Pražské paradoxy aneb Jak si vedou Češi v čele unie


Piotr Maciej Kaczyński, Hospodářské noviny, 27. února 2009

Navzdory mnoha velmi kritickým hlasům lze říci, že Česko zatím odvádí v čele unie poměrně dobrou práci. Jeho předsednictví začalo v lednu 2009 mimořádně nízkými očekáváními. Mimo jiné i kvůli tomu, s jakým úspěchem tuto roli zvládla v předcházejícím půlroce Francie. Navázat na výkon Nicolase Sarkozyho by bylo obtížné pro každého. Důvodů, proč vůči schopnostem Prahy panovala skepse, je však hned osm. Proberme si je.

Osm bruselských polnic

První čtyři důvody jsou objektivní. Zaprvé se Češi ujali předsednictví poprvé (Francie tento mandát vykonávala již podvanácté); zadruhé jde o malou členskou zemi; zatřetí je Česko stále relativně chudším členským státem; a konečně začtvrté – což je v době hospodářské krize obzvláště důležité – není členem eurozóny.

Zbylá čtveřice příčin omezené důvěry v Prahu má politickou povahu.

Za prvé samozřejmě působí neskrývaně euroskeptický postoj prezidenta Klause, jehož vklad do veřejné debaty je možná osvěžující, avšak jeho názory nejsou brány vážně. Jeho role v předsednictví bývá někdy matoucí.

Za druhé hrál v tomto ohledu roli také počáteční dvojznačný postoj premiéra Topolánka k Lisabonské smlouvě. S tím souvisí i třetí důvod, totiž fakt, že Česko oddaluje ratifikaci Lisabonu.

Posledním důvodem je pak vratká vnitropolitická situace, kvůli níž někteří lidé zpochybňují schopnost Mirka Topolánka řídit celou unii.

Češi, obránci jednoty

Aby toho nebylo málo, kulminovaly po převzetí předsednictví Čechy dvě vážné krize: situace v Gaze a výpadek v dodávkách ruského plynu.

A jako by ani toto nestačilo, musí být celý legislativní program předsednictví dokončen nikoliv do června, nýbrž do dubna, kdy naposledy v tomto funkčním období zasedá Evropský parlament. Navzdory prakticky nulovým očekáváním odvádí Česko slušnou práci. Povedlo se mu ve velkém stylu dovést do konce ruskoukrajinský spor o plyn. A při řešení krize dělá, co je v jeho silách. Za rozdílné názory velkých evropských ekonomik přirozeně nemůže nést zodpovědnost.

Pokud se francouzské předsednictví točilo kolem krizového řízení, pak podstatou českého předsednictví je hlídání základních principů unie, jako jsou jednotný trh, konkurenční politika, pravidla státní pomoci a volný pohyb osob. Plíživá hospodářská krize tyto principy stále více ohrožuje: ve Velké Británii napadají zaměstnanci volný pohyb osob, ve Francii vyzval prezident ke krokům, které by v podstatě znamenaly konec jednotného trhu.

Při obraně základních principů jsou nyní Češi – v rozporu se svým veřejným obrazem – paradoxně vášnivými prvními obránci sjednocené Evropy.

Jejich přirozeným spojencem by měla být Evropská komise, která je koneckonců strážcem smluv. Jakákoliv politická aktivita komise ale bohužel naráží na fakt, že na podzim bude jmenováno její nové kolegium, a komise je proto prakticky ve stavu klinické smrti. Češi si tak musí umět poradit sami. Únorový střet premiéra Topolánka a prezidenta Sarkozyho ohledně přesunu továren byl ukázkovým příkladem tohoto typu debaty. Bezprostřední podpory v obhajobě jednotného trhu se Praze dostalo jen od komisařky pro hospodářskou soutěž Neelie Kroesové.

Jak chodí hlemýžď

Nejhorší bilanci zatím pražské předsednictví vykazuje v oblasti Lisabonské smlouvy.

Již sama skutečnost, že Česko je poslední členskou zemí, která ještě stále nedokončila příslušné parlamentní procedury, má negativní dopad na stav unijního jednání o »nezbytných právních zárukách« vůči irské vládě.

Tyto otázky by se přitom měly předjednat a uzavřít na summitu v březnu nebo nejpozději v červnu 2009, aby mohla irská vláda zopakovat ratifikační proces vlastním tempem. Jednání ale zatím postupují hlemýždím tempem, což by mohlo ohrozit proces vstupu této nové evropské smlouvy v platnost. A tím také proces vstupu zemí, jako jsou Chorvatsko a Island.

Naposled to byla Francie

V choulostivé irské otázce je zapotřebí politického vedení. Může Evropa očekávat, že se Mirek Topolánek postaví vedle Briana Cowena do čela vyjednávání o právních ustanoveních přijatelných pro unii i Irsko v situaci, kdy český Senát odložil vlastní rozhodnutí na duben?

Připomeňme v této souvislosti, že naposledy byla evropská smlouva odmítnuta parlamentem některého členského státu v roce 1954. Stalo se tak poté, co francouzské Národní shromáždění odmítlo myšlenku Evropského obranného společenství…

Autor: Piotr Maciej Kaczyński

Autor pracuje v bruselském Centru pro evropské politické studie (CEPS).

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality