Přejít na obsah

Vyhledávání

19/04/2014 11:24:25


Hlavní menu

Zasílání aktualit o EU


O-Q

Občanství unie

Podle čl. 8 Smlouvy o ES jsou všichni státní občané každého členského státu EU současně občany EU. S občanstvím Unie jsou spojena tato práva: volný pohyb a volný pobyt v rámci EU, volební právo v obecních volbách a volbách do Evropského parlamentu v místě pobytu, diplomatická a konzulární ochrana zastupitelskými úřady členských států EU ve třetích zemích, petiční právo k Evropskému parlamentu. EP kromě toho jmenuje občanského pověřence (ombudsman), který přijímá stížnosti občanů Unie na správní činnost Společenství.

Oblast volného obchodu

Zahrnuje skupinu nejméně dvou celních území, mezi nimiž jsou odstraněna cla a jiná opatření omezující zahraniční obchod. Na rozdíl od celní unie, kde sdružené země zavádějí jednotný vnější celní sazebník, zachovávají si státy sdružené v oblasti volného obchodu svá národní a vnější cla vůči třetím zemím. Evropským příkladem oblasti volného obchodu je Evropské sdružení volného obchodu (EFTA).

Ochrana spotřebitele

Ochrana spotřebitele je ošetřena Článkem 153 Smlouvy o Evropském společenství (bývalý Článek 129a) a byla zřízena Maastrichtskou smlouvou. Jejím cílem je podporovat zdraví, bezpečnost a hospodářské a právní zájmy obyvatel a zajistit jejich právo na základní informace. Členský stát může přijmout přísnější opatření na ochranu spotřebitele než jsou ta, která vymezuje Společenství, pokud jsou slučitelná se Smlouvou a je o nich informována Komise.

Pro lepší informovanost spotřebitelů, pro možnost pomoci při vyřizování stížností spotřebitelů a zprostředkování pomoci při mimosoudním řešení sporů s obchodníky v rámci Unie, byla zřízena síť EVROPSKÝCH SPOTŘEBITELSKÝCH CENTER (ECC-Net). Jedná se celkem o 29 pracovišť - kromě členů EU mají tato centra k dispozici také spotřebitelé v Norsku a na Islandu.

Ombudsman (Evropský ombudsman)

Podle čl. 138e Smlouvy o ES jmenuje Evropský parlament na jedno volební období občanského pověřence, který přijímá stížnosti na činnost orgánů nebo institucí EU. Ombudsman může v oprávněných případech provádět šetření, jehož výsledky postupuje Evropskému parlamentu a orgánu, jehož se věc týká.

Operační programy

Strategie NÁRODNÍHO ROZVOJOVÉHO PLÁNU pro období 2004-2006 byla rozpracována v pěti operačních programech: Průmysl a podnikání, Rozvoj lidských zdrojů, Rozvoj venkova a multifunkční zemědělství, Infrastruktura a Společný regionální program (SROP).

V současném období 2007-2013 bude ČR využívat celkem 26 operačních programů, které jsou rozděleny mezi tři cíle politiky hospodářské a sociální soudržnosti. Základní dělení operačních programů (OP):

  • Tematické OP - s platností pro celé území ČR vyjma Prahy
  • Regionální OP - pro jednotlivé regiony soudržnosti (NUTS II) vyjma Prahy
  • Operační programy pro Prahu
  • Programy cíle Evropská územní spolupráce

Více na stránkách Strukturální fondy

Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE, Organization for Security and Cooperation in Europe-OSCE)

Mezinárodní bezpečnostní organizace vzniklá roku 1995 transformací KONFERENCE O SPOLUPRÁCI A BEZPEČNOSTI V EVROPĚ (KBSE, též Helsinská konference).

Hlavní cíle OBSE:

  •     podpora a rozvoj plně demokratické společnosti
  •     prevence lokálních konfliktů
  •     obnovování stability a míru ve válečných oblastech
  •     prosazování kolektivní bezpečnosti
  •     odstraňování rozdílů mezi státy

Členem je 56 států, kromě států Evropy a při Středozemním moři také státy zakavkazské, středoasijské a USA s Kanadou. Stránky organizace zde

Pakt o stabilitě a růstu (Pakt stability a růstu, The Stability and Growth Pact)

Pakt o stabilitě a růstu bezprostředně souvisí s třetí fází hospodářské a měnové unie, která byla zahájena 1. ledna 1999. Pakt má zajistit, aby členské státy dodržovaly rozpočtovou disciplínu i po zavedení jednotné měny. Pakt zahrnuje rezoluci Evropské rady přijatou 17. června 1997 v Amsterodamu a dvě nařízení Rady ze 7. července 1997, která stanoví základní technické parametry (kontrola rozpočtové disciplíny, koordinace hospodářských politik, snižování nadměrných deficitů apod.).

Pakt stability a růstu se snaží zamezit vzniku vysokých schodků veřejných rozpočtů. Po členských zemích požaduje dosažení střednědobých rozpočtových cílů. Se zemí, která poruší pravidla Paktu, je zahájena procedura nadměrného schodku. Tato země musí předložit plán vedoucí k odstranění nadměrného schodku. Členskou zemi eurozóny lze za neplnění nápravného programu vystavit finančním sankcím. O sankcích rozhodují kvalifikovanou většinou ministři Rady EU.

Členské státy EU každoročně zpracovávají stabilizační programy (členové eurozóny), nebo konvergenční programy (příprava na vstup do eurozóny). V těchto programech si stanovují střednědobé cíle a způsob jejich dosažení. Stabilizační a konvergenční programy jsou pak vyhodnocovány Evropskou komisí.

Pakt stability a růstu byl již od svého vzniku předmětem rozepří, které vyvrcholily roku 2002, kdy Komise navrhla penalizovat za nadměrné deficity Francii a Německo. Výsledkem diskusí  mezi členskými státy byla dohoda na revizi pravidel Paktu z roku 2005. Došlo k určitému "změkčení" pravidel. Byl rozšířen okruh výjimečných okolností, na které lze brát ohled při rozhodování o  proceduře nadměrného schodku a časové lhůty pro nápravná opatření byly prodlouženy.

Pan/Paní Evropa

Během mezivládní konference, ukončené Amsterodamskou smlouvou, vedli evropští politici obsáhlé debaty o tom, zda vytvořit novou funkci pro oblast Společné zahraniční a bezpečnostní politiky - funkci, která by Unii posílila jednotu Unie a umožnila jí lépe se prezentovat a silněji vyjadřovat své postoje na mezinárodní scéně. Nová funkce byla formálně vytvořena Amsterodamskou smlouvou pod názvem "vysoký zmocněnec pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku" (High Representative for the Common Foreign and Security Policy), jinak je tato funkce známa též pod názvem Pan/Paní Evropa. Již druhé funkční období zastává tuto funkci Pana Evropy Javier Solana. Stránky pana Solany.

Z textu Lisabonské smlouvy vyplývá, že by v budoucnu došlo ke změně současné situace v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky EU.   

Panevropské hnutí

Evropské hnutí, které založil se svými přívrženci rakouský hrabě Richard von Coudenhove-Kalergi po 1. světové válce především ve Francii a Německu. Vycházelo z jeho knihy Panevropa z roku 1923, v níž se Coudenhove-Kalergi vyslovil pro sjednocení Evropy ve formě Unie evropských států (ovšem bez Velké Británie, jejíž říše měla závazky na celém světě) s povinným smírčím soudem, celní unií a s evropskou ústavou Spojených států evropských podle vzoru USA.

Parlamentní výbory

V rámci Evropského parlamentu vznikla celá řada různých parlamentních výborů. Členové každého výboru jsou voleni na začátku a v polovině volebního období podle svého politického zařazení a své odbornosti. Parlamentní řád stanoví, že poslanci určí počet výborů a stanoví jejich pravomoci. V současné době existuje celkem 20 specializovaných stálých výborů, jež mají předsedu, předsednictvo a sekretariát. Jejich schůze se konají jednou či dvakrát měsíčně v Bruselu a jednání je veřejné. V parlamentních výborech vypracovávají poslanci Evropského parlamentu legislativní návrhy a zprávy z vlastního podnětu, předkládají k nim pozměňovací návrhy a hlasují o nich. Projednávají návrhy Komise a Rady a v příslušných případech vypracovávají zprávu, která je předkládána na plenárním zasedání. Pokud Parlament uzná za vhodné, může také zřídit podvýbory, dočasné výbory a vyšetřovací výbory, které zkoumají případy nesprávného uplatňování evropské legislativy.

Na základě dohody mezi politickými skupinami, z kterých se Parlament skládá, je ke každému legislativnímu návrhu jmenován zpravodaj. O zprávě, kterou zpravodaj napíše, výbor diskutuje, upravuje ji a nakonec o ní hlasuje. Dále je předložena plenárnímu zasedání Parlamentu, které se schází jednou měsíčně ve Štrasburku. Zde na podkladě vypracovaných  zpráv probíhají diskuse a posléze se o věci hlasuje.

Evropský parlament také schvaluje nově ustavenou Evropskou komisi. V rámci přípravy na  toto hlasování parlamentní výbory udělují slyšení jednotlivým navrhovaným členům Komise, a to vždy na základě své specializace.

Pařížská smlouva

Neformální název Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO). Smlouva byla podepsána 18. dubna 1951 a vstoupila v platnost 23. července 1952. Zásadním krokem vedoucím ke vzniku Smlouvy byla SCHUMANOVA DEKLARACE. ESUO bylo známé také pod názvem "Montánní unie". Vytvoření "společného trhu" s uhlím a ocelí mělo zabránit novému válečnému nebezpečí pomocí integrace ekonomických zájmů zúčastněných států. Pařížská smlouva byla uzavřena Belgií, Francií,  Itálií, Lucemburskem, Nizozemím a Spolkovou republikou Německo. Její platnost vypršela po 50 letech, tedy 23. července 2002 a celá agenda ESUO byla následně na základě Smlouvy z Nice převedena na Evropské společenství (původní EHS).

Pařížská vrcholná konference

V říjnu 1972 se usneslo devět šéfů států a vlád ES založit od roku 1980 Evropskou unii. Pro tento účel byl belgický ministerský předseda Tindemans pověřen vypracováním zprávy, která by obsahovala všeobecně přijatelnou koncepci. Kromě toho konference rozhodla o zahájení druhého stupně Hospodářské a měnové unie v roce 1974. Aktivita Společenství se projevila v řadě společných akčních programů v různých oblastech politiky.

Petersbergské prohlášení

Přijato 19. června 1992. Další etapa vývoje Západoevropské unie (ZEU) jako obranné složky EU a evropského pilíře Atlantické aliance. Tehdejší prohlášení Rady ministrů ZEU mj. předpokládá, že v budoucnu se ZEU může účastnit akcí nejenom z pověření OSN nebo KBSE/OBSE, nýbrž za určitých podmínek může uskutečňovat i bojové nasazení k "zajištění míru". Pro přípravu podobných obranných aktivit bylo rozhodnuto založit vojenský plánovací útvar. Mimoto je možné přijetí, respektive asociace, nových členských států.

Petice

Každý občan Evropské unie může na základě článku 194 Smlouvy o Evropském společenství kdykoli uplatnit své právo zaslat petici Evropskému parlamentu, ať už sám za sebe nebo společně s jinými osobami. Občané členských států, obyvatelé pobývající na území EU a právnické osoby se sídlem v ní se mohou obracet na Evropský parlament s peticemi, jež se týkají záležitostí spadajících do kompetence Evropského společenství. Petice projednává petiční výbor Evropského parlamentu a vydává k nim vyjádření. Peticí se nesmí zasahovat do soudního rozhodování. Více k podání petice na stránkách EP.

Petiční právo

Petiční právo má každý občan Unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se statutárním sídlem v některém členském státě. Může ho využít jako jednotlivec či ve spojení s ostatními občany k předkládání požadavků či stížností Evropskému parlamentu. Musí se ovšem jednat o požadavky a stížnosti, které se přímo týkají aktivit Společenství (Články 21 a 194 Smlouvy o Evropském společenství). Petiční výbor Evropského parlamentu následně zvažuje, zda je požadavek oprávněný. V kladném případě může vznést dotaz k Ombudsmanovi nebo požádat Evropskou komisi o dokumenty a informace. Amsterodamská smlouva přidala k Článku 21 nový odstavec, který říká, že každý občan Unie má právo písemně se obracet na jakoukoli instituci Unie včetně Výboru regionů a Ekonomického a sociálního výboru v kterémkoli z oficiálních jazyků EU a obdržet odpověď v tomtéž jazyce.

PETRA (Community action programme on the vocational training of young people and their preparation for aduld and working life)

Program zahájený v roce 1989, který podporoval vzdělávání a přípravu mládeže k dospělosti a k povolání. Cílem programu bylo zvyšovat kvalitu vzdělávání s ohledem na požadavky společného trhu a umožnit mládeži kvalifikovanou přípravu k povolání. K tomuto účelu byla založena síť vzdělávacích iniciativ. Nyní jsou původní aktivity programu PETRA zahrnuty pod souhrnný program MLÁDEŽ V AKCI.

Pevnost Evropa

Termín v sobě spojuje uznání síly EU a obavy z protekcionismu. Rozvoj vnitřního trhu vyvolává vně Společenství obavy, že se EU může ve prospěch vlastního hospodářství izolovat od třetích zemí. Společenství vždy odmítala podobné námitky s poukazem na to, že izolace by pro ně znamenala sebevraždu. Jednotlivé případy (např. obtížná jednání GATT, až do konce provázející tzv. Uruguayské kolo, "dobrovolné" dovozní kvóty pro japonská auta či „banánová politika") nicméně svědčí o tom, že výčitky ohledně protekcionismu nejsou vždy zcela neoprávněné.

Pilíře

Označení tří hlavních okruhů působnosti EU. Prvním pilířem se rozumějí Evropská společenství.  Tedy oblast, v níž rozhodují společné orgány Společenství. To znamená, že v záležitostech prvního pilíře (komunitárních) se uplatňuje v Radě rozhodování kvalifikovanou většinou, přičemž i přehlasované členské státy jsou povinny se řídit přijatými závěry. Jedná se o oblast, která existovala již před vznikem Evropské unie. Za druhý pilíř se označuje společná zahraniční a bezpečnostní politika. Třetí pilíř představuje spolupráci ve věcech justice a vnitra. Základ pilířové struktury a důraz na dvě poslední oblasti položila Smlouva o EU.

Politický výbor

Politický výbor se skládal z politických zástupců ministerstev zahraničních věcí členských států. Výbor monitoroval mezinárodní situaci v oblastech spadajících pod Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP) a pomáhal určovat společnou politiku přípravou podkladů pro Radu. Výbor také dohlížel na provádění schválených politik, a to tak, aby nezasahoval do pravomocí předsedy Komise. Ze Smlouvy z Nice vyplynula změna v dané záležitosti a řešení otázek SZBP. Původní Politický výbor byl přeměněn na Politický a bezpečnostní výbor.

Politický a bezpečnostní výbor (PBV, Political and Security Committee-PSC, francouzská zkratka COPS)

Stálý výbor (nástupce Politického výboru) ustavený rozhodnutím rady z února 2001, který sleduje mezinárodní situaci, poskytuje Radě svá stanoviska a přispívá k definování společné politiky. Pokud Rada EU přijme rozhodnutí, výbor dohlíží na jeho realizaci. Pod vedením Rady pak vykonává politické řízení a strategické vedení operací krizového řízení Unie a stanovuje politický rámec pro rozvoj vojenských schopností. Schází se dvakrát týdně. Z textu Smlouvy z Nice (Článek 25) vyplývá možnost Rady EU udělit Výboru pověření k řešení konkrétní krize. Na základě tohoto pověření může PSC v rámci druhého pilíře sám činit vhodná rozhodnutí s cílem zajistit politickou kontrolu a strategické vedení operací na zvládnutí dané krize.

Poradenská síť pro podnikovou kooperaci/BC-NET

Vznikla v roce 1988 jako sdružení asi 600 poradců z podnikatelské sféry ve veřejném i soukromém sektoru. Ti byli vzájemně spojeni prostřednictvím centrály pro zpracování dat kanceláře pro podnikovou kooperaci v Bruselu a napomáhali drobným a středním podnikům při zprostředkování kooperačních partnerů ve státech EU i v řadě třetích zemí. Tato mezinárodní kooperace umožňovala malým a středním podnikům účastnit se navzdory jejich omezené kapacitě výzkumných a rozvojových programů EU.

Nově od roku 2008 funguje celoevropská síť zaměřená na poskytování podpůrných služeb a informací pro rozvoj inovačního podnikání pod názvem ENTERPRISE EUROPE NETWORK (EEN). Tato síť zahrnuje kromě členů EU i třetí země, celkem se jedná o 45 států.

Porušení smluv - řízení

Jde o soudní řízení Evropského soudního dvora (ESD) proti členskému státu, který je obviněn z porušení smlouvy. V případě domnělého porušení smluv mohou být iniciativní členské státy nebo Evropská komise (čl. 226, 227 Smlouvy o ES ). Smlouva o EU poprvé umožnila ESD, aby při nerespektování jeho rozsudku ukládal členským státům pokuty (čl. 228 Smlouvy o ES). Neučiní-li stát opatření nezbytná ke splnění rozsudku ve stanovené lhůtě, Komise může věc předložit Soudnímu dvoru s určením výše penále nebo pokuty. Zjistí-li Soudní dvůr, že se dotyčný členský stát nepodrobil jeho rozsudku, může mu uložit zaplacení určeného penále či pokuty.

Potvrzení Komise ve funkci

Maastrichtská smlouva a poté Amsterodamská smlouva změnily způsob jmenování Evropské komise tím, že zavedly institut potvrzení Komise ve funkci. V současné době existují dvě oddělené procedury. První se týká předsedy Komise a druhá Komise jako celku. Na začátku jmenují na základě společné kandidátky jednotlivé členské země osoby, které zamýšlejí kandidovat na post předsedy Komise, a to po konzultaci s Evropským parlamentem. Společný kandidát  vzešlý z jednání Evropské rady je poté schválen Evropským parlamentem (tuto část procedury zavedla Amsterodamská smlouva). Následně jednotlivé členské země jmenují ostatní osoby, které zamýšlejí jmenovat za členy Komise, po konzultaci s kandidátem na předsedu Komise. Celá Komise musí být následně schválena Evropským parlamentem, po individuálních slyšeních kandidátů odpovídajícími parlamentními výbory, a je nakonec schválena zástupci vlád členských států Unie na zasedání Rady (čl. 214 Smlouvy o ES).

Pozastavení členských práv

Článek o pozastavení členských práv zavedla Amsterodamská smlouva. Článek říká, že některá z práv členských států mohou být pozastavena (např. právo hlasovat v Radě), jestliže tento stát vážně a trvale porušuje principy, na kterých je Unie založena (svoboda, demokracie, respekt k lidským právům a základním svobodám a vláda zákona). I po pozastavení členských práv státu nicméně zůstávají v platnosti jeho povinnosti.

Prahové ceny

Minimální ceny, za které se mohou zemědělské výrobky dovážet do EU. Ceny zemědělských výrobků dovážených pod tímto prahem se zvyšují o přirážku a clo až do výše prahové ceny. Smyslem tohoto opatření je ochrana domácích zemědělců a jejich produktů před dovozem levnějších produktů ze třetích zemí. Pomoc zemědělství EU není však omezena jen na cenové intervence. Všechna opatření vycházejí ze SPOLEČNÉ ZEMĚDĚLSKÉ POLITIKY (SZP).

Právní akty orgánů Společenství

Právní akty orgánů Společenství jsou různé formy jejich rozhodování. Jedná se vlastně o akty SEKUNDÁRNÍHO PRÁVA. Obvyklý postup je, že jsou přijímány Radou EU spolu s Evropským parlamentem na návrh Komise EU. Jednotlivé typy aktů se liší svou závazností či dosahem (adresátem). Nařízení platí bezprostředně jako zákon v každém členském státě. Směrnice zavazuje členské státy vypracovat k ní příslušné předpisy, přičemž se státům ponechává rozhodnutí o formě a prostředcích k dosažení daného cíle. Rozhodnutí se týká jednotlivých případů a je adresováno členským státům, podnikům nebo jednotlivým osobám a má bezprostřední právní účinek. Doporučení a stanoviska jsou pak akty bez právní závaznosti. To se týká i programových usnesení Rady.

Právní subjektivita Evropské unie

Otázka právního statusu Evropské unie vznikla v souvislosti s její schopností uzavírat smlouvy a přistupovat k dohodám a úmluvám. Evropská unie totiž zastřešuje původní tři různá Společenství, která mají vlastní právní subjektivitu (Evropské společenství, Evropské společenství uhlí a oceli a EURATOM) a dvě oblasti mezivládní spolupráce. Evropská unie nemá to, co se v mezinárodním právu nazývá "treaty making powers", tj. právo uzavírat smlouvy s třetími stranami. Někteří odborníci sice soudí, že podobný problém neexistuje a že Evropské unii nic nebrání uzavírat smlouvy a prosazovat svou pozici na mezinárodní scéně. Nicméně daná otázka by měla v budoucnu být definitivně vyřešenapřijetím novelizace smluv, tedy Lisabonskou smlouvou, která již právní subjektivitu Evropské unie zavádí.

Právo na pobyt (Právo pobytu)

Viz heslo SVOBODA POBYTU.

