David Král, psáno pro Euroskop, 2. února 2009
Mnoho pozorovatelů přístupových rozhovorů Turecka k EU zřejmě překvapilo rozhodnutí přístupové konference z 19. prosince otevřít další dvě vyjednávací kapitoly. Spekulace poukazovaly na to, že Kypr zablokuje minimálně jednu z nich, ze stejného důvodu, proč blokuje projednávání a uzavření osmi dalších – tím je neochota Turecka rozšířit celní dohodu s EU právě na Kypr. Aniž bychom hledali viníka této situace, pořád se jedná o stejnou písničku – členské země EU rády a často využívají (či spíše zneužívají) své silnější pozice členů klubu a bilaterálních neshod k blokování přístupových rozhovorů. Vzpomeňme třeba na případ Rakouska a Česka v kauze Temelín.
V případě Turecka je ovšem situace odlišná. Mnoha členským zemím stagnace přístupových rozhovorů vyhovuje, a tak používají kyperský problém jako záminku a tvrdí, že jednání nemohou pokračovat. Třeba Francie jde ale ještě dále a blokuje otevření jakýchkoli kapitol, které by implikovaly plné členství Turecka v unii, a už se tím ani otevřeně netají.
Zároveň chybí efektivní tlak ostatních členských zemí na Turecko a Kypr, aby urovnaly své vztahy bilaterálně (jako to bylo v případě Česka a Rakouska tzv. melkskými dohodami), přestože Evropská komise tento případ prosazuje (jedná se v současnosti mimochodem i o případ Slovinska a Chorvatska). Mnoho členských zemí tak skrytě doufá v co nejdelší udržení statusu quo, protože si možná přeje, aby od jednacího stolu odešli jako první Turci. To by elegantně vyřešilo jejich turecké dilema bez toho, že by samy musely říct ne ratifikaci přístupové smlouvy, o které již například Rakousko oznámilo zamýšlené konání referenda.
Evropská unie si ale musí uvědomit, co je pro ni v sázce v případě, že přístupový proces zkolabuje a Turecko se od Evropy odvrátí. V minulých letech drasticky poklesla podpora členství v unii ze strany Turků z více než 70% na asi 40%. Turecká vláda, unavená z obstrukcí na straně Evropské unie, se začíná poohlížet po nových strategických partnerech – rozvíjí energetické vztahy s Íránem, zprostředkovává rozhovory mezi Sýrií a Izraelem o budoucnosti Golanských výšin, investuje na Balkáně a pokouší se o námluvy s Ruskem v oblasti Černého moře. Během několika let mohou tyto zájmy Turecka převážit nad lákadlem členství v Evropské unii.
Je jasné, že Turecko je v současné době velmi vzdáleno perspektivě členství a to potvrzuje i pravidelná zpráva Evropské komise. Přestože rozhovory budou pokračovat velmi pomalu a unie musí trvat na principu kondicionality a požadovat po Turecku pokrok v otázce lidských práv, ústavní reformy, zlepšování státní správy a boje s korupcí, je zároveň potřeba, aby byla kreativnější a vyslala Turecku signály, že je pro ni důvěryhodným a důležitým partnerem. I když nebudou odblokovány některé vyjednávací kapitoly, může docházet k rozvíjení paralelních vztahů mimo rámec rozhovorů.
Například by unie měla alespoň iniciovat jednání o zjednodušení vízového procesu. Je zvláštní, že ačkoli unie má podobné dohody uzavřené se zeměmi jako je Rusko, Ukrajina či Moldavsko a se zeměmi Balkánu jedná o úplném zrušení víz, pro turecké občany vyžaduje stále plný poplatek za schengenská víza.
Další oblastí, ve které musí Evropa Turecko zapojit, je energetika. V současnosti Turecko ztěžuje jednání o plynovodu Nabucco přes své území, čímž ohrožuje jeho realizaci a dává argumenty jeho odpůrcům, aby se Unie přiklonila k Ruskem iniciovanému projektu Southstream. Turecko je neodmyslitelnou součástí jižního energetického koridoru, a proto musí být zapojeno do jakýchkoli dalších jednání se zdrojovými zeměmi střední Asie nebo s Ázerbájdžánem.
Stejně tak je Turecko nepostradatelné pro další rozvoj Evropské obranné politiky, a svými vojenskými kapacitami i účastí na mnoha zahraničních misích často převyšuje členské státy. Mělo by mu tedy být zprostředkováno minimálně členství v Evropské agentuře pro vyzbrojování, která je v současnosti hlavním důvodem, proč Turecko blokuje účinnou spolupráci Evropské unie a NATO. Konečně by Turecko mělo být přizváno jako asociovaný člen k formujícímu se východnímu partnerství EU, jehož první summit se očekává za českého předsednictví v roce 2009. Není totiž možné rozvíjet politiku EU vůči zemím černomořského regionu bez účasti Turecka.
Ve všech těchto oblastech se otevírá prostor pro nadcházející české předsednictví v Evropské unii. Bude tedy záležet i na naší politické reprezentaci, která členství Turecka podporuje, zda si uvědomí jeho strategický význam pro Evropu a přispěje k zabránění jeho odklonu od Západu.
Autor: David Král, ředitel Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM