Petr Pospíšil, Euroskop, 18.10.2017
REPORTÁŽ – Ve čtvrtek 12. října hostil Mezinárodní politologický ústav při Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně konferenci „Rusko a střední Evropa: Rozdílné zájmy, nebo prostor pro spolupráci?“ Řečníci se ve svých vystoupeních zaměřili na analýzu vztahů jednotlivých zemí Visegrádské čtyřky s Moskvou a poukazovali jednak na národní specifika, jednak na atributy, které jsou pro vztahy všech středoevropských zemí s Ruskem společné.
Panel zahájila Magda Leichtová ze Západočeské univerzity v Plzni. V prezentaci představila svůj výzkum zaměřený na Rusko v českém politickém diskurzu po sametové revoluci. Východiskem pro ni byla teze, že Rusko samo sebe považuje za velmoc a ve své zahraniční politice usiluje o vylepšení svého velmocenského postavení, a to následujícími prostředky: přímou konfrontací, nepřímou konfrontací prostřednictvím tzv. zástupných konfliktů, vylepšením vlastního obrazu v zahraničí či naopak záměrným zhoršováním obrazu svých geopolitických konkurentů (typicky představitelů rozvinutého „Západu“).
Leichtová: Česko vyloženě protiruského prezidenta dosud nemělo
Těžiště výzkumu pak spočívalo v rozboru výroků tří prezidentů České republiky ohledně Ruska a formulaci závěrů, jakým způsobem se rétorika českých hlav státu vyvíjela. První prezident samostatné České republiky, Václav Havel, Rusko označoval za „eurasijskou velmoc“, s níž je třeba udržovat standardní a korektní vztahy, aby nebránila integraci střední Evropy do struktur Evropské unie a NATO.
Václav Klaus a v ještě výraznější míře jeho nástupce Miloš Zeman hovořili o Rusku jako o „ekonomicky zajímavém“ státu. Jednoznačně nejpozitivnějším tónem vůči Rusku se vyznačují výroky Miloše Zemana. Zajímavostí v jeho případě je, že ruskou interpretaci událostí na Krymu hájí již od počátku a v současnosti tuto kauzu vykládá jako „zamrzlý konflikt“, který Rusko nebude mít zájem rozdmýchávat, protože podle něj uvažuje pragmaticky.
Magda Leichtová vystoupení uzavřela shrnutím, že Česko nemělo ani jednoho vyloženě protiruského prezidenta a naopak jediným zcela jasně prozápadně orientovaným byl Václav Havel.
Magda Leichtová a další panelisté během konference Rusko a Střední Evropa. Zdroj: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity.
Deák: Maďarský postoj ovlivňuje trianonský komplex a gulášový kapitalismus
András Deák z Maďarské akademie věd ve svém příspěvku rozdělil charakteristické prvky maďarsko-ruských vztahů na ty, které Budapešť sdílí se středoevropskými sousedy, a na specificky národní elementy. Do první kategorie Deák zařadil kolektivní historicky podmíněné vnímání Ruska jako okupační mocnosti a citlivou otázku dodávání strategických energetických surovin (ropy a zemního plynu).
Mezi „lokální specifika“ vztahů Budapešti a Moskvy maďarský odborník řadí zaprvé nedůvěřivý postoj k Západu daný „trianonským komplexem“ (Maďarsko na základě tzv. Trianonské smlouvy po první světové válce ztratilo více než dvě třetiny původního území historických Uher) a zadruhé tzv. „gulášový kapitalismus“, pojem označující negativní důsledky ekonomické transformace v zemi a vzbuzující analogie s tzv. „gulášovým komunismem“ známým z historie. Maďarsko podle něj též trpí krátkou demokratickou tradicí a rozsáhlou privatizací, která do země přivedla během krátké doby enormní množství zahraničního kapitálu.
Deák vyjmenoval i několik konkrétních, hmatatelných projevů ruské zahraniční politiky na maďarské vnitropolitické scéně. Zaprvé je jím smířlivý tón Orbánovy vlády vůči Kremlu, způsobený i tím, že Orbán je dlouhodobě v politickém konfliktu se Západem a nechce tento konflikt vést „na dvou frontách“.
