Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Střední Evropa, Rusko a Lisabonská smlouva

EUROSKOP, 02.10.2008

V Černínském paláci se tento týden sešli experti ze čtyř středoevropských zemí (České republiky, Slovenska, Polska a Německa), aby debatovali o vztazích střední Evropy k Ruské federaci a o budoucnosti strategického partnerství EU-Rusko. V úvodu konference pořádané Ústavem mezinárodních vztahů a Friedrich-Ebert-Stiftung připomněl Petr Kratochvíl koncept českého politologa Jiřího Lišky o „prorockých elementech" v zahraniční politice. A vskutku se může zdát, že při výběru tématu konference byli pořadatelé „prorockými elementy" vedeni: málokdo před několika měsíci tušil, že vztahy s Ruskem se v době 40. výročí okupace Československa armádami Varšavské smlouvy tak výrazně přiostří.

Jednotlivé příspěvky ukázaly odlišnost přístupu středoevropských zemí k Rusku. A právě gruzínská krize podle účastníků konference zdůraznila rozdíly: nejvýrazněji se projevil rozpor mezi pozicí Německa a Polska. Komentátoři rozdělují evropské státy podle dvou základních pozic. V první jsou země, které žádají tvrdý přístup k Rusku a které jsou někdy nazývány „bojovníky nové studené války"; v druhé skupině jsou tzv. pragmatici. Experti na konferenci však varovali, že takové dělení je příliš zjednodušující. Existuje podle nich celá škála postojů, které mohou evropské státy vůči Rusku zaujmout.

Michael Romancov poukázal také na to, jaké rozdíly ve vztahu k Rusku jsou mezi zeměmi bývalého východního bloku. Pohled České republiky se významně liší od pohledu Polska a Maďarska - zatímco Polsko a Maďarsko se tradičně považovaly za hráz proti Rusku, Československo se naopak označovalo za most mezi Ruskem a západní Evropou. Tento odlišný pohled je podle Romancovovy nepříliš objevné interpretace způsoben "rozdílnými historickými zkušenostmi".

Německá vstřícnost vůči Rusku...

Německou pozici nejdříve představil politolog Hans-Joachim Spanger. Zdůraznil dva zásadní německé zájmy ve vztahu k Rusku: za prvé udržení stability a bezpečnosti na evropském kontinentu a za druhé vzájemné hospodářské vztahy. Rusko představuje pro německé vývozce nejrychleji rostoucí trh a tento aspekt nabyl na důležitosti v době celkového hospodářského útlumu v  Evropě.

„Rusko je evropskou zemí a musíme jej tak přijímat," řekl místopředseda zahraničního výboru Bundestagu Hans-Ulrich Klose. „Je proto vhodnější organizovat evropskou bezpečnost s Ruskem, než bez něj," dodal. Podle Klose bychom měli zaujmout k Rusku pragmatický přístup. „Rusko nejsme schopni přetvořit, jak by se nám líbilo, a proto bychom s ním měli raději spolupracovat než je izolovat."

Diverzifikace energetických zdrojů je podle Kloseho velmi komplikovaná. Klade si otázku, z kterých demokratických a "slušných" zemí můžeme dovážet ropu. V úvahu by přicházely snad jen Spojené státy americké, Mexiko a v budoucnosti možná Brazílie. Země jako Venezuela, Nigérie nebo Irán podmínky nesplňují. Není potom lepší udržovat dobré vztahy s Ruskem?

Ve svém příspěvku poukázal Hans-Ulrich Klose na současnou americkou diskusi, v níž experti upozorňují, že gruzínská krize neměla pouze jednoho viníka. Vyšetřování prý ukázalo, že Gruzie měla na konfliktu svůj podíl, současně je prý zřejmé, že ruská reakce byla přehnaná. Za chybu Západu považuje Klose zkreslené vnímání Jelcinova Ruska. Jelcinovu éru, kdy v ruském hospodářství panoval chaos a velké množství oligarchů přišlo nejasnou cestou k ohromnému majetku a moci, označil Západ za demokratické období. Ruští občané proto získali zkreslené představy o demokracii. Mnozí došli k závěru, že demokracie znamená to, co bylo v Rusku za Jelcina, tudíž o "demokracii" nemají zájem.

Zajímavý je kontrast v postojích německé veřejnosti, o němž mluvil v závěrečném panelu německý politolog Markus Kaim. Většina Němců je proti vybudování systému protiraketové obrany v České republice a v Polsku a Rusko považuje za oběť tohoto projektu. Nicméně podle průzkumů veřejného mínění většina Němců současně považuje Rusko za hrozbu.

...a tvrdý pohled Poláků 

Pohled polských účastníků debaty byl s německým postojem v ostrém rozporu. Snad nejsilnější slova použil Marek Menkiszak. Ve svém příspěvku obhajoval tezi, že vztahy mezi Evropskou unií a Ruskem jsou trvale ve stavu krize. Proč? Ruská vnitřní politika, postavená na autoritativním režimu a státním kapitalismu, je podle Menkiszaka nekompatibilní s evropským modelem. Podle něj v poslední době dochází ke změně myšlení a postavení ruských představitelů, kterou charakterizuje jejich vzrůstající sebedůvěra. Této sebedůvěře napomáhají finanční prostředky z ropy, jejíž cena v posledních letech výrazně narůstá.

