Budoucnost vztahů s Ruskem očima expertů od kulatého stolu


Petr Pospíšil, Euroskop, 23.10.2017

Na závěr brněnské konference „Rusko a střední Evropa“ zasedli společně ke kulatému stolu představitelé akademické sféry, diplomacie, neziskového sektoru i mediálního světa. V diskuzi, moderované děkanem Fakulty sociálních studií Břetislavem Dančákem, o budoucnosti vztahů mezi střední Evropou a Ruskem hovořili Petr Kolář, Michael Romancov, Alexander Mitrofanov, Vít Dostál, Jan Holzer a Tim Bohse.

Břetislav Dančák na úvod připomněl události posledních dní, které dodávají diskutovanému tématu na aktuálnosti – zejména vystoupení prezidenta Miloše Zemana na půdě Parlamentního shromáždění Rady Evropy, kde označil ruskou anexi Krymu za fait accompli (hotovou, uzavřenou věc) a Moskvě doporučil, aby Kyjev kompenzovala finančně.

Komentátor Alexander Mitrofanov na to navázal konstatováním, že zkrátka z geopolitických důvodů nelze vztahy s Ruskem opomíjet, neboť ty budou vždy nutně přítomny ve středoevropských zahraničněpolitických úvahách. Jako východisko těchto úvah je nutné akceptovat existenci ruských imperiálních ambic, jež se projevují především ve vztazích Kremlu se zeměmi v „blízkém sousedství“ Ruska. Rusko tyto země pokládá za součást své historicky dané, tradiční sféry vlivu.

Ustupování a „soft power“ Kreml chápe jako příznak slabosti

Petr Kolář, bývalý velvyslanec v Moskvě, připomněl rok 2010, kdy Barack Obama vyhlásil vůči Rusku politiku „resetu“ – nutnosti „normalizovat“ vztahy mezi Spojenými státy a Ruskem. Kreml si ovšem podle něj tuto „změnu kurzu“ neinterpretoval jako vstřícný krok, nýbrž jako příznak slabosti a impotence Západu.

Jiný důkaz pro tentýž argument – tedy že respekt Ruska si Západ nezíská ustupováním a aplikováním „soft power“ spatřuje Kolář v bukurešťském summitu NATO konaném na jaře 2008. Gruzie a Ukrajina vyhlížely summit s nadějí a očekáváním přijetí do Severoatlantské aliance. K němu však nedošlo, do značné míry i kvůli obavám Berlína a Paříže z reakce Moskvy. Kreml si dle Koláře váhavý postoj opět vyložil jako znak slabosti a reakce na sebe nenechala dlouho čekat – ruská invaze do autonomních gruzínských oblastí Abcházie a Jižní Osetie byla zahájena ještě v létě téhož roku.

Účastníci kulatého stolu
Účastníci kulatého stolu – zleva Břetislav Dančák, Petr Kolář, Tim Bohse a Jan Holzer. Zdroj: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity.

Celkově je podle bývalého ambasadora postoj jednotlivých středoevropských zemí k Rusku velice různorodý. Poláci mají s Ruskem dlouhodobě velice komplikovaný vztah poznamenaný katyňským masakrem či tragédií ve Smolensku. Rakousko zastává naopak velice neutrální zahraniční politiku a ve vztahu k Rusku se vyznačuje pragmatismem, například pokud jde o ruské investice v Rakousku. Budapešť podle něj zase nezapře vazby premiéra Viktora Orbána na Kreml a ruské energetické koncerny.

Kolář: Úspěch Ukrajiny je noční můrou Putina

Role České republiky se z ruského pohledu vyjímá – právě Česko je dle Koláře pomyslným uvolněným článkem, který je snadno ovlivnitelný a který díky tomu představuje ideální „vstupní bránu do Evropy“. Převodovou pákou budoucího vývoje může být reakce na dění na Ukrajině. Úspěšná Ukrajina totiž dle Koláře představuje doslova noční můru Vladimira Putina, a to proto, že Ukrajinci jsou tradiční ruskou mentalitou podceňováni. Pokud by se „i jim“ podařilo v konfrontaci s Kremlem uspět, mohlo by to povzbudit opoziční síly v Rusku a ohrozit Putinův mocenský monopol.

