Dvě kola rusko-ukrajinské plynové krize 2009


Lukáš Tichý, psáno pro Euroskop, 16. března 2009

Necelé dva měsíce po skončení plynové krize mezi Ukrajinou a Ruskem se začátkem března 2009 znovu obrátila pozornost medií a evropských politiků k událostem na Ukrajině. Důvodem byla jednak razie ukrajinské státní policie SUB v budově energetické společnosti Naftogaz s cílem zajistit originál smlouvy mezi ní a ruským Gazpromem, jež byla výsledkem pokračující ekonomické a politické války mezi prezidentem Viktorem Juščenkem a premiérkou Julii Tymošenkovou před nadcházejícími prezidentskými volbami.

Politický spor mezi Juščenkem a Tymošenkovou následně vážně ohrozil dodávky ruského plynu do Evropy, neboť ruský premiér Vladimír Putin ve stejné době varoval ukrajinskou vládu, že pokud Naftogaz nezaplatí ruské straně dluh za plyn, znovu uzavře kohoutky se zemním plynem na Ukrajinu.

Zároveň pak lze březnové události do jisté míry chápat jako pokračování či „druhé kolo rusko-ukrajinské přestřelky na energetické frontě ze začátku letošního roku.

1. Plyn jako jablko svárů ve vztazích mezi Ruskem a Ukrajinou

Počátky příčin sporů o plyn mezi Ruskem a Ukrajinou lze nalézt již v éře Sovětského svazu, ale zejména však po jeho rozpadu, kdy Moskva ztratila kontrolu a vliv nad klíčovou tranzitní zemí důležitou pro přepravu ruského plynu k evropským zákazníkům. Řada rusko-ukrajinských energetických krizí proběhla již během 90. let minulého století a pokračují i v současné době.

První z vážnějších krizí se odehrála na přelomu let 2005/2006, kdy Rusko zastavilo dodávky plynu na Ukrajinu, s odůvodněním, že Kyjev odmítl akceptovat zvýšení cen, kterým by se srovnaly s cenami světovými. Rusko-ukrajinská plynová válka, během které došlo k omezení dodávek plynu do řady států EU, skončila 4. ledna 2006. Ruský energetický gigant Gazprom se tehdy dohodl s ukrajinskou monopolní společností pro distribuci ropy a zemního plynu Naftogaz na importní ceně a obě strany podepsaly smlouvu do roku 2010.

Na začátku března 2008 pak ruská energetická společnost Gazprom opět omezila na Ukrajinu dodávky zemního plynu. Podle tvrzení Gazpromu neměl Kyjev uzavřenou dohodu o platbách na rok 2008 a z předchozího roku zbýval ještě nesplacený dluh. Dodávky plynu na Ukrajinu byly obnoveny přibližně po čtyřech dnech. Gazprom a ukrajinská státní firma Naftogas uzavřely konečnou dohodu, podle které měla Ukrajina pro rok 2008 kupovat od Ruska středoasijský plyn za 179,5 USD za 1000 m3 s tím, že v příštím roce tj. 2009 měl ruský plyn stát 315 USD.

2. Rusko-ukrajinský plynový poker o Evropu v lednu 2009

V listopadu 2008 pak Gazprom znovu obvinil Ukrajinu (resp. její ropný a plynárenský monopol Naftogaz) z dluhu, převyšujícího 2 mld. dolarů. Po tom, co se koncem prosince 2008 obě strany nedohodly na výši ceny zemního plynu pro rok 2009 a výši poplatků za tranzit plynu do Evropy, ruský energetický gigant Gazprom 1. ledna 2009 zastavil dodávky plynu Ukrajině. Gazprom následně obvinil Ukrajinu z neoprávněných odběrů plynu, Kyjev to popřel s tím, že část je nucen odebírat z technických důvodů.

Začínající spor byl o to zneklidňující, že dodávky ruského zemního plynu v současnosti pokrývají až 25% potřeby Evropské unie. Závislost jednotlivých členských zemí je odlišná a postupně se zvyšuje směrem od západu na východ Evropy, kde státy unie odebírají až 100% své potřeby plynu z Ruské federace.

Přes Ukrajinu pak prochází 80% dodávek ruského plynu do zemí Evropské unie. Celkově Evropa nakupuje v Rusku zhruba 42% plynu nutného k vytápění a výrobě elektřiny.

