Přejít na obsah

Vyhledávání



Hlavní menu

Pod zmrzlou půdou matičky Rusi aneb Siláctví pro domov

Zdeněk Slouka, Respekt 9. - 16. března 2009
Snad jsme až příliš uhranuti děním na zmrzlém povrchu širé Rusi. Bedlivě sledujeme každý pohyb, sluch nastražen na každé slovo, tu silácké, tu přitlumené, a ptáme se, kamže to míří ruská zahraniční politika. Že by opravdu zamrzla v konfrontačním syndromu studené války?

Symptomů takového ustrnutí je více než dost. Ale než se ustálíme v názoru, že zcela rozumíme tomu, co vidíme a slyšíme, není na škodu podívat se pod povrch několika zkornatělých symptomů, zda jsou opravdu jen tím, jak se nám jeví zvenčí.

Stínohra moci

Při nedávné moskevské návštěvě ministra Schwarzenberga oznámil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, že Česká republika patří do východní Evropy, a tudíž do ruské náruče. Zní to zlověstně. Ale Lavrov už neobjasnil, jak by Rusko takový posun asi zorchestrovalo, nemajíc v rukou taktovku.

Rozmístění raket Iskander na Kaliningradsku jako odpověď na radar v Brdech zní neméně ošklivě, nebezpečně, velmocensky. Také nesmyslně. Postrkovat rakety s mezikontinentálním doletem o nějakou tu stovku kilometrů sem tam je hra prázdná a zvláště v ekonomické krizi nesmírně nákladná. Ale Lavrov to znovu zopakoval.

Generální štáb ruské armády potvrdil svůj plán vybudovat ruské námořní základny u všech moří, na Středním východě, postupně i v přímořských latinskoamerických zemích, nakloněných Moskvě, a jinde. Záměr je to jistě kolosální a hrozivý, hodný světové velmoci, kdyby na to měla peníze.

Arktida je naše, oznámilo Rusko v létě 2007, když se dva ruské batyskafy ponořily v blízkosti severního pólu do čtyřkilometrové hloubky. V tomto roce 2009 hodlá Rusko v OSN dokazovat, že převážná část Arktidy i s nesmírnými zásobami podmořské ropy a plynu patří Rusku, neboť kameny potvrzují geologickou spřízněnost arktického dna s přilehlými oblastmi již náležejícími Rusku. Věcně, tedy právně, technologicky a ekonomicky, je to dnes nesmyslné, ale hra o Arktidu je rozehraná. Proč?

Ruské velmocenské výstupy zvenčí oslovují Západ, ale především, míří do zjitřeného ruského nitra. Tandem Putin-Medveděv je v kleštích ruské psychologie, zatížené národní pamětí na velkou dobu sovětské moci a touhou vrátit se na světový zenit. Analogie se situací výmarského Německa zde není, parametry jsou velmi odlišné, ale psychologická podobnost je nepochybná.

Putin a Medveděv nemají v tuto chvíli jiných alternativ než masírovat ruské ego, pokud nechtějí vyklidit další politický prostor pro nacionalistické komunisty. Jak ukázaly nedávné demonstrace, ekonomická krize dodává těmto opozičním silám razanci a oslabuje vládu.

Úspěch západních snah o vlídnější vztahy s Ruskem, ať už Obamových nebo EU, je výrazně omezen úsilím moskevského vládního dua o politické přežití. Což je, vzhledem k současným alternativám, také v západním zájmu.

Autor: Zdeněk Slouka
Profesor politologie. Byl politickým analytikem při americké okupační armádě. Přednášel na New York University, Columbia University, dále na univerzitě ve Washingtonu a na Lehigh University v Pensylvánii a naposledy na Univerzitě Karlově. Od roku 1992 žije trvale v Praze.

Další články v rubrice

5 důvodů, proč Brusel čeká horký podzim

Marie Bydžovská, Euroskop, 31.8. 2015

Příběh francouzských Mistralů. Koupí je Egypt?

Ladislav Havelka, Euroskop, 27.8. 2015

Jeremy Corbyn: změní se postoj labouristů k EU?

Lucie Priknerová, Euroskop, 26.8. 2015