Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Musí vést všechny plynovody do Evropy z Ruska?

Lukáš Tichý, Euroskop, 4. ledna 2009

Letošní spor ze začátku ledna, kdy se někteří evropští zákazníci ocitli bez dodávek plynu a nedobrovolně se stali rukojmím politické hry mezi Ruskem a Ukrajinou, jasně ukázal na nespolehlivost  Moskvy  a  Kyjeva jako obchodních partnerů Evropské unie.

Na druhou stranu za svoji energetickou zranitelnost nesou určitý díl viny samy členské státy EU. Když v lednu 2006 Rusko zastavilo dodávky zemního plynu Ukrajině, vydal Brusel v reakci na tuto krizi řadu dokumentů, které se mj. zmiňují o nutnosti diverzifikovat zdroje a posilovat vztahy s jednotlivými energetickými dodavateli. Evropská unie však od té doby nevytvořila žádné reálné alternativy k ruským dodávkám a pouhým diskutováním se daný problém v praxi nevyřeší.

Přispěje nově nabytá zkušenost k podpoře nových energetických tras snižujících závislost EU na ruském plynu, nebo musí vést všechny plynovody do Evropy jenom z Ruska?  

Nabucco - mapa 

Evropský sen Nabucco

Dodávky plynu z Ruska nyní pokrývají třetinu potřeby členských zemí unie. Závislost jednotlivých členských států je odlišná a zvyšuje se směrem od západu na východ Evropy, kde členské státy odebírají až 100% své potřeby plynu z Ruska.

Plán Evropské unie, jak se částečně zbavit závislosti na dovozu ruského plynu, představuje plynovod Nabucco, který má být dlouhý 3300 km a měl by přivést ročně z kaspické oblasti, ze středoasijských nalezišť a případně z Blízkého východu přes Turecko, Bulharsko, Rumunsko do střední Evropy kolem 31 milionů m3 zemního plynu. To představuje asi pět procent unijní spotřeby.

Evropský projekt Nabucco je však v současné době spíše jenom ambiciózním plánem a jak jej nazval maďarský premiér „snem EU", který je od svého začátku provázen řadou politických a technických překážek.

Dlouhodobou Achillovou patou Evropské unie v tomto ohledu je hlavně nedostatečná vůle členských států jednomyslně se dohodnout na postupu a realizaci tohoto projektu. Bez jasné politické podpory a spolupráce členských států nemůže Nabucco pomýšlet na úspěch. Současně chybí i konsorcium států z oblasti Kaspického moře, které by se mělo na výstavbě výrazně podílet.

Nevyřešenou otázkou také zůstává, jak v době finanční krize zaplatit realizaci plynovodu Nabucco a odkud vzít plyn? Evropské unii se totiž zatím nepodařilo s žádným ze středoasijských států uzavřít smlouvu o dodávkách zemního plynu.

Turkmenistán sice přislíbil dodávky zemního plynu, ale zároveň plyn dodává do Ruska a také podepsal dohodu o rozvíjení a těžbě tzv. „zelených polí" s Čínou. Kazachstán na jednu stranu umožňuje západním společnostem těžbu plynu na svých obřích polí Tengiz a Kashagan, na druhou stranu však za tuto „službu" požaduje větší podíl a zisk. Podobně vystupuje i Ázerbájdžán, který se již s EU dohodl a je dále ochoten jednat o dodávkách zemního plynu pro Nabucco, ale chce za ně nejlepší, tj. tržní cenu.

Ruská realita North a South Stream  

Překážky a potíže Evropské unie jsou naopak rajskou hudbou pro ruský energetický gigant Gazprom, jehož zájmem je zabránit, aby se Evropa dostala ke středoasijskému plynu. Zároveň je snahou Moskvy udělat všechno proti realizaci evropských plynovodů obcházející Rusko.

Dramatický pokles cen surovin a vliv globální krize způsobily, že se Gazprom ocitl ve velkých finančních problémech, celková hodnota jeho akcií klesla o 75 procent a firma má dluhy přes 50 mld. dolarů. K zlepšení situace proto Gazprom nutně potřebuje výstavbu nových plynovodů do Evropy, které by byly nezávislé na Ukrajině, a zajistily by větší odběr plynu lukrativními evropskými zákazníky.

To dokazuje i skutečnost, že se Kreml v letošní plynové krizi pokoušel vykreslit Kyjev jako nestabilního, neschopného partnera, který je nespolehlivý a neumí zajistit ani natolik elementární záležitost, jakou je tranzit energetických surovin. Moskva tak chtěla přesvědčit Evropany o nutnosti vybudovat nové alternativní plynovody obcházející Ukrajinu.

Gazprom při prosazení svých energetických projektů využívá vůči evropským zemím jejich dlouhodobou neschopnost vyvinout koherentní energetickou bezpečnostní politiku. Evropská unie Gazpromu tuto taktiku ještě ulehčuje svým rozdílným názorem na  energetickou politiku a situaci problematizují i nejednotné postoje EU vůči Rusku.

Rusko tak za vydatné pomoci Německa a jeho exkancléře Schröedera prosazuje plynovod North Stream, který by měl přivádět zemní plyn z ruského Vyborgu pod hladinou Baltského moře do západní Evropy. Proti realizaci plynovodu North Stream silně protestuje Polsko a Pobaltské státy, protože tento projekt má obcházet jejich území a tím by tyto státy ztratily svoji důležitost tranzitních zemí pro ruský plyn do západní Evropy. 

Dalším ruským projektem je plynovod South Stream, který představuje protiváhu evropskému projektu Nabucco a měl by po dokončení vést zemní plyn z Ruska do Bulharska a dále do zemí jižní a střední Evropy. K původní iniciativě Ruska a Itálie se postupně přidaly Řecko a Srbsko a co je pro Nabucco smrtící, také země, přes které má tento plynovod vést - Rakousko, Maďarsko a Bulharsko.

Rusku, na rozdíl od Evropské unie, se postupně podařilo pro tento projekt dojednat a nakoupit, mj. příslibem tržních cen, dostatečné dodávky zemního plynu ze středoasijských zemí

Navržené ruské plynovody však evropskou závislost neřeší, pouze diverzifikují cestu plynu, ne jeho zdroj. Závislost unie na ruském plynu by se naopak ještě více prohloubila.

Íránský plyn jako všelék na energetickou chudobu EU ?

Realizaci plynovodu Nabucco, kromě ruské energetické diplomacie, ohrožuje i nedostatečné množství plynu. Existují pochybnosti o tom, jestli by kaspický a středoasijský zemní plyn dokázal naplnit kapacitu plynovodu a pokrýt spotřebu členských zemí Evropské unie, která ze současných 500 miliard. m3 plynu vzroste v příštích 10 až 15 letech na nějakých 700 mld. m3.

Teoreticky nejjednodušší alternativou, jak zajistit dostatek plynu pro plynovod Nabucco, by mohl být Írán, kde je prokázáno druhé největší naleziště zemního plynu na světě. Na území Íránu se v současné době nachází asi 15% odhadovaných zásob zemního plynu tj. přibližně 28 bilionů m3 a ložiska na jihu íránské provincie Fárs jsou považována za největší na světě. V Íránu se pak ročně vytěží asi 100 miliard m3  plynu.

Teherán je zároveň připraven zahájit s Evropskou unií rozhovory o těsnějších energetických vztazích a je ochoten přispět k řešení energetických otázek. Také někteří evropští odborníci považují Írán za pravděpodobného budoucího dodavatele zemního plynu, který se bude přepravovat plynovodem Nabucco do EU. Jenomže i toto řešení má své „ale".

Moskva na rozdíl od Evropské unie v současné době již obchodně jedná s Teheránem, což dokazují ruské investice ve výši téměř čtyři miliardy dolarů od roku 2000. Gazprom se také nedávno dohodl s íránskou vládou na rozvoji několika nových nalezišť plynu.

Washington je kvůli sporu kolem rozvoje íránského jaderného programu zásadně proti tomu, aby plynovod Nabucco do Evropy přiváděl plyn z Íránu. Pro Teherán by však prodej plynu pro Evropu znamenal bezesporu velké politické vítězství, ale také velkou finanční injekci pro íránskou ekonomiku sužovanou americkým embargem.

Turecký klíč k evropské energetické nezávislosti

Problémy plynovodu Nabucco by pak mohla Evropská unie vyřešit pomocí „tureckého klíče". Turecko díky své výhodné geopolitické poloze hraje důležitou strategickou roli na energetické šachovnici a je mj. obklopeno zeměmi, jež mají na svém území téměř 70% veškerých zásob zemního plynu a ropy.

Pro Evropskou unii je však nejdůležitější, že Turecko má dobré vztahy s Íránem a mohlo by tak působit jako „kupec zemního plynu" pro Nabucco.

Turecko si však dobře uvědomuje svoji důležitost a ví, že bez něj nelze projekt plynovodu Nabucco realizovat. Proto si chce a bude chtít nechat tyto služby „královsky" zaplatit. Už dnes Ankara požaduje vybírání vysokých provozních a tranzitních poplatků za to, že jeho územím bude procházet plynovod a bezpochyby tou nejvyšší metou bude turecká žádost o větší šance na rychlejší vstup do EU.

Čekání na české předsednictví

Evropská unie tak bude muset zahájit intenzivní jednání nejen s dodavatelskými, ale také s tranzitními zeměmi, přes jejichž území plynovod Nabucco povede. Důležitý krok v tomto ohledu byl učiněn minulý týden svoláním summitu o Nabucco v Budapešti, na který by měl navázat jarní summit EU - země Kaspického moře mimo Ruska.

Pozitivním impulzem pro realizaci plynovodu Nabucco je také probíhající české předsednictví v Radě EU, které si energetickou bezpečnost stanovilo jako jednu ze svých priorit shrnutých do sloganu „3E" - ekonomika, energetika a Evropa a svět. Česká republika od začátku svého předsednictví v Radě EU prosazuje celoevropskou podporu projektu plynovodu Nabucco a rychlejší postup.

Osud projektu Nabucco však zůstává stále nejistý a nikdo nedokáže přesně odpovědět, zda se státy EU na jeho realizaci dohodnou a kdy bude zahájen jeho provoz. Jenomže další otálení v budování plynovodu Nabucco by se Evropské unii mohl zle vymstít, protože letošní plynová válka ukázala, že evropská strana až příliš přecenila vzájemnou závislost s Ruskem. Je jasné, že závislost je stále oboustranná, ale Rusko vydrží bez evropských peněz déle, něž některé evropské země bez plynu z Ruska a není proto vyloučeno, že se celý spor mezi Ruskem a Ukrajinou bude kdykoliv opakovat.

Autor: Lukáš Tichý, externí analytik vládního informačního portálu Euroskop

Další články v rubrice

5 důvodů, proč Brusel čeká horký podzim

Marie Bydžovská, Euroskop, 31.8. 2015

Příběh francouzských Mistralů. Koupí je Egypt?

Ladislav Havelka, Euroskop, 27.8. 2015

Jeremy Corbyn: změní se postoj labouristů k EU?

Lucie Priknerová, Euroskop, 26.8. 2015