Zadruhé, na stranické úrovni v Maďarsku v současné době nepůsobí žádná strana s otevřeně protiruskou politikou, která by se těšila všeobecné důvěryhodnosti. Zatřetí, prioritou zahraniční politiky se stává oportunisticky laděná ekonomická diplomacie na úkor bezpečnostních aspektů. Začtvrté, došlo ke znárodnění energetického sektoru. A v neposlední řadě v Maďarsku můžeme pozorovat jev v zahraniční literatuře označovaný jako „crony capitalism“ – kapitalismus založený na osobních vazbách a kontaktech.
Malová: slovenský postoj k Rusku vystihuje rozpolcenost
Ambivalence a rozpolcenost. Těmito výrazy stručně charakterizovala postoje představitelů slovenské politické elity k Rusku bratislavská profesorka politologie Darina Malová. Zmíněná rozpolcenost však nekopíruje dělící linie stranické příslušnosti a vzájemně si rozporující stanoviska je tak možné slyšet jak z úst spolustraníků, tak mnohdy i ze strany jednoho a téhož politického představitele.
Malová shrnula vývoj politické rétoriky týkající se Ruska v průběhu času. Vladimír Mečiar prosazoval ideu Slovenska jako pomyslného mostu mezi Západem a Východem. Ján Čarnogurský otevřeně a neskrývaně Rusko podporoval. Mikuláš Dzurinda naopak Slovensko vnímal jako součást Západu. Současný ministerský předseda Fico naplňuje v úvodu zmíněnou dvojznačnost, když v oficiální politice schvaluje protiruské sankce, vyjadřuje solidaritu s Ukrajinou a hájí záměr dostat se do rychleji se integrujícího „jádra“ Evropské unie.
Na druhou stranu však Fico na méně oficiálních platformách reprodukuje neověřené, často proruské informace, a celkově je tak dle Malové jeho postoj možné vyhodnotit jako značně ambivalentní. Jediného jednoznačně prozápadního slovenského politika tak v současné době představuje hlava státu, prezident Andrej Kiska.
Veřejné mínění na Slovensku se stále více přiklání k Rusku
Bratislavská politoložka se věnovala i názorovému posunu slovenského veřejného mínění. Ačkoli se podle nedávného vyjádření náčelníka generálního štábu slovenské armády ozbrojené síly připravují na možnou hrozbu z Východu, dle průzkumů klesl počet lidí, kteří považují Rusko za hrozbu, a naopak vzrostlo množství těch, kteří nedůvěřují Spojeným státům. Zdůvodnění Malová spatřuje v propagandě šířené na konspiračních webech (například Hlavné správy), jež podle ní nahradila ideové vakuum a vyvolala ve svých čtenářích dojem, že opětovně nalezli svoji vlastní identitu.
Zleva Břetislav Dančák, Alexander Mitrofanov, Petr Kolář a Michael Romancov během konference Rusko a střední Evropa. Autor: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity.
Jakub Sadowski z Jagelonské univerzity v Krakově představil kulturní determinanty polsko-ruských vztahů. Přednesl nepříliš povzbudivé tvrzení, že Varšava a Moskva nesdílí žádnou společnou pozitivní zkušenost, zejména kvůli „jaltskému komplexu“ (pojem odkazující na rozdělení území Polska cizími mocnostmi na Jaltské konferenci během druhé světové války, událost byla a je Poláky vnímána jako historická porážka a moment, kdy neměly kontrolu nad svým osudem) a katyňskému masakru polských armádních důstojníků, spáchanému v roce 1940 příslušníky sovětské NKVD.
Rusko pro Německo není až tak významným partnerem
Posledním účastníkem panelu byl Tim Bohse, projektový manažer organizace Deutsch-Russische Austausch e. V. Dle jeho mínění v současnosti pozorujeme snahy volající po obnovení „Ostpolitik“, tedy politiky posilování vazeb na Východ, známé z období kancléřského mandátu Willyho Brandta. Projevem této tendence je vznik Německo-ruského fóra, platformy, sloužící k setkávání vysoce postavených osob ze světa politiky, byznysu apod. Bližší pohled na celkové statistiky však odhalí, že Moskva není pro Berlín až tak významný ekonomický partner: z hlediska objemu vzájemného obchodu je Rusko pro Německo 14. nejdůležitějším partnerem, přičemž – pro srovnání – Česká republika v tomtéž žebříčku zaujímá desátou pozici.
Autor: Petr Pospíšil
