Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

R-S

 

RACE (Research and Development in Advanced Communication Technology for Europe)

Program EU v oblasti dálkových spojů. Důležitým cílem byl stanoven vývoj technologie širokopásmové komunikace, tj. současného přenosu zvuku, obrazu a dat. Desetiletý program byl spuštěn roku 1988. 

Rada EU (Rada Evropské unie, dříve Rada ministrů)

Hlavní politický rozhodovací orgán Evropské unie. Členy Rady jsou ministři členských zemí EU. Resortní příslušnost ministrů se mění dle projednávané otázky. Ve spolupráci s Komisí a Parlamentem přijímá Rada normotvorné akty potřebné k realizaci politiky EU v jednotlivých oblastech. Více najdete v rubrice Rada Evropské unie.

Rada Evropy (Council of Europe)

Rada Evropy, založená v roce 1949, je nejstarší politickou organizací na kontinentu.  Sdružuje 47 zemí, status pozorovatele poskytla dalším 5 zemím (Svatá stolice, Spojené státy americké, Kanada, Japonsko a Mexiko). Odlišuje se od Evropské unie - avšak žádná země dosud nevstoupila do EU bez předchozího členství v Radě Evropy. Organizace má své sídlo ve Štrasburku a jejím základním cílem je ochrana lidských práv, parlamentní demokracie a zákonnosti. Mezi orgány Rady Evropy patří Evropský soud pro lidská práva.

Rada obcí a regionů Evropy (Council of European Municipalities and Regions-CEMR)

Organizace CEMR byla založena v roce 1951 a představuje nejrozsáhlejší evropskou asociaci místních a regionálních samospráv. Jejím současným předsedou je Michael Häupl, primátor Vídně. V CEMRu působí 17 pracovníků a kanceláře této organizace se nacházejí v Bruselu a Paříži. Členy této organizace jsou národní asociace místních a regionálních samospráv ze 38 zemí. Orgánem sdružení je Kongres obcí a regionů Evropy (Kongres místních a regionálních orgánů Evropy, Congress of Local and Regional Authorities of Europe), který zasedá jednou ročně ve Štrasburku.

Rámcový program pro vědu a techniku

Základem a nástrojem společné politiky v oblasti výzkumu a technologie jsou od roku 1983 jednotlivé rámcové programy pro výzkum a technologický vývoj. Stanoví cíle, priority a finanční objem podpory výzkumu EU.  Současným platným programem je 7. rámcový program pro období 2007-2013, který lze charakterizovat značným navýšením celkového rozpočtu (více než 50 miliard euro) a novým zaměřením na základní výzkum a bezpečnost. Viz Rozhodnutí ze dne 18. prosince 2006.

Ratifikace

Potvrzení, schválení, podepsání, konečný souhlas s mezinárodní dohodou.

Reformní smlouva EU, tzv. Lisabonská smlouva

Pozměňuje odmítnutou Smlouvu o Ústavě pro Evropu, zahrnuje v sobě základní smlouvy společenství. Na rozdíl od Ústavy EU, která dosavadní smlouvy měla nahradit, má Reformní smlouva novelizovat stávající smlouvy EU, které jinak zůstávají v platnosti. Smlouvu podepsali 13. prosince 2007 v Lisabonu předsedové vlád a hlavy států 27 členských zemí. Samotný dokument se skládá z Preambule a dvou hlavních částí - změny Smlouvy o Evropské unii, změny Smlouvy o založení Evropského společenství (nově přejmenované na Smlouvu o fungování Evropské unie). Text je zakončen obecnými a závěrečnými  ustanoveními. Ke smlouvě je připojeno 12 protokolů a 53 deklarací. V současné době probíhá ratifikační proces ke Smlouvě.

Revize smluv

Článek 48 Smlouvy o Evropské unii je právním základem, který umožňuje svolat konferenci zástupců vlád členských států (MEZIVLÁDNÍ KONFERENCI) kvůli novelizaci smluv. Návrhy konkrétních novel mohou Radě předkládat členské státy nebo Komise. Pokud Rada po konzultaci s Parlamentem a Komisí dospěje k názoru, že je vhodné svolat mezivládní konferenci, svolá ji předseda Rady. Každá schválená novela vstupuje v platnost dva měsíce poté, co ji v souladu se svým ústavním uspořádáním ratifikovaly všechny členské státy.

Rovné zacházení s muži a ženami

Již v roce 1957 zavedl Článek 141 (bývalý Článek 119) Smlouvy o Evropském společenství princip, na základě kterého musí být muži a ženy odměňováni stejně za stejnou práci. Od roku 1975 rozšířila tento princip celá řada směrnic, aby byl zajištěn rovný přístup k pracovním místům a k profesnímu růstu i rovné pracovní podmínky, aby byly vymýceny veškeré formy diskriminace na pracovišti. Rovné zacházení bylo později rozšířeno na oblast sociálního zabezpečení, rovnost v zaměstnání atd. V 80. letech vedlo uznání tohoto principu k podpoře rovných příležitostí prostřednictvím mnoholetých programů. Amsterodamská smlouva se snažila Článek 141 doplnit včleněním podpory rovnosti mezi muži a ženami jakožto jednoho z úkolů Společenství vytyčených v Článku 2 Smlouvy o Evropském společenství. V roce 2006 byly směrnice k tématu nahraženy jedinou směrnicí - Směrnice ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání

EU vynakládá společné prostředky na podporu účinného prosazování principu rovnosti žen a mužů a na zohledňování této otázky ve všech politikách EU pomocí programu PROGRESS. Rovnost žen a mužů prosazuje také EVROPSKÝ SOCIÁLNÍ FOND. Článek k tématu Rovnost žen a mužů na Euroskopu.

Rozhodnutí

Nástroj právního řádu ES. Legislativní akt, který je řazen pod tzv. SEKUNDÁRNÍ PRÁVO.  Rozhodnutí je závazné jako celek pro subjekty, jimž je určeno.

Rozvojová politika

Tento pojem vyjadřuje souhrn politických kroků, jež mají zlepšovat struktury a příjmy států nebo jejich částí, které v důsledku historického nebo politického vývoje či zeměpisné polohy zaostávají. Tak je definována vnější (do jiných států směrující) rozvojová politika, která je nástrojem přibližování rozvojových zemí k zemím průmyslově vyspělým. Vnitřní politika je pak státní strukturální nebo regionální politika, jejímž úkolem je vyrovnávat rozdíly mezi výrobními a majetkovými strukturami jednotlivých regionů v dané rozvojové zemi. Římské smlouvy stanoví, že vnější rozvojová politika se provádí pouze v omezeném rozsahu, cestou přidružení mimoevropských území členských států ES. V rámci Yaoundéské (Jaundské) dohody a Loméské dohody, s využitím prostředků Evropského rozvojové fondu, a rovněž prostřednictvím potravinové pomoci, se však Evropské společenství zapojilo i do globálního úkolu společné rozvojové politiky. Nástroji byly obchodně politické smlouvy nebo asociační dohody ES, uzavírané zčásti také jako smíšené dohody. Novější pravidla a režim nastavila Dohoda z Cotonou. V návaznosti na dohody z Lomé byla podepsaná v Cotonou dne 23. června 2000 (v platnosti od 2003) Společenstvím na jedné straně a 77 africkými, karibskými a tichomořskými zeměmi (AKT) na straně druhé, a uzavřena na období dvaceti let. Obsahuje ustanovení o možnosti revize každých pět let. První revize proběhla v roce 2005.

Řidičský průkaz, evropský

Od 1. července 1996 vydávají členské státy Evropské unie řidičský průkaz podle „vzoru Společenství", aby bylo snadnější porozumět řidičským průkazům vydávaným jednotlivými státy a aby bylo usnadněno jejich vzájemné uznávání. V roce 2006 schválila Rada ministrů návrh Komise na zavedení jednotného řidičského průkazu. Průkazy podle jednotného vzoru by měly nahradit více než 110 různých druhů průkazů, které v současnosti platí ve státech EU. Jednotný formát tak přispěje k větší přehlednosti řidičských oprávnění. Je však třeba dodat, že průkazy platné v kterékoli členské zemi EU (bez ohladu na to, zda již mají  "evropský formát") musí být prozatím akceptovány na celém území Unie.

Římské smlouvy

25 mars 1957: Signing of the Treaty of Rome: Paul-Henri Spaak, Belgian Minister for Foreign Affairs; Jean-Charles Snoy et d'Oppuers, Head of the Belgian delegation at the Intergovernmental Conference; Christian Pineau, French Minister for Foreign Affairs; Maurice Faure, French Secretary of State for Foreign Affairs; Konrad Adenauer, German Federal Chancellor; Walter Hallstein, Secretary of State at the German Federal Ministry for Foreign Affairs; Antonio Segni, Italian Prime Minister; Gaetano Martino, Italian Minister for Foreign Affairs; Joseph Bech, President of the Government of Luxembourg and Minister for Foreign Affairs, Foreign Trade and Wine Growing; Joseph Luns, Dutch Minister for Foreign Affairs; Johannes Linthorst Homan, head of the Dutch delegation at the Intergovernmental Conference (from left to right)CE | Rome | P-001321/00-05 | 25/03/1957

Podpis Římských smluv 25. března 1957, zleva doprava: belgický ministr zahraničí Paul-Henri Spaak, šéf belgické delegace Jean-Charles Snoy et d'Oppuers, francouzský ministr zahraničí Christian Pineau, francouzský státní tajemník pro zahraniční věci Maurice Faure, německý kancléř Konrad Adenauer, státní tajemník na německém ministerstvu zahraničí Walter Hallstein, italský premiér Antonio Segni, italský ministr zahraničí Gaetano Martino, předseda lucemburské vlády Joseph Bech, holandský ministr zahraničí Joseph Luns a šéf nizozemské delegace Johannes Linthorst Homan.

Na základě úspěchu Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli šest zemí rozšiřuje Římskými smlouvami spolupráci na další hospodářské oblasti. Je to neformální název pro dvě smlouvy, které byly podepsány v Římě 25. března 1957. Jedná se o Smlouvu o založení Evropského hospodářského společenství (EHS) a Smlouvu o založení Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom). Smlouvy podepsala Francie, Spolková republika Německo, Itálie, Belgie, Lucembursko a Nizozemsko. Hlavní myšlenkou je zajistit volný pohyb osob, zboží a služeb přes hranice - zajištění hospodářské prosperity vytvořením společného trhu.

Saarbrückenská dohoda

Tzv. Saarbrückenskou dohodu z roku 1984 lze považovat za předchůdce schengenské spolupráce. Saarbrückenská dohoda byla uzavřena mezi SRN a Francií v důsledku stávkové pohotovosti evropských dopravců kvůli nekonečným frontám na hraničních přechodech mezi oběma státy. Dohoda předpokládala postupné zrušení kontrol na jejich společných hranicích a uplatnění principu volného pohybu zboží a osob.

SAPARD (Special Accesion Programme for Agriculture and Rural Development)

Nástroj podpory zemědělství a rozvoje venkova určený kandidátským státům. Pomoc se orientovala především na řešení priorit a specifických problémů udržitelného rozvoje zemědělství a venkovských oblastí v kandidátských státech - a na přispění k implementaci ACQUIS communautaire v oblasti společné zemědělské politiky a návazných politik Společenství. Před svým vstupem do EU využívala program i ČR. Od roku 2008 jsou všechny předchozí předvstupní programy, včetně SAPARDu, nahraženy jediným komplexním nástrojem předvstupní pomoci IPA.

Sbližování zákonodárství

Tímto termínem se v rámci EU označuje rekonstrukce zákonodárství v jednotlivých zemích Společenství s cílem je postupně sjednotit v ustanoveních, týkajících se budování jednotného trhu. O tom, které zákony mají být sjednoceny, rozhoduje Rada EU na návrh Evropské komise po konzultaci s Evropským parlamentem.

Screening

Před vlastním zahájením jednání o vstupu nové země do EU provede Komise podrobné přezkoumání každé důležité oblasti (kapitoly) s danou kandidátskou zemí. Tento postup je znám  jako „screening“. Jedná se o rozsáhlý společný postup, který pomáhá kandidátské zemi a Unii stanovit, jak dobře je nová země připravena na zapojení do Společenství. Komise informuje Radu o screeningu každé kapitoly a doporučí, zda přímo zahájit o kapitole jednání, nebo nejprve požadovat splnění určitých základních podmínek.

Bílá kniha o přípravě zemí střední a východní Evropy na zapojení do jednotného trhu Evropské unie načrtla v květnu 1995 seznam legislativy Společenství, který budou muset tyto země před vstupem do Evropské unie začlenit do svého práva. 30. března 1998 začaly vstupní rozhovory s kandidátskými státy (včetně ČR), o nichž bylo rozhodnuto na zasedání Evropské Rady v Lucemburku v prosinci 1997. První fáze spočívala právě v provedení screeningu, který probíhal od 3. dubna 1998 . Byl porovnán obor po oboru a pro každou kandidátskou zemi byla načrtnuta mapa, ukazující, které právní instrumenty musí být přijaty nebo novelizovány, aby byl budoucí člen schopen podřídit se co nejdříve po vstupu legislativě Společenství. Obdobný postup je uplatňován i v rámci příprav nynějších kandidátských zemí.

