Tipuji euro v lednu 2013


Luděk Niedermayer, Hospodářské noviny, 14. ledna 2009

Na první pohled by se zdálo, že neodbytní čeští čekatelé na euro se dočkali. Premiér 1. listopadu sdělí, kdy by Česká republika mohla euro přijmout. Eurooptimisté by však své nadšení měli krotit. Česká republika nestojí přijetí eura o nic blíže než před tímto ohlášením. Pokud se vláda tohoto data dožije, může klidně stanovit cílově datum na leden roku 2020. Přesto můžeme nejspíše očekávat podstatně bližší termín.

Zakotvěme v přístavu

Vypuknutí finanční krize bylo u nás vládními ekonomy (i ČNB) prezentováno jako jeden z faktorů, hovořící proti rychlému přijetí eura. Ponechám stranou, že takovéto poučení je v protikladu s názory jiných zemí (Dánsko i Švédsko naopak o přijetí eura uvažují) i ekonomů, ale ani konkrétní argumenty obhajující tento postup nejsou příliš srozumitelné. Počínaje příměrem guvernéra ČNB o rozbouřených vodách a plavci (zdá se, že více rozbouřený je náš finanční trh a přijetí eura by mohlo být spíše, ve vodní terminologii, zakotvením v přístavu) přes spekulace o bankrotu některých zemí EU vydávajících garance na vklady (prakticky všechny země v dnešní situaci implicitně vklady garantují, což nic nemění na tom, že uzákonění garancí zřejmě nebylo nejmoudřejším krokem) až po poněkud žertovně znějící úvahy, že evropské instituce by nemusely mít čas na naši žádost.

Další vývoj ukázal, že teze o odděleném (lepším) fungování našeho finančního trhu od trhu eurového neodpovídá realitě. Naopak, zdá se, že rizikové prémie na malých trzích se navrátí tam, kde by logicky měly být, tudíž se zvýší. Probíhající vývoj na devizových trzích v regionu to naznačuje.

Nicméně probíhající krize neusnadňuje cestu do eurozóny. Maastrichtská kritéria nejsou jen zmíněné deficitní kritérium, ale i další, ekonomicky ne zcela racionální testy. Inflační a úrokové kritérium by mělo být poměrně snadno splnitelné, určité obavy ale vyvolává požadavek na omezení výkyvů kurzu (přesněji podmínka, aby kurz neoslaboval o více než 2,25 % od stanovené centrální parity). Ani toto kritérium ale nemusí být nepřekonatelným požadavkem.

Vstup do povinného kurzového režimu ERM II (a stanovení centrální parity) například dnes, při poměrně slabém kurzu, vytvoří dobré předpoklady pro požadavek dalšího neoslabování měny. Navíc podstatou kritéria je zamezení »konkurenčních devalvací«, které naše země, s přebytkem zahraničního obchodu, nepotřebuje. Porušení podmínky na »neoslabování kurzu« by v případě, kdy k němu nedojde slabostí ekonomiky, ale přehodnocením rizika na finančních trzích, mělo být tolerováno.

Rozhodnutí o přijetí eura je díky absenci jasných a dobře měřitelných kritérií zejména politickým rozhodnutím. Za něj musí vzít odpovědnost vláda. A nejen za něj, ale i za důsledky tohoto rozhodnutí pro ekonomiku. Proto třeba považuji za jeden z nejzávažnějších prohřešků minulé vlády lehkost, s jakou upustila svůj cíl na přijetí eura v roce 2009 či 2010 (výměnou za předvolební slib vyšších sociálních dávek, které – jak se později ukázalo – by dokonce splnění kritérií nemuselo vyloučit). Od větších škod ekonomiku zachránilo jen to, že trhy nebraly tento slib vlády na přijetí eura příliš vážně a například podniky neinvestovaly do příprav na přechod na euro.

Přínosy eura se zvětšují

Z tohoto pohledu je současná vláda více čitelná, neboť se svým odporem vůči vstupu do eurozóny nikdy příliš netajila. To, co ji zřejmě nutí k částečné změně pozice, je možná i skutečnost, že dopady ekonomické krize na naši zem v praxi značně posílí epizoda velmi silného kurzu počátkem roku, která snížila konkurenční sílu našich firem, a tak je oslabila před začátkem krize (o které jsme, pochopitelně, v té době neměli ani tušení).
Ani současné oslabení kurzu, doprovázené nízkou likviditou a vysokou volatilitou trhu, není stav, který by ekonomice příliš konvenoval.

K rostoucímu tlaku podnikatelů na zavedení eura se proto přidávají, alespoň do určité míry, i lidé dříve k tomuto kroku skeptičtí, a tak je vládní zdrženlivost vůči euru nyní podporována více z ideologických než ekonomických pozic.

Za této situace se skupina odpůrců eura, která má zastoupení ve vládě a dominuje centrální bance, asi soustředí na odstranění hlavní »hrozby«, kterou by pro ni znamenala diskuse o vstupu do eurozóny k 1. lednu 2012 (datu, které zvažuje ekonomicky mnohem méně stabilní Polsko). Je pravděpodobné, že Česká republika by totiž byla schopna tohoto cíle dosáhnout. Je to však podmíněno vstupem do kurzového režimu ERM II v prvním čtvrtletí tohoto roku, což stanovení termínu pro vládní diskusi nad tímto tématem na konec tohoto roku definitivně vylučuje.

Eura v roce 2012 se naše země téměř s určitostí nedočká. I když oslabení kurzu, pokud bude trvat déle a nebude příliš velké, může přispět k snadnější cestě recese (asi za cenu vyšší inflace), nemyslím, že to je pro naši zemi dobrá zpráva.

Mám za to, že naše ekonomika je zejména v evropském kontextu nejméně průměrně flexibilní a minulá léta nám pomohla smazat nemalou část rozdílu v míře bohatství (HDP na hlavu) i úrovni cen (s výjimkou státem stanovených cen například ve veřejných službách). Proto rizika přijetí eura objektivně klesají, zatímco přínosy pro malou, otevřenou ekonomiku jsou velké a v pokrizovém období volatilních trhů a nestabilních rizikových prémií ještě vzrostou.

Bylo by pro mne tedy překvapením, kdyby vláda v listopadu nenavrhla jako termín pro euro v ČR leden 2013. Promarní se tím i tak velká šance. Nejde jen o to, že podniky by mohly operovat v pro ně snazším prostředí eurozony o rok dříve, ale v dnešních dnech by bylo možno pro zavedení eura vybudovat snáze politický konsenzus. A ten je velmi důležitý vzhledem k tomu, že cesta k euru je v praxi, se započtením politicky relevantního prvního turbulentního období po zavedení eura, téměř čtyřletý proces fakticky přesahující mandát jedné vlády.

Pojistka proti deficitům

Nemalým přínosem by bylo i to, že shoda na přijetí eura v roce 2012 by měla za logický důsledek omezení možnosti v rámci ekonomické krize zatnout sekeru státních deficitů příliš hluboko. A vzhledem k tomu, že krize k nám přichází ze zahraničí, a také naše cesta z ní bude podmíněna oživením růstu velkých světových ekonomik, by toto omezení mělo smysl.

Jakkoliv některé aktivní státní politiky mohou průchod krizí o něco usnadnit, řešením, zejména v našem případě, nejsou. Proto by zachování zdravého hospodaření státu i v podmínkách krize mělo být nepřekročitelnou podmínkou.

Autor: Luděk Niedermayer, bývalý viceguvernér ČNB, ředitel Deloitte ČR

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality