Diskuse: Platit či neplatit do rozpočtu EU

Filip Tuček, 5.6. 2012, psáno pro Euroskop

V České republice se vede živá diskuse o schopnosti a efektivně čerpat peníze z evropských fondů. Trochu se tak zapomíná na otázku, kolik vlastně ČR do evropského rozpočtu platí a zda je pro ni současný stav výhodný. „Peníze, které každoročně odtečou do EU, se díky našemu rostoucímu HDP neustále zvyšují“, konstatoval v debatě europoslanec Jan Zahradil.

Je čerpání z rozpočtu EU pro česko přínosné?

Rozpočet Evropské unie vychází z finančního rámce, který je tvořen na sedm let dopředu (aktuálně 2007 – 2013). Tento rámec vyčleňuje objem prostředků na jednotlivé politiky EU. ČR jako relativně nový členský stát je zatím ve skupině čistých příjemců – tedy více peněz z rozpočtu dostává, než do něho platí. „Do pěti až deseti let se ale přesuneme do skupiny čistých plátců, kam patří Německo, Nizozemsko a další nejvyspělejší země, zatímco státy jako Polsko nebo Maďarsko, které vstupovaly s do Unie s námi, budou ještě dlouho čerpat v přebytku“, poznamenal Zahradil.

Transfer těchto peněz do jednotlivých států probíhá především formou speciálních dotačních programů na jednotlivé priority EU. Speciální položku, na kterou jde každoročně okolo 40% unijních peněz, představuje kohezní politika, strukturální fondy a Fond soudržnosti. „Smysl kohezní politiky je podobný, jakou měl po válce Marshallův plán na obnovu zemí západní Evropy, v ekonomicky dlouhodobém horizontu se ekonomicky vyplatí,“ myslí si člen Evropského parlamentu Jan Březina.

Od svého vstupu do EU v květnu 2004 čistá pozice příjemce ČR vůči evropskému rozpočtu průběžně roste. V roce 2004 činil přebytek 7 mld. Kč, v roce 2008 již 24 mld. Kč. Růst efektivity čerpání a rozvoj strukturálních programů po přijetí Lisabonské smlouvy umožnil dále zvyšovat poměr mezi výdaji do rozpočtu a příjmy z něj. V roce 2010 se tak České republice podařilo získat o rekordních 48 mld. Kč více, než do rozpočtu odeslala. Tento trend je ovšem neudržitelný. „Shodneme se proto na tom, že navyšovat evropský rozpočet by byla chyba“, prohlásil Pavel Telička. Shoda ovšem nepanuje nad otázkou, zda by se částka odesílaná každoročně do Bruselu měla snižovat, nebo pouze stagnovat.

Zanechání současné výše příspěvků

Podle zastánců současného stavu není absolutní částka tak důležitá, jako to, kam peníze směřují a jak efektivně je s nimi naloženo. „Klíčové je posoudit český zájem, pak lze plně využít výhody, které z rozpočtu plynou. Samostatnou kapitolou je pak způsob a efektivita čerpání prostředků na definované priority“, říká Pavel Telička. Právě s čerpáním ale má ČR dlouhodobé problémy, za které je kritizována i z Bruselu. Nepřehlednost čerpání přitom omezuje české možnosti dosáhnout na evropské peníze.

Česká republika může díky prostředkům, které do EU posílá využívat výhody integrace a jednotného trhu, zároveň je nucena se přizpůsobovat jeho standardům. „To že jsme nuceni adaptovat kvalitní evropské normy, je k nezaplacení“, je přesvědčen Jan Březina. Ačkoli se často objevuje kritika míry harmonizace pomocí evropské legislativy, Březina se domnívá, že „je dobré, aby na dodržování pravidel jednotného trhu dohlížely i jiné subjekty než členské státy. Tyto subjekty potřebují silný právní základ, aby fungovaly efektivně“, dodává europoslanec.

Výhody snižování příspěvků

Obhájci menšího objemu peněz přispívaného do rozpočtu EU argumentují zbytečností některých úkonů a činností, na které tyto peníze plynou. Zpochybňován bývá například smysl Lisabonskou smlouvou zavedené Evropské služby pro vnější činnost. Evropská Komise se však brání snižování rozpočtu poukazy na existenci smluvních závazků, jež jsou již schváleny a peníze na ně určené tak nelze krátit. „Tyto argumenty mají skutečné formálně-právní hledisko, ale z praktického politického hlediska jsou liché“, říká Zahradil.

Podle europoslance Zahradila velká část rozpočtu vzniká kvůli sporům o vliv mezi Radou EU, Evropskou komisí a Evropským parlamentem. „Přerozdělování peněz není páchání veřejného dobra, jde o souboj mezi institucemi, jehož výsledkem je zanesení právního prostředí nadbytečným množstvím legislativy“. Neplatit více než je bezpodmínečně nutné na financování základních činností Unie je, podle zastánců nižších příspěvků, tou nejrozumnější cestou.

Dopady na státní veřejné finance

Čerpání peněz z evropských fondů na konkrétní projekty je podmíněno jistou mírou spolufinancování státem. Fakticky tak přijímání evropských peněz zvyšuje objem mandatorních výdajů, které nelze v případě potřeby krátit. „Takový externí zdroj financí přináší několik negativ“, myslí si ekonom Pavel Kohout. „Vláda si zvyká na život v nadbytku, zvyšování mandatorních výdajů zároveň posiluje procyklický efekt a nárůst objemu financí nutně generuje inflační tendence. Souběh těchto jevů může mít značně negativní dopad na národní ekonomiky. „Portugalsko i některé další jižní země jsou chyceni do pasti, kdy nemohou snižovat náklady“, doplňuje Kohout.

Výše spolufinancování v absolutních číslech je podle Jana Zahradila příliš vysoká, „na každé přijaté euro z evropského rozpočtu připadá 3,50 Kč z českého rozpočtu“, vypočítává europoslanec. „Pokud bychom Unií dotované projekty nespolufinancovali, museli bychom je platit z vlastních peněz celé“, namítá Jan Telička a připomíná, že většina projektů, které s přispěním evropských peněz vznikly, byly potřebné a stát by je musel financovat bez ohledu na peníze z Bruselu. Důležitým prvkem efektivnosti tak zůstává správné nastavení kritérií a alokace peněz. „Dotace mohou mít krátkodobý škodlivý efekt pro ekonomiku, proto zlepšujme pravidla hry a dodržujme je, jedině tak budeme čerpat z existujících výhod“, říká Jan Březina.

Platit méně, dostávat více

Přispívat méně do evropského rozpočtu by znamenalo krátit celý unijní rozpočet. Zatímco ČR by zřejmě přivítala krácení zemědělských dotací, vzhledem k zájmům Francie a některých dalších důležitých členů EU, je snižování těchto příspěvků nanejvýš nepravděpodobné. Pavel Telička se domnívá, že „z pohledu nejen ČR lze krátit příspěvky na regionální politiku a do strukturálních fondů, kde si Česká republika může dovolit ztratit část příjmů“. Při krácení příspěvků je třeba mít na paměti zásadní rovnici: méně dávat znamená méně dostávat. „Tím, že chceme méně peněz, vlastně oslabujeme vlastní pozici při vyjednávání o financích na půdě Unie“, varuje Telička.

Autor: Filip Tuček, psáno pro Euroskop