Sekundární právo

Jedná se o jednu ze dvou základních složek PRÁVA EU (Práva Společenství). Právo sekundární bezprostředně navazuje na PRÁVO PRIMÁRNÍ a je od něj odvozeno.  Je to dáno tím, že právo sekundární tvoří právní akty přijaté orgány Společenství, tedy orgány vzniklými na základě práva primárního. Právními akty sekundárního práva jsou pak nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska. Viz Článek 249 Smlouvy o ES.

Severská rada

Založena v roce 1952 se sídlem v Helsinkách. Členy jsou Dánsko, Finsko, Island, Norsko a Švédsko. Severská rada organizuje a prohlubuje spolupráci mezi severskými zeměmi. Úspěšně zřídila pasovou a celní unii a jednotný skandinávský trh pracovních sil. Stránky  severské spolupráca NORDEN

Schengenská dohoda

Uzavřena v roce 1985. Jde o mezistátní dohodu, která předpokládá postupné rušení kontrol při přechodu státních hranic mezi jejími signatáři. Dodatečná dohoda upravuje postup při projednávání žádostí o azyl a přeshraniční spolupráci policejních úřadů. Původní termín otevření hranic pro přechod osob, stanovený na rok 1990 musel být několikrát odložen. Po zavedení "schengenského informačního systému" (SIS), který usnadňuje boj proti zločinnosti, bylo 26. března 1995 rozhodnuto o úplném zrušení hraničních kontrol nejdříve mezi sedmi státy EU - Německem, Francií, Španělskem, Portugalskem, Belgií, Nizozemím a Lucemburskem. K dohodě se dále připojily Itálie, Řecko a Rakousko. V současné době zahrnuje schengenský prostor v zásadě všechny členské státy EU kromě Irska a Velké Británie, které sice v roce 2000 Schengenskou dohodu také podepsaly, ale účastní se jen její části (např. policejní spolupráce). Členy schengenského prostoru jsou navíc také Island a Norsko. Devět nových zemí, které přistoupily k EU v roce 2004 vstoupilo do schengenského prostoru 21. prosince 2007. Kypr požádal o odklad a ještě se této politiky plně neúčastní (obdobně i Rumunsko a Bulharsko, které vstoupily do EU 1. ledna 2007). Rozhodnutím referenda z 5. července 2005 ratifikovalo dohodu také Švýcarsko, které se oficiálně zapojilo k 12. prosinci 2008. Celkem je tedy nyní součástí schengenského prostoru 25 zemí Evropy.

Schengenský informační systém (SIS)

databáze informací, kterou společně naplňují a sdílejí členské státy schengenského prostoru. V Evropě se jedná o největší sdílenou databázi věnovanou udržování veřejné bezpečnosti, podpoře policejní a justiční spolupráce a zajišťování ochrany vnějších hranic. Obsahuje záznamy o hledaných nebo pohřešovaných osobách, ztraceném a odcizeném majetku a zákazech vstupu. SIS je okamžitě a přímo dostupný všem řadovým policistům a jiným donucovacích orgánům a jejich úředníkům, kteří takovéto informace potřebují k plnění  úkolů při ochraně veřejného pořádku a v boji proti trestné činnosti.  Databáze pokrývá většinu Evropské unie, Norsko, Island a Švýcarsko.

Doposud je v provozu původní databáze SIS, ale probíhají práce na modernizaci a spuštění nové generace systému - tzv. SIS II. Ta by již měla lépe vyhovovat současným potřebám a zvyšujícímu se množství zapojených států.

Schumanova deklarace

Název, užívaný pro prohlášení francouzské vlády z 9. května 1950. Tehdejší francouzský ministr zahraničí Robert Schuman v ní navrhl vytvoření ESUO (viz příloha), čímž dal základ k evropské integraci cestou jednotlivých kroků - cestou, která se ukázala jako schůdnější než dosavadní snahy o komplexní politické sjednocení na federálním základě.

Síť Evropských spotřebitelských center (European Consumer Centres Network, ECC-Net)

Síť pracovišť ECC-Net slouží spotřebitelům v členských státech EU, Norsku a na Islandu. Byla zřízena k zajištění lepší informovanosti spotřebitelů, pro možnost pomoci při vyřizování stížností spotřebitelů a zprostředkování pomoci při mimosoudním řešení sporů s obchodníky v rámci ostatních zapojených států. Pracoviště neslouží v přípdě sporů v domovské zemi. V  ČR působí EVROPSKÉ SPOTŘEBITELSKÉ CENTRUM (ESC) od 1. ledna 2009 při České obchodní inspekci.

Slučovací smlouva

Na základě slučovací smlouvy z 8. dubna 1965 vznikly společné orgány pro Evropské atomové společenství, Evropské společenství uhlí a oceli a Evropské hospodářské společenství. Dne 1. července 1967 vstoupila v platnost Smlouva o zřízení společné Rady a společné Komise Evropských společenství. Evropský parlament a Evropský soudní dvůr byly od založení EHS a Evropského atomového společenství příslušné pro všechna tři společenství.

Směrnice

Nástroj právního řádu ES. Akt tzv. SEKUNDÁRNÍHO PRÁVA. V zásadě není bezprostředně vnitrostátně účinná. Je závazná pro členské státy z hlediska cíle, jehož se má dosáhnout, a lhůty, do níž musí být implementován obsah směrnice do právního řádu jednotlivých států. Ovšem za určitých podmínek je možné, aby se její ustanovení stala bezprostředně vnitrostátně účinnými v členské zemi.

Smírčí řízení

Postup, jenž pomáhá řešit nesoulad mezi názory Rady a Evropského parlamentu na projednávaný návrh legislativy v rámci PROCEDURY SPOLUROZHODOVÁNÍ. Prostřednictvím SMÍRČÍHO VÝBORU probíhají jednání k nalezení shody (přijatelného kompromisu), což se  v kladném případě promítne do textu výsledného společného znění dokumentu. Návrh společného textu musí pak být přijat během šesti týdnů kvalifikovanou většinou v Radě a absolutní většinou členů Parlamentu. Pokud jedna z těchto institucí výsledný návrh odmítne, nebude přijat.

Smírčí výbor

V rámci PROCEDURY SPOLUROZHODOVÁNÍ sdílené Evropským parlamentem a Radou může být na základě Článku 251/4 (bývalý Článek 189b/4) Smlouvy o Evropské unii zřízen smírčí výbor. V případě, kdy Rada není ochotna přijmout změny svého společného postoje navržené Parlamentem, svolá předseda Rady v dohodě s předsedou Evropského parlamentu ve lhůtě šesti týdnů smírčí výbor. Ten je tvořen členy Rady nebo jejich zástupci a stejným počtem zástupců Evropského parlamentu. Veškeré neshody mezi těmito dvěma institucemi vztahující se k proceduře spolurozhodování jsou předávány smírčímu výboru s cílem dosáhnout dohody na výsledném znění přijatelném pro obě strany. Pokud se obě strany ani v rámci smírčího výboru nedohodnou, nedojde k přijetí projednávaného dokumentu. Jestliže  výbor dojde k dohodě a vypracuje společný návrh textu, pak k jeho definitivnímu přijetí musí návrh  smírčího výboru následně odsouhlasit Rada i Parlament, jinak nebude přijat.

Smlouva o EU

Podepsána na summitu Rady v nizozemském Maastrichtu (též známa jako Maastrichtská smlouva) ve dnech 9.- 10. prosince 1991. Tato smlouva doplňuje a pozměňuje zakládající smlouvy, zahrnuje v sobě smlouvu o hospodářské a měnové unii na straně jedné a smlouvu o politické unii na straně druhé. Zdůrazňuje hlavní cíle integrace: posílení ekonomické a sociální soudržnosti členů Unie.

Ratifikaci smlouvy jednotlivými zeměmi zkomplikovalo již v úvodu odmítnutí v dánském referendu v červnu 1992. Problém integračních snah se podařilo vyřešit na zasedání Evropské rady, které hostil skotský Edinburgh. Zde byl 12. prosince vypracován zvláštní protokol o postavení Dánska v některých aspektech. V ostatních státech  i při druhém referendu v Dánsku v květnu 1993 proběhly ratifikace úspěšně a Smlouva o Evropské unii vstoupila v platnost 1. listopadu 1993.

Smlouva o Ústavě pro Evropu (Evropská ústavní smlouva)

V červenci 2003 předložil Konvent o budoucnosti Evropy návrh Evropské ústavní smlouvy. Hlavním úkolem nového ústavního projektu, který v sobě zahrnoval Maastrichtskou smlouvu a zakládající smlouvy Společenství, mělo být zjednodušení stávajícího právního rámce evropské integrace. Evropská ústavní smlouva pak byla hlavním tématem Mezivládní konference, kterou zahájilo italské předsednictví v říjnu 2003. Původně měla být smlouva schválena na prosincovém summitu EU, jednání však skončila fiaskem. Kompromisní dohody se podařilo dosáhnout až o půl roku později. Nicméně ratifikační proces byl přerušen poté, co ústavní smlouvu v referendu v roce 2005 neschválily Francie a Holandsko. Následně bylo od projektu jediné smlouvy ústavního charakteru upuštěno zcela a vznikla reformní, tzv. Lisabonská smlouva.

Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství (EHS)

Smlouva byla podepsána v Římě 25. března 1957 a vstoupila v platnost ke dni 1. ledna 1958. Současně byla podepsána Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom). Obě mají proto neoficiální název Římské smlouvy. U zrodu stálo šest zakladatelských států - Belgie, Francie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Itálie. Cílem Evropského hospodářského společenství bylo vytvoření hospodářské unie s výhledem na vybudování velkého společného trhu s volným pohybem kapitálu, zboží, služeb a pracovních sil. Smlouva přispěla ke vzniku celní a měnové unie, zavedení společné daňové, finanční, obchodní a sociální politiky. K dosažení  a dodržování povinností plynoucích z Římské smlouvy byly zřízeny čtyři instituce: Evropské parlamentní shromáždění, Rada, Komise a Soudní dvůr.

Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom)

Smlouva byla podepsána v Římě 25. března 1957 současně se Smlouvou o založení Evropského hospodářského společenství (EHS). Obě mají proto neoficiální název Římské smlouvy. V platnost vstoupila smlouva  1. ledna 1958. Zakládajícími zeměmi byly Francie, Spolková republika Německo, Itálie, Belgie, Lucembursko a Nizozemsko. Přestože je Euratom samostatným celkem, je plně integrován do Evropské unie. Cílem byla integrace a vytváření společného trhu v oblasti mírového využití atomové energie. V rámci ESAE jsou rozvíjeny programy v oblasti výzkumu a vývoje mírového využití atomové energie., výstavby atomových elektráren, získávání energetických zdrojů, bezpečnosti a ochrany osob a životního prostředí.

Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO)

Smlouva byla podepsána 18. dubna 1951 v Paříži a vstoupila v platnost 23. července 1952. Její platnost vypršela po 50 letech, tedy 23. července 2002 a celá agenda ESUO byla následně na základě Smlouvy z Nice převedena na Evropské společenství. Smlouva nese neformálně název  Pařížská. Smlouvu navrhl francouzský ministr zahraničí Robert Schuman (viz SCHUMANOVA DEKLARACE) jako způsob, jak zabránit další válce mezi Francií a Německem. Během studené války ji podepsalo šest zemí (Francie, Německo, Itálie, Belgie, Lucembursko a Nizozemí). Evropské společenství uhlí a oceli bylo první organizací založenou na principu SUPRANACIONALITY,  mělo mezi státy vytvořit společný trh pro obchod s uhlím a ocelí (strategické suroviny).

Sociální balík

Sociální balík (resp. tzv. obnovená sociální agenda) obsahuje celkem čtyři texty, které předpokládají bezprostřední vznik legislativních norem. S ohledem na pozici České republiky jsou nicméně relevantní pouze tři z nich; nelze předpokládat, že by se Česka výrazně dotkl návrh týkající se námořní pracovní síly. Do sociálního balíku patří návrh směrnice o přeshraniční zdravotní péči, Směrnice o evropské radě zaměstnanců a "Antidiskriminační" směrnice. Více naleznete v rubrice Monitoring legislativy EU.

