Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Evropské chvění

T. G. Ash, Respekt, 2. - 9. března 2009
Tato krize vyvolává tlak, který otestuje všechny, včetně Evropy. Dnes se vyjevují všechna slabá místa, která po sobě zanechala Evropská unie v čase, kdy se po roce 1989 politicky i ekonomicky sjednocovala. Jak jsme to mohli vidět u investičních bank loni na podzim - pokud padne jedna bariéra, další budou brzy padat také.

Začněme eurozónou. Pro ty, kdo jsou uvnitř, bylo euro v této bouři zdrojem stability a síly. Uchazeči o členství, jako třeba Polsko, se modlili, aby již byli tam. Dokonce i v Británii se opět začalo debatovat, zda by nebylo pro zemi lepší mít euro. Ale v tom samém čase vzniká akutní napětí mezi různými členy eurozóny, z nichž někteří uvažují o návratu k původní měně.

Významný japonský analytik odpověděl na otázku, jaké hlavní ponaučení by si vzal z japonské dekády stagnace, takto: potřebujete nejtěsnější možné spojení mezi vaší monetární a fiskální politikou. Eurozóna však má jednu monetární politiku a šestnáct fiskálních, řízených národními vládami. V praxi to vypadá tak, že dohromady je volně váže jen pakt stability a růstu, ale jinak se ocitají pod domácím tlakem - a demokratická politika v Evropě má stále především národní povahu. To má své důsledky.

Tak například, protože vlády států eurozóny se chovaly v minulých letech různě, jejich dluhopisy mají na trzích různou hodnotu. V čase krize tato napětí rostou. Bezpečnost na prvním místě, říká investor. Takže i když mi řecká vláda nabízí lepší úroky na půjčku, raději půjčím vládě německé. Čím více investorů uvažuje takhle, tím více rostou rozdíly. Na konci to někdo musí zaplatit.

Jednu z možností, jak z tohoto bludného kruhu ven, nedávno navrhl George Soros a jiní - vytvořit jednotné dluhopisy eurozóny. A jelikož by to znamenalo vzít do party také slabší a méně odpovědné vlády, Německo by muselo platit za půjčení peněz víc, než kdyby vydávalo vlastní dluhopisy.

A teď si představte, jak tohle zamává s německými voliči. Jak to? Německo je zmítáno recesí a my, Němci, máme doplácet na to, že Řekové a Italové byli rozhazovační a jejich vlády nezodpovědné? Neslýchané! Nemožné! A protože naše politiky jsou ještě pořád národní, politici, kteří budou muset udělat toto rozhodnutí, zaplatí za to plnou politickou cenu v německých volbách letos na podzim. Zkrátka, protože máme monetární, ale ne politickou unii, jsou rozhodnutí v zájmu dlouhodobých evropských cílů sice potřebná, ale špatně odměňovaná.

Volání o pomoc

V ještě mnohem prekérnější situaci se octly země střední a východní Evropy, které se staly členy Evropské unie, ale ne eurozóny (s výjimkou Slovinska a Slovenska). V posledních týdnech je zasáhla bouře nebývalé síly. Nedosti na tom, že na palubě evropské lodi se necítí úplně bezpečně, jejich těsné finanční vztahy se západní Evropou problém ještě zhoršují.

Před dvaceti lety, po sametovém konci komunismu v roce 1989, se rozhodly budovat kapitalismus bez kapitálu. Otevřely se proto západním investorům a většina jejich bank má dnes západní majitele či většinové akcionáře. Ty však zasáhla finanční krize a oni zatroubili na ústup z tohoto regionu. Dali přednost svým domácím trhům, zatímco střední a východní Evropa se stala obětí varování před „riskantními rozvíjejícími se trhy". Západní půjčky vyschly.

A jak měny v tomto regionu padají, státy osamoceně zápasí s tím, jak splácet už existující půjčky v západní tvrdé měně. Není to jen problém vlád a firem. Nemálo rodin polské střední třídy si vzalo hypotéky na nové domy ve švýcarských francích. Když padla hodnota polského zlotého, jejich úroky se téměř přes noc zdvojnásobily.

Samozřejmě, různé země se chovají různě. Maďarsko a Lotyšsko už se odevzdaly do rukou Mezinárodního měnového fondu. Ratingová agentura Standard and Poor's právě snížila Lotyšsku kredit na podřadnou úroveň, čímž ho dostala do společnosti s Rumunskem. Co však tyto země sdílejí společně, to je pocit zoufalství a nespravedlnosti.

V panelové diskusi před týdnem ve Vídni jsem slyšel lídra maďarské opoziční strany Viktora Orbána, jak si stěžoval na „finanční protekcionismus" Západu. A to je ještě velmi mírný slovník ve srovnání s populistickou, antizápadní a antiliberální rétorikou, které se dočkáme, pokud to takto půjde dál.

Třetí kruh

Ještě dramatičtější je však svízel v zemích, které ještě v EU nejsou: takzvaný třetí kruh současného evropského pekla. Magnetická přitažlivost EU slábla v zemích jako Turecko, Ukrajina a Bosna už před krizí, teď však oslabuje o to silněji. Ukrajina je jeden zmatek. Zprávy z Bosny jsou také zneklidňující, bosenští Srbové oživují staré ďábly etnické separace.

Netvrdím, že hrozba tohoto „množení se dělením" se musí nevyhnutelně vyplnit v každém z těchto tří kruhů. Tvrdím však, že celý evropský projekt, jak ho známe od konce 40. let a částečně od roku 1989, je dnes hlavní téma. Síly integrace a dezintegrace, evropské solidarity a národního egoismu, dostředivé a odstředivé, jsou prozatím v rovnováze. Je několik signálů, že Evropa začíná jednat společně, jako například berlínský summit minulý týden nebo návrhy na celoevropskou finanční kontrolu.

Jedno je však jasné: nemůžeme zůstat stát na místě. Pokud se nepohneme kupředu, otočíme se směrem vzad. Krok kupředu neznamená uskutečnit hned nějakou idealistickou vizi Spojených států evropských, ale jednoduše krok k praktické konstrukci silné natolik, aby zvládla tuto bouři. Zda to dokážeme, záleží na třech věcech: na globální síle, na kterou nemáme vliv, na kvalitě evropských lídrů a na důvěře voličů v jednotlivých státech.

Minulý týden jsem navštívil dojímavě skromný dům Jeana Monneta jihozápadně od Paříže. Návštěvníkovi se tam připomenou ještě dramatičtější časy. Například je tam k vidění kopie prohlášení o Francouzsko-britské unii z roku 1940 a také starý psací stroj, na němž byl napsán návrh toho, co později vešlo ve známost jako Schumanova deklarace - ta vedla k Evropskému společenství uhlí a oceli, odtud k Evropskému hospodářskému společenství, ze kterého se stala Evropská unie. „Evropa," jak říkal Schuman, „se nezrodí najednou nebo podle jednoho plánu, ale bude budována postupnými kroky založenými na solidaritě."

Sám Monnet rád citoval rčení o dvou typech lidí: těch, kteří chtějí někým být, a těch, kteří chtějí něco udělat. Ale i kdyby dnešní evropští lídři dokázali, že jsou z té druhé sorty, v demokraciích mohou dělat jen to, co jim národní publikum a voliči dovolí. Jak se tak dívám na Británii či Polsko, Francii či Německo, Lotyšsko či Rakousko, nezdá se mi, že jim v těchto dnech dovolíme udělat dost.

Autor: Timothy Garton Ash
Autor (nar. 1955) je britský politolog a historik. Je profesorem evropských studií na Oxfordské univerzitě a badatelem Hooverova institutu na Stanfordově univerzitě. V posledním desetiletí se zabývá zejména transformací Evropy a Evropské unie. V českém překladu vyšly jeho knihy Rok zázraků, Spis, Dějiny přítomnosti a Svobodný svět: Amerika, Evropa a budoucnost Západu.

Další články v rubrice

5 důvodů, proč Brusel čeká horký podzim

Marie Bydžovská, Euroskop, 31.8. 2015

Příběh francouzských Mistralů. Koupí je Egypt?

Ladislav Havelka, Euroskop, 27.8. 2015

Jeremy Corbyn: změní se postoj labouristů k EU?

Lucie Priknerová, Euroskop, 26.8. 2015