Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Rakousko

Rakousko vstoupilo do Evropské unie 1. ledna 1995. Předtím bylo od roku 1960 zakládajícím členem Evropského společenství volného obchodu (ESVO, EFTA). Do Evropského parlamentu volí 18 poslanců. Rakousko je členem Schengenu i eurozóny.

Rakousko

Rakousko v Evropské unii 


Rakousko o členství oficiálně požádalo 17. června 1989, přístupová jednání ale zahájilo až 1. února 1993. V roce 1994 se pak konalo přístupové referendum, v němž se pro vstup do Unie vyslovilo přes 66 % zúčastněných voličů. Spolu s ním se členskými státy EU staly také Švédsko a Finsko.

Členství v Unii přineslo Rakousku vyšší hospodářský růst a zaměstnanost, vzrostla konkurenceschopnost ekonomiky a do země přišli noví zahraniční investoři. Po východním rozšíření se navíc začaly dynamicky rozvíjet obchodní vztahy s novými členskými zeměmi.

Rakousko se již od počátku zapojilo také do Schengenské spolupráce. V roce 2005 dokonce spolu s Německem, Belgií, Lucemburskem, Nizozemím, Francií a Španělskem patřilo mezi země, které se dohodly na užší policejní spolupráci v boji proti terorismu a organizovanému zločinu a podepsaly tzv. Prümskou smlouvu. Ta umožňuje policejním složkám výměnu informací o DNA a otiscích prstů nebo dalších osobních dat. V červnu 2007 se evropští ministři vnitra dohodli na začlenění Prümské smlouvy do právního rámce EU.

Lisabonská smlouva 

Smlouvu o Ústavě pro Evropu, jejíž přípravu aktivně podporovalo, ratifikovalo Rakousko 25. května 2005. Při vyjednávání smlouvy nové patřilo mezi tzv. přátele ústavy a nechtělo text smlouvy měnit. Požadavky Rakouska, které se v reformní smlouvě odrážejí, jsou právní závaznost Charty základních práv, posílení sociální dimenze a odkaz na boj s klimatickými změnami.

Lisabonskou smlouvu ratifikoval rakouský parlament 24. dubna 2008. Dvě menší krajně pravicové strany (FPÖ a BZÖ) přitom volaly po referendu (dokonce byla sepsána petice, kterou podepsalo přes 100 tisíc občanů), to však bylo odmítnuto. Problém nastal, když se rakouský premiér Alfred Gusenbauer (SPÖ) vyslovil po zamítavém irském referendu v tom smyslu, že v budoucnu by všechny smlouvy EU, včetně upravené Lisabonské smlouvy, měly být předmětem referenda. Tato změna přístupu k EU byla jednou z příčin rozpadu koalice s konzervativní stranou ÖVP a vypsání předčasných parlamentních voleb.

Rozšiřování EU

Rakousko podporuje ambiciózní integrační strategie pro státy západního Balkánu a jižní Evropy (Bosna a Hercegovina, Srbsko, Makedonie, Albánie). Patří však k největším oponentům vstupu Turecka do EU. Rakousko iniciovalo aby EU stanovila, že předpokladem budoucího rozšiřování unie musí být její schopnost nové členy přijmout a rovnocenné zacházení se všemi členskými státy, pokud jde o finance. Vláda také oznámila, že nechá o přistoupení Turecka rozhodovat občany v referendu.

Rakouská veřejnost celkově další rozšiřování příliš nepodporuje, ať kvůli obavám z narůstající kriminality nebo o udržitelnost státu blahobytu. Pozitivně bylo veřejností vnímáno pouze členství Chorvatska.

V Evropské politice sousedství se pro Rakousko nejdůležitější region Černého moře (Ukrajina, Moldávie, Turecko, Gruzie, Ázerbájdžán a středoasijské země), a to především kvůli zajištění dodávek energie.

Od svého vstupu do EU v roce 1995 předsedalo Rakousko Evropské unii již dvakrát. Poprvé bylo předsednickou zemí hned rok po svém vstupu do EU, v roce 1996. Druhé předsednictví absolvovalo v době od 1. ledna 2006 do 30. června 2006. Třetí předsednictví Rakousko vykonávalo v druhém pololetí roku 2019. 

Komisařem nominovaným za Rakousko je Johannes Hahn, jehož portfoliem je evropská politika sousedství a jednání o rozšíření, v letech 2009-2014 byl komisařem pro regionální politiku.

Bývalými eurokomisaři nominovanými za Rakousko jsou:

  • Franz Fischler- komisař pro zemědělství a rozvoj venkova (1995-1999) a pro zemědělství a rybolov (1999-2004)
  • Benita Ferrerová-Waldnerová- komisařka pro vnější vztahy a evropskou politiku sousedství (2004-2009) a pro obchod a evropskou politiku sousedství (2009)

V Evropském parlamentu Rakousko obsazuje 18 křesel.

Další informace o rakouských poslancích v Evropském parlamentu  



Politický systém Rakouska


Rakouská republika je spolkovým státem. Je budována na federativním principu. Právní základ Rakouské republiky tvoří spolková ústava, státní smlouva z roku 1955 a zákon o neutralitě země z téhož roku.

V Rakousku funguje dvoukomorový parlamentní systém (Národní rada, Spolková rada). Zákonodárná a výkonná moc je rozdělena mezi spolek (Bund) a 9 spolkových zemí. Podle ústavy je v kompetenci zemí všechno, co není výslovně záležitostí celospolkovou.

V čele republiky je přímo volený spolkový prezident, jehož volební období trvá 6 let s možností jednoho znovuzvolení. V květnu 2016 byl rakouským prezidentem zvolen Alexander Van der Bellen, který ve druhém kole volby zvítězil nad Norbertem Hoferem ze Strany svobodných.

Zákonodárnou moc na celorepublikové úrovni v Rakousku reprezentuje dvoukomorový parlament, který je složený z Národní rady a Spolkové rady. Rakouskou kancléřkou je dosavadní předsedkyně Ústavního soudu Brigitte Bierlein, která stojí v čele úřednické vlády, jež dovedla zemi k předčasným volbám.

Ve volbách v září 2019 zvítězila Lidová strana Rakouska v čele se Sebastianem Kurzem, který se zřejmě stane podruhé kancléřem Rakouska.

Dolní komora (Národní rada) je všeobecným zastupitelským orgánem (reprezentuje všechny občany Rakouska) a působí v něm 183 poslanců. Horní komora (Spolková rada) reprezentuje kraje, které také do tohoto tělesa vybírají své zástupce. Počet zástupců v horní komoře určuje prezident, a to vždy na základě výsledků sčítání lidu (naposledy proběhlo v roce 2002). Od roku 2002 je ve Spolkové radě 62 spolkových zástupců.

Příležitostně se schází také Spolkový sněm, který dohromady tvoří zástupci horní i dolní komory. Spolkový sněm volí prezidenta, hlasuje o vyhlášení referenda ve věci odvolání prezidenta, vydání prezidenta k trestnímu stíhání, vydání prezidenta Ústavnímu soudu a vyhlášení války.

Zákonodárným orgánem každé spolkové země je zemský sněm, který je jednokomorový.

Moderní historie Rakouska

  • 1804  - vznik Rakouského císařství

  • 1814-15 - Na vídeňském kongresu Rakousko získává vůdčí postavení v Německém spolku, územní zisky (Salzbursko, Tarnopolsko, Illyrie, Benátsko).

  • 1848-49 - revoluční rok, pád kancléře Metternicha

  • 1866 - porážka Rakouska ve válce s Pruskem, zrušení Německého spolku

  • 1867 - vyrovnání s Maďary, vznik Rakousko-Uherska

  • 1914 - atentát na následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d´Este

  • 1918 - Rakousko přijalo 3. listopadu příměří, rozpad monarchie, důsledkem toho vzniká Rakouská republika.

  • 1934 - tzv. Římské protokoly vytváří alianci Rakouska s Itálií a Maďarskem. Po zavraždění kancléře Engelberta Dolfusse při pokusu o nacistický puč, se kancléřem stává Kurt Schunschnigg.

  • 1938 11. března obsazují německá vojska Rakousko (tzv. anschluss)

  • 1955 Obnovení nezávislosti Rakouska, vyhlášení neutrality
  • 1995 Rakousko vstupuje do EU


Fakta o Rakousku
 

Oficiální název země je Republika Rakousko (Republik Österreich).

Rozloha Rakouska je 83 858 km2.

Hlavní město je Vídeň (1,18 milionu lidí).

Oficiálním jazykem je němčina, v Burgenlandu také chorvatština a maďarština.

Země je administrativně rozdělena na 9 spolkových zemí: Vídeň, Dolní Rakousy, Horní Rakousy, Štýrsko, Tyrolsko, Korutany, Salzbursko, Vorarlbersko, Burgenland.

V zemi žije 8,69 milionu lidí, 91,1% tvoří Rakušané, 4 % bývalí Jugoslávci, 1,6 % Turci, 0,9 % Němci.

Většina obyvatel Rakouska se hlásí k římsko-katolické církvi (73,6 %), k protestanským církvím se hlásí 4,7 % a k Islámu 4,2 % obyvatel.

 

Odkazy