Sociální charta

9. prosince 1989 přijaly všechny členské státy kromě Velké Británie Chartu základních sociálních práv zaměstnanců, obecně známou jako Sociální charta (Británie podepsala 1998). Představuje politický nástroj, který obsahuje "morální závazky". Jejím cílem je zajistit, aby určitá sociální práva byla v dotčených zemích respektována. To se zejména týká pracovního trhu, odborného výcviku, rovných příležitostí a pracovního prostředí. Charta také obsahuje výzvu Komisi, aby předložila návrh na zapracování Sociální charty do evropské legislativy. Sociální charta je rovněž doprovázena řadou sociálních akčních programů. Na Sociální chartu posléze navázala CHARTA ZÁKLADNÍCH PRÁV EU.

Sociální dialog

Základem je Sociální charta Společenství, v níž jsou uvedeny minimální sociální požadavky. Charta ve třiceti bodech uvádí požadavky, týkající se volného pohybu, rovného zacházení a přiměřeného výdělku pro všechny občany EU. Právě sociální dialog je pak prostředkem pro konzultace a vyjednávání a evropští sociální partneři spolupracují při navrhování legislativy Společenství, která se týká zaměstnanosti a pracovněprávních vztahů.

Sociální partneři

Pokud se Komise chystá předložit nějaký návrh, musí ho konzultovat se sociálními partnery v dané oblasti. Sociální dialog vedou organizace, které reprezentují sociální partnery na evropské úrovni:

1) Konfederace evropských odborových svazů (European Trade Union Confederation - ETUC)
2) Konfederace evropského podnikání (Confederation of European Business - BUSINESSEUROPE)
3) Evropské centrum pro veřejné podnikání (European Centre of Employers and Enterprises providing Public services - CEEP)

Komise se snaží povzbudit a podpořit dialog se sociálními partnery, jehož předmětem jsou budoucí aktivity Společenství a návrhy týkající se evropské sociální politiky, která se soustřeďuje především na trh práce. Římskou smlouvou bylo již v roce 1957 vytvořeno poradní shromáždění hospodářských a sociálních partnerů v Evropě - EVROPSKÝ HOSPODÁŘSKÝ A SOCIÁLNÍ VÝBOR (EHSV, the Economic and Social Committee). Měl zapojit různé zájmové skupiny do budování společného trhu. Členy byli zástupci tří kategorií: zaměstnavatelé, zaměstnanci a svobodná povolání. Jednotný evropský akt a Smlouva o Evropské unii rozšířily počet oblastí, v nichž při přípravě a zavádění nové legislativy musí proběhnout konzultace s EHSV.

SOCRATES

Pod tímto názvem se od počátku roku 1995 sloučily vzdělávací programy Evropské unie ERASMUS a LINGUA. Program SOCRATES byl účinný do konce roku 2006, kdy byla ukončena jeho druhá fáze. Od roku 2007 byly všechny programy EU zaměřené na vzdělávání začleněny pod komplexní PROGRAM CELOŽIVOTNÍHO UČENÍ.

SOLVIT

SOLVIT je on-line síť, v jejímž rámci spolupracují členské státy při účelném řešení problémů, jež vznikají na vnitřním trhu v důsledku nesprávného používání právních předpisů. V každém členském státě Evropské unie (a rovněž v Norsku, Lichtenštejnsku a na Islandu) fungují SOLVIT centra, která mohou pomoci se stížnostmi občanů nebo podniků. Základním principem služby SOLVIT je bezplatně poskytovat řešení pro problémy spojené s tím, že orgán některého členského státu nesprávně aplikuje pravidla vnitřního trhu ES. Při Ministerstvu  obchodu a průmslu je zřízeno české SOLVIT centrum.

Soudní dvůr (Evropský soudní dvůr, Soudní dvůr Společenství)

Nejvyšší instance komunitárního práva. Zajišťuje správný výklad a plnění primárních smluv i výklad a dodržování veškerého práva Společenství. Viz EVROPSKÝ SOUDNÍ DVUR.

Soutěž

Je hlavním předpokladem pro otevřené tržní hospodářství. Proto EU stanovila pravidla pro volnou a spravedlivou soutěž na vnitřním trhu. Více viz heslo HOSPODÁŘSKÁ SOUTĚŽ

Spaakova zpráva

Zpráva z dubna roku 1956 byla adresována ministrům zahraničí států ESUO. Navrhovala založení Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii. Již na konferenci ministrů zahraničí ESUO v Messině v roce 1955 byla pověřena skupina expertů, aby pod vedením belgického ministra zahraničí Paul-Henri Spaaka hledala cesty k dalšímu pokračování hospodářské integrace. Spaakova zpráva byla v zásadě přijata na konferenci v Benátkách a tvořila základ Římských smluv (viz příloha), uzavřených 25. března 1957. Více naleznete na Euroskopu v článku Integrace poválečné Evropy.

Společná akce

Akt druhého pilíře EU přijímaný Radou. SPOLEČNÁ ZAHRANIČNÍ A BEZPEČNOSTNÍ POLITIKA, která se stala součástí Smlouvy o Evropské unii, má společnými akcemi hájit zájmy členských států EU. Pro tento účel rozhoduje Rada EU jednomyslně o rozsahu, cílech a prostředích a kromě toho o postupech a podmínkách při uskutečňování určité akce. Rozhodnutí jsou pak závazná pro členské státy, pokud jde o jejich postoje a postupy (viz Článek 14 Smlouvy o EU). Tímto způsobem se má zajistit jednotný postup Unie v dané otázce.

Společná dopravní politika Evropské unie (EU)

Byla formálně zakotvena již v Římských smlouvách, avšak její rozvoj do roku 1985 byl velmi pomalý. To se začalo měnit roku 1986, kdy se v souladu s projektem vytváření vnitřního trhu zaměřila především na liberalizaci mezinárodní silniční dopravy a vytváření bezpečnostních standardů pro nákladní dopravu. Jejím cílem je vytvořit společná pravidla pro mezinárodní dopravu směřující na území nebo z území členských států anebo procházející přes území jednoho nebo několika členských států (články 70 až 80 Smlouvy o ES). V současné době se zaměřuje především na budování transevropských dopravních sítí či řeší otázky bezpečnosti v dopravě.

Základním dokumentem evropské dopravní politiky je Bílá kniha Evropské komise nazvaná „Evropská dopravní politika pro rok 2010: čas rozhodnout“ vydaná v roce 2001 (v anglickém znění ZDE). Ta  stanovuje pro období do roku 2010 čtyři základní cíle směřování dopravní politiky EU:

  • změna poměru mezi využíváním jednotlivých druhů dopravy ve snaze zmírnit dopady dopravního odvětví na životní prostředí
  • zlepšování dopravní infrastruktury
  • zlepšování postavení uživatele dopravních služeb
  • posilování významu EU v odvětví dopravy v globálním měřítku

Společná obchodní politika

Společná obchodní politika Společenství navenek, tedy vůči třetím, tj. nečlenským státům. Náleží vzhledem ke svému charakteru do výlučné pravomoci Společenství, která se projevuje i v tom, že členské státy nemohou sjednávat v obchodní oblasti žádné mezinárodní smlouvy, ať už jde o tradiční dvoustranné obchodní dohody, univerzální (celosvětové) dohody o jednotlivých komoditách, preferenční dohody apod. Veškeré mezinárodní smlouvy sjednává pouze Společenství. Smlouvy uzavřené novými členy EU před jejich vstupem musí být při vstupu vypovězeny nebo změněny v míře, v jaké jsou neslučitelné se Smlouvou ES. Společná obchodní politika byla zakotvena již v Římských smlouvách (články 110-115 a 228 Smlouvy o ES). Měla jasný cíl: prostřednictvím celní unie přispět ve společném zájmu k rozvoji světového obchodu, k progresivnímu zrušení překážek mezinárodního obchodu a ke snížení celních bariér. Hlavními nástroji společné obchodní politiky jsou:

1) společný celní tarif - členské země Evropské unie (EU) postupují v dovozech zboží z nečlenských států podle společného celního sazebníku, bez ohledu na to ve kterém členském státu EU se dovoz realizuje
2) exportní podpora - Evropská komise podporuje export členských států především na různých obchodních fórech a setkáních, při prezentaci firem z členských států EU na veletrzích, dohlíží také na koordinaci ostatních aktivit EU
3) ochrana obchodu - Evropská komise chrání výrobce z členských států EU před nekalou konkurencí (dumpingové ceny, státní dotace) zahraničních výrobců. Pro tuto ochranu využívá především ustanovení soutěžní politiky EU o antidumpingových a antidotačních opatřeních
4) smlouvy uzavírané s jednotlivými obchodními partnery

Veškeré dohody, uzavírané Evropskou unií v rámci společné obchodní politiky, plně odpovídají duchu multilaterálních dohod uzavřených v rámci SVĚTOVÉ OBCHODNÍ ORGANIZACE (dříve GATT), nebo jdou dokonce ještě nad rámec těchto dohod ve smyslu jejich další liberalizace. Evropská unie je zároveň prostřednictvím Evropské komise plnohodnotným účastníkem multilaterálních jednání v rámci světové obchodní organizace. Více k tématu v samostatném článku Obchodní politika EU.

Společná zemědělská politika (SZP)

Společná zemědělská politika je oblast s výhradními pravomocemi Společenství. Podle článku 33 Smlouvy o Evropském společenství (bývalý článek 39) zajišťuje snesitelné ceny pro evropské spotřebitele a slušné příjmy pro zemědělce. K tomuto účelu zakládá společné zemědělské organizace a používá principy jednotných cen a finanční solidarity.

SZP je jednou z nejdůležitějších politik Unie (výdaje na ni představují téměř 45 % rozpočtu Společenství). Rada o příslušných opatřeních rozhoduje kvalifikovanou většinou po konzultacích s Evropským parlamentem.

Na počátku SZP umožnila Společenství, aby během velmi krátké doby získalo soběstačnost. Ale postupem času se SZP stala velmi nákladnou záležitostí, protože ceny zemědělských produktů na evropském trhu byly ve srovnání s cenami světovými velmi vysoké. Série reforem v roce 1992 napravila situaci snížením garantovaných cen (kompenzací jsou přímé platby zemědělcům) a zavedením celé série doprovodných opatření.

V roce 1999 byl s výhledem na rozšíření Unie přijat reformní balík na období 2000-2006. Podle přístupu navrženého Komisí v červnu 1997 v Agendě 2000 balík podporoval změny z roku 1992 a kladl důraz na bezpečnost potravin, životní prostředí a udržitelný zemědělský vývoj. Další snahou je zvýšení konkurenceschopnosti zemědělských výrobků Společenství, zjednodušení zemědělské legislativy i její implementace, posílení pozice Unie při jednáních Světové obchodní organizace (WTO). V neposlední řadě šlo o snahu stabilizovat výdaje na zemědělství.

Během prvních let existence EU představovala SZP velkou část celkových rozpočtových výdajů, někdy i více než dvě třetiny. Náklady činí aktuálně asi 55 miliard EUR ročně. To představuje 40 % celkového rozpočtu EU, méně než 0,5 % HDP EU. Podíl výdajů na SZP v rámci HDP Unie se průběžně snižuje. SZP byla již několikrát reformována, také s cílem dosáhnout lepšího rozdělování a lepší kontroly výdajů. Náklady na SZP byly do roku 2013 reálně zmrazeny. Více k tématu v článku Zemědělská politika.

Společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie (SZBP)

Je jednou z nejmladších společných politik EU. Formálně je zakotvena ve Smlouvě o Evropské unii, jež vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. Fakticky však svým obsahem a činností navazuje na přibližně 25 let zkušeností z tzv. Evropské politické spolupráce, které by dále měly být doplněny i společnými aktivitami v zahraniční politice. Smlouva o Evropské unii definovala základní cíle Společné zahraniční a bezpečnostní politiky:

1) zabezpečit ochranu společných hodnot, základních zájmů a nezávislosti Evropské unie
2) posilovat bezpečnost Evropské unie a jejich členských států ve všech směrech
3) zajišťovat mír a posilování mezinárodní bezpečnosti v souladu s principy Charty OSN a s principy Helsinského závěrečného aktu a Pařížské charty
4) podporovat mezinárodní spolupráci
5) rozvíjet a konsolidovat demokracii a úlohu práva, respektovat lidská práva a základní svobody

Mezi základní nástroje SZBP patří: SPOLEČNÝ POSTOJ - jestliže jednou Evropská rada zaujme takovýto společný postoj, je pak povinností členských států tento společný postoj implementovat do své zahraniční politiky; SPOLEČNÁ AKCE - prováděná na podporu společného postoje členskými státy Evropské unie. O praktických krocích v rámci SZBP se rozhoduje na mezivládní úrovni, na úrovni Evropské rady.

Více k tématu v článku Společná zahraniční a bezpečnostní politika.

