Petr Fischer, Hospodářské noviny, 18. března 2009
Začal s tím už Miloš Zeman, pokračoval Vladimír Špidla. Výjimkou byl Stanislav Gross, který raději nikam nejezdil, když nemusel, a když už někam jel, mluvil pomálu; a potom Václav Klaus, který od určité chvíle (zhruba od poloviny devadesátých let) vypadá stejně špatně a ne moc sympaticky, ať už překračuje hranice nebo vystupuje na domácí půdě (budiž to bráno jako konstatování, nikoli hodnocení – tak se to prostě jeví).
Dokonce i Jiří Paroubek, považovaný dnes za mediálně nepříliš přitažlivou postavu, se po prvním premiérském výletě do Bruselu všem moc líbil. Každopádně se o něm doma i v cizině referovalo jako o muži, který má o věcech unie překvapivý přehled a má poměrně jasný proevropský názor. A nebojí se mluvit. Po návratu domů se všechno změnilo a dnes, po delším čase, už by jen málokdo dokázal s klidným svědomím říct, že Jiří Paroubek je politik »západoevropského střihu«, natožpak český Tony Blair. Viděno z lavic malostranského (jak krásně výstižná jsou některá jména) parlamentu skoro určitě ne.
Světáci a populisté
Mirek Topolánek na tom není lépe. Doma se chová podivně výbušně, nervózně, přepíná jazyk a šťavnatost formulací; vůči médiím občas působí až manicky; má problémy s vlastní stranou, kterou zvládá jenom díky tomu, že si na něj v době vládnutí nikdo netroufne. To v cizině je to jiný chlapík – milý, usměvavý, vtipný, muž jasných názorů se smyslem pro reálnou evropskou politiku. Vladimír Špidla, politý sangvinistickou »živou vodou«.
Současný premiér Topolánek, tažený vpravo, a premiér v očekávání Paroubek, usazovaný obvykle do levé části politického spektra, se nečekaně snadno shodnou v pojetí politiky, jakmile jde o její specifické geografické dělení. V cizině se tváříme jako normální evropský průměr, který rozumí záležitostem velkého světa; doma neznáme mezí a umíme pro moc překračovat všechny možné míry vkusu, vydírat, nakupovat poslance cizích stran, zneužívat populistické noty, ať už jde o rušení zdravotnických poplatků nebo o podporu budování amerického radaru na českém území.
Premiér cizinec
Nejvyšší česká politika je v základě, který překrývá skoro celé politického pole, neboť ČSSD a ODS tvoří dnes drtivou většinu parlamentu, osudově rozštěpena. Mění tváře podle toho, pro koho právě hraje, čímž dokazuje, že tvář není důležitá, protože jediné, co se bere, je výsledek, nikoli způsob a styl hry.
Dalo by se říct, že toto štěpení patří k hlubší tradici české politiky už od první republiky – stačí číst diskusní zápisy z parlamentu a proti nim vznešené vzpomínky tehdejších politických velikánů. Ale v obnovené polistopadové linii se k tomu přimkl ještě jeden nový prvek – nečekaně silné uhranutí cizinou, která je pro české premiéry něčím tak novým a zajímavým, až to otřese jejich zbytnělým sebevědomím a dokážou se chovat a myslet jinak.
Pro budoucnost české politiky z toho plyne důležité poučení. Českým premiérem by se už nikdy neměl stát nikdo, kdo alespoň několik let – při studiích či jinak – nepobyl v zahraničí. Takový člověk by pak svět, jeho velikost a tím i možnosti politické moci bral s větším nadhledem, který by už nesvlékal při přechodu hranic, ale bral by si ho domů jako věčně přirostlou osobnostní výbavu.
Návrat Česka do Evropy, o němž se tolik namluvilo po roce 1989, byl už dokonán a symbolicky potvrzen vstupem premiéra do čela Evropské rady. Teď už jen, aby se český premiér – kdokoliv to bude – někdy domů vrátil jako Evropan.
Autor: Petr Fischer