Chvála Entropy čili jsme jen tím, jak nás vidí jiní


Petr Fischer, Hospodářské noviny, 14. ledna 2009

Skládačka EU je metaforou i oslavou různorodosti, píše David Černý v úvodu bookletu, který vyprovází do světa uměleckou instalaci Entropa, vytvořenou u příležitosti českého předsednictví Evropské unii. Po rychlém zjištění, že celé dílo dělal Černý sám a svých šestadvacet spolutvůrců z unie si více či méně vynalézavě vymyslel, zůstala jen »metafora různorodosti«, která ale není vůbec nezajímavá.

Poklidný nezájem

Mystifikace, a tedy i možnost odhalení, byla zjevně od začátku součástí Černého projektu. Byla to »velká hra« s obyvateli celé sedmadvacítky, kteří měli poznat, zda příslušný stereotyp (Švédsko zabalené jako skříně z IKEA, Francie potažena plátnem Stávka apod.) odpovídá jejich vlastním představám o národní identitě, nebo je to jen pohled konstruovaný zvnějšku.

Všechna evropská média převzala projekt tak, jak byl: jako projev sebekritického pohledu unijních umělců. Nikoho v Rakousku nenapadlo zeptat se, kdo je Sabrina Unterberger, která podle Černého bookletu měla loni vystavovat v rakouském parlamentu. Nikdo se neptal – proč právě chladicí věže elektrárny?

Černému se tímto gestem (jež bohužel na úvodní úrovni zůstalo jen jeden den) podařilo odhalit neuvěřitelný samospád dění v EU, ale také poklidný nezájem, který neprotrhne skoro nic. Cožpak by se nemohli Francouzi na sebe dívat jako na národ stávkujících? A proč by měli, když stávka jako sociální právo se v této zemi konzumuje stejně snadno a často jako chleba, a tudíž vypadává z pozornosti. Klid a nezájem – o sebe, o vlastní identitu a obraz, o Evropu vůbec – to vše se teď radikálně změnilo, což bylo nepochybně předem součástí hry; minimálně to byl vývoj, který byl zabudován do původního konceptu uměleckého díla. Se zjištěním, že za vším není umělecký kopanec do vlastních národních řad, nýbrž jeden provokatér z Česka, jemuž za skládačku Evropy zaplatila jeho vlastní vláda, se roztrhl pytel s oficiálními protesty bruselských úředníků z jednotlivých členských zemí.

Hloupost v čirém stavu

Jsou to reakce nepřiměřené situaci, přitažené za vlasy. Odhalují nepochopení role umění. A hlavně: předvádějí klasický strach z obrazu, hnaný obavou, že překroucení či posunutí skutečnosti, její ironické přetřásání, byť by to byly jen stereotypy a klišé vnímání národní identity, může záměrně vážně poškodit něčí pověst.

Přitom právě takové podrážděné a uražené reakce jsou tím nejlepším ospravedlněním Černého mystifikačního díla. Jsou totiž příznačným projevem slabého sebevědomí, které se nikdy nemůže vyrovnat s tím, že svůj vlastní obraz prostě nemůže nikdy ovládnout. V díle Davida Černého je to už poněkolikáté, kdy se diskutuje o překročené míře (třeba oklamaný vicepremiér Vondra, ale věří mu někdo, že o Černého mystifikaci nevěděl?), která nebere ohled na věci či hodnoty, jež jsou v jistém smyslu posvátné. Ať už je to národní identita nebo národní symboly, jež Černý »znehodnotil« ve známé instalaci svatého Václava s koněm obráceným na hlavu, vždy se umělci podařilo oživit něco, co dělalo dojem mrtvoly.

Entropa je zatím jeden z nejlepších příspěvků českého předsednictví Evropské unii. Byť původně jen umělecká idea, je překvapivě praktičtější a důležitější než jednání o plynu nebo příprava diskusí o ekonomické krizi.

Zatímco politická jednání nenesou žádnou univerzálně přístupnou pravdu, ve slibně rozběhnutém konceptu Černého díla jedna silná myšlenka, překračující rámec projektu EU zůstává.

Srovnat se s obrazem, který o nás vytvářejí jiní, není nějaký úkon navíc. Něco jako dobrá vůle, vstřícnost či tolerance. Je to naopak povinnost, bez níž se neobejdeme. Protože sami sebe nacházíme výhradně v odrazu jiných.

Autor: Petr Fischer

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality