v dané oblasti.  Hlavní sídlo je umístěno do Vídně. MAAE poskytuje technickou pomoc 150 členským státům a na všech kontinentech světa uskutečňuje stovky různých projektů. Generálním ředitelem agentury je od roku 1997 Egypťan Mohamed El Baradei. Jemu a současně celé organizaci byla v roce 2005 udělena Nobelova cena za mír.
Oficiální stránky MAAE neboli IAEA.

Mezinárodní Evropské hnutí (European Movement International-EMI)

Evropské hnutí je nadnárodní nevládní organizace vycházející z cílů prvního evropského kongresu, který se uskutečnil v květnu 1948 v Haagu. EMI má sídlo v Bruselu a své pobočky – Národní rady – v evropských zemích. Evropské hnutí se stalo názorovou platformou v otázkách evropské integrace, místem konfrontace rozdílných přístupů jednotlivých států a místem, kde se hledají východiska ze zásadních evropských problémů. Jedná se o organizaci sdružující zastánce evropské integrace na demokratických základech bez ohledu na jejich politickou orientaci. 

Mezinárodní měnový fond (MMF, International Monetary Fund-IMF)

je mezinárodní organizace přidružená k Organizaci spojených národů (OSN), jejímž cílem je usnadňovat mezinárodní měnovou spolupráci, rozšiřování a růst mezinárodního obchodu, podporovat stabilitu směnných kurzů a prostřednictvím půjček také dočasně podporovat státy, jež zažívají hospodářské potíže. MMF byl založen k 22. červenci 1944 na Měnové a finanční konferenci v Bretton Woods v americkém státě New Hampshire. V prosinci 1945 vstoupil v platnost základní dokument upravující poslání a fungování fondu, ten započal svou činnost v následujícím roce. Ve stejné době došlo také k založení sesterské organizace nesoucí název SVĚTOVÁ BANKA.

MMF provádí dozor nad finanční politikou členských států, který je zajišťován zejména formou pravidelných konzultací se zástupci každého státu. K takovýmto konzultacím zpravidla dochází jednou za rok. MMF následně posuzuje podmínky, za nichž je měna toho kterého státu obchodována, a zároveň hodnotí nakolik se členské státy řídí jeho doporučeními. Při své činnosti fond spolupracuje například se Světovou bankou, Světovou obchodní organizací (WTO) a dalšími mezinárodními subjekty.

Aktuálně má fond 186 členských zemí. Hlavní sídlo se nachází ve Spojených státech, ve Washingtonu D. C., kancelář pro Evropu je zřízena v Paříži. Prezidentem MMF je tradičně zástupce Evropy (u Světové banky je to naopak vždy Američan). Oficiální stránky MMF.

Mezivládní konference členských států

Tento pojem se užívá pro označení procesu vyjednávání mezi vládami členských států s cílem novelizovat zakládající smlouvy. Hlavním iniciátorem svolání Mezivládní konference členských států je nejčastěji Evropská rada nebo Rada EU . Jednotlivé Mezivládní konference se zaměřovaly a zaměřují na hledání společného postupu v klíčových otázkách integrace. V 80. letech byl v rámci Mezivládní konference členských států připraven Jednotný evropský akt, na počátku 90. let potom Maastrichtská smlouva. Výsledkem mezivládní konference členských států (1996-1997) se stal podpis Amsterodamské smlouvy v červenci 1997. Zároveň byl po této Mezivládní konferenci předložen komplexní materiál Agenda 2000, nastiňující předpokládaný vývoj EU na počátku příštího tisíciletí.

Na konci roku 2000 byla na mezivládní konferenci podepsána Smlouva z Nice , která vstoupila v platnost k 1. únoru 2003. Další Mezivládní konference byla zahájena 4. října 2003 a skončila 18. června 2004 dohodou o konečných změnách v textu  evropské ústavní smlouvy. Oproti jiným mezivládním konferencím se na přípravě jejího jednání podílel tzv. KONVENT, instituce svolaná speciálně s cílem projednat a připravit možné alternativy dalšího vývoje a směřování rozšířené Evropské unie.

Dosud poslední Mezivládní konference, jejímž cílem bylo vypracovat text nové smlouvy, byla zahájena za portugalského předsednictví 23. července 2007. Při zahájení této konference předložilo Portugalsko ostatním členům EU návrh reformní smlouvy, který vyšel z mandátu dohodnutého na summitu EU v červnu 2007. Výsledkem se stal text Lisabonské smlouvy.

Mince

Existuje celkem 8 nominálních hodnot euromincí (1 eurocent, 2 eurocenty, 5 eurocentů, 10 eurocentů, 20 eurocentů, 50 eurocentů, 1 euro a 2 eura). Každý stát, který je členem eurozóny, nebo je k tomu oprávněn dohodami s Evropskou unií, vydává mince s vlastní lícovou stranou (jedno či více národních témat), rubová strana je pro všechny země společná. Platnost mincí je zaručena ve všech státech používajících měnu euro.

Mládež pro Evropu

Mládež pro Evropu je akční program na podporu mezinárodní výměny mládeže v EU. Jedná se vlastně o jednu z celkem pěti částí programu MLÁDEŽ V AKCI a je pokračováním předešlého programu Mládež pro Evropu a též projektů v rámci programů PETRA a TEMPUS. Program realizují z valné části decentralizované národní agentury.

Zapojit se mohou neziskové organizace nebo sdružení se sídlem v zemi programu nebo místní, regionální či státní veřejný subjekt zapojený do práce s mládeží nebo též neformální skupina mladých lidí. Program podporuje tři dílčí akce předkládané  na národní úrovni (tzv. decentralizované projekty) a  výzvu k předkládání návrhů na úrovni evropské (tzv. centralizované projekty).

Mládež v akci

Program Mládež v akci, který probíhá v období 2007 - 2013, je nejnovějším přírůstkem do rodiny programů Evropské unie zaměřených na volnočasové aktivity mladých lidí. Navazuje na předešlý program Mládež (2000–2006). Program je v zásadě určen mladým lidem ve věku od 13 do 30 let. Na celé sedmileté období činí rozpočet programu 885 milionů EUR. Nabízí výměny mládeže, dobrovolnou službu, podporu místní komunity, zapojení do demokratických projektů, školení a semináře pro pracovníky s mládeží, spolupráci s partnerskými zeměmi EU a další aktivity.

Nadnárodní a mezivládní metoda rozhodování

Pojem nadnárodní (nebo též komunitární) metoda označuje institucionální operační postup, zřízený v rámci prvního pilíře Evropské unie. Kompetence jsou zde převedeny na společné orgány EU. Metoda vyplývá z integrační logiky s náležitým ohledem k PRINCIPU SUBSIDIARITY a má následující znaky:

1) monopol Komise na právo legislativní iniciativy
2) rozšířené používání způsobu hlasování kvalifikovanou většinou v Radě
3) aktivní role Evropského parlamentu
4) jednotný výklad komunitárního práva Evropským soudním dvorem

Tento způsob kontrastuje s mezivládní metodou činnosti používanou ve druhém a ve třetím pilíři, která vyplývá z mezivládní logiky spolupráce a která má následující znaky:

1) právo iniciovat legislativu sdílí Komise s členskými státy nebo je omezena na určité oblasti spolupráce
2) Rada všeobecně jedná jednomyslně
3) role Evropského parlamentu je pouze konzultativní
4) Evropský soudní dvůr hraje jen okrajovou úlohu

Národní rozvojový plán

Národní rozvojový plán je základní strategický dokument pro získání podpory ze strukturálních fondů a z Fondu soudržnosti. Obsahuje popis současné situace, definuje strategii vyjednávání o podpoře, vymezuje zaměření jednotlivých operačních programů, stanoví sytém pro řízení a monitorování a určuje finanční rámec. Prioritami Národního rozvojového plánu jsou posílení konkurenceschopnosti průmyslu a podnikatelských služeb, rozvoj dopravní infrastruktury, rozvoj lidských zdrojů, ochrana a zkvalitňování životního prostředí, rozvoj venkova a zemědělství a rozvoj cestovního ruchu.

Více k tématu na stránkách portálu Strukturální fondy

Nařízení

Nástroj právního řádu ES, jeden z legislativních aktů SEKUNDÁRNÍHO PRÁVA. Má obecnou platnost, je závazné ve všech svých částech a platí přímo v každém členském státu. Je tedy součástí právního řádu každého komunitárního státu a nevyžaduje schválení nebo jinou transformaci do národního práva. Znamená to, že má tzv. přímý účinek. Povinně je publikováno v Úředním věstníku ES.

Nástroj Evropské politiky sousedství (European Neighbourhood Policy Instrument – ENPI)

Finanční nástroj k realizaci EVROPSKÉ POLITIKY SOUSEDSTVÍ (EPS). K 1. lednu 2007 se dva původní programy EPS - programy MEDA a TACIS - spojily v Nástroji evropské politiky sousedství, který je mnohem flexibilnější. V nynějším rozpočtovém období 2007 – 2013 je k dispozici celková částka 12 miliard eur. Více v článku Evropská politika sousedství

Nástroj předvstupní pomoci IPA (Instrument for the Pre-Accession Assistance)

Od ledna 2007 nahrazuje řadu dřívějších programů a finančních nástrojů Společenství pro kandidátské země a potenciální kandidátské země (PHARE, PHARE CBC, ISPA, SAPARD a CARDS a finanční nástroj pro Turecko).

Pomoc nástroje IPA je poskytována v pěti oblastech:

  • pomoc při transformaci a budování institucí
  • přeshraniční spolupráce (s členskými státy EU a s ostatními zeměmi, které jsou příjemci v rámci NPP)
  • regionální rozvoj (doprava, životní prostředí a hospodářský rozvoj)
  • rozvoj lidských zdrojů (rozvoj lidského kapitálu a boj proti sociálnímu vyloučení)
  • rozvoj venkova

Návrh Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu

V červenci 2003 předložil Konvent o budoucnosti Evropy návrh Evropské ústavní smlouvy, přesněji Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu. Hlavním úkolem nového ústavního projektu, který v sobě zahrnoval Maastrichtskou smlouvu a zakládající smlouvy Společenství, mělo být zjednodušení stávajícího právního rámce evropské integrace přechodem na jediný platný základní dokument. Evropská ústavní smlouva pak byla hlavním tématem Mezivládní konference, kterou zahájilo italské předsednictví v říjnu 2003. Původně měla být smlouva schválena na prosincovém summitu EU. Kompromisní dohody se však podařilo dosáhnout až o půl roku později. K podpisu textu Smlouvy došlo v říjnu 2004. Ratifikační proces byl přerušen po neúspěchu referend v roce 2005 ve Francii a Nizozemsku.

Výsledkem dalších jednání byl odklon od projektu jediné smlouvy s ústavními prvky. Aktuálním řešením je reformní smlouva tzv. Lisabonská smlouva, jejíž ratifikační proces dosud probíhá.

Německo - francouzská smlouva

Podepsána 22. ledna 1963 německým spolkovým kancléřem Adenauerem a francouzským prezidentem de Gaullem se záměrem vybudovat rozsáhlou vzájemnou politickou spolupráci. Smlouva předpokládá pravidelné konzultace v oblastech zahraniční, hospodářské, obranné a kulturní politiky a rovněž založení instituce německo-francouzské spolupráce mládeže. Tato smlouva zaručující bilaterální koordinaci politiky obou zemí se stala motorem integrace a dále se rozšiřovala zakládáním nových institucí, jako jsou společná Rada pro bezpečnost a Rada pro hospodářství.

Netto plátci a příjemci (Čistí plátci a příjemci)

Přestože se financování Evropské unie uskutečňuje z vlastních prostředků a sleduje evropské cíle, politikové se neustále zabývají diferencí mezi podílem, jímž určitá země přispívá k financování EU, a podílem, který z prostředků EU obdrží. Peněžní toky mezi EU a členskými státy nemohou sice být  jediným výstupem či měřítkem členství v EU. Nicméně finance putující do společné pokladny a zpět  jsou sledovaným ukazatelem. Největším netto plátcem je dlouhodobě Německo, ČR patří mezi netto příjemce.

Informace k čisté pozici ČR jsou zveřejňovány na stránkách Ministerstva financí ČR.

Nezávislá evropská programová skupina

Založena v roce 1975 jako informační grémium pro spolupráci ministrů obrany zemí evropské skupiny a Francie. Zasedání skupiny se konala jednou ročně. Jejich cílem byla spolupráce ve zbrojní oblasti. Programová skupina vypracovala v roce 1988 Akční plán postupného vytváření evropského trhu se zbraněmi, který vychází ze zásady mezinárodní soutěže a rozsáhlé spolupráce v oblasti výzkumu a technologie.

V současnosti platí, že vzhledem ke vzniku EVROPSKÉ OBRANNÉ AGENTURY dne 12. července 2004 ztratily předchozí formy spolupráce v dané oblasti (včetně uvedené programové skupiny) na významu, neboť jejich poslání převzala z valné části právě tato agentura Evropské unie.

Niceská smlouva

Smlouva z Nice, foto archiv Evropské komise

Niceská smlouva byla podepsána 26. února 2001 a po ukončení ratifikace všemi členskými státy vstoupila v platnost 1. února 2003. Byly do ní zahrnuty zejména takové reformy, aby unie mohla účinně fungovat i po plánovaném rozšíření o 12 nových států (rozšíření na 25 členských států v roce 2004 a 27 členských států v roce 2007). Smlouva pozměňuje původní znění Smlouvy o Evropské unii.