7. ledna pak Gazprom dodávky plynu do Evropy přes Ukrajinu zastavil úplně. Následkem toho zůstala přibližně na dva týdny částečně nebo zcela bez dodávek zemního plynu většina členských i nečlenských států EU. Celý spor nakonec skončil po dvou týdnech. kdy došlo k obnovení celkového objemu dodávek plynu do Evropy.

Celá krize byla doprovázena dezinformacemi z obou stran, kdy Rusko i Ukrajina se snažily přesvědčit evropské zákazníky o oprávněnosti svého jednání a zároveň se pokoušely pomocí sdělovacích prostředků svalit vinu jeden na druhého. Spor tak měl přívlastek „mediální či válka novinových titulků.

Otázka zůstává, jestli letošní krize byla skutečně pouze ekonomickou kočkovanou o cenu plynu nebo se celý spor přesunul z ekonomické sféry do politické dimenze. Pravda bude někde uprostřed. Přestřelku mezi Ruskem a Ukrajinou lze chápat jako ekonomickou hru s politickými kartami. To dokazuje i fakt, že oba aktéři šly do sporu s určitými cíly a na souboj se velmi dobře připravily.

3. Ukrajinská oranžová karta již neplatí

Představitelé Ukrajiny již před vypuknutím celé krize otevřeně mluvili o tom, že nashromáždili velké zásoby plynu a deklarovali kolik měsíců vydrží bez dodávek. Hlavním cílem Ukrajiny bylo získat co nejvíce za tranzit ruského plynu na Západ a současně zachovat stávající cenu 179 dolarů za 1000 m3 plynu. Cenu 450 dolarů za 1000 m3 plynu, navrhovanou Gazpromem, považovala Ukrajina za příliš vysokou.

Kyjev při tom spoléhal na to, že Rusko tlak na obnovení přísunu plynu do Evropy nevydrží, povolí a odsouhlasí částku jím navrženou, neboť většina ruského plynu a ropy putuje na lukrativní evropský trh právě přes Ukrajinu.

Podobně jako před třemi lety se Ukrajina v celém sporu pokoušela přesvědčit země EU, že se opět stala obětí ruského imperialismu, který se snaží zničit výsledky oranžové revoluce a potrestat Kyjev za jeho prozápadní orientaci.

Letos ovšem ukrajinská „oranžová karta na většinu zemí EU již neplatila. Jestliže v roce 2006 se evropští diplomaté v Kyjevě střídali s vyjádřením obdivu ukrajinské vládě, s jakou statečností vzdoruje ruskému tlaku, tak během lednové krize ze strany EU panovaly k Ukrajině už daleko menší sympatie.

Na pozadí celé plynové války byl mj. politický spor mezi ukrajinským prezidentem Juščenkem a premiérkou Timošenkovou, kteří si tím chtěli vyřešit vlastní vnitropolitické problémy. Na Ukrajině se v roce 2010 mají konat prezidentské volby a oba aktéři hráli o důležité body.

Spor se týkal i energetiky a netransparentní zprostředkovatelské společnosti RosUkrEnergo (RUE), kterou z 50 % vlastní Gazprom a 45 % podílu společnosti drží ukrajinský oligarcha Dmitro Firtaš, finančně podporující volební kampaň prezidenta Juščenka. Zcela logicky pak prezident Juščenko hájil opatrnější a smířlivější přístup vůči společnosti RosUkrEnergo, naproti tomu Tymošenková už v době svého prvního premiérství (leden – září 2005) prohlašovala, že cílem její energetické politiky je zrušení podobných struktur.

4. Pyrrhovo vítězství ruského plynového impéria Gazprom

Vnitropolitických sporů mezi ukrajinskou politickou elitou se naopak Moskva snažila využít ve svůj prospěch. Sám ruský premiér Vladimír Putin se netajil tím, že jeho zájmem je, aby v Kyjevě byla vláda nakloněná Rusku.

Zároveň Moskvě hrál do karet fakt, že Ukrajina je v současné době těžce postižena globální ekonomickou krizí. Kremlu tak plynová válka nabízela příležitost, jak Ukrajinu politicky destabilizovat – dostat její hospodářství na kolena, aniž by mohl být Kreml obviněn ze zasahování do vnitřních záležitostí země. Dalším cílem byla snaha přivést Naftogaz na mizinu a donutit Ukrajinu prodat Rusku svou plynárenskou infrastrukturu tj. plynovody a plynová úložiště.

