Hana Chuka, EUROSKOP, 22. 6. 2009
V úterý 16. června se na pražské Právnické fakultě UK konala diskuze na téma, uvedené v titulku: „Terorismus a lidská práva“. Kromě Katedry mezinárodního práva převzaly nad setkáním záštitu také Česká společnost pro mezinárodní právo, Česká odbočka International Law Association (ILA) a Ústav mezinárodních vztahů. Pod vedením profesora katedry Pavla Šturma z hostitelské instituce přednášeli její odborná asistentka Veronika Bílková – a Emil Ruffer, ředitel odboru komunitárního práva Ministerstva zahraničních věcí.
V úvodním slovu E. Ruffer upozornil, že problematika sankcí proti terorismu, jejichž implementaci zajišťuje Evropská Unie, potažmo Rada bezpečnosti OSN, nabývá na významu a logicky proto dochází k množícímu se počtu odvolání proti nim.
V konkrétních případech se jedná o cílené finanční sankce proti jednotlivcům či právnickým osobám, údajně spojeným s terorismem. Následné žaloby a odvolání těchto osob jsou odůvodněna porušováním jejich lidských práv.
Sankční režimy v rámci EU
Jak řekla V. Bílková, v současnosti existují paralelně dva sankční režimy – rezoluce Rady bezpečnosti 1267 (2003) a 1337 (2001). Oba dokumenty spojují okolnosti jejich vzniku (byly vydány z iniciativy Rady bezpečnosti), i jejich účel, jímž je boj proti terorismu pomocí odříznutí aktérů od zdrojů, ať už materiálních, finančních, či lidských. Obě rezoluce usilují o postih vybraných fyzických, či právnických osob (nikoli států) pomocí jejich identifikace, následného zařazení na speciální seznam a konečného odříznutí od zdrojů, eventuelně i za použití cestovních sankcí.
Zatímco rezoluce 1267 pracuje se seznamem osob sestaveným Radou bezpečnosti na základě podnětů členských států OSN a je namířena proti osobám podporujícím Taliban, Al Kaedu, či Usamu bin Ládina, rezoluce 1373 , která vznikla bezprostředně po 11. září 2001, je cílena proti komukoli, kdo podporuje terorismus. V tomto případě chybí seznam Rady bezpečnosti a je povinností členských států, aby ho sami sestavily, případně tak na úrovni Unie musí učinit Rada EU na základě podnětů z členských států.
Úměrně s množícími se stížnostmi obviněných jsou dnes oba sankční režimy upravovány. Hlavním předmětem protestů byl v minulosti zejména fakt, že se příslušné osoby dostávaly na seznam, aniž by byly o této skutečnosti jakkoli informovány – a v momentě, kdy se o svém zařazení na „blacklist“ dozvěděly a chtěly přirozeně podat žalobu, zjistily, že to není možné kvůli „přehazování“ kompetencí mezi EU, OSN a členskými státy.
Veronika Bílková následně ilustrovala účinky a dopady rezolucí pomocí dvou následujících případů:
Khadi a Al Barakaat
Rezoluce 1267; p. Khadi, saudsko-arabský obchodník s profesními zájmy v EU a jeho organizace Al Barakaat, která je švédskou pobočkou konsorcia dodávajícího peníze do Somálska, podle obžaloby na podporu terorismu. V roce 2001 byl proveden první zápis na seznam Rady bezpečnosti OSN a odtud i EU, ve stejném roce podal obviněný žalobu k soudu prvního stupně (SPS), s odkazem na porušení kompetencí Rady a základních lidských práv, která však byla roku 2005 zamítnuta. Po odvolání a zásahu generálního advokáta v roce 2008 bylo uznáno, že k porušení těchto práv skutečně došlo. Navzdory tomu je ale p Khadi na seznamu dodnes, což řeší opakovanou žalobou u SPS s odůvodněním porušení práva na:
-
Ochranu vlastnictví
-
Soudní ochranu
-
Obhajobu
-
Výslech
Jak doplnil Emil Ruffer, v tomto případě došlo k rozkolu mezi SPS a ESD. Zatímco SPS došel k závěru, že ačkoli obviněný utrpěl jisté újmy, tvrdé jádro nárokovaných práv porušeno nebylo (např. jisté finanční prostředky byly zmraženy, ale určitý majetek obviněnému zůstal) a sankce byly v rámci boje proti terorismu oprávněné, ESD vydal diametrálně odlišné rozhodnutí, když konstatoval, že došlo k porušení všech nárokovaných lidských práv a všechny uvalené sankce byly zcela neoprávněné.
OMPI/PMOI – Organizace mudžáhidů Iránského lidu
Rezoluce 1373; pozoruhodný případ perské organizace, která byla ve svých začátcích opoziční, marxistická, zaměřena proti šáhovi a americkým spojencům. Místo aby po revoluci slavila triumf, rozešla se ideově s Chomeiním, odešla z Iránu a bojovala proti němu na straně Saddáma Husajna. S rokem 1989 se strana rozhodla opustit původní marxistické ideje a stylizovala se do role pro-demokratické organizace, s cílem vybudovat v Iránu pluralitní demokracii západního typu.
Roku 2001 zašla ve své reformě ještě dál, když se oficiálně zřekla násilí a jala se prosazovat výlučně politickou agendu. Přičiněním Velké Británie se dostala na blascklist roku 2002, tedy paradoxně po své demokratizaci, která ovšem po útocích 11. září nebyla přijata s důvěrou. Po žalobě u SPS a následnému opětovnému zařazení na seznam byla konečně v lednu 2009 vyškrtnuta s odůvodněním procesního pochybení.
Jak zmínil Ruffer, případ OMPI je do jisté míry svázán s končícím českým předsednictvím Rady EU, za jehož trvání k vyškrtnutí došlo, což mělo za následek lobbyistické tlaky na ČR ze strany Iránské vlády, která opakovaně podala protestní nóty kvůli ponechání organizace na seznamu, tak Francie, která se naopak výrazně přičinila o zařazení OMPI/PMOI na blacklist.
Autor: Hana Chuka, Euroskop