Jan Holzer z hostitelské Fakulty sociálních studií vyzdvihl v diskuzi často opakované tvrzení, že současný ruský režim je orientován dovnitř, vnitropoliticky, a představuje tak především entitu zahleděnou samu do sebe. Ačkoli je tedy z této vnitřní perspektivy stabilizovaný, nedisponuje žádnou koherentní ideologií, jež by byla atraktivní pro vnější aktéry.

Romancov: Rusko nepraktikuje geopolitiku, ale geomytologii

Michael Romancov z pražské Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy se vymezil proti nadměrnému užívání termínu „geopolitika“ v souvislosti s Ruskem. Geopolitiku totiž považuje po teoretické stránce za rozmístění síly v prostoru a v praktické rovině za účinný nástroj zahraniční politiky. V Rusku ovšem podle něj není praktikována geopolitika, ale „geomytologie“ – opakování narativů, jejichž ústřední body představují historické úspěchy „ruského národa“, jakými byly porážka Napoleona a nacistického Německa.

Účastníci kulatého stolu
Účastníci kulatého stolu – zleva Alexander Mitrofanov, Michael Romancov, Vít Dostál, Břetislav Dančák a Petr Kolář. Zdroj: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity.

Jakou politiku vůči Rusku navrhují strany kandidující v nadcházejících českých parlamentních volbách, zkoumala studie Asociace pro mezinárodní otázky (AMO), kterou představil analytik této organizace Vít Dostál. Do kvalitativního průzkumu bylo zahrnuto deset nejvýznamnějších politických subjektů. K jakým závěrům průzkum vedl? Jedinými stranami hájícími otevřený a vstřícný postoj k Rusku jsou KSČM a SPD, prosazující mimo jiné zrušení ekonomických sankcí. Ostatní strany oscilují mezi obezřetným a přísným postojem vůči Kremlu.

Mitrofanov připomněl, že Vladimir Putin na začátku svého prvního funkčního období hovořil o „Rusku jako součásti Evropy“. Myslel to však jinak, než jak bylo chápáno: že si Západ a Rusko rozdělí svoje sféry vlivu a tradiční oblasti ruského vlivu (střední Evropu nevyjímaje) budou zařazeny do té ruské. Dlouholetý komentátor deníku Právo si rovněž postěžoval, že v politice středoevropských zemí vůči Rusku se často projevuje jakýsi „komplex méněcennosti“, který má za následek to, že státy Kremlu ustupují. Michael Romancov na to navázal – Rusko podle něj především od států ve své historické sféře vlivu vyžaduje vděk. Pokud jej neprojevují, stávají se nepřítelem.

Role Západu? Vytrvat, neustupovat a stát si za svými hodnotami

Petr Kolář s předřečníky v tomto souhlasil a položil publiku sugestivní otázku, aby někdo jmenoval nějakého ruského spojence (aniž by tento byl jeho de facto vazalským státem). Žádná ruka zdvižena nebyla. Podle Koláře je ostatně i ruská mentalita nastavená takovým způsobem, že jediný, kdo Rusům může pomoci, jsou oni sami.

Rolí Západu vůči Rusku tak není Moskvě vnucovat demokracii „západního střihu“, neboť ta je i v Rusku samotném hanlivě označována jako „děrmokracie“ a vyvolává asociace s chaosem, neuspořádaností. Co naopak dle bývalého velvyslance naší rolí je? Vytrvat, neustupovat a hájit zachování našich hodnot. „Musíme si stát za svými hodnotami a ne se bát toho, že by to mohlo někoho naštvat. Pokud to někoho v Moskvě naštve, bude to problém Moskvy, ne náš,“ uzavřel rozhodným tónem Kolář.

Autor: Petr Pospíšil

Sdílet tento příspěvek