Tomáš Lebeda, Lidové noviny, 27. března 2009
Problém není ve vyslovení nedůvěry, ale v tom, kdy a za jakých okolností se tak stalo
Osobní mocenské ambice zvítězily nad národním zájmem, nízké politikaření vytlačilo jakékoli státnické uvažování. Hned několik politiků se státnickými ambicemi selhalo, když iniciovali a podíleli se na vyhlášení a úspěšném završení procedury vyslovení nedůvěry vládě, která přišla v polovině českého předsednictví EU. Problém není v tom, že opozice vyslovila vládě nedůvěru. To je v parlamentních systémech běžné. Problém spočívá v tom, kdy a za jakých okolností se to stalo. Druhým problémem je absence vládní alternativy, nebo alespoň vize účinného řešení.
Poškodili naše předsednictví
Opozice se pokoušela sesadit vládu dlouhé tři roky. Kdyby měli opoziční lídři jen trochu státnického uvažování, počkali by se svým dalším pokusem ještě tři měsíce, než skončí naše předsednictví Evropské unie. Pak mohli vládu rozcupovat dle libosti. Nestalo se. Opoziční ČSSD, která se vymezuje jako proevropská strana, zasadila České republice ránu, která je pohledem zvenčí minimálně srovnatelná s protievropskými výroky českého prezidenta. České předsednictví je nenávratně poškozeno a obraz naší země u evropských sousedů nejlépe demonstrují reakce tamních médií i politiků. Důvěryhodnost České republiky je narušena. Co také očekávat od země, kde se politikové nedokážou oprostit od svých šarvátek alespoň na šest měsíců, kdy mají celoevropské poslání. Opozice ukázala, že je pro své mocenské ambice ochotna obětovat velmi mnoho včetně pověsti naší země v zahraničí. Co pro své cíle obětují její představitelé příště?
Nebyla to však jen opozice, která, a to jí budiž polehčující okolností, má snahu svrhnout vládu ve svém „popisu práce. Od těch čtyř bývalých vládních poslanců, kteří se přidali k opozici, státnický přístup očekávat nemůžeme. Pokud by se ale ukázalo, že pádu vlády pomohl Hrad, pak by se jednalo o neomluvitelný zásah prezidenta do parlamentní politiky. Zásah nehodný státníka, zásah, který poškozuje zemi, jejíž je hlavou. Doufejme jen, že se podezření vyslovená odstupujícím premiérem nepotvrdí.
Právě prezident bude ze současné situace těžit nejvíce. Slabá vláda vede vždy k posílení vlivu hlavy státu. V době českého předsednictví tak může převzít iniciativu. Nebude se muset cítit vázán zahraničněpolitickým směřováním vlády, která ztratila důvěru. Mimo to prezident rozhodne o budoucím premiérovi. V parlamentních systémech bývá při těchto jmenováních zvykem, že hlava státu respektuje dohody, které uzavřou politické strany v parlamentu. Za současné situace, kdy chybí jasná většina, se však žádná životaschopná spolupráce nerýsuje. Pokud předseda ODS velmi rychle nepřispěchá s řešením, které podporuje většina sněmovny, iniciativu přebere prezident. Ten sice všechny uklidňuje, že bude postupovat standardně, ale v Česku zatím žádné standardy pro takovéto situace neexistují.
ČSSD odmítá převzít vládní odpovědnost. Většinu by pro svou vládu také nezískala. Sama nemá ani reálnou vizi dalšího vývoje. Kdybychom byli v Německu, Maďarsku nebo Polsku, nic takového by se stát nemohlo. Ústavy těchto zemí totiž umožňují pouze „konstruktivní vyjádření nedůvěry. Tedy takové, které je doprovázeno vznikem nové vlády, přesněji zvolením nového premiéra. Když neexistuje shoda na nové vládě, nemůže zaniknout ta stará. Mnohem snazší je totiž bourat, než něco nového stavět. A tomu se tyto země účinně brání.
Nebezpečný precedent
Česká ústava nic takového nezná. Navíc neumožňuje ani snadné a rychlé vypsání předčasných voleb, jako například v Británii, které by mohly současnou situaci vyřešit. Cestou k předčasným volbám jsou tři po sobě následující neúspěšné pokusy o sestavení vlády nebo tříměsíční naprostá nečinnost Poslanecké sněmovny. První možnost je velmi zdlouhavá, a pokud by se nejednalo pouze o předem dohodnutý formální postup, pak by celá procedura mohla trvat půl roku až rok.
Druhá možnost je nereálná a v době ekonomické krize i nemyslitelná. Nešťastnou, avšak nejjednodušší alternativou pak je postup z roku 1998, kdy parlament schválil speciální ústavní zákon o zkrácení volebního období a vypsání předčasných voleb. Jedná se vlastně o obcházení ústavy pomocí ústavního zákona, který ale nemá obecnou povahu, jakou by měl každý zákon mít. Šlo by o nebezpečný precedent, již druhý, který naznačuje, že ústava není potřebná, protože lze vždy schválit taková pravidla, která se zrovna těm u moci hodí.
Brzkým předčasným volbám se ČSSD navíc brání. Ideální by podle ní byly na jaře. Pomiňme ohromná rizika pro naši ekonomiku, a tím všechny české občany, která by odložené řešení vládní krize v době nebezpečné ekonomické krize přineslo. Řešení navržené ČSSD není ani ústavně možné. Sněmovnu totiž nelze rozpustit tři měsíce před řádnými volbami. To jen demonstruje neodpovědnost a naprostou absenci vize, jak nastalou situaci rychle a efektivně vyřešit. Bohužel v té nejméně vhodné době!
Autor: Tomáš Lebeda