Tereza Vávrová, psáno pro EUROSKOP, 6. dubna 2009
Ve dnech 2. – 3. dubna, se v pražském Karolinu a v Senátu konala konference Katedry západoevropských studií FSV UK na téma „Vyhlídky prohlubování a rozšiřování EU v rámci českého předsednictví a dále.“ Jeden z panelů se věnoval právě dalšímu rozšiřování EU a jeho účastníci se nečekaně shodli na následujících tvrzeních: že kapitalismus je mrtev a o rozšiřováním bez Lisabonské smlouvy se musí mluvit opatrně… Přesto se názory na konkrétní země, o něž se jednou EU snad bude moci rozšířit, podstatně lišily.
„Východní rozšíření v letech 2004 a 2007 bylo jako velký třesk, bylo fenomenálním úspěchem“ – tímto konstatováním otevřel panel poradce Evropské komise a profesor na athénské univerzitě Loukas Tsoukalis.
Samotné rožšiřování unie podle něj bylo velmi úspěšným procesem do nástupu krize, protože bylo plánováno za „standardní situace“, z které se v současné době poněkud vymykáme. Kombinace prohlubování a rozšiřování EU je podle něj nadále nepoužitelná, přesto považuje řecký expert získané zkušenosti za cenné a zásadní.
Volný trh je mrtev
Zásadní v čem? Tsoukalis na konferenci vyhlásil konec jedné éry: ideologie volného trhu je podle něj mrtvá a vztah státu a trhu se natrvalo změnil. Zkušenost z rozšiřování měla podle Tsoukalise přinést pochopení, že budeme-li stát samotní na úrovni našich národních států, nedosáhneme ničeho. Přežití Evropy, o které podle něj právě běží, záleží na soudržnosti členských zemí.
Posluchače možná poněkud překvapil závěr Tsoukalisova příspěvku, zároveň je třeba ocenit jeho upřímnost. Tsoukalis zdůraznil, že je nezbytné, aby se EU stala mezinárodním obrem, protože jedině tak budeme schopni hájit naše evropské zájmy mezi USA, Čínou, Ruskem a Indií. Současně podtrhl, že vzhledem k obstrukcím malých států vůči Lisabonu se blíží konec uctívaného permisivního konsensu – a nastává doba, kdy moc v EU přejde do rukou nejsilnějších států, nadále lídrů celého společenství.
Syndrom: nová Evropa
Francouzský politolog a znalec střední Evropy Jacques Rupnik začal podobně jako jeho řecký kolega slovy o „úspěšném příběhu rozšiřování demokracie, o rozšiřování EU.“ Podle něj přineslo rozšíření dvojitý pohyb – jednak posunulo centrum Evropy do Bruselu, jednak soustředilo pozornost na východ kontinentu. A právě zde se zrodil „syndrom nové EU.“ Co je to? Nové státy se podle Rupnika vyznačují silnou transatlantickou vazbou, jež je přivábila až do Iráku, a současně se ukázaly jako vcelku populistické: Fico, Kaczynski, Gyurcsany a další.
Přesto by právě tyto země měly být při dalším rozšiřování unie nápomocné. Model Německa – středovýchodní Evropy (učitele a žáka) by se tak měl posunout na východ, protože právě tam a jedině tam se další rozšíření uskuteční. Za jediného možného dalšího kandidáta považuje Rupnik západní Balkán. Proč? Máme tu podle něj speciální odpovědnost kvůli tomu, že jsme z těchto zemí již dříve učinili evropské protektoráty, kterými také zůstanou – dokud nepřistoupí k EU. Na závěr zdůraznil, že Evropa může být sice „Evropou bez bariér,“ ale své limity beze sporu má a musí je respektovat.
Lisabon je řešením pro malé státy
Poslední z řečníků, Wolfgang Wessels z kolínské univerzity, koordinátor výzkumného programu EU Contest, podtrhl nejen úspěšnost rozšiřování Unie, ale připomněl i dávné rozepře a neshody. Že jde o proces bolestivý a provázejí ho hádky na úrovni národních zájmů, se příliš často nezdůrazňuje a přitom by to možná pomohlo pochopit, že současná situace je sice vyostřená krizí, ale jinak je vpodstatě normální. O hranicích Evropy se podle Wesselse vždy diskutovalo a nadále diskutovat bude.
Ovšem problém tkví jinde a je jím „externí prezentace rozšiřování“: každá členská země nekoordinovaně vyhlašuje kandidáty. Polsko by rádo vidělo v Unii Ukrajinu, Rumunsko zase Moldávii… Koordinaci má vyřešit právě Lisabonská smlouva, jejímž prostřednictvím se budou moci i malé státy podílet na fungování EU, které by navíc mělo být efektivnější a výkonnější. K zachování vyrovnaných mocenských sil v Evropě potřebujeme kvalitní a jednotné instituce, jinak podle Wesselse hrozí, že převezmou vliv největší státy.
Panelisté se tedy shodli na věcech, které politika vysvětluje jen obtížně. Rozšiřování je podle nich možné po skončení krize, a to nikoli bez limitů. Jediným kandidátem je podle zmíněných expertů západní Balkán. Druhý závěr představuje nutnost přijetí Lisabonské smlouvy z hlediska malých států, jedině tak si udrží vliv na fungování unie. Jak tuto skutečnost zaznamená malé Irsko a Česká republika zanedlouho uvidíme.
Autor: Tereza Vávrová, EUROSKOP
