Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Valčík na modré Vltavě

Martin Weiss, Lidové noviny, 26. února 2009
Nejdříve si spolu se čtenáři pondělních New York Times zopakujeme nejnovější dějiny východní Evropy: „PAŘÍŽ - Po pádu berlínské zdi země východní Evropy, z nichž se stali klíčoví spojenci Spojených států v regionu, přijaly kapitalismus amerického stylu a svůj vzestup financovaly velkými půjčkami od západoevropských bank."

Je vůbec něco z toho pravda? Klíčoví spojenci USA? Tak byste popsali Roberta Fica či Jiřího Paroubka? Kapitalismus amerického stylu? Zdejší kapitalismy jsou obchodním právem počínaje a konstrukcí sociálního systému konče zcela evropsky sociálnědemokratické. Půjčky od západoevropských bank? Hodnota vkladů u nás převyšuje úvěry.

Ale v pohledu zpravodaje New York Times, jenž v sobě dokonale spojuje americká i francouzská klišé o naší části světa, je to všechno jedno. Pro něj je to šikovný úvod k textu o tom, jak je najednou všechno naruby. Úlevu čtenář hledá v připojeném článku středoevropského zpravodaje listu o tom, že krize odděluje silné od slabých. A za naději je odměněn větou o tom, že „finanční krize dorazila k Dunaji, a to i do tak odolné ekonomiky, jako je Česká republika." Aspoň že na tom nejsme tak špatně jako jiné podunajské země, zejména Lotyšsko.

Starý kontinent - jsme to i my?

V posledních dnech zjišťujeme, jak pomíjivé účinky mělo snažení našich politiků, diplomatů a intelektuálů o zakotvení naší příslušnosti k Evropě v západním povědomí. Ať už je to východní Evropa, střední Evropa, nebo střední a východní Evropa (CEE v anglické hantýrce), není to Evropa. Tam, kde se točí peníze a móda, tam jsme prostě valčíková verze „emerging markets". Čtete-li v nějaké západní tiskovině něco o Evropě obecně, je prakticky vyloučené, aby tam pro ilustraci vystupoval někdo z bývalých komunistických zemí.

A v dnešním francouzském Figaru najdeme větu: „Angažmá bank ze starého kontinentu ve střední Evropě se odhaduje na 1,6 bilionu eur." Starý kontinent - to je přece odjakživa označení pro Evropu jako takovou, anebo ne?

Na první pohled se zdá, že v éře globalizace by se v té jediné globální vesnici mohli lidé znát líp. Vždyť svět je přece placatý, jak velmi dobře ví každý, kdo někdy slyšel o titulu knihy Thomase Friedmana. „Působí tu dominový efekt," vysvětluje čtenářům New York Times známý ekonom Kenneth Rogoff. „Mezinárodní úvěrové trhy jsou propojené, takže když se nabalí úvěrová krize ve východní Evropě a baltských zemích, může to způsobit pád newyorských městských obligací."

Aby čtenář tu novou propojenost, z níž se mu točí hlava, zpracoval, začne si myslet, že země jsou stejnější a podobají se té jeho. Sdělení z citovaného článku, že prodeje General Motors v Polsku se propadly, si zařadí jako uklidňující informaci, že lidi v Podunají taky jezdí v Chevroletech. Když někam globální cestovatel přijede, vidí Lexus, a ne olivovník, abychom si vypůjčili jiný knižní titul mistra povrchních zevšeobecnění Friedmana. Lexusu globální cestovatel rozumí: řídí se všude stejně dobře. Olivovník ho štve: má houževnaté kořeny a lidem, kteří se o něj starají, nerozumí a už ho otravují tím, jak mu pořád chtějí vyprávět nějaké jedinečné příběhy o své historii.

Při bližším pohledu by ale byl překvapen nejen on. Ono se řekne angažmá západních, nebo aspoň západoevropských bank ve východní Evropě - ale konkrétně jde především o banky německé, rakouské a italské, pak taky francouzské a lokálně skandinávské a řecké. Anglosaské minimálně. Opakují se tu staré historické vzorce, a to aniž bychom o to usilovali.

Průměrní newyorští a londýnští analytici nám rozumějí asi tak jako průměrná žena fotbalu. Aby napsal analýzu, a ještě se stihl jít večer napít, musí si nás zařadit do nějakého srozumitelného, zjednodušeného příběhu. Zatímco se globálním, tj. anglosaským tiskem šířily alarmistické zprávy házející všechny východoevropské země do jednoho pytle, němečtí analytici a média měli informace mnohem nuancovanější. Nemohou si pomoci - jejich znalost regionu má sice problematické, leč hluboké historické kořeny. Stejně nápadné je, jak často se ministr Kalousek ocitá v roli spojence Německa v unijních diskusích o řešení finanční krize.

Takže kam patříme?

Podobá se to grafům množin, jež mají průnik, ale neshodují se. Někam patříme z hlediska politického, jinam z hlediska hospodářského a ještě trochu jinam z finančního, jinam z bezpečnostního - a jinam z hlediska Madeleine Albrightové a někam jinam z hlediska Sergeje Lavrova. Brzy se dozvíme, kam patříme z hlediska Baracka Obamy. Překrývají se ty množiny dostatečně dobře? Anebo zjistíme, že pořád patříme do sféry „vzdálených zemí, o nichž toho víme málo"?

Autor: Martin Weiss

Další články v rubrice

5 důvodů, proč Brusel čeká horký podzim

Marie Bydžovská, Euroskop, 31.8. 2015

Příběh francouzských Mistralů. Koupí je Egypt?

Ladislav Havelka, Euroskop, 27.8. 2015

Jeremy Corbyn: změní se postoj labouristů k EU?

Lucie Priknerová, Euroskop, 26.8. 2015