Lída Rakušanová, Čro 6, 8. ledna 2008
Domácí politici zažívají od Nového roku situaci, na kterou vůbec nejsou zvyklí: místo obvyklého zaboudlého přítmí na ně dopadá nemilosrdné světlo mezinárodních reflektorů. A pod nimi vynikne každé zaváhání a bezradné přešlapování na místě: „Nenecháme se zatahovat do obchodního sporu mezi ruským Gazpromem a Ukrajinou“, hřímal před pár dny vládní zmocněnec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška po boku vicepremiéra Vondry.
A dodával rozhodně: „Máme kontrakty. A máme nástroje, abychom jejich plnění prosadili. Včera už bylo všechno jinak: „Musíme být realisty, mnoho nástrojů k tomu, jak je přinutit k obnově dodávek, nemáme- řekl Bartuška Hospodářským novinám.
Výsledek jednání, která vedl ministr Říman v čele delegace EU v Kyjevě, byl vskutku nanicovatý: tvrzení proti tvrzení, kdo má pravdu, se nedá zjistit. Do smluv mezi Gazpromem a Ukrajinou nikdo nevidí, a za takových okolností se prý nelze do role prostředníka pouštět.
Jenomže ve chvíli, kdy je od dodávek ruského plynu přes Ukrajinu odříznutá kompletně celá Evropa, už nejde o to, jestli snad za smlouvami mezi Gazpromem a Neftogasem nejsou mafiozní praktiky, vedoucí kamsi do nejvyšších pater ruské či ukrajinské politiky. Teď je třeba jednat. Od českého předsednictví se čeká, že se pokusí oba kontrahenty přivést rychle k rozumu. Což se může podařit jenom za předpokladu, že nebude jednostranně odsuzovat Rusko, ale ani nebude akceptovat roli Ukrajiny jako nevinné oběti.
To ale zdaleka není všechno. Zrovna tak je třeba koordinovat krizové scénáře jednotlivých členských zemí, aby státy jako je Slovensko nebo Bulharsko, stoprocentně závislé na ruských dodávkách přes Ukrajinu, nebyly ponechány bez pomoci. Evropská unie je založená na solidaritě a pokud jde o zajištění bezpečnosti dodávek zemního plynu, má na to dokonce zvláštní, pět let starou směrnici.
V ní se například praví, že „závažným narušením dodávek se rozumí situace, kdy by Společenství hrozila ztráta více než 20 procent jeho dodávek plynu ze třetích zemí a nebylo by pravděpodobné, že by tato situace mohla být dostatečně zvládnuta pomocí vnitrostátních opatření. Členské státy mají za takových okolností zajistit alespoň dodávky do domácností v období mimořádně nízkých teplot v průběhu vnitrostátně stanoveného období, a například za tímto účelem i zrevidovat, jak velké kapacity zásobníků plynu na to potřebují.
V ČR vlastní strategické zásoby plynu soukromá společnost RWE, která zprivatizovala někdejší státní plynárenský monopol. Ta na svých webových stránkách sice udává, že je schopna zásobami v celkem šesti podzemních zásobnících pokrýt spotřebu celé republiky na dva zimní měsíce, ale teď, kdy se k tomu může schylovat, začíná být na takto konkrétní údaje skoupá. Podle zpráv v tisku prý stačí zdejší zásoby tak na měsíc. Faktem kromě toho je, že svou skladovací kapacitu draží RWE v aukcích a toho času – opět podle svých oficiálních údajů na internetu – ji nemá zcela vyčerpanou.
Současná plynová krize je ale bezesporu také šancí a i té by se měla ČR jako předsednická země chopit: Být v roli rukojmí, ať už Moskvy nebo Kyjeva, je pro EU nejen ponižující, ale především nebezpečné. Stabilním řešením nejspíš nejsou ani plynovody z arabských zemí, nebo přeprava zkapalněného plynu například z Venezuely s jejím nevypočitatelným vedením.
Některé okolní země, například Německo, začínají za takových okolností už zcela vážně uvažovat o přehodnocení svého doposud negativního postoje k jaderné energetice. Především je ale – a to v celé EU s ČR v čele – doba zralá na důsledné energetické úspory a na alternativní zdroje.
Jedna ze starších směrnic EU například nabádá členské státy, aby zajistily nediskriminační přístup do plynárenské soustavy i pro bioplyn za předpokladu, že bude slučitelný s technickými a bezpečnostními normami. Biomasa by se mohla s masivní pomocí EU pěstovat například na Ukrajině, – jak to nyní navrhuje bavorský europoslanec Posselt. Jak je vidět, fantazii se meze nekladou.
Autor: Lída Rakušanová