Právo Společenství

Autonomní právo obsažené ve smlouvách ES a v aktech orgánů ES. Je svébytným právním řádem, který nelze přirovnat ani k mezinárodnímu, ani k vnitrostátním právům. Vnitrostátní právo, které je s právem Společenství (komunitárním právem) v rozporu, je nepoužitelné a vnitrostátní zákonodárce ho musí neprodleně zrušit. I právo Společenství, které vyžaduje transformaci (především směrnice), dalekosáhle vnitrostátního zákonodárce zavazuje tím, že ho nutí je transformovat (převést do vnitrostátního práva) a do budoucna zneplatňuje vnitrostátní právo, které je s ním v rozporu (blokování kompetence). Přednost práva Společenství není ve smlouvách ES výslovně zakotvena, nýbrž se zakládá na právním přesvědčení států ES. Rozlišuje se mezi primárním a sekundárním právem Společenství. PRIMÁRNÍ PRÁVO zahrnuje zakládací smlouvy, pozdější pozměňovací a přistupovací akty, jakož i závazné protokoly a dodatky rovnocenného významu. Jako SEKUNDÁRNÍ PRÁVO Společenství se označuje právo, které podle postupů stanovených ve smlouvách přijímají orgány Společenství v rámci své smluvně stanovené pravomoci jako svébytné právo, k jehož závaznosti není zapotřebí zvláštního vnitrostátního schválení nebo uznání. Jako konstitutivní právo Společenství je primární právo zásadně nadřazeno sekundárnímu právu a slouží jako měřítko, zda je sekundární právo stanoveno správně. K právu Společenství se dále počítá zvykové právo platné v ES včetně nepsaných zásad, které Soudní dvůr ES v rámci soudního rozvíjení práva převzal z vnitrostátních právních řádů či zásad mezinárodního práva a dále rozvinul. Sem patří především zásadní stanoviska Soudního dvora ES k platnosti lidských a základních práv v právu Společenství.

PRELEX

PreLex je databáze, která sleduje hlavní fáze rozhodovacích procesů mezi Evropskou komisí a ostatními orgány. Služba PreLex Vám dává možnost získat přehled o tom, v jaké fázi se nachází návrh právního aktu, který zajímá přímo Vás.

Primární právo

Jedná se o jednu ze dvou základních složek PRÁVA EU (Práva Společenství). Primární právo je vytvářeno členskými státy a je tedy tvořeno mezinárodními smlouvami. Patří sem proto všechny zakládající (zřizovací) smlouvy a jejich novelizace, včetně přístupových smluv. Za součást primárního práva jsou považována také rozhodnutí Rady, jejichž platnost je podmíněna ratifikací ze strany všech členských států na základě jejich ústavních procedur. Takováto rozhodnutí jsou však ojedinělá (např. rozhodnutí o vlastních rozpočtových zdrojích ES). Evropský soudní dvůr nemůže rozhodovat o platnosti aktů primárního práva, může ale rozhodovat o jejich interpretaci.

Princip rovných příležitostí

Princip rovných příležitostí je nezbytným předpokladem ke spravedlivému fungování volného trhu a zajišťuje rovný přístup všech občanů EU k právům a svobodám, které integrace přináší. Cílem principu rovných příležitostí je zajistit rovné zacházení pro každého jednotlivce bez ohledu na jeho národnost, pohlaví, rasový či etnický původ, náboženství či víru, postižení, věk nebo sexuální orientaci. Článek 12 Smlouvy o Evropském společenství (dřívější Článek 6) staví mimo zákon jakoukoli diskriminaci na základě národnosti. Amsterodamskou smlouvou byla Smlouva o Evropském společenství doplněna o nový Článek 13 k posílení garance nediskriminace v oblastech, které jsou popsány výše. Následněbyla tato oblast také řešena v rámci deklarace CHARTY ZÁKLADNÍCH PRÁV EU. Charta (či Listina) základních práv je nyní připojena jako příloha k Lisabonské smlouvě.

Princip subsidiarity

Smlouvou o EU ze 7. února 1992 se stal princip subsidiarity součástí Smlouvy o Evropském společenství (čl. 3b). Tento princip praví, že "v oblastech, které nespadají do jeho výlučné působnosti, vyvíjí Společenství činnost v souladu se zásadou subsidiarity - tedy jen tehdy a potud, pokud cíle navrhované činnosti nemohou být uspokojivě dosaženy členskými státy a mohou být z důvodů rozsahu či účinku navrhované činnosti lépe dosaženy Společenstvím". Uvedený princip má tedy zajistit, aby všechna opatření byla přijímána co nejblíže občanům. Jinými slovy, Unie nepřijme opatření (s výjimkou oblastí spadajících do její výlučné pravomoci), pokud je efektivnější řešit danou záležitost na národní, regionální či lokální úrovni.

Princip země původu

Celně tarifní a dovozně právní úprava pro dovážené zboží. Znamená, že importy se řídí podle ustanovení, která byla dohodnuta se zemí původu zboží. Právě prokázání země původu zboží je základem pro výběr odpovídající celní sazby, případně přiznání určitého celního zvýhodnění čili preference. Určením a prokázáním původu zboží se zabývají tzv. pravidla původu zboží. Původ zboží udává, odkud zboží pochází, tedy ve které zemi bylo získáno či zpracováno.

Při daňovém řízení se princip země původu nepoužívá. Protože se zatím nepodařilo harmonizovat nepřímé daně, platí při pohybu zboží mezi dvěma státy, že se zboží na hranicích při vývozu osvobozuje od daně a při dovozu se daň znovu vyměřuje - zdanění se tedy odehrává v zemi určení. V souvislosti se zrušením hraničních kontrol v rámci vnitřního trhu od 1. ledna 1993 bylo nutno založit oznamovací systém, který přesunuje kontroly pohybu zboží z hranic do podniků - systém INTRASTAT.

Princip země určení

Princip užívaný při daňovém řízení. Pokud se daň z obratu odvádí podle principu země určení, pak je exportní zboží nejdříve zvýhodněno, protože daň z obratu se v zemi původu odečítá, a poté je zboží zatíženo daní z obratu v zemi určení.

Výše uvedené pravidlo však není uplatňováno při osobním individuálním dovozu spotřebního zboží z jiného členského státu EU. V takovém případě je již nákup zboží zdaněn dle práva země nákupu.

Procedura konzultací

Jedna z procedur, které zajišťují zapojení dalšího demokratického prvku do rozhodovacích pravomocí orgánů Společenství. Tato a další níže uvedené procedury umožňují Evropskému parlamentu uskutečňovat svěřené pravomoci v rámci legislativního procesu.
Podle této procedury musí Rada provádět konzultace s Evropským parlamentem a musí brát v potaz jeho názory. Přesto ale Rada není vázána stanoviskem Parlamentu. Tato procedura se vztahuje zejména na Společnou zemědělskou politiku.

Procedura spolupráce

Procedura spolupráce byla zavedena Jednotným evropským aktem (Článek 252 Smlouvy o Evropském společenství, bývalý Článek 189c). Evropskému parlamentu poskytuje větší vliv v legislativním procesu tím, že mu povoluje dvě čtení návrhu Komise. Od chvíle, kdy vstoupila v platnost Smlouva o Evropské unii, se tato procedura používá zvláště v následujících oblastech: doprava, opatření proti diskriminaci, zavádění Článku 101 (fondy Evropské centrální banky nebo centrálních bank členských států), Sociální fond, odborné vzdělávání, transevropské sítě, hospodářská a sociální soudržnost, výzkum, životní prostředí, rozvojová spolupráce, zdraví a bezpečnost pracujících (Článek 138), Evropská sociální charta, atd. Po podpisu Amsterodamské smlouvy byl značně zredukován okruh oblastí, kde se používala procedura spolupráce ve prospěch procedury spolurozhodování (Článek 251 Smlouvy o Evropském společenství). Procedura spolupráce se nyní vztahuje jen na určité aspekty hospodářské a měnové unie (HMU).

Procedura spolurozhodování

Na základě procedury spolurozhodování, kterou zavádí Smlouva o EU podle čl. 189b Smlouvy o ES, bylo Evropskému parlamentu přiznáno další rozšíření kompetencí. Zákony se schvalují v rámci mnohastupňového procesu mezi Radou ministrů a parlamentem. Pokud zůstanou názory obou orgánů po druhém čtení v parlamentu rozdílné, může Rada svolat paritně obsazený smírčí výbor. Jestliže ani zde nedojde ke shodě stanovisek, nelze proti vůli parlamentu vydat žádný právní akt. Procedura podle čl. 189b Smlouvy o ES se používá v zákonodárném procesu o vnitřním trhu, při rozhodování o volném pohybu, svobodě pobytu a poskytování služeb, dále pak ve školství, kulturní a zdravotní politice, při ochraně spotřebitelů a rovněž při schvalování směrnic, resp. programů v oblastech transevropských sítí, výzkumu a životního prostředí.

Procedura souhlasu

Procedura souhlasu, v jejímž rámci musí před přijetím důležitého rozhodnutí Rada obdržet souhlas Parlamentu (absolutní většinu hlasů), byla zavedena Jednotným evropským aktem. Parlament má právo návrh přijmout nebo odmítnout, nemůže ho však změnit. Procedura souhlasu se týká především vstupu nových zemí do Unie a určitých mezinárodních smluv. Používá se v záležitostech týkajících se občanství Unie, určitých úkolů Evropské centrální banky (ECB), dodatků ke Statutu Evropského systému centrálních bank a ECB, Strukturálních a Kohezních fondů a jednotného systému voleb do Evropského parlamentu. Po vstupu Amsterodamské smlouvy v platnost je nutný souhlas Parlamentu v případě uvalení sankcí na některou členskou zemi za závažné a trvající porušení základních práv podle nového Článku 7 Smlouvy o Evropské unii.

Proces přistoupení

Jednání o vstupu probíhají mezi každou kandidátskou zemí a Evropskou komisí, která zastupuje EU. Jakmile jsou jednání dokončena, rozhodnutí povolit přistoupení nové země k EU musí být jednomyslně schváleno stávajícími členskými státy na zasedání Rady. Evropský parlament musí přistoupení schválit kladným vyjádřením absolutní většiny svých členů. Veškeré smlouvy o přistoupení musí potom členské státy a kandidátské země ratifikovat podle svých vlastních ústavních postupů. Během let jednání kandidátské země dostávají od EU finanční pomoc, aby se jejich hospodářství mohla snadněji vyrovnat zemím EU. Rozšíření EU o deset zemí v roce 2004 tak znamenalo vyplacení 41 miliard eur určených zejména na financování strukturálních projektů, které umožnily novým členským státům splnit podmínky členství.

Program celoživotního učení (Lifelong Learning Programme-LLP)

Program Evropské unie na období 2007 až 2013 zavedený rozhodnutím Evropského Parlamentu a Rady č. 1720/2006/ES ze dne 15. 11. 2006, jež vstoupilo v platnost ke 14. prosinci 2006. Rozpočet LLP činí téměř 7 miliard € na uvedené sedmileté období. Aktivity Programu celoživotního učení jsou rozděleny do čtyř sektorálních programů (Comenius, Erasmus, Leonardo da Vinci a Grundtvig), Průřezového programu a programu Jean Monnet. 

Program celoživotního učení spadá mezi tzv. komunitární programy. Do LLP jsou zapojeny všechny členské státy EU, další členové EHP (Norsko, Lichtenštejnsko, Island), Turecko, Makedonie a Chorvatsko. Časem se očekává zapojení některých dalších zemí západního Balkánu či též Švýcarska.

Program PHARE

Výraz pochází z anglického názvu Poland and Hungary Assistance for the Restructuring of the Economy (Pomoc Polsku a Maďarsku při přestavbě ekonomiky). Postupně program znamenal finanční dotace na podporu procesu ekonomické transformace partnerských zemí střední a východní Evropy, včetně České republiky. Sloužil k posílení nově vytvořených demokratických společností až do doby, kdy budou připraveny na převzetí závazků, které vyplývají z členství v EU. V současnosti je pro kandidátské stáy určen komplexní předvstupní program s názvem IPA. Ten v rámci programovacího období 2007—2013 nahradil předešlé nástroje předvstupní pomoci (PHARE, ISPA, Sapard, Předvstupní pomoc Turecku a CARDS).

Program PHARE v ČR

Projekty Národních programů Phare realizované v letech 1998 - 2006 pomohly České republice při přípravě na plnění podmínek souvisejících se vstupem ČR do Evropské unie. Podporováno bylo přejímání příslušného acquis českou státní správou, ale především šlo o schopnost českých institucí evropskou legislativu efektivně implementovat. Projekty byly zaměřeny do několika základních oblastí: finance, vnitro, zemědělství, životní prostředí, spravedlnost nebo rozvoj občanské společnosti. Pilotní investiční projekty v oblasti ekonomické a sociální soudržnosti pomohly vytvořit a testovat struktury, jež následně  po vstupu do EU přešly k čerpání prostředků ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti. Poslední finanční prostředky z programu Phare byly v ČR vyplaceny k 30. listopadu 2006.

PROGRESS

Program Evropské unie pro zaměstnanost a sociální solidaritu. Program PROGRESS (2007-2013) nahrazuje čtyři předešlé programy, jejichž platnost skončila v roce 2006 a které se zaměřovaly na témata: diskriminace, rovnost žen a mužů, opatření v oblasti zaměstnanosti a v boji proti sociálnímu vyloučení.

Průmyslová politika Evropské unie

Průmyslová politika EU se v současné době prolíná s mnoha jinými politikami EU, jako jsou například politika v oblasti vědy a výzkumu, politika pro rozvoj vzdělávání, soutěžní politika nebo politika v oblasti životního prostředí. Základ průmyslové politiky EU dnes vychází ze Smlouvy o EU, v níž jsou definovány základní cíle, jejichž naplnění by mělo přinést další zvýšení konkurenceschopnosti průmyslu EU.

V roce 2005 Komise na řešení nových výzev navrhla řadu nových opatření tak, aby se zlepšily rámcové podmínky výrobního průmyslového odvětví a zajistila se soudržnost různých oblastí politiky. Komise se zaměřila především na lepší regulaci, která patří mezi důležité nástroje ke zvýšení konkurenceschopnosti evropského průmyslu. V roce 2007 pak Komise zhodnotila dosud dosažený pokrok a určila hlavní výzvy a nutná opatření pro období let 2007-2009.

Předseda Evropské komise

Amsterodamská smlouva posílila roli a pozici předsedy Komise. Vlády členských států ustavují nového předsedu na základě společné shody. Jejich volba pak musí být ještě potvrzena Evropským parlamentem. Vlády potom po dohodě s novým předsedou navrhují nové členy Komise. Předseda stanoví "politické mantinely" pro práci Komise. Předseda také rozhoduje o rozdělení jednotlivých křesel v Komisi a o všech změnách a přesunech v průběhu funkčního období Komise. V deklaraci o fungování a organizaci Komise, která byla připojena ke Smlouvě o Evropském společenství, mezivládní konference doporučila, aby odpovědnost za vnější vztahy byla svěřena místopředsedovi Komise (v současnosti je tato odpovědnost rozdělena mezi několik členů Komise). Po jmenování nové Komise pro funkční období 2000-2005 přijali její členové poprvé v historii závazek, že podají demisi, pokud je o to předseda Komise  (se souhlasem sboru komisařů) požádá.

V listopadu 2006 Komise zřídila Výbor pro hodnocení dopadů, který je složen z vysokých úředníků různých útvarů Komise a pracuje pod přímým vedením předsedy Komise. Výbor poskytuje nezávislou kontrolu kvality návrhů legislativních aktů a jeho zřízení souvisí s iniciativou „Better regulation“. 

Stránky předsedy Evropské komise.

Předsednictví Unie

Každý stát, ještě než zaujme post předsedající země v Radě EU, představuje Evropskému parlamentu svůj program, ve kterém vytyčí cíle pro šest měsíců svého působení v čele Rady EU . Tento postup byl zakotven v roce 1983 ve Slavnostní deklaraci o Evropské unii. Od ledna 2007 jsou předsednické země sdruženy do takzvaných trií předsednictví, které během svého rok a půl trvajícího mandátu tvoří předsednický tým (každá ze zemí je v čele Rady EU šest měsíců). Země tria mají od roku 2007 povinnost vedle svého šestiměsíčního programu předložit Evropskému parlamentu také program osmnáctiměsíční, který odráží cíle všech tří spolupracujících států a je v platnosti po celou dobu předsednictví těchto zemí. První osmnáctiměsíční program vytvořily na období leden 2007 - červen 2008 Německo, Portugalsko a Slovinsko. V červnu 2008 byl představen program tria Francie, Česká republika a Švédsko. Instituce předsednictví v Radě EU získá v případě vstupu v platnost Lisabonské smlouvy svoji novou podobu. Největší inovací je určitá obměna šestiměsíčního rotačního principu předsednictví. Předsednická země bude i nadále odpovědná za řízení vnitřního fungování Unie, ovšem navenek budou EU zastupovat nově jmenovaní představitelé. Jedná se o předsedu Evropské rady zvoleného jejími členy  na období 30 měsíců s možností jednoho prodloužení. Předseda Evropské rady by od předsednického státu převzal funkci organizace práce Evropské rady a reprezentace Unie navenek. Podobně Radě pro vnější vztahy by předsedal Vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. 

V současné době je stanoven harmonogram rotace předsednictví do roku 2020, viz Rozhodnutí Rady ze dne 1. ledna 2007.

Předvstupní pakt proti organizovanému zločinu

Tzv. předvstupní pakt proti organizovanému zločinu byl přijat 28. května 1998 na společném zasedání ministrů vnitra a spravedlnosti členských zemí Evropské unie a kandidátských států. Toto zasedání bylo věnováno přípravě na rozšíření Unie.

Cíle paktu:
1) sblížit kandidátské země s prioritami Evropské unie
2) napomoci kandidátským zemím při přijímání acquis v oblasti vnitra a justice
3) připravit společné projekty boje proti organizovanému zločinu, pro které může být užitečná technická nebo finanční pomoc Unie

Kandidátské státy se zavázaly převzít závazky řady mezinárodních úmluv, které se zejména týkají problematiky extradice (1957 Evropská úmluva), obchodování s drogami (Úmluva OSN) a terorismu (1977 Evropská úmluva). Dále byly naplánovány dohody  a spolupráce s EUROPOLEM, což podpořilo výměnu informací a pomohlo definovat priority akcí podnikaných Evropskou unií a jejími partnery.

Přidružení

Zvláštní smluvní vztah ES s třetími státy s převážně obchodně politickým cílem jako předstupeň nebo náhrada přistoupení. Přidružení je založeno na tzv. Asociační dohodě (dohodě o přidružení) s třetím státem nebo s přidruženou organizací. Taková dohoda - od podepsání a ratifikace Jednotného evropského aktu (JEA) - vyžaduje souhlas Evropského parlamentu. Uzavírá se event. formou smíšené dohody, přesahuje-li smluvní obsah pravomoc ES.

Přidružený stát nemá přiznánu jakousi obdobu členství a nepodílí se na vnitřním rozhodování EU. Přidružení znamená v určitém rozsahu účast daného nečlenského státu na integraci a také částečné převzetí standardů Společenství. Stupeň integrace je různý: pravidelným obsahem přidružení je vytvoření zóny volného obchodu s průmyslovým zbožím, některá přidružení pak zahrnují celní unii a dílčí nebo úplné zavedení dalších svobod (pohyb zaměstnanců, svobodu podnikání, poskytování služeb, pohyb kapitálu), eventuálně segmenty dalších politik ES. 

Přijímací řízení

Ve Smlouvě o EU zakotvený postup pro přijímaní nových členských států do ES. Přistoupení, které je zásadně otevřeno všem evropským státům, předpokládá demokratickou státní formu a úmysl dosáhnout politického sjednocení Evropy. Státy východního bloku byly do pádu komunismu k přijetí nezpůsobilé vzhledem k chybějícímu prvnímu předpokladu a neutrální státy EFTA vzhledem k chybějícímu druhému předpokladu. Od doby platnosti Jednotného evropského aktu (JEA) vyžaduje přijetí souhlas Evropského parlamentu. Jednomyslné rozhodnutí Rady Evropské unie o přistoupení následuje po slyšení Komise . Podmínky přistoupení jsou spolu s nezbytnými přizpůsobeními a změnami smluv ES pojaty do zvláštní smlouvy o přistoupení, přijímacího aktu (většinou s četnými dodatky a protokoly), který musí schválit a ratifikovat všichni smluvní partneři (členské státy a noví členové) podle příslušného národního ústavního práva.

Přistoupení

viz proces přistoupení

Přístupové partnerství

Přístupové partnerství vyjednává Rada s každou kandidátskou zemí. Pro rozšíření, kterého se účastnila také ČR, bylo přístupové partnerství uzavřeno v roce 1998 (kromě Kypru). Přístupová partnerství koordinují pomoc Společenství a stanovují priority pro každou oblast při adaptaci legislativy ES. Kandidátská země pak sestaví podrobný program pro osvojení ACQUIS Společenství, tj. zorganizuje implementaci daných priorit, stanoví časový rámec a označí lidské a finanční zdroje potřebné k dosažení určených cílů. Aktuálně  existuje jeden  komplexní finanční nástroj, který podporuje reformy v rámci přístupových partnerství počínaje rokem 2007: nástroj předvstupní pomoci IPA.

 

 nahoru