Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Amorálně a neprakticky

Bohumil Doležal, Lidové noviny, 12. ledna 2009

Evropská unie by chtěla být prostředníkem v aktuálních konfliktech. Ale je k tomu kompetentní? V posledním půlroce otřásly Evropou tři konflikty. Dva z nich probíhají - ruskoukrajinský spor o zemní plyn a izraelské vojenské akce proti Hamásu -, třetí (rusko-gruzínské střetnutí) je o něco staršího data. Ve všech třech případech Evropská unie usilovala a usiluje o pozici neutrálního zprostředkovatele.

V Gaze jde o konflikt mezi Izraelem a Hamásem, který území ovládl a má nepochybně veřejnou podporu, i když teroristické organizace pracují s jinými metodami přesvědčování veřejnosti než demokratické státy. Hamás už dlouho ostřeluje izraelské území raketami dost účinnými na to, aby byly schopny zabíjet lidi. Jeho cílem je zničení Izraele. Vratké příměří nebylo důsledně dodržováno a Hamás je jednostranně vypověděl. Následoval masivní útok izraelské armády, který trvá dodnes. Evropská unie žádá, aby přestalo ostřelování Izraele a aby skončil izraelský útok, protože při něm umírají i civilisté. Jednání byla zatím neúspěšná.

Pokud jde o rusko-ukrajinský spor, Rusko kdysi stanovilo státům SNS výhodné ceny energetických surovin, aby pro ně učinilo spojenectví atraktivnějším. To je zcela legitimní. Ukrajina se rozhodla emancipovat od Ruska a navázat užší spojení se Západem, Rusové nehodlají v preferencích pokračovat. To je taky legitimní. Nelegitimní je zákeřný způsob: skokové zdražení a taková eskalace sporu, kdy je v citlivém období od ruského plynu odříznuta celá Evropa. Evropská unie se nehodlá vměšovat do problému mezi Ukrajinou a Ruskem, chce dosáhnout jen toho, aby do Evropy opět proudil ruský plyn.

A konečně Gruzie: i ta se chtěla emancipovat od Ruska a přiblížit evropskému Západu.
Rusko na oplátku začalo podporovat provincie usilující o osamostatnění.

Když se Gruzie na základě špatně vyhodnocených signálů z Ruska pokusila získat zpět Jižní Osetii, následovala blesková a dobře připravená ruská invaze, při níž hrozila okupace celého gruzínského území. Zprostředkování EU vedlo k faktickému uznání anexe a k tomu, že EU bude svým způsobem dohlížet na to, aby se Gruzie nepokoušela získat anektované území zpátky.

Základní otázka je, nakolik je Evropa (EU) pro zprostředkovatelskou roli kompetentní a nakolik je její neutralita morálně ospravedlnitelná.

Emancipační sklony Ukrajiny byly z Evropy podporovány, ne-li podněcovány. Dělo se tak z dobrých důvodů: Ukrajinci se chtěli přiklonit k tomu, co zastáváme a čemu věříme. A last but not least, svázání Ukrajiny s Ruskem by znamenalo, že nebezpečí obnovy agresivního ruského imperialismu, který by pak ohrožoval zejména státy středo- a jihovýchodní Evropy, by neobyčejně zesílilo. Unie je do sporu vtažena a má v první řadě povinnost Ukrajině pomoci.

O Gruzii platí totéž, praktická stránka věci je, že může garantovat přívod zemního plynu, který nebude pod ruskou kontrolou.

A konečně Izrael: EU tlačí Izrael do situace, aby se spolehl na Hamás, který slíbí všechno, a splní jen to, co se mu bude hodit. Pokud padne, vyšle signál bezmoci těm, co by rádi zničili i ji.

Barevné vidění evropských mírotvorců Evropská fikce neutrality stojí na pokusu učinit rovnými beránky s vlky poukazem na to, že i beránci mají černé skvrny a vlci bílé tlapky. Ruský plyn se možná z ukrajinského potrubí opravdu „ztrácel". Podobně jako by se možná ztrácel chleba z lodí vlečených proti proudu řeky úplně vyhladovělými burlaky. Gruzie nerespektovala právo na sebeurčení separatistických provincií a Izrael vznikl na území osídleném palestinským obyvatelstvem proti jeho vůli.

Přitom by se ovšem v Evropě nemělo zapomínat na to, že i spravedlivé požadavky chtějí správný čas (odstrašující příklad je mnichovská dohoda) a že součástí „negativní" evropské identity (nedělejme si o sobě iluze) byl antisemitismus, který vedl ke vzniku emancipačního židovského hnutí a vyvrcholil holokaustem. Evropa (ne pouze Německo) má vůči Izraeli dluh.

Bez zmínky nelze nechat ani pokrytecké řeči o trpících civilistech. Ještě nebylo války, v níž by netrpěli žádní civilisté. Někteří ovšem rozdíl mezi civilisty a vojáky uznávají jen u svých civilistů (ti protivníkovi jsou „tak zvaní civilisté"), a to až tenkrát, když jsou mrtví. Dokud žijí, rádi používají jejich pomoc aktivní nebo aspoň pasivní (živé štíty).

Je samozřejmě významné, aby byla nalezena forma trvalého a spravedlivého míru. Zároveň platí, že je to nesmírně obtížné a hlavně že nikdo, ani Západ a EU, by přitom neměl fixlovat, vidět skutečnost jako změť barevných fleků na Seuratových obrazech, nikoli její černobílou podstatu: protože to pro Evropu znamená chovat se zároveň amorálně a neprakticky.

Autor: Bohumil Doležal, politolog

Další články v rubrice

5 důvodů, proč Brusel čeká horký podzim

Marie Bydžovská, Euroskop, 31.8. 2015

Příběh francouzských Mistralů. Koupí je Egypt?

Ladislav Havelka, Euroskop, 27.8. 2015

Jeremy Corbyn: změní se postoj labouristů k EU?

Lucie Priknerová, Euroskop, 26.8. 2015