Ruští neofašisté zvedají hlavy


Hana Chuka, EUROSKOP, 4. března 2010

Alespoň to tvrdí Jurij Fedorov, analytik think tanku Chaltham House, který v úterý uspořádal v pražské budově Fakulty sociálních věd UK přednášku na toto téma. Jak v úvodu z vlastní zkušenosti řekl organizátor celého setkání Petr Pojman, podnětem pro debatu se stalo napadení studentů ruských a východoevropských studií, kteří při návštěvě Moskvy museli čelit agresivnímu útoku tamních neofašistů. Ve své přednášce se Fedorov zaměřil nejen na charakteristiku hnutí, ale i na jeho propojení se současnými ruskými elitami.

Ideální živná půda

Jak ukázal Fedorov ve vstupu své přednášky, tradiční fašistické ideály mají s ekonomickým i politickým charakterem dnešního Ruska mnoho společného. V této souvislosti vyzdvihl zejména dirigizmus a státní kontrolu hospodářství, typickou zejména pro velké firmy. Také politicky se mu přibližuje současný autoritativní partajní systém strany Jednotné Rusko a expanzivní diplomacie, která započala s érou Vladimíra Putina. Právě jeho oblíbenost zároveň koresponduje s fašistickým kultem vůdce, zatímco Západ zastává v novém modelu roli tradičního ideologického nepřítele.

Rusko, skinheads

Ruští skinheads jsou směsí různých stran a hnutí, které pojí hlavně antisemitismus a oslava ruské minulosti. Podle profesora Jurije Fedorova jsou tyto skupiny početnější, než uvádějí oficiální statistiky ministerstva vnitra a těší se podpoře některých elit. (reprofoto)

Známý analytik zdůraznil, že ve studiu fenoménu ruského fašismu chybí spolehlivé informace z první ruky, což přisuzuje zejména faktu, že ruská hnutí na rozdíl od svých evropských protějšků poměrně brzo opustila tradiční symbolismus a rétoriku. Jak podotkl Petr Pojman, přes převážně dělnický původ většiny sympatizantů se jedná o relativně sečtělé hnutí, jehož členové se velmi dobře orientují v antifašistických článcích a jsou vůči podobné kritice velmi citliví, což přirozeně zvyšuje bezpečnostní rizika hrstky těch, kteří se oněm nebojí mluvit.

Rusko, kolébka fašismu?

Tuto relativně překvapivou informaci Fedorov doložil odkazem na stranu Unie ruského lidu, která během svého fungování mezi dvěma revolučními léty 1905-1917 stavěla zejména na podpoře monarchie a silném antisemitismu. Strana v rozporu s elitářstvím podporovala domácí pracující třídu a jako většina podobných organizací idealizovala národní minulost. Ačkoli je tedy pojem fašismus spojen hlavně s Itálií, můžeme říci, že navzdory obecnému povědomí má v ruské politické kultuře pevné historické kořeny.

Skinheads a ti druzí

V přehledu aktuálních stran a hnutí Fedorov zmínil zejména národní mutaci Skinheads, která na sebe poprvé upozornila ještě před pádem komunistického režimu v Rusku tehdy ojedinělým průvodem u příležitosti Hitlerových narozenin. Hnutí ale oficiálně působí až od počátku devadesátých let a v současnosti čítá až sedmdesát tisíc členů, což ostře kontrastuje s oficiálním číslem patnácti tisíc, které vychází z policejního registru. Jak uvedl Fedorov, mezi ikony ruských Skinheads patří nejen Adolf Hitler, ale i poslední ruský car Mikuláš II., který proslul svou antisemitskou politikou.

V případě hnutí Skinheads je zajímavý zejména postoj ruského veřejného mínění. Podle Fedorova má v Moskvě coby hlavním působišti organizace 21% obyvatel pocit, že skinheadi chrání ruský lid, zatímco stejný počet Moskvanů má za to, že hnutí vhodně supluje činnost policie. Zarážející je rovněž cifra 4% lidí, kteří s těmito radikály otevřeně sympatizují, nemluvě o 11% mladých ve věku 18-24 let, kteří jejich počínání schvalují. Tento a podobné průzkumy, které se podle Fedorova značně liší od nespolehlivých oficiálních statistik ministerstva vnitra ukazují, že na nedostatek veřejné podpory si ruský pravicový extremismus rozhodně nemůže stěžovat.

Typicky ruská ultrapravicová uskupení začala vznikat už v osmdesátých letech, kdy první vlaštovku představovalo Hnutí Alexandra Barkašova. Fedorov upozornil, že po celém Rusku dnes funguje na dvacet významnějších organizací, které můžeme charakterizovat jako neofašistické. Mezi nimi dominují zejména Slavistická unie a Severní bratrství, které se obě mohou „pochlubit“ i svými regionálními sekcemi. Jak podotkl doktor Fedorov, pro obě uskupení je charakteristický menší počet fyzických napadení a intenzivní propaganda v mezích zákona.

Prominentní příznivci

Podle Fedorova představují největší naději ruského neofašismu jeho vysoce postavení propagátoři i sympatizanti. Do první skupiny se řadí například Dmitrij Rogozin, od roku 2008 stálý představitel Ruska při NATO. Strana nesoucí jeho jméno v současnosti vykazuje přes 53 000 členů. Prominentní roli zastává rovněž ultrapravicová vojenská opozice pod vedením generála Leonida Ivošenka, ruský velvyslanec v Lotyšsku Viktor Kaljužnyj, samozvaný „prezident“ jižní Osetie Eduard Kokojev, nebo Medveděvův asistent Ašlakanov. Jak uvedl Fedorov, sympatie vládnoucí elity neofašistická hnutí v očích obyčejných Rusů značně legitimizují, čehož si jsou jejich propagátoři samozřejmě velmi dobře vědomi.

Je jisté, že v podpoře neofašistických uskupení hrají velkou roli minimální demokratická tradice a zkušenost Ruska. Jak uvedl Fedorov, pro tři čtvrtiny Rusů je pořádek stále důležitější než demokracie. Můžeme proto říci, že fašismus představuje důležitou charakteristiku současného ruského politického života. Jeho slabým místem je ale nejednotnost a značná roztříštěnost jednotlivých extremistických uskupení, i stále chybějící vůdce, který by jednotlivá hnutí dokázal sjednotit. Pokud pomineme prominentní příznivce, neofašisté zatím rovněž postrádají kapacitu moci i koherentní ideologii, kterou nahrazují nic neříkajícími slogany. Pokud tedy v Rusku dojde k masivnímu posílení tohoto fenoménu, bude to revoluce shora, nikoli zdola, říká Jurij Fedorov.

Autor: Hana Chuka, Euroskop

Sdílet tento příspěvek