K výše uvedeným záměrům měla posloužit i snaha Ruska o diskreditaci Ukrajiny v očích EU. Záměrem Moskvy bylo vykreslit Kyjev jako nestabilního, nedůvěryhodného partnera, který nedodržuje závazky a není schopnen zajistit ani tranzit energetických surovin. Moskva se zjevně snažila získat větší podporu pro projekty plynovodů do Evropy (Nord Stream a South Stream), které by vedly mimo Ukrajinu.

Není pochyb o tom, že Rusko využívá energetický gigant Gazprom jako politickou zbraň k vytváření tlaku na Ukrajinu. Na druhou stranu v celém sporu lze nalézt čistě ekonomický motiv. Dramatický pokles cen energetických surovin a vliv globální krize způsobily, že se Gazprom ocitl ve velkých finančních problémech.

Rusko proto hodlalo přimět Ukrajinu platit vyšší tržní ceny za dodávky zemního plynu, což se také nakonec podařilo. Ukrajinská premiérka Timošenková při podpisu dohody s Putinem nakonec souhlasila platit Rusku za plyn tržní cenu s 20% slevou tedy přibližně 360 dolarů za 1000 m3 plynu při zachování tranzitních poplatků ve výši 1,7 dolaru za přepravu jednoho tisíce metrů krychlových plynu na 100 km.

Premiérce Tymošenkové se naproti tomu podařilo dojednat vyloučení firmy RosUkrEnergo z pozice prostředníka obchodů s plynem mezi Ruskem a Ukrajinou.

Ruské vítězství však lze označit jako Pyrrhovo, protože Gazprom konfliktem každý den ztratil nejméně 100 milionů dolarů, celkem pak přes dvě miliardy dolarů a hlavně jeho důvěra jako spolehlivého dodavatele se u evropských zákazníků otřásla v základech.

5. Další kolo plynové války mezi Ruskem a Ukrajinou

Záhy po podpisu dohody mezi Putinem a Tymošenkovou však začal smlouvu napadat ukrajinský prezident Juščenko. Ukrajinský prezident také protestoval proti přítomnosti evropských monitorovacích misí, které by měly zůstat na Ukrajině a v Rusku nejméně do konce dubna.

Dva týdny od skončení celého sporu následně Varšava oznámila, že stále nedostává všechen domluvený ruský plyn objednaný přes firmu RosUkrEnergo. Za komplikaci s dodávkami zemního plynu podle všeho stála tato švýcarská společnost, která nebyla schopna dodávat požadované množství artiklu.

Zároveň evropské státy koncem února opět vyděsila zpráva Gazpromu, který pohrozil, že pokud ukrajinský podnik Naftogaz do 7. března nezaplatí ruské straně dluh ve výši 360 milionů dolarů za dodávky plynu za únor, odpojí ho Ukrajině.

Uzavření kohoutků s plynem by se pak následně citelně dotklo i evropských zákazníků. Proto Kyjev i pod vlivem reálného ekonomického dopadu a hrozby následků ze strany EU dluh Gazpromu z 5. na 6. března uhradil.

Ještě před tím obsadily na příkaz ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka speciální jednotky ukrajinské státní policie SUB budovy společnosti Naftogaz a následně se o totéž pokusily ve společnosti Ukrtransgaz.

Podle oficiálních vyjádření bylo důvodem razie získání důkazů při vyšetřování odcizení 6,3 miliardy kubíků plynu, uložených v ukrajinských podzemních zásobnících a patřící švýcarské společnosti RosUkrEnergo.

Ve skutečnosti byly události v Kyjevě pouze dalším kolem politického sporu mezi prezidentem Viktorem Juščenkem a premiérkou Julií Tymošenkovou, neboť vlastníci Naftogazu patří údajně k oporám a sponzorům Tymošenkové. Současně na pozadí těchto událostí byla snaha o získání kontroly nad plynem, proudícím z Ruské federace do zemí Evropy.

6. Plynová bezpečnost České republiky během lednové krize

Ruský plyn v současnosti pokrývá ¼ evropské spotřeby. Přes Ukrajinu je do zemí EU ročně dopravováno 120 miliard m3 ruského plynu prostřednictvím plynovodu Sojuz od ložisek u ruského města Orenburg. Na Sojuz navazuje Tranzitní plynovod, kterým mj. i přes ČR proudí plyn dále na západ Evropy.