„S narůstajícím sebevědomím ruských představitelů souvisí i nová ruská asertivita a ambice změnit rovnováhu sil," řekl Menkiszak. Podle něj je navíc „asertivita velmi zdvořilé slovo pro definici současné ruské politiky." Za další důvody krize považuje Menkiszak rozdílné pohledy na energetickou politiku a obchodní spory. Události v Gruzii krizi zvýraznily a k jejímu řešení nepřispívají ani vnitřní problémy, jimiž se musí EU zabývat, jako například otázka budoucího institucionálního uspořádání a ratifikace Lisabonské smlouvy.

Předseda Zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Jan Hamáček zahájil svůj proslov citací francouzského ministra zahraničí Bernarda Kouchnera: „Pokud čelíme realitě, musíme být realisté." Izolovat Rusko je podle Hamáčka nerozumné. Výsledný přístup Evropské unie k Rusku se prý teprve ukáže podle toho, jaké priority si Evropa zvolí. „Budou jimi boj s terorismem, nebo dodržování lidských práv ve světě?"

Již zmíněný Michael Romancov navrhl "geopolitický přístup". Oproti Západu, kde geopolitika vzbuzuje negativní konotace, je, jak řekl, ruská vláda „geopolitikou posedlá". Připomněl, že Západ měl v posledním půlstoletí dvě strategie ve vztazích k Rusku. První strategií, kterou zvolilo NATO, bylo „zadržování". Druhou strategií (již si zvolila EU) byla „integrace". Integrace spočívala v budování institucionalizovaných vztahů s Ruskem a snahou působit na ně, aby převzalo obdobné modely jako EU.

Slovenský zástupce Ján Šoth zdůraznil, že pro Slovensko jsou zásadní hospodářské vztahy s Ruskem. Slovensko je ve srovnání s jinými státy téměř stoprocentně závislé na ruském plynu a ropě. Tato skutečnost má samozřejmě dopad na slovenský postoj. Za cíl slovenské politiky vůči Rusku označil Šoth demokratické Rusko, které nevyužívá energetické zdroje jako politický nástroj.

Evropa, závislá na ruském plynu a ropě

Energetická politika má vysokou důležitost při vytváření vztahů k Rusku nejen v případě Slovenska, ale většiny evropských států. Proto byl problematice závislosti na ruských energetických zdrojích věnován úvodní panel druhého dne konference. Vzájemné závislosti mezi Ruskem a EU v energetice se v něm věnoval politolog Jiří Schneider. Ukázal, že mezi Evropskou unií a Ruskem existuje symetrie i asymetrie. Evropská unie a Rusko jsou na sobě závislé, protože Evropa ruskou ropu a plyn potřebuje. Rusko však stěží najde kupce, který by jí nabídl za energetické suroviny obdobnou sumu jako Evropané. Evropská unie a Rusko však podle Schneidera nesdílejí stejná pravidla hry. Zatímco evropskou energetickou politiku určuje trh, Rusko sleduje geostrategické cíle.

V diskuzi o energetické závislosti vyjádřil Markus Menkiszak názor, že je nutné nově definovat problém. Tím podle jeho názoru není hrozba přerušení dodávek, ale monopolistické tendence Gazpromu vůči EU, netransparentnost kontroverzních ruských aktivit a zranitelnost Ukrajiny a Běloruska, především kvůli projektu Nord Stream.

Více řečníků upozornilo na nebezpečí ruské strategie „rozděl a panuj". Rusko se snaží mezi evropské státy vnést rozkol a tato ruská politika ztěžuje nalezení společného postoje EU. Tuto strategii pociťuje především Polsko. Podle polského politologa Zaborowského Rusko izoluje Polsko politicky i diplomaticky. Ukázalo to například embargo na dovoz hovězího masa z Polska, které označil Zaborowski za politicky motivované.

O ruské snaze vnést rozpory mezi evropské státy se mluvilo především v závěrečném panelu, věnovaném problematice umístění amerického protiraketového systému v České republice a v Polsku. Rusko se podle polského politologa Lukasze Kulesy snažilo využívat rozdílů mezi proamerickými a pragmatickými členy Evropské unie. Neúspěšně se snažilo o to, aby ostatní evropské státy tlačily na Českou republiku a Polsko a zabránily tak schválení dohod o umístění amerického protiraketového systému.

Důležitou aktuální otázkou, která nesouvisí pouze s Gruzínskou krizí, je budoucnost Lisabonské smlouvy. Někteří experti předpokládají, že ratifikace Lisabonské smlouvy by napomohla účinnějšímu prosazování společné zahraniční politiky. Jiní nepovažují vstup Lisabonské smlouvy v platnost za důležitý. Středoevropští experti se na konferenci shodli, že i když nové institucionální uspořádání zlepší mezinárodní postavení Evropské unie a její možnosti zasahovat při zahraničních krizích, Lisabonská smlouva nevyřeší nejednotnost evropských států ve vztahu k Rusku.

Autor: EUROSKOP

Další články v rubrice

Jak ovlivní EU systém Spitzenkandidátů?

Tereza Chlebounová, Euroskop, 21. 6. 2018

Panel Prague European Summit: Koheze není jen o penězích

Tereza Chlebounová, Euroskop, 20. 6. 2018

Kam směřuje evropská politika sousedství?

Tereza Chlebounová, Euroskop, 19. 6. 2018