Sarkozyho zahraniční politika se střídavými výsledky

04.05.2008
Příklon ke Spojeným státům a v dalších sférách směsici „realpolitiky“ a voluntarismu lze označit za hlavní rysy zahraniční politiky francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, od jehož zvolení uplyne v úterý jeden rok.

I v této oblasti narazil místy na realitu, která se ukázala silnější než jeho sliby, a stal se tak snadným terčem kritiky. Bilance je smíšená.

Proti svému předchůdci Jacquesu Chirakovi věnuje Sarkozy větší pozornost zemím střední a východní Evropy, jistě i kvůli nadcházejícímu francouzskému předsednictví v Evropské unii ve druhé polovině letošního roku. Na vědomí už není bráno jen Polsko a zájem se rozšiřuje až na Ukrajinu. Podle listu Le Monde je to dáno i snahou neponechat střední a východní Evropu Německu.

Sarkozy přitom dává okázale najevo, jak si rozumí s německou kancléřkou Angelou Merkelovou, a zdůrazňuje, že spolu znovu postavili na nohy Evropskou unii po krizi v důsledku francouzského a nizozemského odmítnutí ústavní smlouvy EU v roce 2005. Kancléřku ale nepřesvědčil o svém projektu Středomořské unie, ve kterém viděla hrozbu vytvoření určitého bloku, v němž by Francie hrála prim. Projekt se tedy musil upravit.

Slevit musil Sarkozy i v oblasti lidských práv. Jejich obranu prohlašoval a prohlašuje za svou prioritu, ale nebránilo mu to, aby si dobře rozuměl s představiteli Číny, kde byly během jeho návštěvy uzavřeny kontrakty v hodnotě 20 miliard eur (půl bilionu korun) a kam zapomněl vzít státní tajemnici pro lidská práva Ramu Yadeovou. Snad ještě větší rozruch vzbudilo jeho pozvání Muammara Kaddáfího do Francie, zvlášť když kontroverzní libyjský vůdce v Paříži znovu projevil nedostatek smyslu pro míru. I tady se Sarkozy vystavil obvinění, že vyměnil lidská práva za hospodářské dohody.

Právě v Libyi ale dosáhl Sarkozy jako prezident svého prvního diplomatického vítězství, když vymohl propuštění bulharských zdravotních sester a lékaře odsouzených tam pochybným způsobem k smrti. Podle kritiků ovšem jen dovršil dílo, na kterém předtím pracovala celá Evropská unie, a svým způsobem jen slízal smetanu.

V některých dalších oblastech už tak úspěšný nebyl. Pokus navázat dialog se Sýrií byl bezvýsledný, stejně jako snaha napomoci řešení krize v Libanonu, černou Afriku podráždil paternalistickým projevem v Dakaru loni v létě. Marné jsou i pokusy dosáhnout propuštění kolumbijské političky, napůl Francouzky Ingrid Betancourtové, kterou už šest let zadržují kolumbijští narkopartyzáni.

Prezident prokazuje velký amatérismus. Energičnost na dělání politiky nikdy nestačila, hodnotil Sarkozyho zahraničněpolitické působení expert Francouzského ústavu mezinárodních vztahů Philippe Moreau-Desfarges.

Sarkozyho úsilí zlepšit vztahy s USA po ostrém sporu kvůli Iráku v roce 2003 nepřekvapilo – předem ho avizoval, ale ani nepřesvědčilo. Mnozí v něm vidí opuštění nezávislé degaullovské francouzské zahraniční politiky a sražení podpatků před americkým prezidentem Georgem Bushem, navíc v době, kdy ten je na odchodu a kdy je jeho politika stále víc kritizována i v samotných Spojených státech.
čtk, oez

Sdílet tento příspěvek