Normování

Zavedený vnitřní trh vyžaduje, aby dosavadní národní normy byly nahrazeny normami evropskými. Evropské normalizační instituce CEN a CENELEC sestavují v souladu s harmonizačními směrnicemi EU evropské normy. Zavedením společných norem zaniká řada obchodních překážek. Usnadňuje se schvalování výrobků k použití na vnitřním trhu a tím pohyb zboží.

Normalizační orgány

V Evropské unii existují tři takzvané evropské normalizační orgány - CEN (Evropský výbor pro normalizaci - Comité Europeén de Normalisation), CENELEC (Evropský výbor pro normalizaci v elektrotechnice - Comité Europeén de Normalisation Electrotechnique) a ETSI (Evropský ústav pro telekomunikační normy - European Telecommunications Standards Institute). Posláním všech výše uvedených orgánů je především tvorba evropských norem a evropských technických specifikací. Svou činností přispívají evropské normalizační orgány k fungování a upevňování vnitřního trhu a ke zvyšování konkurenceschopnosti. Více naleznete v rubrice věnované podnikání v EU.

NUTS ("La Nomenclature des Unités Territoriales Statistigues”)

Tzv. nomenklatura územních statistických jednotek - v EU se používá pro nejrůznější vzájemná porovnání. Zásadní význam má jejich vymezení jak pro statistické potřeby EU, tak pro účely zařazení regionů různé úrovně pod jednotlivé Cíle (s regionálním dopadem) strukturální politiky EU. Při vymezení NUTS je nutno vedle existence územně správních jednotek vycházet z jejich komplementarity (vyšší jednotky jsou tvořeny určitým počtem celých jednotek nižších) a je třeba sledovat i velikost jednotek ve vztahu k praxi platné v EU.

NUTS I - územní jednotka velkých oblastí (zemí) daného státu, obvykle tvořená několika jednotkami v úrovni NUTS II. Např. u ČR bylo možné vzhledem k historickým a geografickým podmínkám uvažovat o dvou až třech NUTS I (Čechy, Morava, event. Slezsko).

NUTS II - obvykle odpovídá úrovni středního článku územně správního členění daného státu, počet obyvatel se pohybuje mezi 1-2 mil. (průměr EU je 1,83 mil.), rozloha u menších států mezi 3-10 tis. km2 (prům. EU je 23 tis. km2).

NUTS III - odpovídají úrovni nejnižšího územně správního regionu státní správy (okresy, příp. kraje). Rozloha se pohybuje u menších států mezi 1-3 tis. km2 (průměr je 5,4 tis. km2).

NUTS IV - úroveň okresů, příp. mikroregionů (v ČR tomu počtem obyvatel i rozlohou odpovídají okresy)

NUTS V - úroveň obcí

NUTS v ČR

Dopisem z ledna 1999 sdělil generální ředitel Eurostatu, že po konzultaci s hlavními uživateli regionální statistiky v Komisi, přijal Eurostat návrh České republiky na regionální průřezy takto: jedna územní jednotka na úrovni NUTS I, 8 jednotek na úrovni NUTS II a 14 jednotek na úrovni NUTS III.

Územní jednotky NUTS v ČR pro potřeby statistické a analytické a pro potřeby EU byly vymezeny takto:

a) NUTS V - obce
b) NUTS IV - okresy
c) NUTS III - kraje (VÚSC)
d) NUTS II - sdružené kraje (VÚSC)
e) Územní jednotka NUTS I - tvořena územím celé ČR

Přičemž kraje se sdružují do regionů NUTS II takto:

       NUTS II  Praha - je tvořen územím hl. m. Prahy
       NUTS II  Střední Čechy - území Středočeského kraje
       NUTS II  Jihozápad - území krajů Jihočeského a Plzeňského
       NUTS II  Severozápad - území krajů Karlovarského a Ústeckého
       NUTS II  Severovýchod - území krajů Libereckého, Královehradeckého a Pardubického
       NUTS II  Jihovýchod - území krajů Vysočina a Jihomoravského
       NUTS II  Střední Morava - území krajů Olomouckého a Zlínského
       NUTS II  Moravskoslezsko - území kraje Moravskoslezského

Více k tématu na Euroskopu v článku Strukturální fondy a na stránkách Českého statistického úřadu

 

 

nahoru