Společné výzkumné pracoviště (Joint Research Centre-JRC)

K mírovému využití jaderné energie založily státy Euratomu v roce 1957 Společné výzkumné pracoviště (centrum) ES. Centrum má více pracovišť v různých městech: Ispra (Itálie), Geel (Belgie), Karlsruhe (Německo), Petten (NIzozemsko) a Sevilla (Španělsko), od roku 1983 také velkokapacitní zařízení pro jaderné fúze (JET) v Culhamu (Velká Británie). V rámci Společného výzkumného pracoviště uskutečňuje EU vlastní výzkumy, jejichž těžiště spočívá v oblastech průmyslových technologií, ochrany životního prostředí, energií a normování. Spolupráce se ale též týká například spolupráce v oblasti ochrany spotřebitelů a bezpečnosti potravin. Stránky JRC.

Společné stanovisko

Dva pilíře EU - „Společná zahraniční a bezpečnostní politika" a „Justice a vnitřní věci" jsou zahrnuty do spolupráce členských států EU na mezistátní úrovni. Kromě vzájemně poskytovaných informací a koordinace se mohou členské státy dohodnout o společných stanoviscích a opatřeních. Společná stanoviska umožňují, aby EU nalezla a prosazovala maximální míru společného postoje, který je v souladu s politikou členských států (SZBP - viz. čl. 2 Smlouvy, spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí - čl. K 3 Smlouvy o EU).

Společný postoj

Předběžný závěr Rady EU , týkající se nějakého legislativního návrhu. Společné postoje jsou součástí postupu spolurozhodování, v jehož rámci Evropský parlament a Rada přijímají společně právní předpisy navržené Komisí.  V prvním čtení Rada, jež rozhoduje na návrh Komise a poté stanoviska Parlamentu, přijímá společný postoj. Ten je následně   předložen Evropskému parlamentu ve druhém čtení.

Společný rozpočet Evropské unie (Rozpočet EU)

Je hlavním nástrojem k financování integračních aktivit v rámci Evropské unie. Jeho roční objem činí aktuálně přibližně 130 mld EUR. Největší část unijního rozpočtu směřuje tradičně na podporu chudých regionů a do zemědělství.

Společný rozpočet je naplňován čtyřmi druhy příjmů:

  • zemědělské dávky, vybírané na externích hranicích EU
  • cla, vybíraná na externích hranicích EU podle společného celního sazebníku
  • podíl na DPH, vybrané v jednotlivých členských zemích
  • příspěvek jednotlivých členských států, proporcionálně podle výše HDP

Více informací v článku Rozpočet EU.

STABEX

Systém STABEX (Stabilizační systém příjmů z exportu zemědělských produktů) byl základním pilířem politiky EU vůči rozvojovým zemím. Podstatou bylo, že EU garantovala státům AKP minimální příjmy za téměř čtyřicet zemědělských výrobků, které jsou pro rozvojové země v jejich exportu nejdůležitější. Jestliže se příjmy z jejich vývozu v porovnání s průměrem v předchozím roce snížily, pak Společenství vyrovnalo ztrátu zisku buď překlenovacím úvěrem, nebo nenávratným příspěvkem. Ovšem tento systém byl již opuštěn. Prostředky byly následně spíše než na kompenzaci příjmů věnovány přímo na podporu strukturálních reforem v oblasti  zemědělství a také těžebního průmyslu. Avšak v současnosti dochází k dalším změnám v rámci ROZVOJOVÉ POLITIKY.

Stálý výbor pro otázky zaměstnanosti (Stálý výbor pro zaměstnanost)

Od roku 1970 poskytoval tento výbor institucionální rámec pro setkávání představitelů Komise EU, ministrů práce, zástupců odborů a zeměstnavatelů z členských států, na nichž se projednávaly otázky zaměstnanosti a spolurozhodování. 

Výbor byl transformován Rozhodnutím Rady 1999/207/ES ze dne 9. března 1999. Změny kromě jiného vyplynuly z úkolů, jež nově pro oblast zaměstnanosti definovala Amsterodamská smlouva. Práce Výboru se účastní členové Rady EU nebo jejich zástupci, členové Komise a zástupci sociálních partnerů na evropské úrovni. Zástupců sociálních partnerů je nejvýše 20 a dělí se na dvě stejně velké delegace - zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů. Výbor se schází minimálně dvakrát ročně, jednání předsedá zástupce předsednického státu EU. Stálý výbor má za úkol přispívat ke koordinované strategii zaměstnanosti Společenství a současně usiluje o koordinanci politiky zaměstnanosti členských států.

Stanovisko

Nástroj právního řádu ES, akt tzv. SEKUNDÁRNÍHO PRÁVA. Vypracovávají jej především poradní subjekty. Není závazný a neukládá nikomu právní povinnost. Doporučuje postup nebo chování v dané záležitosti. Obvykle se týká určitého specifického, konkrétního tématu (problému).

Státy AKP (Státy ACP)

Skupina států AKP (Afrika, Karibik a Pacifik) vznikla na základě původní DOHODY Z LOMÉ v roce 1975. Jedná se převážně o bývalé evropské kolonie.  Celkem 79 členských států má rozlohu zhruba 5% zemského povrchu a žije v nich asi 750 mil. obyvatel (údaje z 2003), což představuje více než 12% světové populace. Mezi padesátkou nejméně rozvinutých států světa nalezneme 40 států AKP. Společenství umožňuje těmto státům preferenční přístup na svůj trh, aktuálně se však více zaměřuje na pomoc adaptaci hospodářství AKP na nové podmínky. Partnerství mezi EU a AKP by mělo podporovat trvale udržitelný rozvoj.

Strukturální fondy

Strukturální fondy jsou hlavním fiskálním nástrojem Evropské unie k dosahování ekonomické a sociální soudržnosti. Prostředky z těchto fondů jsou určeny na pomoc méně rozvinutým regionům, regionům potýkajícím se se strukturálními problémy a na podporu adaptace a modernizace politik a systémů vzdělávání. V současné době existují následující dva fondy:

  • Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF) - byl založen v roce 1975 a dodnes je objemem finančních prostředků největším fondem. Podporou rozvoje a strukturálních změn fond pomáhá odstraňovat zásadní problémy v zaostávajících regionech a v upadajících průmyslových oblastech. Financuje investice do infrastruktury, vytváření pracovních míst, podporuje místní rozvoj, zaměstnanost, malé a střední podnikání v problémových regionech, vědu a výzkum.
  • Evropský sociální fond (ESF) - byl založen v roce 1960 a je hlavním nástrojem sociální politiky a zaměstnanosti EU. Pomoc ESF je zaměřena na rozvoj lidských zdrojů a podporu nezaměstnané mládeže, dlouhodobě nezaměstnaných a sociálně znevýhodněných skupin při integraci na trhu práce.

Fond soudržnosti (CF) byl založen v roce 1993 je doplňkovým fondem, který stojí vedle Strukturálních fondů. Je to významný nástroj, který poskytuje finance na významné projekty, týkající se životního prostředí a infastruktury. Možnost čerpat z tohoto fondu mají státy, jejichž HDP je nižší než 90% průměru EU.

Další dva původně strukturální fondy již počínaje obdobím 2007-2013 nejsou do této skupiny fondů řazeny. Jedná se o:

  • Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova (EAFRD), který s Evropským záručním fondem nahradil původní Orientační a záruční fond pro zemědělství (EAGGF). Je zařazen pod SPOLEČNOU ZEMĚDĚLSKOU POLITIKU
  • Evropský rybářský fond (EFF) - od roku 2007 nahradil předchozí Finanční nástroj na podporu rybolovu (FIFG) a je finančním nástrojem, který spadá do společné rybářské politiky EU.

Stupňovitá integrace

Pod tímto termínem se rozumí sjednocovací proces probíhající různými rychlostmi. Myšlenka "Dvourychlostní Evropy" (či dokonce "VÍCERYCHLOSTNÍ EVROPA") tedy znamená, že prohlubování integrace Společenství se nejdříve zúčastní ty členské státy, které se samy považují za dostatečné připravené. Přednost tohoto modelu spočívá v tom, že rychlost integrace není závislá na rychlosti nejpomalejšího nebo integraci brzdícího člena. Možné nebezpečí stupňovité integrace je pak v rozpadu společné integrační cesty. Příklady stupňovité integrace lze najít v ustanoveních o Hospodářské a měnové unii (HMU), nebo v soicální politice EU. I když HMU je společným cílem, účastní se jí zpočátku jen některé členské státy. Jinou variantou stupňovité integrace je koncept "evropského jádra", podle něhož určitá předem definovaná skupina členských států bude pokračovat v rychlejším prohlubování integrace.

Světová banka (SB, World Bank-WB)

Instituce, která zajišťuje finanční a technickou pomoc rozvojovým zemím s cílem snížit jejich chudobu a zlepšit životní podmínky jejich obyvatel. Byla založena v roce 1944 na tzv. Brettonwoodské konferenci v New Hampshire s cílem pomoci k obnově zemí postižených druhou světovou válkou. V současnosti je zaměřena na chudé státy světa a státy, které byly poznamenány nějakým konfliktem, či státy nepříliš stabilní, v nichž by mohlo vlivem sociálního a ekonomického napětí docházet ke vzrůstu násilí a vzniku nových konfliktů apod. SB staví své aktivity v oblasti půjček a budování kapacit na dvou pilířích: jedná se o vytváření příznivého prostředí pro investice, pracovní příležitosti a udržitelný růst a druhým pilířem je podpora chudých lidí a jejich zapojení do rozvoje. Své cíle banka naplňuje za pomoci dvou základních institucí:

  • Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (International Bank for Reconstruction and Development – IBRD), která pomáhá v ekonomickém růstu středně rozvinutým a úvěruschopným zemím
  • Mezinárodní asociace pro rozvoj (International Development Association – IDA), která se snaží zabezpečit dostupnost finančních prostředků pro nejchudší země světa

Dalšími součástmi SB jsou pak ještě Mezinárodní finanční korporace (International Finance Corporation - IFC), Multilaterální agentura pro investiční záruky (Multilateral Investment Guarantee Agency - MIGA) a Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů (International Centre for Settlement of Investment Disputes - ICSID). Všech uvedených pět institucí tvoří společně seskupení nazývané Skupina Světové banky (The World Bank Group).

Prezidentem Světové banky je podle zavedené tradice zástupce z USA (naproti tomu prezidentem MEZINÁRODNÍHO MĚNOVÉHO FONDU je vždy Evropan). Sídlo banky je ve Washingtonu D. C. a celkem je v ní zapojeno 186 států světa. Oficiální stránky WB.

Svoboda pobytu

Právo občanů EU na pobyt v jiném členském státě kvůli samostatné výdělečné činnosti v oblasti průmyslu, zemědělství nebo svobodných povolání (čl. 52 - 58 Smlouvy o ES - viz přílohy). Přestože je omezování práva pobytu od 1. ledna 1970 zakázáno, reálně se ještě v určité míře uplatňuje. Harmonizací a vzájemným uznáváním dokladů o ukončeném profesním vzdělání a diplomů byly však tyto překážky pro volný pohyb pracovníků do konce roku 1992 (dokončen JEDNOTNÝ VNITŘNÍ TRH) pro většinu činností odstraněny. Aktuálně řeší toto právo úprava dle Směrnice 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (platnost od 30. dubna 2006). Ta posílila práva občanů EU, ale zejména jejich rodinných příslušníků, kteří mají v mnoha ohledech práva srovnatelná i přes absenci občanství EU.

Subsidiarita

Princip, podle něhož budou Společenství v oblastech, nespadajících do jejich výlučné působnosti, podnikat kroky jen tehdy, nebudou-li členské státy schopny provést opatření lépe. Viz PRINCIP SUBSIDIARITY

Supranacionalita

Pojem z mezinárodního práva, který obecně znamená přenesení pravomocí z národní úrovně na úroveň vyšší. Jedná se o princip naprosto nový, dosud nerealizovaný, který je vlastně  v protikladu k základní zásadě mezinárodního práva - zásadě svrchované rovnosti států. Avšak k přechodu svrchovaných práv na Společenství (a jeho instituce) dochází jen v určitých, přesně vymezených oblastech. Členské státy si ponechávají jejich většinu a není tak dotčena jejich státní, resp. národní identita. V oblastech, kde neexistuje pravomoc Společenství, mají pak členské státy zachovánu plnou svrchovanost. Uplatnění principu supranacionality (nadstátnosti) v rozhodování je označováno jako komunitární metoda rozhodování.

SYSMIN

Systém stabilizace výnosů v těžebních oblastech rozvojových zemí AKP, asociovaných s EU. V rámci tohoto systému dostávaly státy AKP mimo jiné zvláštní půjčky na financování specifických záměrů v oblasti těžby. V případě poklesu produkce nebo exportu nerostných surovin kvůli technickým nebo politickým obtížím měla pomocná opatření zachovat rentabilitu těžebních podniků. Tento druh podpory byl již opuštěn. Prostředky byly následně spíše než na kompenzaci příjmů věnovány přímo na podporu strukturálních reforem v oblasti  těžebního průmyslu (obdobně i zemědělství). Avšak v současnosti dochází k dalším změnám v rámci ROZVOJOVÉ POLITIKY.

nahoru