Bagety pro NATO


Jaroslav Formánek, Respekt, 23. března 2009

Francie se vrací do velitelských struktur Severoatlantického paktu. Tuto zprávu před pár dny oznámil prezident Nicolas Sarkozy. Jeho ministr obrany Hervé Morin vzápětí prohlásil, že „do tří let se Francie stane hlavou a svaly Aliance“.

Výrok lze vnímat jako tradiční francouzskou exhibici nemožného. Stačí přece porovnat vojenský rozpočet a kapacity americké armády s francouzskou, a je jasné, kdo bude především zabezpečovat funkčnost Aliance. Ministr ale možná nabyl sebedůvěry, neboť na francouzských lodích v posledních letech dobře fungují pece, a nehrozí tak blamáž jako za první války v Perském zálivu. Tehdy se do mateřského přístavu musela předčasně vrátit pýcha admirality, letadlová loď Clemenceau, poněvadž námořníci stávkovali kvůli nekvalitním bagetám.

Morinova slova nám spíš sdělují něco jiného. Že Francouzi konečně dospěli a pochopili své postavení ve světě i v Evropě. Neboli už neberou NATO jako prostředek omezující jejich suverenitu, ale naopak jako spolek, v němž je dobré nejenom být, ale něco pro něj i udělat. Což je oproti minulosti podstatný rozdíl.

Není alternativy

Prezident de Gaulle, jenž odchod z velení NATO inicioval, se nikdy nesmířil s poválečnou ztrátou velmocenského postavení Francie. V době, kdy byla Evropa rozdělená na dva znepřátelené bloky a světovou politiku diktovaly supervelmoci Sovětský svaz a Spojené státy, ambiciózní generál snil o třetím mocenském pólu. Tím se měla stát Paříž díky nezávislé politice a samostatnosti ve vztahu k USA. Tedy i možností vybudovat vlastní arzenál atomových zbraní, čemuž Američani nepřáli.

Podle knihy historika Maurice Vaisse Francie a NATO 1949-1996 se generál rovněž domníval, že jeho krok budou následovat další členské státy paktu, které pod francouzským vedením vytvoří společnou evropskou obranu. Jak dalece na těchto nebezpečných úvahách zapracoval ve Francii značný vliv Moskvy, lze kvůli nedostupnosti ruských archivů pouze spekulovat. Každopádně si Sověti od vzniku Aliance, jež po čtyřicet let úspěšně bránila západní Evropu před komunistickými tanky a raketami, nepřáli nic jiného než rozkol v jejích řadách a odchod Američanů z Evropy.

Blouznivé de Gaullovy sny se naštěstí nevyplnily. Francie sice získala atomové zbraně, komunistické státy jí tleskaly, obdiv za autonomii na úkor mocnosti Paříži vyslovil jugoslávský maršál Tito a indický premiér Néhrú. Tímto to ale zhaslo. Až do pádu berlínské zdi se o světové politice rozhodovalo ve Washingtonu a Moskvě. Naopak Francie, která NATO de facto nikdy neopustila, v rámci této organizace zabředla do izolace bez možnosti podílet se na velení paktu.

Neúnosnost této situace si v Paříži uvědomili po rozpadu Varšavské smlouvy a rozšíření Aliance o bývalé satelity Sovětského svazu. Francouzi tak zahájili sbližování s NATO, jež se právě završilo. Že Alianci vnímají jako jediný nástroj k zajištění evropské obrany, je proto dobrá zpráva. Upustili totiž od gaullistických chimér prezidenta Chiraca, který plánoval vybudovat společnou evropskou obranu bez Spojených států a jako alternativu NATO. Jak by takto chráněná Evropa asi brzy vypadala, je u vědomí narůstajícího ruského vlivu snadné zjistit prolistováním učebnic dějepisu.

Autor: Jaroslav Formánek

Sdílet tento příspěvek

Další aktuality