Do Německa a Polska pak proudí ruský plyn jamalským plynovodem, který vede přes Bělorusko. Jeho kapacita je 30 mld. m3 plynu ročně. Tento plynovod byl měl být dokončen v roce 2010 a jeho roční propustnost se zvýší na 67 miliard. m3 plynu.

Třetí cestou, po které proudí ruský plyn do Evropy, je plynovod Blue Stream, který vede z Ruska přes Černé moře do Turecka. Jeho roční kapacita je 16 mld. m3 plynu.

Česká republika je v zásadě 100% závislá na dovozu plynu ze zahraničí. Rusko dodává 75% celkového objemu dovozu. Na norském plynu je ČR závislá z 24%, 0,4% zemního plynu přichází do ČR z Německa.

Zemní plyn je do České republiky přepravován mezinárodními systémy dálkové dopravy plynu tvořenými tranzitními soustavami zúčastněných států. Tranzitní plynovod ČR zajišťuje zejména přepravu ruského plynu z nalezišť ve směru východ – západ do států EU. Současná provozní konfigurace tranzitního plynovodu ČR umožňuje i paralelní přepravu plynu ve směru západ – východ. Poprvé byla tato možnost využita během letošní plynové krize, kdy tímto způsobem RWE přepravil tranzitní dodávky plynu z plynovodu Jamal na česko-německou hranici. Odtud plyn poputoval přes území ČR dál na Slovensko.

K energetické bezpečnosti České republiky přispívá také 6 podzemních zásobníků plynu s celkovou kapacitou cca 2,3 miliardy m3 zemního plynu. I díky těmto opatřením je Česká republika schopna vydržet zhruba 50 – 60 dní bez dodávek ruského plynu.

7. Energetická bezpečnost Evropské unie

Letošní krize bez pochyby na jednu stranu nahrála zastáncům snižování závislosti na Rusku. Pravdou ovšem zůstává, že v současné situaci Evropa nemá vůči Ruským dodávkám alternativu a zároveň je jen velmi malá šance Ukrajinu s rozsáhlou transportní sítí zcela vyšachovat ze hry.

Jak dál postupovat?

Za prvé, Evropská unie by měla usilovat o vybudování dlouhodobého a stabilního energetického partnerství s Ruskem, založeného na vzájemné výhodnosti. Energetické partnerství mezi EU a Ruskem by mělo poskytnout oběma stranám bezpečnost a předvídatelnost v dlouhodobé perspektivě a přijatelný a žádoucí stupeň otevřenosti tržního prostředí.

Za druhé, zároveň se zlepšováním vztahů s Ruskem by měla Evropská unie usilovat o prohloubení a posílení partnerství s Ukrajinou, která dlouhodobě zůstává stranou pozornosti evropských politiků. Pokud bude Ukrajina více zapojena do evropských struktur, sníží se tím riziko, že Kyjev využije země EU jako rukojmí k vyřízení svých sporů s Ruskem, popř. k řešení vnitropolitických hádek.

Za třetí, Evropská unie by měla přijmout společnou energetickou politiku s jasně definovanou strategií a přesně stanovenými prioritami a musí vědět, jakými nástroji tyto cíle hodlá v budoucnu prosazovat.

Takto jasně formulovaná společná energetická politika by se měla přenést i do vnější energetické politiky resp. do vnějších energetických vztahů. EU by také měla pragmaticky udržovat a posilovat vztahy se zeměmi, z nichž jsou nebo v budoucnu budou importovány strategické nerostné suroviny.

Za čtvrté, EU musí zajistit diverzifikaci dodávek zemního plynu a posílit energetické partnerství se stávajícími dodavatelskými zeměmi Střední Asie, Kaspického moře a severní Afriky. V tomto ohledu by se měla zaměřit zejména na realizaci:

  • a) plynovodu Nabucco, který by měl vést kaspický a středoasijský plyn do Evropy,
  • b) plynovodu White Stream, který má vést kaspický plyn zGruzie přes Rumunsko a Ukrajinu do střední Evropy.

Zároveň jednou z cest, jak do budoucna snížit podíl Ruska na dodávkách zemního plynu pod 50 procent, je dovoz zkapalněného plynu z Alžírska, Nigérie, Kataru a dalších teritorií.

Za páté, Evropská unie by se měla vrátit k otázce jaderné energie, podpořit energetické úspory a roli obnovitelných zdrojů.

Autor: Lukáš Tichý, externí spolupracovník Euroskopu

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality